3 Tdo 929/2013
Datum rozhodnutí: 04.09.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 929/2013 -27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 4. září 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. M ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 5. 2013, č. j. 68 To 65/2013-84, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 264/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 1 T 264/2012-59, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 5. 9. 2012 kolem 03.00 hodin v O. na silnici 2. třídy č. ve směru jízdy od ul. D. N. k ul. K. po požití alkoholických nápojů, kdy měl v krvi koncentraci alkoholu ve výši nejméně 2,10 g/kg, nezvládl řízení osobního motorového vozidla tov. zn. Fiat Punto RZ:, se kterým sjel mimo vozovku, kde s vozidlem havaroval . Za to byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 13. 5. 2013, č. j. 68 To 65/2013-84, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 5. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. M. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval průběh dosavadního řízení ve věci. Připomněl, že na nesprávné právní posouzení skutku, resp. vady právní poukazoval již ve svém odvolání. Napadl také výrok o trestu, který mu měl být vyměřen v rozporu s pravidly pro jeho ukládání. Odvolací soud přesto neshledal takové vady, které by mohly mít vliv na správnost výroku odsuzujícího rozsudku. S jeho rozhodnutím dovolatel nesouhlasí. Připustil, že dne 4. 9. 2012 asi od 20.00 hodin byl na zahradní oslavě v O. H., kam přijel svým osobním automobilem tov. zn. Fiat Punto. Zde však vozidlo odstavil a nijak s ním dále nemanipuloval. Na oslavě popíjel s kamarády alkoholické nápoje a byl rozhodnut dopravit se domů taxíkem nebo přespat u M. N. S ním také kolem půlnoci odešel směrem do centra města. Na D. náměstí se však museli rozloučit. Od té chvíle si již na nic nevzpomíná. První vjem, který si pamatuje, bylo svícení baterkou a jeho následné probrání se ve Fakultní nemocnici v O.

Na základě vlastního rozboru obsahu důkazů provedených ve věci pak dovolatel dospěl k závěru, že výsledky dokazování nedávají jasnou odpověď na otázku, zda to byl skutečně on, kdo v inkriminovanou dobu vozidlo řídil, anebo se jednalo o jinou osobu, která mohla následně z vozu utéci. Zdůraznil, že nebylo řádně ohledáno místo dopravní nehody, nebyl objasněn výskyt krevních stop jak na předním, tak na zadním sedadle vozu, ani důvod, pro který nebyly nalezeny klíče a doklady od vozidla. Soudy se nezabývaly nejasnostmi jeho vyproštění za účelem poskytnutí první pomoci. Bez náležitého odůvodnění pak zůstalo především zjištění, že s vozidlem havaroval jako jeho řidič. Soudy vycházely z pouhé, ničím nepodložené hypotézy, že pokud by nebyl připoután, mohl se na zadních sedačkách ocitnout při převrácení vozidla na střechu.

Dovolatel dále uvedl, že si neklade za cíl polemizovat s hodnocením důkazů soudem či přinášet spekulace o možném průběhu skutkového děje. Snaží se však poukázat na pochybnosti vzbuzující nesrovnalosti, jež mohly vést, resp. podle jeho přesvědčení vedly k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Na tomto stanovisku setrvává i pro řízení dovolací. V řízení totiž dosud nebylo dosaženo takového stupně jistoty, aby bylo možno postupovat jinak než dle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného . Pokud ji soudy nerespektovaly, porušily tím v konečném důsledku i ústavně zaručeného právo obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dovolatel si není vědom svého protiprávního jednání; jeho část si navíc nepamatuje. Předmětný čin by podle něj zároveň postrádal logiku, neboť je osobou samostatně výdělečně činnou, jejíž práce je zcela závislá na oprávnění řídit motorová vozidla. Nikdy by se proto nechoval natolik nezodpovědně, aby ohrozil své živobytí i řádné plnění své vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi. Při nehodě samotné byl poškozen výlučně jeho majetek a zdraví. Nikdo jiný na životě, zdraví ani majetku ohrožen nebyl.

Stran uloženého trestu dovolatel namítl, že soud prvního stupně nesprávně akcentoval skutečnost, že trestnou činnost popíral. To není pravda, neboť k průběhu nehodového děje nemohl podat žádné informace z toho důvodu, že si jej nepamatoval. Skutečnost, že měl být agresivní, soud čerpal pouze z informací a nepřímých důkazů, které mu byly předkládány či tvrzeny ze strany orgánů činných v trestním řízení a svědků. Navíc ani státní zástupce při hlavním líčení nepožadoval zpřísnění trestních sankcí oproti trestnímu příkazu vydanému původně v uvedené věci. Pokud soud prvního stupně rozhodl se zřetelem na zvýšený stupeň společenské škodlivosti jednání dovolatele, pak nevzal v úvahu, že společenská škodlivost sama o sobě není zákonným znakem trestného činu.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vydal zprošťující rozsudek (na základě ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m tr. ř.), nebo aby po zrušení věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu projednání a rozhodnutí (na základě ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř.).

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedkyní senátu (zde samosoudkyní) soudu prvního stupně zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 8. 8. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 26. 8. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo v dovolání deklarovaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že převážná část námitek obviněného směřujících do výroku o vině dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Dovolatel v této části svůj mimořádný opravný prostředek založil na výhradě, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku přijaly po nesprávném hodnocení výsledků dokazování, navíc provedeného v nedostatečném rozsahu, když bez dostatečného zdůvodnění neakceptovaly jeho obhajobu spočívající v tom, že v době nehody nutně vozidlo nemusel řídit právě on, nýbrž případně i jiná osoba. Tím měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy vyhodnotily důkazy k jeho tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zcela nemusel odpovídat skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaného pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil v prvé řadě na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.

Nejvyšší soud přitom respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz str. 5, 6 odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného, jakou uplatnil i ve svém dovolání. Vůči ve věci učiněným skutkovým zjištěním neměl žádných výhrad a jestliže odvolacím námitkám obviněného - pokud jde o rozsah provedení a kvalitu hodnocení důkazů soudem prvního stupně - nepřisvědčil, rovněž své závěry v tomto směru v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) patřičně zdůvodnil (viz str. 3, 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor naznačený v dovolání, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla zdůvodněna, či by byla dokonce projevem nepřípustné libovůle.

Za hmotně právní námitku podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze - s jistou mírou tolerance - považovat poukaz obviněného na skutečnost, že nikdo jiný než on nebyl dopravní nehodou ohrožen na životě, zdraví či majetku . Opodstatnění jí však přiznat nelze.

Z hlediska naplnění znaku skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku totiž není rozhodné, zda pachatel (zde řidič) vykonávající činnost ve stavu vylučujícím způsobilost touto činností některý ze zájmů chráněných tímto zákonným ustanovením skutečně poruší či nikoliv. Ohrožení ve smyslu § 274 tr. zákoníku znamená, že porucha, k níž mohlo dojít, ještě nenastala, ale s ohledem na zjištěné okolnosti její vznik bylo možno předpokládat. Ohrožení zdraví lidí či majetku nemusí být bezprostřední a nemusí nutně dojít k negativnímu následku uvedenému v zákoně. Stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si vědomě přivodil vlivem návykové látky (zde alkoholu), určitým způsobem jednal (zde řídil motorové vozidlo). Při řízení motorového vozidla nastává takové ohrožení již v okamžiku zahájení jízdy .

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku směřující proti nepřiměřené tvrdosti uložených trestních sankcí.

Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadou však výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně netrpí a ostatně ani nebyla namítána. Jiná pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.

Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud jako obiter dictum doplňuje, že námitkám dovolatele stran výroku o uloženém trestu by nebylo možno přiznat právní relevanci ani s ohledem na jím zmiňovaný postoj státního zástupce, který v hlavním líčení nenavrhoval uložení přísnějších sankcí, než tomu bylo v trestním příkazu vydaném ve věci dne 1. 11. 2012. Zásadně totiž platí, že při projednání věci v hlavním líčení po zrušení trestního příkazu k včas podanému odporu obviněného samosoudce není vázán ani právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu (§ 314g odst. 2 věta za středníkem tr. ř.). Je tedy ryze na úvaze soudu, zda v rozsudku s ohledem na skutečnosti zjištěné k činu a osobě pachatele uloží obviněnému trest co do druhu a výměry přísnější či nikoli. Respektovat musí toliko hranice, které mu v tomto směru kladou příslušná ustanovení zákona.

Protože dovolání obviněného M. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoli opodstatněným, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler