3 Tdo 946/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 117 písm. b) tr. zákoník



3 Tdo 946/2013-55
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný P. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 10 To 44/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. 18 T 2/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného P. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 18 T 2/2013 , byl obviněný P. P. uznán vinným pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině spočívajícím v tom, že se záměrem potrestat a vystrašit F. K., za blízký vztah navázaný s jeho bývalou přítelkyní, po předchozí dohodě společně s další, dosud neustanovenou osobou mužského pohlaví, oba maskování kuklou, dne 27. 9. 2012 přijeli vozidlem, též dosud nezjištěným, k bydlišti poškozeného v T., kde jej kolem 5:21 hodin v N. ulici donutili nastoupit do zadní části vozidla, když obžalovaný P. P. řídil, neznámý muž z vozidla vystoupil, poškozenému zkroutil ruce za zády a vstrčil jej na zadní sedadla tak, že poškozený na sedačkách ležel obličejem dolů a neznámý muž na něm klečel, takto s poškozeným odjeli na přesně nezjištěné místo v lese nacházejícím se v katastru obce S. L., okres T., kde neznámý muž poškozeného vytáhl z auta, držel mu ruce za zády a obviněný P. P. jej fyzicky napadl, nejspíše údery pěstí, po nichž poškozený ztratil vědomí a upadl na zem, přičemž po nabytí vědomí, na zemi ležícího poškozeného, opakovaně kopal do žeber, zad, hlavy, útočil též pěstmi, v průběhu útoku, na výzvu obžalovaného P. P., poškozený vydal svůj mobilní telefon, přitom neznámý muž ve vozidle prohledával jeho batoh, odkud vzal klíče, při útoku obžalovaný P. P. vyhrožoval poškozenému dalším násilím, kdy následně poškozeného v zavazadlovém prostoru auta odvezli na kraj lesa a tam jej ponechali, poškozený v důsledku útoku utrpěl oděrky na obličeji, podkožní krevní výron pravé očnice, podspojivkový krevní výron obou očí, tržnou ranku horního víčka pravého oka, podkožní krevní výrony a oděrky na hrudníku a zádech, otřes mozku, zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice, částečný pneumotorax (zavzdušnění) dutiny hrudní vpravo s minimální ložiskovou nevzdušností pravé plíce a otřes pravé ledviny s obvyklou dobou léčení kolem 4 týdnů, kdy však hrozil vznik rozsáhlejšího částečného zavzdušnění dutiny hrudní, což by vyžalovalo chirurgický zákrok v podobě drenáže dutiny hrudní a jednalo by se o těžké poranění pro poškození důležitého orgánu ; a dále přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku , kterých se dle skutkových zjištění popsaným pod bodem 2) výroku o vině dopustil tím, že dne 19. 6. 2012 v denních hodinách v k. ú. Obce R. u Ž., okres T., na pozemní komunikaci zhruba 300 m za obcí směrem na obce L., u stromu třešní úderem pěstí srazil poškozeného F. K., na zem, kde v útoku proti němu pokračoval, tloukl jej pěstmi a kopal do hrudníku a hlavy, přičemž poškozený se útoku pouze bránil a utrpěl nejméně oděrku na čele a zlomeninu baze posledního článku pátého prstu levé ruky s obvyklou dobou léčení do 6 týdnů a omezením v obvyklém způsobu života znehybněním malíku levé ruky po dobu 4 týdnů .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1/2 (pět a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to bavlněné kukly zelené barvy s otvory pro oči a ústa zn. MFH.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, pobočka České Budějovice, se sídlem Česká 24, 370 04 České Budějovice, nahradil škodu trestnou činností způsobenou ve výši 37.452,-Kč (třicetsedmtisícčtyřistapadesátdvěkorunyčeské).

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 18 T 2/2013, podal obviněný odvolání, kterým rozsudek napadl v celém rozsahu. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 10 To 44/2013 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 10 To 44/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 424 - 426), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. , maje za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině.

Obviněný namítl, že skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Aby mohla být tato kvalifikace užita, musel by se vůči poškozenému F. K. dopustit násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, a to v úmyslu zmocnit se cizí věci. K popsanému jednání uvedl, že nepopírá užití násilí, kdy taktéž naložil společně s neustanovenou osobou poškozeného do automobilu a odvezl jej na odlehlé místo, kam odjel s úmyslem dát poškozenému pár facek. Ve své výpovědi uvedl další podrobnosti svého jednání, svoji roli a aktivitu v celém incidentu, roli a aktivitu doposud neustanoveného spolupachatele. Zásadně však nesouhlasí s názorem soudu, že se dopustil trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, neboť neměl žádný úmysl zmocnit se věci cizí, ani se cizí věci nezmocnil. Poté, co odvezl dosud neustanoveného spolupachatele, zjistil, že poškozenému v automobilu vypadly nějaké jeho věci - klíče a mobilní telefon. Vzhledem k tomu, že jeho úmyslem opravdu nebylo tyto věci získat či si je následně ponechat, vrátil všechny věci, které poškozenému K. v jeho autě vypadly, jeho manželce. Pokud jde o závěr soudů činných dříve ve věci, podle kterých se měl dopustit zmíněného zločinu v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť měl na nohách těžké boty, která byla způsobilá působit důrazněji, obviněný s tím rovněž nesouhlasí. Domnívá se, že došlo k nesprávnému vyhodnocení fotografie pořízené při útoku, na níž jsou vidět nohy osoby, jež měla právě těžkou obuv. Obviněný namítá, že fotografii pořizoval, a tedy na ní nemohou být jeho nohy. Jeho obhajoba, že měl pouze lehkou sportovní obuv, tak dle jeho názoru zůstala nevyvrácena. Obviněný je proto přesvědčen, že v řízení došlo k nesprávnému vyhodnocení důkazů a závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Nebylo bezpečně prokázáno, že se dopustil pokusu zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nebylo prokázáno, že měl v úmyslu užít násilí či pohrůžku násilí za účelem zmocnit se cizích věcí, kdy nebyl ani jasně prokázán pokus o způsobení těžké újmy na zdraví. Pokud zde jsou vážné pochybnosti, soudy měly rozhodnout v jeho prospěch.

Ve vztahu k bodu 2) výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, obviněný uvedl, že se ztotožňuje s právní kvalifikací skutku jako přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neztotožňuje se však s jeho posouzením jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro užití takové kvalifikace by bylo nutné, aby k útoku došlo na místě veřejnosti přístupném nebo veřejném. Takovým místem však, jak dodává obviněný, není pozemní komunikace 300 metrů za obcí Ž., kdy je toho názoru, že tento přečin měl být z obžaloby vypuštěn.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 10 To 44/2013, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že neshledal, že by v projednávané trestní věci šlo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tudíž při hodnocení správnosti vysloveného hmotně právního posouzení bude namístě vycházet ze skutkového stavu, zjištěného soudy činnými dříve ve věci.

Ve vztahu k námitce nenaplnění znaku užití násilí s cílem zmocnit se cizí věci uvedl, že ji nelze přisvědčit, neboť z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný užil vůči poškozenému násilí a přitom ho vyzval k vydání telefonu, což poškozený, právě s ohledem na realizované násilí, učinil. Druhý útočník, zjevně v rámci předchozí dohody s obviněným, zatím prohledal batoh poškozeného a vzal jeho klíče. Obviněnému tak lze do jisté míry přisvědčit, že zmocnění se cizí věci nebylo jediným záměrem a cílem útoku, možná se nejednalo ani o cíl primární (obviněnému šlo především o potrestání a vystrašení poškozeného), což ovšem ničeho nemění na skutečnosti, že i tento záměr (tj. zmocnit se cizí věci) byl v jednání obviněného dán a byl také plně uskutečněn. Obdobně potom není podstatné, že obviněný (zřetelně nadále v rámci snahy ukázat svoji převahu nad poškozeným a tedy i tak ho dále vystrašit, jak je zřejmé z výpovědi svědkyně E. K.) později věci, jichž se s další zmíněnou osobou zmocnil, předal manželce poškozeného. Právní posouzení útoku jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku je tak zcela namístě. Obdobně se státní zástupce domnívá, že je přiléhavé i užití tohoto ustanovení v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy podle učiněných skutkových zjištění poškozeného napadal téměř výlučně obviněný, který byl obut do těžké obuvi, což je dovoditelné zejména z výpovědi poškozeného. V této souvislosti přitom nedošlo ze strany soudů činných dříve ve věci k nesprávnému hodnocení fotografie poškozeného, pořízené obviněným, neboť osoba na ní je skutečně onou druhou osobou, která se podílela na útoku, ale která však byla obuta v polobotkách. Kopy těžkou obuví potom mohly vést ke způsobení těžké újmy na zdraví, což jinak ani obviněný nijak nezpochybnil.

Ve vztahu k jednání popsanému v bodu 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a namítanou absenci znaku místa veřejně přístupného nebo veřejného, státní zástupce uvedl, že v případě obviněného přitom byly zjevně naplněny oba znaky - obviněný jednal veřejně a na místě veřejnosti přístupném, neboť obviněný na poškozeného zaútočil za přítomnosti svědkyně P. B., její sestry a jejích dětí, a současně na pozemní komunikaci (silnici) v denních hodinách. Ani v tomto rozsahu tedy nelze předloženým námitkám přisvědčit. Státní zástupce taktéž shledal drobné pochybení nalézacího soudu, kdy tento popsal ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku místo útoku především jako veřejnosti přístupné, avšak neuvedl zde další přítomné osoby, přičemž v právní větě naopak užil jako posouzení spáchání činu veřejně.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 10 To 44/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod zejména v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z uvedeného vyplývá, že pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit námitky obviněného týkají se procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřující (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, resp. nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky stran nesprávného hodnocení důkazů, vadných skutkových zjištění či vlastní verze skutkového stavu věci.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to znak užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , stejně jako nebyl prokázán pokus o způsobení těžké újmy na zdraví podle odst. 2 písm. b) § 173 tr. zákoníku.

Obviněný byl shledán vinným pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví .

Trestný čin loupeže má dva objekty . Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek , jehož se pachatel chce zmocnit, a proto s důrazem na tento posledně uvedený chráněný zájem (právní statek) většinou zahraniční trestní zákoníky uvádějí loupež mezi majetkovými trestnými činy. Trestní zákoník však zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující .

Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.

Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci . Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967).

Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání , jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci . Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale jak již bylo uvedeno, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod .

Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20) srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1727 1731.

Obviněný spolu s dosud neustanoveným pachatelem poškozeného F. M. donutili nastoupit do zadní části vozidla, kde mu dosud neustanovený pachatel zkroutil ruce za zády a vstrčil jej na zadní sedadla tak, že poškozený byl nucen ležet tváří dolů a neznámý muž na něm klečel, následně jej na neznámém místě v lese vytáhl z auta a držel mu ruce za záda, zatímco obviněný jej fyzicky napadal, a to údery pěstí, po nichž poškozený ztratil vědomí a upadl na zem, poté, co poškozený nabyl vědomí, obviněný ve fyzickém útoku na ležícího poškozeného pokračoval (jednalo se o kopy do žeber, zad, hlavy, útoky pěstí), kdy obviněný poškozeného vyzval k vydání mobilního telefonu, který mu byl poškozeným vydán, a dosud neustanovený pachatel prohledal batoh poškozeného a vzal z něho klíče patřící poškozenému, načež poškozeného odvezli na kraj lesa a tam jej ponechali.

Je zcela zřejmé, že obviněný vůči poškozenému použil násilí, což ani sám nijak nerozporuje. Současně je dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, zřejmé, že poškozeného vyzval k vydání mobilního telefonu, který toto učinil, a dosud neustanovený pachatel prohledal batoh poškozeného, tedy jeho osobní majetek, a z něho odcizil klíče. Obviněný si pak mobilní telefon a klíče poškozeného ponechal. Přestože je zřejmé, že násilí páchané na poškozeném bylo vedeno i se záměrem poškozeného vystrašit, resp. lze dovodit, že primárním cílem jednání obviněného bylo poškozeného odradit od toho, aby se tento nadále scházel s bývalou přítelkyní obviněného, nemění toto nic na skutečnosti, že násilí vůči poškozenému bylo užito i s úmyslem zmocnit se jeho mobilního telefonu a klíčů. Jednalo se o věci osobní povahy, kdy mobilním telefonem by poškozený mohl přivolat pomoc. Ve své výpovědi pak poškozený uvedl, že mu obviněný řekl, že je to jen nějaká malá částka, o kterou přišel, z čehož poškozený nabyl dojmu, že své věci zpět nedostane, anebo si je bude muset od obviněného koupit zpět (odst. 5 str. 5 rozsudku).

Namítal-li pak obviněný, že věci vrátil, resp. předal manželce poškozeného F. K., je takovéto jeho jednání z hlediska dokonání uvedeného zločinu irelevantní, neboť jak bylo řečeno výše, zločin loupeže je dokonán již užitím násilím či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, stejně jako není rozhodné, zda si pachatel uvedeného zločinu chce odcizenou věc ponechat, tedy přivlastnit, nebo s ní rozhodně naložit jinak, tedy případně ji odevzdat jiné osobě, což se stalo v projednávané věci. Obviněný klíče a mobilní telefon poškozeného nevrátil jeho osobě, ale předal je jeho manželce.

Ve vztahu ke skutkové podstatě zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tak byly naplněny všechny znaky uvedené skutkové podstaty.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného stran toho, že nebyl prokázán pokus o způsobení těžké újmy na zdraví podle odst. 2 písm. b) § 173 tr. zákoníku.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Obecně lze říci, že pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestným zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 295).

Pokus se ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci vztahuje ke způsobení těžšího následku. V odstavci 1 § 173 tr. zákoníku se jedná o dokonaný trestný čin loupeže, kdežto ve vztahu k odstavci 2 § 173 tr. zákoníku se obviněný uvedeného jednání dopustil ve stadiu pokusu, kdy však ke způsobení těžšího následku předvídaného pod písm. b) nedošlo. Pokus v tomto případě spočíval v tom, že obviněný byl obut do těžkých bot, pravděpodobně boty typu kanada, a jelikož byl tou osobou, která se výlučně podílela na fyzickém útoku na osobu poškozeného, tedy byl tou osobou, která poškozeného kopala do žeber, hlavy a zad, mohl poškozenému způsobit vážná zranění, tedy těžkou újmu na zdraví. Obviněný poškozenému způsobil mimo dalších zranění i částečný pneumotorax (zavzdušnění) dutiny hrudní vpravo s minimální ložiskovou nevzdušností pravé plíce, kdy však hrozil vznik rozsáhlejšího částečného zavzdušnění dutiny hrudní vyžadující chirurgický zákrok v podobě drenáže dutiny hrudní, tedy těžké poranění v podobě poškození důležitého orgánu, resp. těžká újma na zdraví.

S posouzením jednání obviněného jako pokusu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se Nejvyšší soud ztotožnil.

Obviněný dále namítl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, kterýžto byl posouzen jednak jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, se neztotožňuje s posouzením uvedeného jednání jako přečinu výtržnictví, neboť nebyla naplněna skutková podstata uvedeného přečinu ve znaku spočívajícím v tom, že se uvedeného jednání dopustil na místě veřejností přístupném nebo veřejném, a to proto, že za takové místo nelze označit pozemní komunikaci zhruba 300 metrů od obce u stromu třešní.

Nejvyšší soud shledal tuto námitku opodstatněnou.

Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Ustanovení § 358 chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokem narušujícím veřejný klid a pořádek . Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.) . Napadení jiného je pak jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod .

Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být) . Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 3322 3324.

Podle § 117 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými .

K naplnění znaků před více než dvěma osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu. Nestačila by tedy přítomnost takových osob, které nejsou schopny projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malých dětí, na něž nemůže projev působit. Z tohoto hlediska může být zcela rozdílné posouzení znaku veřejně např. u výtržnosti, oproti verbálnímu trestnému činu.

V projednávané věci nalézací soud v právní větě uvedl, že se obviněný jednání dopustil veřejně (str. 2 rozsudku nalézacího soudu). Na str. 15 odůvodnění rozsudku však uvedl, že napadl jiného na místě veřejnosti přístupném , nedaleko obce a v přítomnosti dalších osob zcela úmyslně , což dále nijak nerozvedl. Ve skutkové větě údaje o dalších osobách na místě činu uvedeny nejsou. Vrchní soud v Praze na str. 4 napadeného usnesení na tuto nesrovnalost rozpor s právní větou poukázal a uvedl, že z odůvodnění právní kvalifikace v rozsudku vyplývá, že soud má za naplněny oba tyto znaky. Uvádí se zde jak místo veřejnosti přístupné, se stručným vyhodnocením důvodu takového posouzení daného místa, tak to, že se obžalovaný jednání dopustil v přítomnosti dalších osob. Avšak ve výroku ve větě právní soud uvedl pouze znak veřejně . V této souvislosti uvedl, že na správnost použité kvalifikace to nemá žádný vliv, neboť stačí i naplnění znaků jen jedné ze dvou variant, tedy že byl čin spáchán veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.

Dle odůvodnění nalézacího soudu prvé části napadení poškozeného byla přímo přítomna jako svědkyně B., tak její sestra a její děti (tito pak místo opustily právě z důvodu jednání obžalovaného) , tedy toliko dvě dospělé osoby. Naplnění znaku veřejně ve smyslu ustanovení § 117 písm. b) tr. zákoníku tedy shledat nelze. Současně však lze mít za to, že se obviněný uvedeného jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném, neboť se jednalo o pozemní komunikaci vzdálenou 300 metrů od obce, v třešňové aleji a za denního světla. T. alej v blízkosti venkovské obce je s největší pravděpodobností místem, kam se v letních měsících chodí, nehledě na skutečnost, že incident mohli vidět projíždějící řidiči, resp. byly zde dokonce přítomny dvě osoby.

Přestože lze tedy uvedené námitce obviněného přisvědčit, nemůže tento závěr ve svém důsledku nijak ovlivnit postavení obviněného, kterýžto byl vedle přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku) shledán vinným i pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy trestným činem závažnějším, podle něhož mu byl též vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. P. odmítl.

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2013

Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata