3 Tdo 92/2007
Datum rozhodnutí: 07.02.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 92/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. února 2007 o dovolání podaném obviněným J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 7 To 489/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 188/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 4 T 188/2004, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se po skutkové stránce dopustil tím, že dne 24. 3. 2004 v době okolo 8:40 hod. na chodbě domu, během slovní rozepře s T. H., držel v pravé ruce schované za zády krátkou střelnou zbraň a následně z ní po T. H. vystřelil tak, že střela pronikla do hloubky 10 cm krku s následnou nutností chirurgického vynětí střely z krku poškozeného T. H., když pouze v důsledku směru střely a mimořádné shodě dalších okolností nedošlo k daleko závažnějším následkům, jako poranění velkých cév krku, dýchací trubice či páteře a míchy. Podle § 222 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, přičemž nad obviněným byl zároveň vysloven dohled. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to revolveru zn. Kora ráže 6 mm ME Flobert. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému zároveň uložena povinnost nahradit poškozenému T. H. škodu ve výši 4.320,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 7 To 489/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 3. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl ve výroku o vině i ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když řízení předcházejícím napadenému usnesení měl být dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ve věci bylo sice provedeno před soudem prvního stupně obsáhlé dokazování, avšak provedené důkazy nelze hodnotit jinak, než jako rozporné. Přestože dovolatel prokazoval skutečnosti svědčící o tom, že to byl on, kdo byl ve dveřích svého bytu napaden, a že výstřel, kterým došlo k zasažení T. H., byl pouze náhodný, soud prvního stupně vycházel pouze z důkazů (indicií) svědčících proti dovolateli. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel i na skutečnost, že nebyl proveden důkaz spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 54 D 401/2003, jehož obsah měl podle jeho názoru význam pro posouzení věrohodnosti svědků zúčastněných na předmětném incidentu. Šlo totiž o osoby v blízkém příbuzenském poměru, jež měly důvod svědčit v dovolatelův neprospěch, nehledě na to, že svědkyně F. nejméně v jednom případě měla tvrdit nepravdivé skutečnosti, aby podpořila výpověď svědkyně N. Výpovědi těchto svědkyň byly navíc vyvraceny i listinnými důkazy. Za těchto okolností vyslovil dovolatel přesvědčení, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se s jeho odvoláním, kde na výše uvedené skutečnosti poukazoval, vypořádal toliko formálně, neboť se omezil pouze na konstatování, že soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková zjištění. S tímto závěrem však podle dovolatele nelze souhlasit. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 7 To 489/2005, a to včetně dalších rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný nad rámec podání vypracovaného obhájcem (resp. obhájkyní) své dovolání doplnil též vlastním podáním (č. l. 349 - 356 spisu).

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a s poukazem na obsah dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky dovolatele směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, když dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů soudy a nadále prosazuje vlastní skutkovou verzi celého incidentu, která je naprosto odlišná od skutkových zjištění soudu popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Dovolatel podle státního zástupce zároveň neuplatnil ani žádné námitky, ze kterých by bylo možno dovodit extrémní rozpor mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Domáhal se pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem, přesněji řečeno, aby soudy považovaly za jediný hodnověrný důkaz dovolatelovu vlastní výpověď. Podle státního zástupce není ani zřejmé, jakým způsobem by obsah dědického spisu založeného v roce 2003 mohl přispět k objasnění průběhu inkriminovaných událostí z března 2004. V tomto směru proto v žádném případě nelze hovořit o tzv. opomenutém důkazu. Protože dovolatel ve skutečnosti nevznesl žádnou námitku, která by obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže na existenci tohoto dovolacího důvodu relevantně poukazovat ani za použití dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle státního zástupce tak v posuzovaném případě neodpovídají dovolací námitky obviněného žádnému z uplatněných dovolacích důvodů. Státní zástupce považoval pro úplnost za potřebné poukázat rovněž na to, že skutkové okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě rozsudku odpovídají přinejmenším soudem použité právní kvalifikaci (jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.), když s ohledem na způsob útoku za použití střelné zbraně (výstřelem do oblasti krku) bylo možno uvažovat i o právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák.



S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel státní zástupce své vyjádření tak, aby dovolací soud dovolání obviněného J. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout i jiným než navrhovaným způsobem (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soud hodnotil důkazy, popř. o námitku neúplnosti provedeného dokazování, a především zdůraznil, že v pochybnostech byly důkazy hodnoceny k jeho tíži, tzn. že nebyla respektována procesní zásada in dubio pro reo. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle něj tento závěr provedené důkazy nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 1 2) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 7) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soud v projednávané věci vycházel z odlišných skutkových zjištění, než jaká měl podle dovolatele učinit, na kterých následně založil právní posouzení skutku jako pokusu výše uvedeného trestného činu. Své skutkové a právní závěry soud prvního stupně ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu přitom vyplývá, že po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a s jeho závěry (včetně šíře provedeného dokazování) se plně ztotožnil.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.



K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení důkazů ve svůj prospěch a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). V případě obviněného J. Š. bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. To současně znamená, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný nad rámec podání vypracovaného jeho obhájkyní dovolání doplnil vlastním podáním, nelze takové podání vzhledem k ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. za dovolání (ani jeho součást) považovat a Nejvyšší soud k němu nemohl přihlížet.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. února 2007



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler