3 Tdo 947/2015
Datum rozhodnutí: 09.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 947/2015 -31 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání, které podal obviněný Š. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 5 To 442/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 207/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 3 T 207/2007 , byl obviněný Š. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.). Za to byl podle § 251 odst. 1 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. H.

O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 5 To 442/2013 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za to jej podle § 247 odst. 2 trestního zákona odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání obviněného.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), a l ) trestního řádu. Obviněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé z toho důvodu, že je zcela v rozporu s původním zrušujícím rozhodnutím téhož soudu ze dne 17. 7. 2009, č. j. 5 To 491/2008-612, přičemž soud prvního stupně nenapravil vady v souladu s pokyny zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Zatímco odvolací soud si v původním zrušujícím usnesení správně všímá a hodnotí provádění důkazů za neúplné a velmi povrchní, nyní má zcela opačný názor, ačkoliv ničeho doplněno nebylo, rozpornost a nezákonnost vytěžených důkazů zhojena nebyla. Naplnění dovolacích důvodů spatřoval obviněný v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné a tedy nesrozumitelné, a to co se týče výroku o vině i o trestu. Za nekonzistentní považuje obviněný výpověď obviněného H., v důsledku jehož submisivní osobnosti a jednoduchého myšlení mohla být spontaneita jeho výpovědi ovlivněna policistou provádějícím výslech. Výpověď takto komplexně nevěrohodné osoby nemohla vést podle obviněného k bezpečnému závěru o jeho vině. Obviněný dále namítl, že odvolací soud dospěl k závěru, že trestný čin spáchal jako spolupachatel, ale rovněž jako nepřímý pachatel, což není možné. Rovněž škoda nemohla a nebyla postavena najisto, tedy nemohl být ani odsouzen podle § 247 odst. 2 trestního zákona. Cena odcizených předmětů byla určena znalcem, který předměty nikdy neviděl a doslova možné ceny odhadoval. Závěrem obviněný namítl, že trest uložený mu po deseti letech od domnělého trestného činu není výchovný, ale pouze represivní.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 5 To 442/2013-761, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 3. 2013, č. j. 3 T 207/2007-727, podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že ani jednu z dovolacích námitek nelze podřadit pod deklarované dovolací důvody. Dovolatelem uplatněné dovolací námitky směřují vůči skutkovým zjištěním soudu, přičemž proto nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Skutkový stav byl soudem zjištěn v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Soud se přiléhavě vyrovnal i s námitkami obviněného stran délky trestního řízení a uložení nepodmíněného trestu. Státní zástupkyně proto navrhla odmítnout podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b trestního řádu.

Obviněný Š. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl v zásadě ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Při zachování totožnosti skutku k odvolání státního zástupce na podkladě zjištěného skutkového stavu věci správně změnil právní kvalifikaci jednání obviněného. Forma účasti obviněného na trestné činnosti byla v souladu s ustanovením § 23 trestního zákoníku ve skutkovém výroku rozsudku odvolacího soudu popsána tak, že byl spolupachatelem již odsouzeného K. H. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Výměra uloženého trestu musela především zohlednit vícenásobnou předchozí stejnorodou recidivu obviněného, teprve následně delší časový odstup od spáchané trestné činnosti.

Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 9. září 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu