3 Tdo 935/2008
Datum rozhodnutí: 04.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 935/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2009 o dovolání podaném obviněným R. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2007, č. j. 7 To 249/2006-314, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 131/2003, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2007, č. j. 7 To 249/2006-314, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že

1) v přesně nezjištěné době od 9. 10. 2000 a v průběhu roku 2001 v P. a jinde částečně ještě předtím, než byl ústně pověřen Ing. M. U., jednatelem společnosti K. K. M., s. r. o., Ž., divize B., k vymáhání pohledávek od firmy J.-M. J., převzal od dlužníka J. M. v několika případech celkovou částku nejméně 693.000,- Kč jako úhradu dluhu, převzaté peníze, kromě částky 60.000,- Kč, neodevzdal a ponechal si je pro svoji potřebu a takto o částku nejméně 593.000,- Kč poškodil nástupnickou organizaci K. P. C., s. r. o., Ž. ,

2) v době od 19. 2. do 13. 3. 2002 v B. na základě plné moci a příkazní smlouvy ze dne 1. 2. 2002 ve čtyřech případech vymohl od jednatele společnosti B., s. r. o., celkovou částku 120.000,- Kč jako splátku dluhu pro společnost K. K. M., s. r. o., převzaté peníze neodevzdal a ponechal si je pro svoji potřebu, tímto v uvedené výši způsobil škodu nástupnické organizaci K. P. C., s. r. o., Ž.,

3) dne 25. 3. 2002 v B., v sídle společnosti B., s. r. o., převzal výsekový stroj Slotr - Deritend 1350 včetně příslušenství s tím, že zajistí jeho opravu do 24. 4. 2002, stroj následně prodal a peníze si ponechal pro svoji potřebu, tímto způsobil společnosti K. P. C., s. r. o., Ž., škodu ve výši 480.340.- Kč .

Za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 3 T 144/2004, ze dne 11. 11. 2004, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2004, byl obviněný podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně a další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené K. P. C., s. r. o., S., Ž., škodu ve výši 713.000,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal soud poškozenou společnost výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2007, č. j. 7 To 249/2006-314, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 2. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Z předloženého spisu (viz č. l. 346 a násl.) zároveň vyplývá, že obviněný R. M. byl pozdějším rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 4. 2007, č. j. 4 T 28/2005-300, uznán vinným pod bodem 1/ výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že poté, co na základě příkazní smlouvy ze dne 12. 7. 2002 a dohody o splátkách ze dne 28. 11. 2002 vymohl jako příkazník od dlužníka V. K., v době od 12. 8. 2002 do 15. 3. 2003 částku 1.117.000,- Kč, odevzdal příkazci a věřiteli společnosti M., s. r. o., pouze částku 210.000,- Kč, přestože měl podle uzavřené dohody ze dne 28. 11. 2002 odevzdat jmenované společnosti částku 800.000,- Kč, zbývající část financí si ponechal pro vlastní potřebu a uvedené společnosti tak způsobil škodu ve výši 590.000,- Kč , a pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit skutky podrobně popsanými pod bodem 2/a) e) výroku o vině. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 3 T 144/2004, ze dne 11. 11. 2004, a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248, byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Tento rozsudek Okresního soudu v Kolíně byl poté z podnětu odvolání obviněného částečně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, č. j. 9 To 287/2007-332 (založen na č. l. 350 předloženého spisu), a to v bodě 2/ výroku o vině, ve výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody, a obviněný byl při nezměněném výroku o vině pod bodem 1/ a při částečném zachování výroku o náhradě škody, nově odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o uplatněných nárocích na náhradu škody resp. o dalším projednání některých uplatněných nároků soudem prvního stupně.

Proti nyní projednávanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2007, č. j. 7 To 249/2006-314, podal obviněný R. M. dovolání, kterým zároveň v celém rozsahu napadl i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel dílem zopakoval argumentaci obsaženou již v podaném odvolání, na jehož obsah také výslovně odkázal. Znovu namítl, že postup soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů nebyl v souladu se základními principy trestního řízení, zejména se zásadou in dubio pro reo a se zásadou presumpce neviny. Soudu prvního stupně vytkl, že nekriticky převzal popis jednotlivých útoků (skutků) z obžaloby, aniž by vzal v úvahu jeho obhajobu a skutečnosti vyplývající z obsahu dokazování. Odvolací soud pak tyto vady nezjistil a neodstranil.

Podle názoru dovolatele především nebylo spolehlivě zjištěno, zda se vůbec stíhaný trestný čin (skutek) stal. V této souvislosti pak poukázal na nevěrohodnost svědků M. a D., kteří sami zavinili vznik svých dluhů a následně se snažili vyhnout jejich placení, a rovněž svědka Ing. U., jehož výpověď mohla být motivována snahou vyhnout se případnému trestnímu stíhání své osoby. Dokazování ve věci nebylo podle dovolatele ani úplné, neboť například nebylo zjišťováno, zda dlužníci vůbec mohli disponovat částkami uvedenými ve skutkové větě výroku rozsudku a tyto skutečně předat dovolateli. Chybou bylo rovněž to, že ke zjištění pravosti podpisů dovolatele na příslušných výdajových pokladních dokladech byl přibrán toliko jeden znalec, ačkoliv podle dovolatele šlo o objasnění zvlášť důležité skutečnosti a bylo namístě přizvat ještě dalšího znalce z oboru písmoznalectví.

Dovolatel dále namítl, že výrok o vině bod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně je zmatečný, popis skutku nepřezkoumatelný a neodpovídající provedeným důkazům. Nelze z něj totiž zjistit, z jakých částek se měla skládat celková suma ve výši 693.000,- Kč, kterou měl údajně převzít od svědka M., a především, kdo je v daném případě poškozenou společností. Nepřesnost a nepřezkoumatelnost vytkl dovolatel i popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině, který dle jeho výtky rovněž neodpovídá ve věci provedeným důkazům. Výrok pod bodem 3) pak dovolatel označil za zcela absurdní . Poukázal na to, že soud prvního stupně sám v odůvodnění rozsudku vyslovil odporující si závěr, že obviněný (dovolatel) nepřevzal výsekový stroj z důvodu jeho opravy, nýbrž pro zajištění úhrady dluhu ve prospěch společnosti K. K., s. r. o., nicméně jej uznal vinným skutkem, podle kterého stroj od společnosti B., s. r. o., převzal za účelem provedení jeho opravy a jeho pozdějšího prodeje. Uznal ho tak vinným skutkem, o kterém sám v důvodech téhož rozhodnutí tvrdil, že se - de facto - nestal.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům se obviněný v závěru podaného dovolání domáhal zrušení napadených rozhodnutí ve všech výrocích a navrhl, aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí . V rámci dovolání současně požádal, aby mu před rozhodnutím o dovolání byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že v něm obsažené námitky ve skutečnosti uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. převážně neodpovídají a tedy jej nenaplňují. Jejich podstatou jsou totiž výhrady směřující proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování a vůči následnému hodnocení důkazů, tedy vůči skutkovým zjištěním soudů, jež na základě použitého (ani jiného) dovolacího důvodu napadnout nelze.

Jistou oprávněnost je podle státní zástupkyně možno přiznat pouze námitkám dovolatele, že popis útoku (skutku) v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zmatečný, a to jednak co do vymezení poškozeného, tak co do samotného průběhu skutku. Soud v rozsudečném výroku předmětný skutek formuloval tak, že obviněný měl převzít v sídle společnosti B., s. r. o., výsekový stroj Slotr Deritend 1350 včetně příslušenství za účelem opravy do určitého data, stroj prodat a peníze si ponechat pro svoji potřebu a tím poškodit společnost K. P. C., s. r. o., Ž. Při takovém popisu skutku by však logicky měla být poškozenou společnost B., s. r. o., která dovolateli stroj svěřila. Popis skutku je však podle státní zástupkyně zcela v rozporu se zjištěními soudu rozvedenými v odůvodnění rozsudku, kde se uvádí, že stroj měl sloužit k úhradě dluhu společnosti B., s. r. o., vůči společnosti K. P. C., s. r. o., Ž. Závěr vtělený do skutkové věty výroku rozsudku, že obviněný předmětný stroj převzal z důvodu zajištění jeho opravy, tedy jednak neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a jednak nijak nezdůvodňuje, proč je poškozenou společností právě K. P. C., s. r. o., Ž.

S ohledem na výše uvedené pochybení soudu ve výroku o vině státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a posledně uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný R. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.



Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše uvedený výklad je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, jimiž dovolatel polemizuje s rozsahem, v jakém soud prvního stupně prováděl dokazování (zejména mu vytýká nepřibrání druhého znalce z oboru grafické analýzy písma a k posouzení pravosti jeho podpisů na výdajových pokladních dokladech) a se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména věrohodnost výpovědí svědků D., M. a Ing. U.) a zjišťovaly skutkový stav věci, včetně výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit. Dovolatel v uvedeném směru totiž ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých oba soudy při rozhodování o jeho vině vycházely.

Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel namítl, že útoky (skutky) v bodech 1) a 3) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jsou formulovány nelogicky a zmatečně, jak co do vymezení skutkového děje, tak i poškozeného subjektu, a tento popis neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a zároveň ani skutkovému stavu věci blíže rozvedenému v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání (v jeho celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, a dospěl k následujícím závěrům:

Dovolatel R. M. byl v posuzovaném případě uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., tj. že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem značnou škodu, tj. škodu převyšující částku 500 000 Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Čin měl spáchat pokračujícími útoky (skutky) uvedenými v bodech 1) až 3) výroku rozsudku. Skutkový stav, na němž soud prvního stupně založil výše uvedený závěr, je v rozsudku rozveden na str. 7, 8 odůvodnění. Podle soudu obviněný ve všech případech od dlužníků věřitele - společnosti K. K. M., s. r. o., v souladu se zmocněním k vymáhání pohledávek, které mu udělil její statutární zástupce Ing. U., převzal finanční hotovost, případně věci (inkriminovaný stroj a příslušenství), přičemž svěřené peníze - v částce stanovené v rozsudku - ani výtěžek za prodej věcí, následně nevydal věřiteli, čímž mu způsobil majetkovou škodu. Pokud jde o předmětný stroj a příslušenství k němu, soud vyslovil názor, že i v tomto případě se domnívá, že se jedná o věc, která byla obžalovanému v podstatě svěřena , neboť měla po zpeněžení sloužit k úhradě závazku společnosti B., s. r. o., vůči společnosti K. K. M., s. r. o. (viz str. 8).

Výše uvedená skutková zjištění však soud do tzv. skutkové věty výroku rozsudku promítl způsobem vzbuzujícím pochybnosti o tom, jakým způsobem se obviněný (dovolatel) trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. vlastně dopustil, v jakém rozsahu a výši, a vůči jakému poškozenému.

Pokud jde o útok (skutek) pokračujícího trestného činu zpronevěry popsaný pod bodem 1) rozsudku, vyplývá z něj, že obviněný (dovolatel) jednal částečně ještě před tím, než byl ústně pověřen Ing. M. U. k vymáhání pohledávek od firmy J.-M. J. , přičemž od tohoto dlužníka převzal v přesně nezjištěné době od 9. 10. 2000 a v průběhu roku 2001 částku v celkové výši nejméně 693.000,- Kč. Za předpokladu, že by obviněný po určitou dobu jednal bez pověření věřitele, ovšem vyvstává otázka, na jakém základě mu vlastně byly finanční prostředky dlužníka svěřeny, jinými slovy, zda se tak nestalo v důsledku omylu dlužníka, který obviněný (dovolatel) v úmyslu se obohatit mohl vyvolat především předstíráním toho, že jedná jménem věřitele, přestože tomu tak po určitou dobu zřejmě nebylo. Tuto část podvodného jednání obviněného (dovolatele) by pak sotva bylo bez dalšího možno podřadit pod znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., jak to učinil soud. V důsledku toho vznikají důvodné pochybnosti i ohledně výše přisvojené částky a tedy i výše škody, jaká byla trestným činem zpronevěry konkrétně způsobena. Z popisu skutku a rovněž z odůvodnění rozsudku je přitom patrno, že se soud s těmito skutečnostmi náležitě a do důsledků nevypořádal.

Další útok (skutek) popsaný pod bodem 3) výroku rozsudku pak především neodpovídá skutkovým zjištěním soudu, k nimž dospěl na podkladě vyhodnocení provedených důkazů a která vyložil na str. 7, 8 rozsudku. Podle výrokové části rozsudku měl obviněný jednak tak, že v sídle společnosti B., s. r. o., převzal výsekový stroj Slotr-Deritend včetně příslušenství s tím, že zajistí jeho opravu; stroj v hodnotě 480.340,- Kč však později prodal a peníze si ponechal pro svoji potřebu. Takto formulovaný skutek je však v zásadním rozporu s obsahem soudem učiněných skutkových zjištění, podle kterých předmětný stroj byl věcí určenou k úhradě závazku společnosti B., s. r. o., vůči společnosti K. K. M., s. r. o., a že obviněný jednal na základě konkludentně uzavřené mandátní smlouvy , z níž mu vyplývala povinnost předat společnosti K. K. M., s. r. o., buď předmětný stroj nebo výtěžek z jeho prodeje. Popis skutku je za těchto okolností zcela nedostačující (především zde úplně chybí alespoň stručný popis toho, za jakých okolností a z jakého důvodu došlo ke svěření věci) a navíc i zavádějící, neboť z něj paradoxně vyplývá, že poškozeným měla být vlastně společnost B., s. r. o., která obviněnému svěřila předmětný stroj k zajištění jeho opravy. Platí-li však skutková zjištění podle str. 7, 8 rozsudku, pak je poškozený ve výroku rozsudku sice označen správně (K. P. C., s. r. o., jako právní nástupce společnosti K. K. M., s. r. o.), avšak bez jakékoliv návaznosti na popis skutku. Na to ve svém vyjádření k dovolání konečně výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně v rámci svého odvolacího přezkumu shora uvedená pochybení soudu prvního stupně nezjistil a tudíž je ani nenapravil.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M. v jeho relevantně uplatněné části plně důvodným. Rozsudek soudu prvního stupně a současně i rozhodnutí odvolacího soudu jsou ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeny na nesprávném právním posouzení skutku, neboť dovolatel byl v bodě 3) uznán vinným na jiném skutkovém základě, než jaký soud skutečně zjistil; v případě jednání pod bodem 1) pak nelze spolehlivě dovodit, zda v rozsudku popsaný útok (skutek) není - s ohledem na způsob vykonaného jednání - zčásti trestným činem podvodu, pokud by obviněný (dovolatel) dlužníka nepravdivě informoval o svém právu přijímal platby v době, než k tomu byl skutečně zmocněn oprávněnou osobou (věřitelem), a takto se úmyslně obohatil. Se zřetelem k těmto vadám nelze závěr soudů, že se dovolatel dopustil trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a to v podobě uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, považovat za správný.

Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2007, č. j. 7 To 249/2006-314, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil Nejvyšší soud současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Na tomto místě je nutno připomenout, že rozsah zrušení dovoláním napadených rozhodnutí je modifikován pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, č. j. 9 To 287/2007-332, ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 28/2005, kterým byl ukládán souhrnný trest, v jehož rámci byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 12 T 131/2003-248. Zvláště je třeba zdůraznit, že postup Nejvyššího soudu podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zároveň týká i shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť navazující výrok o souhrnném trestu ve vztahu k nyní zrušenému rozsudku Městského soudu v Brně, pozbyl podkladu.

Nejvyšší soud dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, jelikož je zřejmé, že zjištěné vady nebylo možno odstranit v neveřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V tomto novém řízení se soud bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.) věcí znovu zabývat a ujasnit si, zda v případě útoku (skutku) pod bodem 1) se obviněný R. M. mohl dopustit trestného činu zpronevěry jednáním uskutečněným též v období, kdy k vymáhání pohledávek neměl ze strany jednatele společnosti K. K. M., s. r. o., Ing. M. U. ani ústní pověření. Soud musí blíže objasnit, z jakého důvodu obviněnému dlužník peníze svěřil, především zda se tak stalo či nestalo v důsledku jeho uvedení v omyl, např. proto, že mu obviněný předstíral, že má k vymáhání pohledávky pověření, ačkoliv je ve skutečnosti neměl. Pokud by soud zjistil, že obviněný dílem jednal v podvodném úmyslu s cílem obohatit sebe nebo jiného, pak tuto část jeho jednání nepochybně nelze podřadit pod znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a z popisu skutku by tuto část bylo třeba vypustit. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry by zároveň bylo třeba nově stanovit dobu páchání tohoto trestného činu a výši způsobené škody. Nejvyšší soud zároveň nemůže předjímat zjištění, že část skutku v bodě 1) je skutečně trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. V kladném případě by soud navíc musel posuzovat procesní otázku totožnosti skutku, otázku hmotně právní jednoty skutku (souběhu trestných činů) a především otázku zákazu reformace in peius.

Pokud jde o útok (skutek) v bodě 3), bude zapotřebí, aby formulace skutku ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) stručně vyjadřovala soudem zjištěný (faktický) skutkový stav věci, jak jej soud po rozboru provedených důkazů vyložil na str. 7, 8 rozsudku. Z popisu skutku musí být zřejmé, za jakých okolností a z jakých důvodů byl obviněnému inkriminovaný stroj s příslušenstvím svěřen, tj. že účelem svěření nebyla oprava tohoto stroje, jak se uvádí ve výroku rozsudku, nýbrž primárně úhrada pohledávky z výtěžku za prodej uvedené věci, a že obviněný jednal z pověření věřitele a v konečné fázi k jeho škodě či ke škodě jeho právního nástupce.

Jestliže by v průběhu řízení bylo nutno některé okolnosti dále objasnit a provést k tomu další důkazy, soud tak učiní, a to případně i k návrhu stran. Ve svém novém rozsudku je povinen dodržet náležitosti výroku, jež zákon stanoví v § 120 odst. 3 tr. ř. a rozsudek odůvodnit v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.

Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V posuzovaném případě Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v současně době vykonává souhrnný trest odnětí svobody uložený mu v jiné trestní věci, a to již zmiňovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, č. j. 9 To 287/2007-332, který se týká trestných činů, jimiž se Nejvyšší soud z podnětu dovolatelova mimořádného opravného prostředku nijak zabývat nemohl. O vazbě obviněného (dovolatele) proto nebylo třeba rozhodovat. Nejvyšší soud neshledal podmínky ani pro dovolatelem navrhovaný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler