3 Tdo 947/2007
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 947/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2007 o dovolání podaném obviněnou M. L., roz. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 5 To 220/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 224/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 102 T 224/2006, byla obviněná M. L. pod bodem 1) výroku uznána vinnou organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1 tr. zák. Pod body 2), 4), 6) výroku rozsudku byla uznána vinnou organizátorstvím tří trestných činů úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a pod body 3), 5) výroku rozsudku organizátorstvím dvou pokusů trestných činů úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle § 250b odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 102 T 13/2006, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněná a v její neprospěch též státní zástupce (proti zprošťující části rozsudku), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 5 To 220/2007, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 5. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, jímž napadla výrok, kterým bylo zamítnuto její odvolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu ohledně výše uvedených trestných činů, aniž by přihlédl k provedeným důkazům, které podle jejího názoru spáchání posuzovaných skutků vylučují. Soud se podle dovolatelky nezabýval tím, zda spáchání posuzovaných skutků bylo v podmínkách autobazaru vůbec možné, zejména zda klient autobazaru mohl získat vyplacený úvěr v hotovosti místo vozidla. Pokud by tomu tak bylo, pak podle dovolatelky nastává právně významná otázka, kdo by vlastně byl v takovém případě pachatelem trestného činu úvěrového podvodu. V tomto směru však odvolací soud podle dovolatelky neučinil žádná objektivní zjištění. Podle dovolatelky přitom teprve na základě závěru orgánů činných v trestním řízení, jestliže by bylo prokázáno, že úmyslným či neúmyslným jednáním zaměstnanců autobazaru bylo možno naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, by bylo možno připustit též spáchání organizátorství takového trestného činu. Naopak nebylo-li dané prostředí způsobilé k jednání směřujícímu a umožňujícímu spáchání trestného činu, nemohlo se podle přesvědčení dovolatelky jednat ani o jeho organizátorství.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání.

K dovolání obviněné se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve poukázal na to, že na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávné posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, avšak nepřísluší namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. To znamená, že v rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu nemá. Zásah do skutkových zjištění lze podle státního zástupce výjimečně připustit i v řízení o dovolání, ovšem pouze za předpokladu, že existuje extremní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, jestliže takový nesoulad dovolatel zároveň učiní předmětem dovolání, tj. právně relevantně jej namítne. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Státní zástupce zdůraznil, že skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě svědeckých výpovědí J. D., M. P., M. K., O. F., J. V. a J. O. Podle státního zástupce vzal odvolací soud správně v úvahu, že samotná okolnost, že v souvislosti s trestnou činností obviněné byly tyto osoby odsouzeny za trestný čin úvěrového podvodu či jeho pokus, nesnižuje jejich věrohodnost, neboť obviněnou všichni zcela shodně označovali jako osobu, která jim zprostředkování úvěru nabízela. O pohybu obviněné (dovolatelky) v autobazaru vypovídal i svědek A. U. jako jeho majitel a též jeho zaměstnanci P. R. a B. S. Skutečnosti vyplývající z výše uvedených výpovědí pak byly rovněž předmětem hodnotících úvah soudu.

Své vyjádření k dovolání obviněné shrnul státní zástupce tak, že obviněná sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, neboť v posuzované věci neexistuje nesoulad (tím méně extremní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně tudíž netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatelky nenaplňují jí uplatněný důvod dovolání (ani žádný jiný dovolací důvod), státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, jelikož bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Obviněná M. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jímž je dovolací soud vázán. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a o námitku neúplnosti provedeného dokazování, neboť podle jejího názoru nebyly objasněny některé skutkové okolnosti významné z hlediska úvah o její vině. To znamená, že dovolatelka s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojovala právní názor, že její jednání bylo nesprávně posouzeno jako organizátorství (§ 10 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) k trestnému činu úvěrového podvodu (§ 250b tr. zák.) či k jeho pokusům (§ 8 odst. 1 tr. zák.), ačkoliv takový jednoznačný závěr podle ní provedené důkazy nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2, 3) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 8, 9) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutků jako organizátorsví výše uvedeného trestného činu či jeho pokusu. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněné je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění soudů prvního, popř. druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad představují některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. v nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04), v nichž se poukazuje na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem vykládán příliš restriktivně. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení některých provedených důkazů či zjištění skutečností pro ni podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, než které soudy vzaly po vyhodnocení důkazů při svém rozhodování v úvahu. Dovolatelka výše uvedený extremní nesoulad zároveň ani relevantně nenamítla, jak na to ve vyjádření k dovolání konečně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné M. L. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler