3 Tdo 941/2003
Datum rozhodnutí: 27.08.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 941/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2003 o dovolání podaném obviněným Z. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 8 To 12/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 16/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 56 T 16/2002, byl obviněný Z. H. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. úč. od 1.9.1995 a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. úč. od 1.9.1995, které podle rozsudku spáchal tím, že dne 24.12.1996 kolem 14,00 hodin v P. v rodinném domku v B. ulici nezjištěnou střelnou zbraní opatřenou v nezjištěnou dobu a nezjištěným způsobem a drženou bez řádného povolení po předchozí slovní rozepři úmyslně vystřelil na poškozeného F. B., přičemž mu tímto jednáním způsobil průstřel pravého bérce s tříštivou zlomeninou holenní kosti, kdy toto poranění si vyžádalo operační zákrok adenectomii s celkovou hospitalizací od 24.12.1996 do 3.1.1997 a s další léčbou nejméně do 6.3.1997, přičemž toto poranění je spojeno s léčením v délce 3 6 měsíců a má charakter těžké újmy na zdraví.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 8 To 12/03, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 3. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný Z. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel zdůraznil, že odvolací soud zkrátil jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť odmítl navrhovaný výslech utajeného svědka s tím, že se jedná o důkaz nespolehlivý, přičemž tak učinil bez jeho znalosti. K tomu dovolatel zdůraznil, že navrhovaný svědek nemohl být dříve vyslechnut, protože o jeho existenci nevěděl, a vyložil, jakým způsobem byla existence svědka zjištěna. Doplnil, že postup ve smyslu § 55 odst. 2 tr. ř. svědek žádal z obavy před osobou poškozeného. Na základě těchto skutečností dovodil, že výrok o vině i výrok o trestu v plném rozsahu spočívá na nesprávném posouzení skutku a skutkového děje. V doplňku dovolání uvedl, že se domáhá doplnění skutkových zjištění výslechem navrhovaného svědka.

V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

V petitu doplněného dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a přikázal, aby Vrchní soud v Praze věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ust. § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Podle jejího názoru lze ze základních obecných hledisek dovolání označit za přípustné. Dovolatelem uváděný důvod pro podání dovolání však nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné okolnosti se týkají výlučně hodnocení důkazů dovolatel se domáhá pouze odlišného hodnocení těchto důkazů soudy. Podle státní zástupkyně tedy dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ust. § 265b tr. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný Z. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř. Dovolání zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Tato skutečnost je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve věci obviněného Z. H. však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto poukazuje na to, že nebyly provedeny všechny pro řádné objasnění věci nezbytné a potřebné důkazy, a v návaznosti na to činí závěr, že výrok o vině i výrok o trestu v plném rozsahu spočívá na nesprávném posouzení skutku a skutkového děje.

Nutno proto shrnout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když soudům vytýká vadně zjištěný skutkový stav věci, s nímž následně spojuje namítané nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.



Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2003

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:

JUDr. Vladimír Veselý