3 Tdo 932/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 932/2015 -38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným F. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2014, č. j. 50 To 293/2014-2327, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 65/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
V rámci rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 T 65/2013-2264, v trestní věci obviněných I. N. a F. J. byl obviněný F. J. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) za jednání popsaná v bodech ad 19) a 22) výroku o vině. Jeho trestná činnost měla spočívat v tom, že ad 19) společně s I. N. v době od 11.00 hodin dne 5. 1. 2011 do 14.40 hodin dne 11. 1. 2011 v areálu Autokempu N. r., v k. ú. obce N., okr. P., nezjištěným způsobem odstranili visací zámek s vložkou Fab u vstupních vrat do areálu autokempu a poškodili lankový zámek, poté na stěně budovy nezjištěným způsobem rozbili halogenové světlo s pohybovým čidlem a vypáčili dveře recepce, vnikli dovnitř a zde odcizili rychlovarnou konvici zn. Bravo v hodnotě 600 Kč, přenosný telefon zn. Panasonic v hodnotě 400 Kč, 8 ks holí na minigolf v celkové hodnotě 4.000 Kč, 8 ks plastových el. rozdvojek v celkové hodnotě 400 Kč, poškozením a odstraněním zámků, halogenového světla a dveří způsobili škodu ve výši 1.280 Kč, dále rozbili skleněnou výplň dveří vedoucích do restaurace, čímž způsobili škodu ve výši 275 Kč, to vše ke škodě společnosti Nepomucký autoklub, s. r. o., IČ: 61171387, se sídlem Plzeňská 456, 335 01 Nepomuk, otvorem ve dveřích pak vnikli do restaurace, kde odcizili 20 ks sáčků paprikových chipsů, 12 ks krabic o obsahu 1 litr červeného vína zn. Rosso, 24 ks 2 l lahví Coca Cola, 48 ks krabic o obsahu 0,2 l Orange Soft drink, drogistické zboží, drátěnky na nádobí, vědro a pánské slipy, vše blíže specifikováno v odborných vyjádřeních na č. l. 996 - 998 spisu, v celkové hodnotě 9.017 Kč, a to ke škodě I. S., trvale bytem N., N. a ad 22) společně s I. N. v době od 10.00 hodin dne 26. 9. 2010 do 05.30 hodin dne 27. 9. 2010 po vysazení vstupní branky na pozemek chatky v zahrádkářské kolonii u obce P., okr. S., vnikli na pozemek, vysazením uzamčených dveří ze závěsů vnikli do kolny, ze které odcizili motorovou pilu zn. Oleo Mac, typ 936/36, v hodnotě 2.000 Kč, a bubnovou motorovou sekačku zn. Otava, typ BDR 580S, v hodnotě 7.000 Kč ke škodě majitele V. F., trvale bytem S., H. . Za to byl obviněný podle 205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou zmíněným přečinem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud rovněž uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněným I. N. zaplatil na náhradě škody poškozené I. S. částku 8.650 Kč, V. F. částku 9.000 Kč a Pojišťovně Generali, a. s., se sídlem Bělohradská 132, Praha 2, IČ: 61859869, částku 6.955 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli poškození V. F. a Pojišťovna Generali, a. s., podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro řadu dalších dílčích skutků popsaných ve zprošťující části výroku, když soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by je spáchal.

Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný F. J. a v jeho neprospěch též státní zástupce odvolání. Obviněný jím napadl výroky o vině a trestu týkající se jeho osoby. Státní zástupce pak zaměřil své odvolání ve vztahu k osobě obviněného jednak vůči zprošťujícímu výroku soudu ohledně skutku, kterého se měl společně s I. N. dopustit v době od 17.00 hodin dne 6. 8. 2010 do 9.30 hodin dne 9. 8. 2010 a který měl zkráceně spočívat v tom, že se vloupali do uzamčeného areálu bývalých kasáren v B. ulici v H. a odtud odcizili přívěsný vozík v hodnotě 6.000 Kč ke škodě majitele M. J., a dále vůči právní kvalifikaci jednání obviněného, vůči výroku o trestu, který mu byl uložen, a vůči výroku o náhradě škody.

Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně o těchto opravných prostředcích rozhodl v rámci rozsudku ze dne 25. 8. 2014, č. j. 50 To 293/2014-2327, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného F. J. ve výrocích o vině pod body ad 19) a 22), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným I. S.,, V. F. a Pojišťovně Generali, a. s. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným jednak pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, písm. a), b) tr. zákoníku a za jednání popsané v bodě ad 22) navíc přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za to ho podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolací soud obviněnému § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou zmíněnými přečiny. O nárocích na náhradu škody uplatněných poškozenými I. S., V. F. a Pojišťovnou Generali, a. s., rozhodl shodně jako soud prvního stupně (viz shora). Odvolání obviněného F. J. pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 8. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Obviněný F. J. jej napadl následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel úvodem předeslal, že si je vědom skutečnosti, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění soudů ani neúplnost jimi provedeného dokazování. Připomněl však, že judikatura Ústavního soudu zásah do skutkového stavu v rámci dovolacího řízení připouští v případech, že existuje tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry. K tomu podle dovolatele došlo i v nyní posuzované trestní věci. Dovolatel zdůraznil, že spácháním skutků popsaných v bodech ad 19) a 22) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl uznán vinným de facto pouze na základě důkazu metodou pachové identifikace, tedy důkazu nepřímého. Poukázal na to, že nebylo možno s naprostou jistotou vyloučit možnost přenosu jeho pachové stopy na místa činu spoluobviněným I. N., s nímž se běžně stýkal a vozil ho svým automobilem. Obviněný N. měl také přístup k jeho osobním věcem, jako jsou oblečení, nářadí nebo rukavice. Zmíněný důkaz byl podle dovolatele navíc proveden nezákonně a v předmětném trestním řízení neměl být proto vůbec použit. Pochybení spočívalo v tom, že ani jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno zúčastnit se srovnávací pachové zkoušky, o jejímž provedení nebyli předem vyrozuměni. Celé řízení je tak zatíženo vadou, kterou již není možno napravit a která znamená závažný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na obhajobu.

Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2014, č. j. 50 To 293/2014-2327, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 T 65/2013-2264, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni, případně Okresnímu soudu v Klatovech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který předně připomněl, že s totožnými námitkami obviněného se ve svém rozhodnutí vypořádal již odvolací soud, a to úvahami, které mají nepochybně racionální základ. Podle státního zástupce nelze hovořit o tom, že by výsledek řízení vůči obviněnému byl produktem svévolného hodnocení důkazů. Důkaz metodou pachové identifikace nebyl v daném případě nezákonný, byť při provedení srovnávací expertízy obhájce dovolatele skutečně nebyl přítomen. Odvolací soud správně poukázal na to, že se nejednalo o vyšetřovací úkon podle § 165 tr. ř. Státní zástupce k danému problému pouze doplnil, že Nejvyšší soud v minulosti opakovaně vyslovil, že porovnání pachových stop je toliko úkonem směřujícím k obstarání potřebného podkladového materiálu a nikoli úkonem vyšetřovacím, a proto námitku spočívající v absenci obhájce při jeho provedení pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se pak státní zástupce blíže nevyjádřil s poukazem na to, že dovolatel v jeho rámci nevznesl žádné konkrétní výtky.

Své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný F. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že v daném případě je tato přípustnost dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl obviněný nově uznán vinným a byl mu uložen trest, a rovněž podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud zároveň samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadami zákládajícími dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., které obviněný rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).

V tomto směru však obviněný rozsudku odvolacího soudu ničeho konkrétně nevytkl. Nejvyšší soud na tomto místě pouze pro úplnost uvádí, že Krajský soud v Plzni podrobil přezkumu podle § 254 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo. Jak již bylo konstatováno shora, odvolací soud považoval řádný opravný prostředek obviněného za nedůvodný, a proto jej zamítl výrokem podle § 256 tr. ř. Ohledně odvolání státního zástupce pak respektoval zásadu, podle níž za stavu, kdy odvolací soud považuje za vadné jen dílčí výroky napadeného rozsudku, rozhodne tak, že z podnětu podaného opravného prostředku (odvolání) zruší jen tyto výroky, případně učiní výroky nové nebo napadené výroky doplní. Odvolací soud však dále nemusí rozhodovat o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a stejně tak není povinen v rozsahu, v němž bylo odvolání shledáno nedůvodným, je v této části samostatným výrokem zamítat (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 - T 531).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výlučně na výhradách vůči kvalitě důkazního řízení, které mělo být zčásti provedeno dokonce nezákonným způsobem. V návaznosti na tom směřovaly uplatněné námitky ke zpochybnění skutkových zjištění, k nimž oba soudy dospěly na základě hodnocení shromážděných důkazů. V posuzovaném případě měla být v neprospěch obviněného porušena především zásada in dubio pro reo , když soudům vytýká, že vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat ryze formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci dovolatelem deklarovaného extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.

Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah důsledně vyhodnotil a poté logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti obviněného za prokázané (viz pasáž na str. 31 dole až 33 shora odůvodnění rozsudku). Při rekonstrukci skutkového stavu stran skutků ad 19) a 22), jimiž obviněného nakonec uznal vinným, nevycházel výhradně z nepřímého důkazu metodou pachové identifikace, jak se snaží prosazovat obhajoba, ale i z usvědčující výpovědi již odsouzeného I. N. Tuto výpověď přitom soud nehodnotil nekriticky. Její problematičnosti si byl vědom, což se nakonec odrazilo i v obsáhlém zprošťujícím výroku ohledně osoby obviněného F. J. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz pasáž na str. 7 dole a 8 shora napadeného rozsudku). Také on ústavně konformním způsobem vyložil, proč obhajobě obviněného, spočívající v popírání žalovaného jednání v celém rozsahu, nepřisvědčil a proč shledal jeho vinu skutky ad 19) a 22) za prokázanou bez důvodných pochybností (tzn. s oporou řádně provedeného a vyhodnoceného dokazování). Ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném rozsahu skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného, týkající se nezákonnosti důkazu metodou pachové identifikace a jeho procesní nepoužitelnosti pro předmětné trestní řízení, Nejvyšší soud pro úplnost jako obiter dictum dodává, že by jí nebylo možno přisvědčit ani po stránce věcné. Podle ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř. se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu. Osobní účasti u úkonů, které nemají povahu úkonů vyšetřovacích, se domáhat nemůže a orgány činné v trestním řízení nejsou povinny ho o jejich provedení vyrozumívat. Postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických - technických expertíz (v daném případě vyhodnocení pachových stop spočívající v porovnání otisku pachové stopy sejmuté na místě činu s odběrem srovnávací pachové stopy u obviněného) mezi vyšetřovací úkony zahrnout nelze, neboť je realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení (viz § 12 odst. 1 tr. ř.) a jde toliko o shromažďování materiálu později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován a posouzen. Teprve výsledek této činnosti pak může být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které lze využít jako důkaz v trestním řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 Tdo 107/2013, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 115/2014, na něž výstižně odkázal již vyjadřující se státní zástupce, nebo též přiměřeně usnesení Nejvyšší soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 96/2010).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného F. J. bylo opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., Nejvyšší soud mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. nepřiznal žádné opodstatnění. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu