3 Tdo 945/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 tr. zákoník, § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoník, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 118 tr. zákoník, § 176 odst. 2 tr. ř.



3 Tdo 945/2015-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 55 To 503/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 224/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 6 T 224/2014 , byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 25. 5. 2014 v době od 21,00hodin do 21,37 hodin v H. n. N. : - požadoval po své bývalé družce K. R., aby se k němu vrátila, což ona odmítala, chytl ji za vlasy a takto ji odtáhl ode dveří domu na lavičku, kde stále požadoval, aby se k němu vrátila a následně ji řekl, že když se nechce vrátit, ať mu dá peníze, nejprve 7.500,- Kč, později 10.000,- Kč, bránil ji, aby z místa odešla, a když se jí podařilo poodejít k zábradlí, tak ji chytl a řekl, že půjde do lesa, takhle mu ty peníze dá, sváže ji tam a dokud mu nepodepíše složenku nebo dokud ty nějak peníze nevybere, tak tam bude, K. R. se držela zábradlí, přičemž jí tahal za vlasy a dal ji pár facek a pohlavků, pak ji pustil, došla k venkovním dveřím domu, zde ji opětovně chytil, dával ji facky a za vlasy dotáhl zpět k lavičce ,
- a poté na lavičce na svoji bývalou družku K. R., vytáhl nůž, s nožem si chvíli ohrával, zavíral ho a otvíral, přitom jí říkal, ať mu dá peníze, že už tam sedí dlouho a má dělat, co on říká, poté, co řekla, že žádné peníze nemá, jí přiložil nůž ostřím na levý spánek a tím ostřím jezdil od spánku dolů k bradě po obličeji a vyhrožoval jí, že ji jinak ořeže obličej, a to tak, aby ji už doktoři nedali dohromady, před nožem uhýbala, proto ji chytil zezadu za vlasy, tak ji vyhrožoval bodnutím do krku, až ji donutil si lehnout, poté jí říkal, ať řekne své mámě o peníze, že si pro těch 10.000,- Kč další den přijde, a následně nůž odhodil do trávy, přičemž uvedl, že ho raději vyhodí, protože jinak ji zabije a za to mu nestojí, pak se jí podařilo z místa utéct do bytu své matky, když ještě u schodů ji jednou velkou ranou udeřil na ucho a tvář .
Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 6 T 224/2014, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 55 To 503/2014 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 55 To 503/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 264-266), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a dále, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přitom vztáhnout i na napadené usnesení.

Obviněný namítl, že rozhodnutí o vině stojí především na výpovědi poškozené a její nezletilé dcery, jež vypovídala v přípravném řízení jako svědkyně a u soudu byla její výpověď pouze čtena. Předmětné výpovědi a výpověď další svědkyně K. R., matky poškozené, označil za rozporné, zejména stran skutečnosti, zda měl u sebe nůž, případně, zda jej u sebe běžně nosil. Má za to, že soudy nijak nezohlednily, že nezletilá je dcerou poškozené, a proto je zde vysoká pravděpodobnost ovlivnění této svědkyně. Přestože navrhoval výslech nezletilé u soudu, tomuto návrhu nebylo ze strany soudu vyhověno. Obviněný má rovněž za to, že soudy bagatelizovaly obsah výpovědi matky poškozené, která vyznívala v jeho prospěch. Trvá na tom, že k žádnému použití nože nedošlo a nůž, který je součástí spisu a který poškozená označila za ten, jímž byla ohrožována, nikdy neviděl a nikdy nedržel v ruce. V této souvislosti namítá, že soudy zamítly jako nadbytečné důkazní návrhy, a to zkoumání daktyloskopických stop na noži, případně stop DNA, které mohly prokázat, zda držel předmětný nůž v ruce. Přestože byly uvedené skutečnosti namítány již v odvolání, nebylo na ně odvolacím soudem adekvátně reagováno. Navíc tvrzení soudu, že s ohledem na to, že jeho kovové části nebyly postiženy korozí, lze dovodit, že na místě neležel delší dobu, je pouze nepodloženou spekulací, neboť nůž ležel na veřejně přístupném místě a nalezen byl 12 hodin po údajném incidentu.

Obviněný dále namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřuje zejména v nedodržení postupu dle § 176 odst. 2 tr. ř., kdy nebyl před podáním obžaloby poučen o změně právní kvalifikace, a dále mu nebylo umožněno plně uplatnit svá práva, neboť přímým jednáním orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření důležitého důkazu v jeho prospěch. Neodstranění pochybností o skutkové stránce dle jeho názoru zakládá porušení principu presumpce neviny dle § 2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s tím i související porušení zásady in dubio pro reo. Uvedl dále, že v případě ve věci provedených důkazů se jedná výhradně o důkazy nepřímé, které navíc netvoří ucelený a uzavřený řetězec, nevedou nepochybně k určitému závěru a nevylučují závěr jiný. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, nedostatečně zdůvodnily zamítnutí důkazních návrhů a celé trestní řízení je tak stiženo podstatnými vadami, které mimo jiné zakládají porušení práva na spravedlivý proces a některých dalších základních zásad trestního řízení. Navíc odůvodnění rozsudku nalézacího soudu neodpovídá požadavkům podle § 125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry, které z provedených důkazů učinil, nelze považovat za přesné a úplné, kdy následně odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti vymezené v § 254 odst. 1 tr. ř.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 6 T 224/2014, a současně i na něj navazující usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 55 To 503/2014, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 10. 4. 2015 (č. l. 203). Dne 22. 4. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení nejvyššího státního zástupce, kde bylo uvedeno, že se k podanému dovolání obviněného J. B. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 55 To 503/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný dle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené K. R., dále její nezletilé dcery poškozené A. R. a taktéž matky poškozené K. R., která je v podstatných bodech s ostatními výpověďmi v rozporu, dále nože, kterým byl údajně čin spáchán; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaného výslechu nezletilé dcery poškozené u hlavního líčení, neprovedení důkazu zkoumáním daktyloskopických stop na noži, případně stop DNA) a vadná skutková zjištění (zejména stran údajného použití nože, zjištění, zda obviněný u sebe nůž nosil stále či nikoli, zjištění, jak dlouho tento nůž ležel na místě činu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soud nedoplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že nikdy žádný nůž nepoužil, nůž, který je součástí spisu, nikdy neviděl a nikdy nedržel v ruce).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. V projednávané věci nalézací soud návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl a současně ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (str. 5 odůvodnění rozsudku).

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Obviněný byl shledán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl, a spáchá-li takový čin se zbraní .

Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí (arg. nutí, aby ) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Násilím se pak rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, není však podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí , tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti . Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku musí směřovat ke konání , kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982).

Trestný čin je podle § 118 tr. zákoníku spáchán se zbraní , jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku úmyslu , neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného, nebo ji má za tím účelem u sebe (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751-1755).

Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný po své bývalé družce požadoval vydání peněz, což ona odmítla. Obviněný reagoval tím, že ji fyzicky atakoval, a to tím, že ji chytil za vlasy a odtáhl ode dveří, následně jí bránil z místa odejít, vyhrožoval jí tím, že ji odvede do lesa a tam ji sváže, opakovaně jí přitom uhodil dlaní do obličeje a hlavy a tahal ji za vlasy, taktéž vytáhl nůž, kterýmžto jím přejížděl po tváři a vyhrožoval, že ji pořeže obličej a bodne ji do krku, pokud mu peníze nevydá, a donutil ji kleknout si.

Jednání obviněného svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu předmětného zločinu podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný použil vůči poškozené jak přímého násilí (facky, pohlavky, tahání za vlasy, fyzická převaha), tak pohrůžky násilí (odvede ji do lesa a spoutá ji tam, pořeže ji obličej či ji bodne do krku), aby ji donutil k vydání peněz a k návratu k němu (něco konat), kdy použití zbraně nože bylo potvrzeno nejen výpovědí poškozené, ale i výpovědí svědkyně A. R., která vše sledovala z okna, a taktéž z nálezu nože, který byl nalezen na místě ve shodě s výpověďmi poškozené i svědkyně, a poškození lavičky, do které obviněný podle výpovědi poškozené nožem bodal.

Soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 3-6 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí poškozené, svědků, závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 16-22) a zejména pak výpovědi obviněného, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Stejně tak rozvedl, z jakých důvodů nevyhověl provedení obhajobou navrhovaných důkazů (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž rozvedl, na podkladě jakých závěrů shledal obhajobu obviněného nevěrohodnou, kdy uvedl, že jeho verze celé věci je založena na popírání (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak se skutkovými závěry i právním posouzením věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 3-4 napadeného usnesení), kdy uvedl, že ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně tedy pochybení krajský soud neshledal. Soud prvního stupně pak jednání, kterým obžalovaného uznal vinným odpovídajícím způsobem posoudil i po stránce právní (str. 4 napadeného usnesení).

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný dále namítl, že soudy nedostály poučovací povinnosti zakotvené v ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř. , které říká, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 tr. ř.). Míní-li státní zástupce tento skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit .

Nalézací soud změnil právní kvalifikaci jednání obviněného oproti podané obžalobě (č. l. 120-122) z jednočinného souběhu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, na zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy výrazně ve prospěch obviněného.

Předmětná námitka je svou povahou námitkou procesní a byla obviněným vznesena již v rámci podání řádného opravného prostředku. Odvolací soud konstatoval, že upozornění na změnu právní kvalifikace nebylo obžalovanému a jeho obhájci doručeno , čímž nepochybně došlo k porušení práva obžalovaného. Uvedené pochybení však bylo napraveno tím, že obviněnému i jeho obhájci byl následně doručen opis obžaloby, čímž byla obviněnému i jeho právnímu zástupci dána možnost seznámit se s posouzením skutku po právní stránce, a následně učinit důkazní návrhy. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že pochybení soudu bylo napraveno do té míry, aby se nadále jednalo o podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by námitky obviněného byly právně relevantní, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. B. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu