3 Tdo 937/2011
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 176 odst. 1 tr. zákoník




3 Tdo 937/2011 -27 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2011 o dovolání podaném M. Č. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 13/2011 ze dne 23. února 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 83/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 83/2010 ze dne 24. listopadu 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti citovanému rozhodnutí podal M. Č. odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 6 To 13/2011, tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal M. Č. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za důvod dovolání označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v jeho projednávané trestní věci existuje řada rozporů ohledně toho, zda se vůbec dopustil skutku, pro který byl shledán vinným a odsouzen. Dovolání rozdělil do tří částí, přičemž v prvních dvou se dle vlastních slov věnoval nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a třetí okruh zaměřil na namítnutí extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním. V první části podaného dovolání se zaměřil na nesprávné hmotně právní posouzení skutku a porušení jeho práva na obhajobu, kdy zdůraznil, že dle jeho přesvědčení došlo v rámci právního názoru vysloveného v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 255/2010, k porušení jeho ústavních, Listinou základních práv a svobod garantovaných práv jednotlivce, neboť tímto usnesením soud připustil, že je možné jednotlivce donucovat k sebeobvinění a doznání, což je v právním a demokratickém státě zcela nepřípustné. Poukázal na to, že předložil ročníkové vysvědčení v rámci podání vysvětlení v postavení podezřelého ze spáchání trestného činu, a to jako součást své obhajoby a tedy doklad, kterým chtěl prokázat, že na předmětné škole skutečně studoval. Jeho jednání v uvedeném směru bylo tedy výkonem práva na obhajobu, což vylučuje jeho protiprávnost. V dané věci poukázal na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (č. R 25/1969), podle kterého se pachatel nemůže dopustit trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, pakliže se mu klade za vinu, že údajně vypovídal nepravdivě v postavení svědka po řádném zákonném poučení. Dle dovolatele je tedy jeho postih v příkrém rozporu s ústavním zákazem donucování k sebeobviňování a vedl takto k nepřípustné limitaci práva na obhajobu. V naznačeném směru odkázal i na výpověď por. Mgr. S., který uvedl, že dovolatel předložil obě vysvědčení, k tomu jej také vyzval a předmětné ročníkové vysvědčení tak předložil na výzvu policejního orgánu. To s tím, že dovolatel nepředložil ročníkové vysvědčení za účelem prokázání svého vzdělání, nýbrž se podroboval výzvě policejního orgánu. V další části podaného dovolání se zaměřil na nesprávné hmotně právní posouzení skutku v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu, když uvedl, že v popisu skutku není o úmyslném zavinění ani zmínka a není ani jen tvrzeno, že by byl srozuměn s tím, že předkládá listiny padělané a popis skutku tedy nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Dále znovu zopakoval svoji dosavadní obhajobu, že předmětnou školu studoval a nedokáže si vysvětlit, jak je možné, že jeho vysvědčení je údajně padělkem, přičemž namítl, že pravost tohoto dokumentu nebyla nikdy v průběhu trestního řízení zpochybněna. Poukázal na nesrovnalosti týkající se školy a počtu jejich studentů a rozvinul teorii o možnosti nelegální výuky na škole. V další pasáži se zabýval okolnostmi svého studia a znalostí školního prostředí v souvislosti s argumentací obecných soudů a svědeckých výpovědí. Poslední část dovolání věnoval extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, když dle jeho přesvědčení je stěžejní posouzení, zda se skutečně jednalo o listiny padělané či nikoli a dle jeho přesvědčení dosud nebyl proveden jediný důkaz, který by pravost těchto listin vyvrátil. Poukázal na skutečnost, že nebyl proveden znalecký přezkum vysvědčení, kterého se v rámci trestního řízení domáhal. Vzhledem k výše uvedenému dle jeho přesvědčení dosud nebylo prokázáno ani naplnění objektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu, neboť nebylo dosud prokázáno, že by předmětná vysvědčení byla padělána, přičemž současně zpochybnil úvahy soudů, které je k tomuto přesvědčení vedly. S ohledem na výše uvedené proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil dle § 265k odst. 1 tr. ř. a současně dle téhož ustanovení zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, či podle § 265m tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů sám ve věci rozhodl rozsudkem a dovolatele zprostil obžaloby v plném rozsahu.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že v konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vyšel ze svědecké výpovědi současné zástupkyně ředitele školy S. P., tehdejšího ředitele školy O. U. a tehdejší zástupkyně ředitele A. H. a listinných důkazů. Uvedla, že z těchto důkazů vyplývá, že studijní obor, jež měl obviněný údajně studovat na škole vůbec neexistoval, obviněný nebyl jako student v dokumentech školy vůbec dohledán a podpis na maturitním vysvědčení není pravým podpisem svědka U. Navíc bylo maturitní vysvědčení vyhotoveno na zastaralém formuláři obsahujícím odkaz na již neplatnou vyhlášku. Ke skutku pod bodem 2. výroku rozsudku státní zástupkyně uvedla, že dovolatel při svých námitkách vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn soudem prvého stupně, přičemž v podstatě uvádí totožné námitky jako v odvolání, jimiž se zabýval odvolací soud, ale i soud prvého stupně v rámci odůvodnění rozsudku a shrnula tedy, že v tomto směru je možno odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Dále se vyjádřila v tom směru, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neúplnost provedeného dokazování neprovedením znaleckého posudku a hodnocení svědecké výpovědi por. Mgr. L. S., neboť takové námitky se týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Poukázala na skutečnost, že dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně námitkou nenaplnění subjektivní stránky jeho jednání. Zdůraznila, že se zřetelem k posuzovanému případu je veřejnou listinou maturitní vysvědčení i vysvědčení z druhého ročníku z Integrované střední školy se sídlem v D., osvědčující absolvování školy a absolvování druhého ročníku a pod pojmem padělání veřejné listiny se pak rozumí vyhotovení nepravé listiny takové povahy, která má vyvolat dojem listiny vydané stanoveným způsobem příslušným orgánem. Přitom však není rozhodující, zda obsah takové padělané listiny odpovídá přesně skutečnosti. Poukázala na to, že soudy svá rozhodnutí založily na skutkových zjištěních spočívajících na tom že dovolatel na podatelně Národního bezpečnostního úřadu předložil jako součást žádosti o vydání osvědčení fyzické osoby pro přístup k utajovaným informacím padělané vysvědčení o maturitní zkoušce z Integrované střední školy v D., ačkoli na škole nestudoval a tuto skutečnost se dále snažil doložit tím, že v rámci prověřování věci vedené policejním orgánem, při výslechu předložil padělané vysvědčení z Integrované střední školy se sídlem v D., osvědčující absolvování druhého ročníku, a to jako doklad pravosti maturitního vysvědčení, ačkoli si byl vědom toho, že na této škole nestudoval. V naznačených souvislostech pak uvedla, že pokud obviněný resp. podezřelý předloží v rámci výpovědi padělané vysvědčení, pak tuto skutečnost nelze považovat za součást obhajoby, ale za spáchání dalšího trestného činu. V rámci obhajoby sice může obviněný uvádět skutečnosti, které uzná za vhodné, ale nesmí přitom spáchat další trestný čin (např. i tím, že někoho křivě obviní ze spáchání trestného činu, § 174 tr. zák., či se dopustí pomluvy, § 206 tr. zák.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti je potom dle státní zástupkyně zřejmé, že stíhaný skutek byl náležitě objasněn a nalézací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci trestného jednání obviněného, pokud dospěl k závěru, že tento spáchal trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. s tím, že námitky dovolatele týkající se nesprávného právního posouzení skutku v daném případě takto nemohou obstát. Dle vyjádření státní zástupkyně lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Má tedy za to, že dovolání obviněného M. Č. je zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že z hlediska předmětného skutku nemohou být takto obsahem dovolání ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a jejichž prostřednictvím brojí proti kvalitě a šíři provedeného dokazování, či proti způsobu, jakým soudy (ve věci provedené) důkazy hodnotily. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů při rozhodování o dovolatelově vině vycházely, a proč naopak neuvěřily jeho obhajobě. Vycházely tak zejména z výpovědí svědků U., P. a H. a dále listinných důkazů, přičemž z těchto důkazů jednoznačně vyplynulo, že studijní obor, který měl dovolatel studovat, na škole vůbec neexistoval, přičemž dovolatel nebyl veden ani jako student školy. K jeho námitce týkající se údajného porušení jeho práva na obhajobu je však (jako obiter dictum) třeba uvést, že k žádnému takovémuto porušení jeho práva nedošlo. Je pravdou, že podle § 33 odst. 1 tr. ř. obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky, přičemž podle § 92 odst. 1, odst. 2 tr. ř. se výslech obviněného koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení a obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Nicméně v posuzované věci je třeba namístě uvést, že dovolatel za situace, kdy věděl, že je předvolán k podání vysvětlení, z vlastní iniciativy při šetření uvedl, že má kromě maturitního vysvědčení i vysvědčení z druhého ročníku a až následně byl vyzván k jeho předložení (výslech dovolatele a Mgr. S.; protokol o hlavním líčení, č. l. 86), přičemž touto listinou chtěl doložit právě skutečnost, že na dané škole studoval, předkládal ji tedy za účelem prokázání dosaženého vzdělání. Právo na obhajobu je zcela jistě jedním ze základních a nezpochybnitelných práv obviněného, ovšem i toto právo má svoje meze, které nemohou být překročeny právě spácháním dalšího trestného činu. Nepřiléhavým je i odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. R 25/1969, neboť porovnávané situace nejsou shodné. Zatímco ve zmiňovaném rozhodnutí pachatel trestného činu v pozici svědka v trestní věci trval na své verzi skutkového děje (křivě vypovídal), aby sám sebe nevystavil trestnímu stíhání (tedy pouze pasivně trval na své výpovědi), dovolatel vyvíjel aktivní činnost, která se vyznačovala znaky jemu přisouzeného trestného činu a pokračoval tak v trestné činnosti, pro kterou byl stíhán. Jednání tak vybočilo z řádné obhajoby, ale došlo jím k naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Dále je zapotřebí uvést, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč považovaly trestnou činnost dovolatele za prokázanou již ve věci provedenými důkazy a další dokazování (zejména znaleckým posudkem) považovaly za nadbytečné, když nepravost předmětných listin vyplývala z výše uvedených znaleckých výpovědí a listinných důkazů (zejména zřizovací listiny, záznamů o studentech).

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento právní názor obstojí i ve světle dovolatelem zmiňované judikatury Ústavního soudu.

Naopak právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem je uplatněná námitka týkající se absence subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu. Současně je však třeba uvést, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo takové listiny užije jako pravé. Pojem veřejné listiny není v zákoně blíže definován. Podle judikaturou ustálené soudní praxe se za ni považuje dokument vydaný státním orgánem, kterým se zakládá právo nebo povinnost nebo se jím zjišťuje určitý stav. Jelikož jde o trestný čin úmyslný, musí být zjištěno, že si pachatel byl jednak vědom toho, že se jedná o padělek, a zároveň jednal s cílem, aby takové listiny bylo použito jako pravé.

Jak vyplývá ze skutkové věty (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel předložil jako součást žádosti o vydání osvědčení fyzické osoby pro přístup k utajovaným informacím stupně utajení Důvěrně padělané vysvědčení .., osvědčující absolvování školy, ačkoli na této škole nestudoval a nestuduje. Za popsaného skutkového stavu je tak zřejmé, že ačkoli v popisu skutku není slovo úmyslně implicitně uvedeno, jinak než úmyslně se takovéhoto jednání pachatel dopustit nemohl, neboť jak vyplynulo ze skutkových zjištění, dovolatel školu nikdy nestudoval, a proto také nepochybně věděl, že nedisponuje pravým (nefalšovaným) maturitním vysvědčením.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka