3 Tdo 923/2003
Datum rozhodnutí: 30.09.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 923/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2003 o dovolání podaném obviněnou G. L. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 2 To 18/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 45 T 8/2002, v řízení vedeném proti obviněným M. K. a G. L. Č. byla obviněná G. L. Č. uznána vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. jako spolupachatelka podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustila tím, že s obviněnou M. K. společně po předchozí společné dohodě dne 22. 4. 2001 okolo 01.00 hod. v P. v Clubu B. V. kontaktovaly poškozeného občana Irské republiky M. O´L., nechaly si od něho objednat a zaplatit pití a poté s ním po 05.00 hod. dne 22. 4. 2001 opustily klub a vozidlem nezjištěné taxislužby odjely do obvodu v P., sídliště V. O., kde v dosud nezjištěném baru zakoupily plechovku piva, vyšly na cestu vedoucí k P. údolí v P., kde obž. M. K. v nestřeženém okamžiku nalila poškozenému do piva roztok Rohypnolu a jakmile poškozený usnul, odcizila mu z kapsy peněženku v hodnotě 100,- Kč, zahraniční telefonní kartu a hotovost ve výši 8.000,- Kč a z místa činu s obž. G. L. odešly, poškozený byl následně v ranních hodinách nalezen asi 100 metrů za mateřskou školkou K. pod ulicí K. mrtev, přičemž příčinou jeho smrti bylo zjištěno bezvědomí s následnou srdeční a dechovou nedostatečností s rozvojem otoku mozku a plic, který způsobila intoxikace alkoholem a Rohypnolem, zejména po požití roztoku Rohypnolu v pivu, který poškozený požil.

Za to byla obviněná G. L. Č. odsouzena podle § 234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a podle § 57a odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu pobytu na území hl. m. P. na 5 let.



O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná G. L.-Č. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dovolání podala rovněž obviněná M. K.), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 2 To 18/03, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak i v části týkající se obviněné G. L.-Č. nabyl právní moci dne 20. 3. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/, tr. ř.).

Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněná G. L.-Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelka především uvedla, že nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nevymezily, že svým jednáním naplnila obligatorní znak trestného činu, tedy jednání, v důsledku kterého nastává škodlivý následek, nevymezily, jakým konkrétním jednáním se měla skutku vymezeného v obžalobě dopustit, čím tedy naplnila znaky objektivní stránky trestného činu ve spolupachatelství, jak je jí kladeno za vinu. Již od přípravného řízení a stejně tak řízení před soudem prvního i druhého stupně uplatňovala obhajobu, že se nedopustila žádného jednání, které by, byť jen částečně formou spolupachatelství, ke spáchání tohoto skutku vedlo. V obžalobě ani v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze přes tyto námitky nebylo konkretizováno, v čem takové jednání mělo spočívat. Dále dovolatelka uvedla, že podle teorie hmotného práva trestního lze trestný čin spáchat pouze jednáním, které může spočívat buď v konání nebo v opomenutí konání, ke kterému byl pachatel povinen, a v souvislosti s tím zmínila výklad spolupachatelství k trestnému činu. Zdůraznila pak, že v průběhu trestního řízení nebylo dokonce ani tvrzeno a tím méně pak prokázáno, že by se na vzniku škodlivého následku svým jednáním podílela. Soud prvého stupně mlčky a soud druhého stupně pak již výslovně vycházel z toho, že pouhá její přítomnost na místě činu postačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu ve spolupachatelství. Takové tvrzení je podle dovolatelky zcela nesprávné. Dovolatelka vyslovila rovněž přesvědčení, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě domněnek či skutečností, které v hlavním líčení jako důkaz provedeny nebyly. Důkazy provedené v hlavním líčení totiž žádným způsobem neprokazují, že by se -dovolatelka - jakýmkoli způsobem na jednání spoluobviněné M. K. podílela, tedy že by se na něm podílela nějakým jednáním, které by, byť třeba jen v dílčí části, ke vzniku škodlivého následku vedlo. I kdyby soud uvěřil výpovědi spoluobviněné M. K., že dovolatelka s ní byla domluvena o účelu cesty a částečně převzala výtěžek z trestné činnosti, nemohl by takto zjištěný skutkový stav zakládat pro dovolatelku jinou právní kvalifikaci než kvalifikaci skutku jako trestného činu podílnictví dle § 251 tr. zák.

V petitu dovolání vzhledem k namítaným skutečnostem navrhla, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 2 To 18/2003, bylo zrušeno v celém rozsahu a věc byla vrácena k Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí , případně, aby dovolací soud ve smyslu § 265m trestního řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a sám rozhodl tak, že se obžalovaná z obžaloby zprošťuje . V samém závěru dovolání dovolatelka s odkazem na § 265h odst. 3 tr. ř. navrhla, aby vzhledem ke zřejmé nesprávnosti v rozhodnutí soudů obou stupňů a k jejímu nedobrému zdravotnímu stavu byl odložen výkon trestu až do rozhodnutí o podaném dovolání.

K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že argumentaci obsaženou v dovolání obviněné lze vyhodnotit tak, že jejím prostřednictvím byla nastolena otázka správného či naopak nesprávného právního posouzení skutku stabilizovaného do podoby uvedené v pravomocném výroku o vině shora citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Podle jeho názoru lze po vyhodnocení obsahu rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze konstatovat, že shora popsané jednání obviněné G. L. Č. po formální i materiální stránce naplňuje skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. završeného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V té souvislosti vyložil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve vazbě na ustanovení § 89 odst. 6 tr. zák. a pojem spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž připomněl, že spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za jeho smrt podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem může být způsoben uvedený těžší následek. Státní zástupce pak zdůraznil, že naznačené právní úvahy tvořící ve svém souhrnu podklad pro konstatovaní o naplnění znaku spolupachatelství k trestnému činu loupeže podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. našly svůj odraz již ve skutkové části výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze. Otázkou právní kvalifikace se velmi detailně zabýval i Vrchní soud v Praze. Nad rámec úvah soudů obou stupňů státní zástupce dodal, že za situace, kdy veškerá společná činnost obviněných G. L. Č. a M. K. postupovala podle předem připraveného plánu založeného na lsti, s jejíž pomocí v konečném důsledku došlo k oloupení poškozeného, přičemž tento plán musel objektivně počítat i s alternativou, že vyhlédnutá obětˇ trestného činu se bude kontaktovat pouze s tou obviněnou, která mu bude sympatičtější, lze konstatovat nejen to, že žádná skutečnost neopravňovala obviněnou G. L. Č. k pochybnostem o vážnosti a pevnosti úmyslu poškozené M. K. čin spáchat, ale i to, že obě obviněné svou společnou účastí na jednání s poškozeným, které předcházelo lstivému podání hypnotik poškozenému, pouze společně zvyšovaly své šance na realizaci svého protiprávního záměru. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněné G. L. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněná G. L. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř.



Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže obviněná G. L.- Č.v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázala na to, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě domněnek či skutečností, které v hlavním líčení jako důkaz provedeny nebyly, že důkazy provedené v hlavním líčení žádným způsobem neprokazují, že by se jakýmkoli způsobem na jednání spoluobviněné M. K. podílela, tedy že by se na něm podílela nějakým jednáním, které by, byť třeba jen v dílčí části, ke vzniku škodlivého následku vedlo, jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatelka v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolatelka však spatřuje vady rozhodnutí i v tom, že soudy obou stupňů vůbec nevymezily, jakým konkrétním jednáním se měla skutku popsaného v obžalobě dopustit, čím naplnila znaky objektivní stránky trestného činu ve spolupachatelství, jak je jí kladeno za vinu. Za nesprávné má tvrzení, podle něhož pouhou přítomností na místě činu naplnila skutkovou podstatu trestného činu ve spolupachatelství. Uvádí, že nebylo ani tvrzeno, že by se na vzniku škodlivého následku svým jednání podílela. De facto tak namítá nesprávné hmotně právní posouzení skutkových zjištění soudu prvního stupně akceptovaných soudem odvolacím. Z tohoto hlediska je třeba považovat uplatněné dovolací námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu nebo smrt. Podle § 89 odst. 6 tr. zák. je trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.) Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.

V posuzovaném případě soud prvého stupně zjistil a ve výroku svého rozsudku výslovně vyjádřil, že obě obviněné společně po předchozí společné dohodě v P., v Clubu B. V. kontaktovaly poškozeného M. O´L., s ním opustily klub a odjely do obvodu v P., sídliště V. O., kde v nezjištěném baru zakoupily plechovku piva, do níž posléze obviněná M. K. nalila poškozenému roztok Rohypnolu a jakmile poškozený usnul, odcizila mu z kapsy peněženku, zahraniční telefonní kartu a hotovost ve výši 8.000,- Kč. Na následky intoxikace alkoholem a Rohypnolem poškozený zemřel.

Skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soud prvého stupně podrobněji rozvedl v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Konstatoval, že K. na základě dohody s L. nalila poškozenému do piva, které zakoupily, roztok Rohypnolu, jakmile poškozený usnul, K. mu odcizila peněženku v hodnotě 100,- Kč, zahraniční telefonní kartu a finanční hotovost ve výši 8.000,- Kč, o kterou se následně podělily, z místa činu odešly a nechaly poškozeného svému osudu, přestože věděly, že požil alkohol s Rohypnolem. Dále uvedl z výpovědi obviněné M. K., kterou považoval za základ svých skutkových závěrů a tedy především z ní vycházel, že obě obviněné jely do P. za tím účelem, že vyhledají nějakého cizince, kterého za pomoci Rohypnolu uspí a vezmou mu peníze, a že obviněná L. rozhodně věděla, že má - obviněná K. -roztok Rohypnolu připravený v lahvičce, plány (na omámení cizince) byly společné.

Odvolací soud pak zdůraznil, že nalézací soud při svém rozhodování o vině správně vycházel z výpovědi obviněné M. K., která se k trestné činnosti doznala a která jednoznačně uvedla, že se spoluobviněnou G. L. Č. jely do P. za tím účelem, že vyhledají cizince, kterého za pomoci léku Rohypnol uspí a vezmou mu peníze, a také vypověděla, že spoluobviněná G. L. Č. se zdržovala neustále v její blízkosti a společně pak i z P. odjely.

Tyto skutkové okolnosti posouzené z výše rozvedených teoretických východisek svědčí pro závěr o spolupachatelství dovolatelky na trestném činu loupeže. Obě obviněné se společně dohodly na oloupení další osoby za použití hypnotik, za účelem uskutečnění této dohody společně odcestovaly do P. a společně zde kontaktovaly poškozeného. Společně tak započaly realizaci předsevzatého jednání spočívajícího v použití lsti k uvedení poškozeného do stavu bezbrannosti a zmocnění se jeho věcí. I v dalším průběhu zjištěného skutkového děje byla dovolatelka v blízkosti obviněné M. K. Pro právní kvalifikaci jednání dovolatelky je již nerozhodné, že vlastní podání roztoku Rohypnolu v pivu poškozenému provedla obviněná M. K., která mu poté, co usnul, také odcizila výše uvedené věci. Za akceptovatelnou lze v těchto souvislostech označit úvahu státního zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněné, že za situace, kdy veškerá společná činnost obviněných G. L. Č. a M. K. postupovala podle předem připraveného plánu založeného na lsti, s jejíž pomocí v konečném důsledku došlo k oloupení poškozeného, přičemž tento plán musel objektivně počítat i s alternativou, že vyhlédnutá obětˇ trestného činu se bude kontaktovat pouze s tou obviněnou, která mu bude sympatičtější, lze konstatovat nejen to, že žádná skutečnost neopravňovala obviněnou G. L.-Č. k pochybnostem o vážnosti a pevnosti úmyslu poškozené M. K. čin spáchat, ale i to, že obě obviněné svou společnou účastí na jednání s poškozeným, které předcházelo lstivému podání hypnotik poškozenému, pouze společně zvyšovaly své šance na realizaci svého protiprávního záměru. Dovolatelka tak uskutečnila jednání, které bylo minimálně článkem řetězu současně směřujícím společně s jednáním obviněné M. K. k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. Šlo tedy o spolupachatelství podle citovaného ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu přiměřeně i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož není ke spolupachatelství trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu ). Po subjektivní stránce nutno z popsaných skutkových okolností usuzovat, to i ve vztahu ke spáchání činu společným jednáním, na zavinění dovolatelky ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Závěr o spolupachatelství dokresluje zjištění soudu prvního stupně akceptované soudem odvolacím, že se obviněné o peníze odcizené poškozenému podělily. Toto zjištění totiž nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu dalších okolností charakterizujících jednání obou obviněných, zvláště jejich dohodu.

Soud nalézací ani soud odvolací však nepochybil ani tím, že shledal dovolatelku trestně odpovědnou v rámci spolupachatelství i za smrt poškozeného.

V obecné rovině je na místě uvést, že podle § 6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Z výše uvedené citace ustanovení § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. přitom vyplývá, že k trestní odpovědnosti za těžší následek postačí nedbalostní zavinění.

V konkrétních souvislostech pak je třeba zdůraznit skutková zjištění popsaná v napadených rozhodnutích, že dovolatelka (stejně jako obviněná M. K.) měla zkušenost s lékem Rohypnol. Jako laik v obecné rovině věděla, jaké účinky tento lék může mít, vzhledem k jeho povaze (věděla, že jde o hypnotikum ostatně právě proto jej k činu společně s obviněnou M. K. použily) musela tudíž proto počítat s nejrůznějšími variantami následku (účinku) vůči zdraví a životu poškozeného. Tato úvaha má opodstatnění tím spíše, že Rohypnol byl alkoholem ovlivněnému poškozenému podán v alkoholickém nápoji, což bylo dovolatelce, jak lze usuzovat ze zjištění nalézacího soudu, známo. K tomu lze připomenout, že důsledky aplikace Rohypnolu (či obdobných látek), i v kombinaci s alkoholem, v typově totožných nebo obdobných případech byly již v minulosti nezřídka publikovány v médiích. Dovolatelka sice přímo Rohypnol poškozenému v pivu nepodala, toto jednání však obviněná M. K. uskutečnila v rámci společného útoku proti poškozenému. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nutno považovat za správný názor odvolacího soudu, že u dovolatelky je dáno ve vztahu k těžšímu následku v podobě smrti poškozeného zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák.

Odkázat lze přitom analogicky na rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr., podle něhož spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za jeho smrt podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben.

Nejvyšší soud proto nedovodil dovolatelkou namítaný nesoulad mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu akceptovanými soudem odvolacím a použitou právní kvalifikací jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné G. L. Č. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Navrhla-li obviněná G. L. Č. v rámci podaného dovolání, aby jí byl odložen výkon trestu, nutno uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ust. § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatelky se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatelky k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2003

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler



Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý