3 Tdo 923/2013
Datum rozhodnutí: 11.09.2013
Dotčené předpisy: čl. 143 odst. 2 tr. zákoník, čl. 147 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 923/2013-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání, které podal obviněný I. B. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 147/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 16/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného I. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 3 T 16/2012, byl obviněný I. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že dne 21. 5. 2011 kolem 17:55 hodin, na silnici č. v úseku mezi křižovatkami S. T. a S. S., na km v okrese K., jako řidič osobního automobilu zn. Nissan GT-R CP, b. b., r.z., jedoucí ve směru L. P. začal nepřiměřeně vysokou rychlostí jízdy pohybující se v rozmezí 130-150 km/hod. předjíždět kolonu vozidel, ačkoli měl výhled dopředu zakrytý před ním rovněž předjíždějícím osobním automobilem zn. Nissan GT-R, č. b., řidiče T. V., a když se toto před ním předjíždějící vozidlo zařadilo doprava, náhle se před ním objevil protijedoucí osobní automobil zn. Renault Twingo, r.z., řízený poškozeným D. R., před kterým se obžalovaný nestačil zařadit vpravo před vozidla, která předjížděl a v reakci na nastalou situaci řidič D. R., aby zabránil čelnímu střetu s vozidlem obžalovaného, byl donucen strhnout řízení vozidla prudce vpravo, čímž s vozidlem vyjel mimo vozovku ve svém směru jízdy, a to přes silniční příkop do travnaté stráně, kde se vozidlo několikrát převrátilo a zůstalo stát na střeše, při rotaci vozidla došlo k uvolnění bezpečnostního pásu poškozeného D. R., který byl i se svojí spolujezdkyní poškozenou M. Š. katapultován ven z vozidla, v důsledku čehož D. R., nar. utrpěl smrtelné zranění, kterému na místě podlehl, jeho spolujezdkyně M. Š. utrpěla otřes mozku, zlomeninu 3. - 5. žebra vpravo s průnikem volného vzduchu do podkoží hrudní stěny vpravo a do pravé pohrudniční dutiny s malým množstvím volné krve v pravé pohrudniční dutině, zlomeninu horního a dolního raménka stydké kosti vpravo a rozlomení křížokyčelního skloubení vpravo a pro toto zranění byla v běžném způsobu života podstatně omezena po dobu nejméně 7 měsíců v důsledku nutnosti pohybu za pomoci berlí bez plně zátěže pravé dolní končetiny .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s dohledem. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 7 (sedmi) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
1) J. R., nar., částku 240.000,- Kč;
2) M. Š., nar., částku 609.561,- Kč;
3) L. R., nar., částku 330.632,-Kč;
4) nezl. A. B., nar., k rukám jeho zákonné zástupkyně H. R., nar., částku 175.000,- Kč;
5) nezl. X. Y., nar., k rukám její zákonné zástupkyně H. R., nar., částku 175.000,- Kč;
6) nezl. P. Ř., nar., k rukám jeho zákonné zástupkyně H. R., nar., částku 175.000,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. R., M. Š., L. R., nez1.A. B., nezl. X. Y., a nezl. P. Ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. z. p. ČR, H. R. a T. F. odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízeni ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 3 T 16/2012, podal obviněný I. B. odvolání. Odvolání podali také poškození L. R., H. R., A. B., X. Y., P. Ř. a T. R.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 147/2013 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i poškozených zamítl jako nedůvodná.


II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 147/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 953 - 956), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že ze strany soudů došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, když soudy zcela pominuly důkazy a námitky jím předložené a vycházely pouze z ojedinělých výpovědí svědkyně R. (nesprávně uvedeno R.) a svědka E., přičemž ve výroku o náhradě škody pominuly spoluzavinění poškozených a chybně přiznaly náhradu škody v plném rozsahu.

Obviněný namítl, že soudy s ohledem na skutečnost, že nedošlo ke střetu protijedoucích vozidel, vycházely toliko ze svědeckých výpovědí, nikoli ze znaleckých posudků, které se však mohou vyjádřit k technické přijatelnosti svědeckých výpovědí. Posudky se shodly ve faktu, že pokud obě sportovní vozidla N., tedy bílé vozidlo obviněného a červené vozidlo svědka V., jela za sebou s odstupem kolem 10 metrů, není z technického hlediska přijatelné, aby řidič R. v protijedoucím vozidle Twingo reagoval pouze na druhé vozidlo, a to především z toho důvodu, že vozidla jedoucí takto blízko za sebou se chovají v podstatě jako jízdní souprava a pro protijedoucího řidiče je druhé vozidlo téměř nerozpoznatelné. Obviněný dále poukazuje na to, že výpovědi svědků R. a E. se v popisu nehodového děje navzájem zásadně odlišují a jsou neslučitelné, kdy výpověď svědka E. je zcela ojedinělá a technicky nepřijatelná. Obviněný tak poukazuje na možné zavinění nehody řidičem prvního ze dvou těsně po sobě jedoucích vozidel Nissan (č. v. řízeného svědkem V.). Současně soudy dle obviněného zcela pominuly výpovědi svědků Ch., M., L., P. a R., kteří jako zcela markantní bod celého nehodového děje označují právě zcela minimální vzájemný odstup obou vozidel Nissan. Právě svědci P. a R. měli s minimálním časovým odstupem stejný pohled a ocitli se ve stejné situaci jako řidič poškozeného vozidla Twingo a za ohrožující označili č. v. Nissan. Vzájemný odstup vozidel Nissan pak potvrzuje i provedený důkaz kamerovým záznamem zachycující jízdu obou vozů těsně před samotnou nehodou. Obviněný dále uvedl, že není možno určit, že červené vozidlo nehodový děj nevyvolalo, neboť ke střetu vozidel nedošlo a je zcela nepravděpodobné, že by řidič vozidla Twingo na protijedoucí červené vozidlo vůbec nereagoval a spoléhal na to, že toto vozidlo mu na poslední chvíli uhne. Nelze si ani reálně představit situaci, kdy by řidič vozidla Twingo bez jakékoliv reakce pokračoval v jízdě proti č. v. a teprve v okamžiku, kdy mu toto uhne, začal reagovat na za ním jedoucí b. v. Nissan. V žádném případě tedy nelze určit, které vozidlo vyvolalo reakci řidiče vozidla Twingo, neboť byla otázkou výhradně jeho psychiky, navíc narušené přítomností drogy, tedy kdy a na co začal řidič vozidla Twingo reagovat.

Obviněný zásadní pochybení soudů spatřuje i v posouzení možné spoluviny poškozených. Opakovaně namítá, že řidič vozidla Renault Twingo se nacházel pod vlivem drog, což bylo jednoznačně potvrzeno znalcem z odvětví toxikologie, ale soudy navzdory tomu zcela v rozporu s ustálenou judikaturou konstatovaly, že na nehodě nenesl žádnou spoluvinu. Stejně tak jako poškozená Š., která nebyla v době nehody připoutaná bezpečnostními pásy. Dle výpovědi znalkyně MUDr. T. žádné její zranění neodpovídalo použití bezpečnostního pásu a tento pás nebyl nijak poškozen, nicméně při následném hlavním líčení dne 20. 12. 2012 soud bez dalšího přiznal poškozené Š. nárok na náhradu škody v plné výši s tím odůvodněním, že poškozená připoutána byla, neboť to ve své výpovědi tvrdí. Za výše uvedených skutkových okolností je takové rozhodnutí naprosto neodůvodněné, veškeré objektivní skutečnosti svědčí pro to, že poškozená připoutána nebyla a podrobnější zkoumání této otázky soud nejprve připustil a poté odmítl. Všeobecně obviněný namítá, že rozhodnutí v této věci je v rozporu se zásadou in dubio pro reo , obě rozhodnutí jsou dle jeho přesvědčení nepřezkoumatelná a tudíž nezákonná.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na shora tvrzené závěry zrušil napadené usnesení podle § 265k odst. 1 tr. ř., dle § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby, nebo věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a vyjádřenou především v jeho řádném opravném prostředku, kdy se odvolací soud těmito námitkami v potřebné míře zabýval, na výhrady obviněného srozumitelně odpověděl a proti závěrům, které vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze mít žádných zásadních výhrad. Skutková zjištění shledal správná a úplná, užité právní posouzení skutku jako odpovídající zákonu a uloženou sankci v jejím komplexu za spíše mírnější než přísnou. V tomto ohledu nelze přehlížet specifika tohoto druhu kriminality, zejména pokud je výsledkem hazardního předjíždění, jehož se dopustil obviněný coby řidič výjimečně výkonného automobilu, ohrožení osádky protijedoucího vozidla a způsobení nehody, při níž dojde k usmrcení jednoho a těžkému zranění dalšího účastníka silničního provozu. Přísnější trest by zasluhoval především zjevně arogantní, exhibicionistický a k ostatním účastníkům silničního provozu zcela bezohledný způsob jízdy obviněného, jak o něm podrobně pojednávají oba soudy ve svých rozhodnutích. Obviněný brojí především proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, zpochybňuje úplnost dokazování a tímto způsobem napadá nikoli hmotně právní posouzení skutku, nýbrž samotná skutková zjištění, přičemž zřetelně směřuje k odlišným skutkovým závěrům. Teprve na tomto odchylně definovaném skutkovém stavu buduje zpochybňující soudy o správnosti užití hmotného práva. Tímto způsobem ovšem nelze naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. S jistou mírou tolerance lze dle státního zástupce za námitku vyhovující deklarovanému důvodu dovolání považovat tvrzení obviněného, že soudy měly konstatovat spoluzavinění následků nehody rovněž u řidiče vozu Renault Twingo D. R., který při havárii zahynul, a u jeho spolujezdkyně M. Š. Případné spoluzavinění těchto osob by mohlo pokrývat pouze následky nehody , nikoli její zavinění, protože řidič R., jak soudy správně připomněly, se sice dopustil přestupku v dopravě tím, že řídil vozidlo po předchozím požití omamné látky, tato skutečnost se však nijak neodrazila v příčinách a průběhu nehodového děje. Argument, že řidič R. mohl nehodě zabránit, pokud by jeho reakce byla správná a včasná, což ovšem výrazné ovlivnění marihuanou vylučovalo je jednak v rozporu se skutkovými závěry soudu, a jednak působí značně amorálně, pokud se slušně a podle předpisů jedoucímu řidiči připisuje povinnost uhýbat agresivním a bezohledným protijedoucím řidičům a odpovědnost za řešení kritických situací, které vyvolali svým zavrženíhodným chováním právě tito řidiči. Rovněž tvrzení dovolatele, že spolujezdkyně havarovaného vozidla nebyla v době jízdy připoutána bezpečnostním pásem, odporuje skutkovým zjištěním soudu, a je tudíž coby argument irelevantní.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 147/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o námitky stran toho, jakým způsobem soudy důkazy hodnotily, především pak výpovědi jeho a svědků, kdy se jedná zejména o svědkyni T. R. a svědka P. E., jejichž výpovědi označil za vzájemně neslučitelné, v případě svědka E. i za technicky nepřijatelnou, a dále svědků D. Ch., D. L., A. P., V. R.; dále znaleckých posudků, a to jak znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, tak oboru doprava stran nehodového děje, stejně jako užitého kamerového záznamu; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů) a vadná skutková zjištění (námitka stran toho, jak nehoda proběhla, zejména pak otázky toho, na jaké ze dvou po sobě jedoucích automobilů Nissan vlastně poškozený jako řidič protijedoucího vozidla reagoval, zda a jak bylo technicky možné provést uhýbací manévr či zpětzařazení do jízdního pruhu; dále skutkových zjištění stran zranění poškozené M. Š., resp. otázky zda byla či nebyla v době jízdy připásána bezpečnostními pásy), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nelze určit, že červené vozidlo Nissan řízené svědkem JUDr. T. V. nevyvolalo uvedený nehodový děj) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy namítl, že nehodový děj mohl být zaviněn řidičem prvního ze dvou těsně po sobě jedoucích vozidel, tj. svědkem JUDr. T. V., kdy jeho vozidlo jelo před ním s odstupem asi 10 metrů, a není tak z technického hlediska přijatelné, aby řidič - poškozený D. R. v protijedoucím vozidle Twingo reagoval pouze na druhé vozidlo, a to proto, že vozidla jedoucí takto blízko za sebou se chovají v podstatě jako jízdní souprava a pro protijedoucího řidiče je druhé vozidlo téměř nerozpoznatelné).

Námitky obviněným vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí a znaleckých posudků. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný I. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná.

Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se způsobem, kterým nalézací soud celou situaci hodnotil, kdy s ohledem na skutečnost, že při nehodě nedošlo ke vzájemnému střetu vozidel obviněného a poškozeného, znalecké posudky z oboru dopravy vyhodnotil toliko jako důkazy doplňující stran některých technických otázek, kdy však pro osvětlení příčin nehody a jejího průběhu vycházel ze svědeckých výpovědí. Zatímco vozidlo poškozených zanechalo stopy, umožňující znalecky jeho rychlost a pohyb poměrně přesně zjistit, sportovní vozy odjely bez zastavení, žádné jízdní stopy nezanechaly a pro posouzení jejich způsobu jízdy v kritickém okamžiku nejsou žádné objektivní podklady , , posudky z oboru silniční dopravy jsou v tomto případě jen důkazy okrajovými, neboť všechny jejich závěry o jízdě rychlých vozidel v době kolizní situace jsou pouze hypotetické (str. 5 napadeného usnesení).

Odvolací soud se s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádal v rámci odůvodnění napadeného usnesení (zejména str. 5 až 7). Soudy vycházely zejména ze svědeckých výpovědí osob, které byly kolizi nejblíže, svědkyně R., která jela jako prvá v koloně předjížděných aut a situaci sledovala, a svědka E., který v uvedené koloně řídil multivan, tedy automobil, který mu umožnil situaci sledovat z vyvýšeného sedadla svého vozidla, což mu poskytovalo lepší přehled o situaci na silnici. Podle obou těchto výpovědí bezprostředních svědků byl vozem, který přiměl poškozeného k prudkému a pro něj osudnému manévru, vůz obžalovaného, jakkoli není pochyb o tom, že i prvé vozidlo řidiče V. představovalo pro něj ohrožení . Znalecké posudky z oboru silniční dopravy se pak taktéž shodují na tom, že při vzájemném odstupu 30 a více metrů bylo možné, aby se prvé vozidlo Nissan stačilo zařadit, zatímco druhé ještě tvořilo překážku v protisměru . Obviněný svou obhajobu staví na tom, že mezi jeho vozem a vozem svědka V. bylo přibližně jen 10 metrů rozestup. Pomineme-li, že se zcela jistě nejedná o bezpečnou vzdálenost za sebou jedoucích vozidel, soud připustil, že několik svědků uvedlo, že obě vozidla jela jen několik metrů od sebe, nicméně se nejednalo o svědky, kteří by byli v bezprostřední blízkosti kolize jako svědci R. a E., kteří byli oba obviněným předjížděni, kdy tito dokládají, že v kritických okamžicích byla vzdálenost mezi vozidly větší.

Podřaditelnou námitkou se s určitou dávkou benevolence může zdát námitka stran spoluzavinění poškozených. Obviněný namítl, že poškozený D. R. byl v době, kdy řídil vozidlo pod vlivem drog, a poškozená M. Š. nebyla připoutána bezpečnostním pásem.

Jak správně uvedl státní zástupce, případné spoluzavinění by se mohlo vztahovat pouze na následky nehody, nikoli na zavinění této nehody. Zejména u poškozené se tato námitka jeví zcela nepřípadnou, neboť dle skutkových zjištění se podává, že poškozená byla připoutána bezpečnostními pásy. Znalkyně nevyloučila, že poškozená byla připoutána, jak nesprávně dovozuje obviněný, neboť se nejednalo o čelní srážku, kdy má zapnutý bezpečnostní pás největší účinky a zanechává výrazné stopy na těle připoutaného. Fotodokumentace z místa nehody a poškození pásu a jeho spony nasvědčovalo tomu, že pásy měli oba poškození zapnuté, kdy i poškozená sama uvedla, že oba připoutáni byli. Zde je na místě připomenout, že v otázce skutkových závěrů je dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Poškozený D. R. se užitím omamné látky zcela jistě dopustil přestupku v dopravě stran bezpečné jízdy, ale jak správně uvedl státní zástupce, na průběh nehody, její příčiny či na posouzení viny obviněného to nemá vliv. Argumentační konstrukce obviněného, že pokud by poškozený nebyl pod vlivem drog, byl by schopen reagovat rychleji a protijedoucímu vozidlu se jednoduše vyhnout jako všichni ostatní, a to tím, že by své vozidlo odklonil co nejvíce ke krajnici, aby vozidlo obviněného mohlo projet, se Nejvyššímu soudu jeví nejen jako zcela nepatřičná, ale jako s arogancí hraničící a zcela postrádající jakékoli známky sebereflexe. Prvotní příčinou celé nehody, při níž jeden člověk zemřel a druhý byl těžce zraněn, byla divoká a na ostatní účastníky silničního provozu nedbající jízda obviněného (a dalších osob, které však nebyly přímými účastníky nehody), který ve svém silném sportovním voze předjížděl kolonu, aniž by měl dostatečný rozhled a přehled o situaci před ním. Pokud se zařadil za jiné vozidlo, aby kolonu předjel, aniž by měl jistotu, že je to na daném úseku bezpečné, tedy, že má před sebou přehledný úsek, kdy se bez narušení hladkého průběhu procesu předjíždění opět zařadí zpět do jízdního pruhu, jednal nezodpovědně, neuváženě a bezohledně. Bezohledná jízda je však jízdou pro ostatní účastníky silničního provozu nebezpečnou. Předjíždění s tím, že se předjíždějící spoléhá na to, že protijedoucí vozidla se mu dostatečným způsobem vyhnout najetím co nejvíce mimo, vpravo, čímž se vytvoří prostor pro předjíždějící vozidlo, je nešvar, který je zcela jistě pro ostatní účastníky silničního provozu nebezpečným a nepředvídatelným manévrem. To, že je řidič protijedoucího vozidla v podstatě donucen vybočit ze svého směru a vozidlo nasměrovat ke krajnici, aby nedošlo ke srážce s předjíždějícím vozidlem v protisměru blokujícího část jeho jízdního pruhu, rozhodně nelze chápat jako správnou a včasnou reakci k zabránění nehody , ale jako reakci nouzovou, jíž je reagováno na bezohlednou jízdu jiného řidiče.

Jak uvedl státní zástupce v rámci podaného vyjádření, obviněný nejenže nebyl ochoten přiznat svou vinu, ale během trestního řízení ani nedokázal projevit lítost nad zcela zbytečným úmrtím svého vrstevníka a těžkým zraněním jeho přítelkyně, které zavinil pouze proto, aby před ostatními řidiči svým způsobem jízdy demonstroval, že je vlastníkem silného a drahého vozidla a z toho titulu nejenže není povinen respektovat elementární pravidla silničního provozu, ale naopak ostatní účastníci jsou povinni jeho nekázeň respektovat a přizpůsobovat se jí.

Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. B. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a