3 Tdo 909/2013
Datum rozhodnutí: 02.10.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 909/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 o dovolání, které podal obviněný D. M. , nar., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 2 To 33/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 3/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 10 T 3/2012 , byl obviněný D. M. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že

dne 13. 5. 2012 v době kolem 01:00 hodin v B. na n. S. č., v baru A., v přítomnosti personálu a hostů, v kuchyňce mezi barem a prostorem pro hosty, po předchozí vzájemné slovní rozepři a vzájemném držení za šaty a pod krkem, obžalovaný dále fyzicky napadl T. G., nar., tak, že jednou udeřil poškozeného pěstí do hlavy, následně poškozeného udeřil tenkostěnnou půllitrovou sklenicí do oblasti pravého spánku, přitom se sklenice rozbila, poškozený se napadení obžalovaného bránil, v důsledku útoku upadl na zem, a tam obžalovaný poškozeného jednou kopl do těla, tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozenému tržně-řeznou ránu hlavy v krajině čelně-temenní s masivním krvácením ze spánkové tepny na pravém spánku, ranku na pravé tváři a krevní podlitiny přední plochy krku, přitom byl srozuměn s tím, že úder sklenicí do obličeje může vést ke vzniku viditelných jizev s porušením symetrie obličeje, při zasažení očí střepy k poruchám zraku, až k úplné slepotě, nebo při zasažení krku k poranění velkých cév, s následným silným, život ohrožujícím krvácením,

tohoto jednání se dopustil i přesto, že již byl v minulosti odsouzen mimo jiné rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 171/2001 ze dne 18. 4. 2002 pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 24. 7. 2008, rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 215/2003 ze dne 14. 11. 2003 pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 235/2003 ze dne 17. 3. 2004 pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody, který vykonal dne 17. 12. 2007.

Za tyto trestné činy byl podle § 43 odst. 1 a § 145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. ČR, Regionální pobočka B., pobočka pro J. kraj a Kraj V., IČ, se sídlem B., B., škodu ve výši 892,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 2 To 33/2013 , tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 4. 2013 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. M. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný zdůraznil, že si je vědom toho, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí soudu nalézacího, příp. soudu odvolacího, nicméně tuto zásadu nelze uplatnit v jeho případě, neboť zde došlo k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Došlo totiž k porušení zásad trestního řízení, konkrétně zásad upravených v § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný jejich porušení konkrétně spatřoval v tom, že se soudy nevypořádaly s tím, že přesný popis skutkového děje a názorná ukázka poškozeného neodpovídaly zjištěné lokalizaci zranění. Rovněž rozpory ve výpovědích tzv. korunních svědků neumožňovaly ustálit průběh skutkového děje, a tím učinit přesný závěr a vysvětlení, proč došlo ke zranění na jiné straně tváře poškozeného, než na kterou dopadla pěst obviněného. Obviněný dále poukázal na vyjádření poškozeného, který uvedl, že za několik dnů byl opět v pořádku a začal chodit do práce, přičemž jediným problémem pro něj zůstala obava, aby byla provedena kosmetická úprava jeho tváře - odstranění jizvy. Především to však byl znalec, který charakterizoval přesný rozsah zranění a označil jej jako zranění, které nebylo životu nebezpečné, a sám u soudu uvedl, že se jednalo o zranění lehké. Jelikož se argumentace soudu ke zranění podle obviněného týkala pouze skutečnosti, že rána poměrně dost krvácela, považuje obviněný za nesprávný závěr soudu, že se jednalo o pokus těžkého ublížení na zdraví. Obviněný dále nesouhlasil s uloženým trestem, který považuje za velice přísný a neodpovídající realitě. Od jeho posledního odsouzení uplynulo deset let, přičemž již několik let vede spořádaný rodinný život, pracuje a stará se o výchovu a výživu nezletilého syna, který teprve na podzim roku 2013 začne navštěvovat mateřskou školku. Ke skutku nemělo podle obviněného vůbec dojít, ovšem ostatní své chování považuje za bezproblémové a naprosto spořádané. Obviněný v závěru poukázal rovněž na vyjádření poškozeného, který celou věc rovněž hodnotí jako méně závažnou.

Vzhledem k tomu obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby, event. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k dovolání uvedl, že obviněný nesouhlasil primárně se skutkovými závěry soudů, když předestřel vlastní, pro něj příznivější hodnocení provedených důkazů. Z toho dále až sekundárně odvozoval vlastní, avšak blíže podrobněji nekonkretizované, právní závěry, na jejichž základě se domáhal zprošťujícího rozhodnutí. Takto koncipované námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají a neodpovídají ani jinému zákonnému důvodu dovolání. Dle názoru státního zástupce ani z námitek obviněného nelze dovodit, že by rozhodnutí soudů byla založena na tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Jistý náznak hmotněprávní argumentace lze podle státního zástupce vysledovat v námitce, jíž obviněný zpochybňoval posouzení hrozícího poranění poškozeného jako těžké újmy na zdraví. I tuto námitku však obviněný opíral toliko o vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V tomto směru pak i nadále prosazoval svou verzi skutkového děje, podle níž vzniklé poranění mohlo vzniknout i jiným způsobem, než cíleným úderem tenkostěnnou sklenicí. Takovou verzi však soud provedeným dokazováním vyvrátil, opíraje se o přesvědčivé závěry znalce, a proto i v tomto směru, třebaže zdánlivě taková námitka měla hmotněprávní základ, má státní zástupce za to, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Žádnému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídají námitky ohledně výměry uloženého trestu odnětí svobody.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný D. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V převážné části dovolání obviněný D. M. pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, když poukazoval na jím pociťované rozpory ve výpovědích svědků a poškozeného, jakož i na vlastní interpretaci znaleckého posudku. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Veškeré argumenty uplatněné obviněným v dovolání namítal již v předchozím řízení. Soudy se s touto jeho obhajobou podrobně vypořádaly.

Pokud obviněný poukázal na rozpor ve výpovědi poškozeného v hlavním líčení, jakož i na rozpory ve výpovědích dalších svědků, lze odkázat zejména na podrobné a přehledné odůvodnění odsuzujícího rozsudku krajského soudu (str. 3 6 a 7 9), podle kterého v případě poškozeného G. soud vycházel především z jeho výpovědi z přípravného řízení, jelikož jeho výpověď u hlavního líčení již postrádala určité detaily, když v řadě momentů poškozený odkazoval na to, že si na událost s odstupem času nepamatuje a některé body výslovně potvrdil až po připomenutí jeho výpovědi z přípravného řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že výpovědi poškozeného i svědků M., T. a S. se vzájemně doplňují a podporují. Soud porovnal všechny výpovědi i obhajobu obviněného se závěry znaleckého posudku a konstatoval, že skutkový děj plynoucí z výpovědí poškozeného G., svědků T., M. a S. odpovídá zjištěným zraněním poškozeného. V tomto srovnání naopak selhávají obhajoba a výpověď svědka B., které přijatelně a věrohodně nevysvětlují, jak a kde poškozený utržil všechna popsaná zranění.

Stejně tak námitka obviněného, že s ohledem na závěr znalce, který zranění poškozeného hodnotil jako lehké, bylo jeho jednání chybně právně posouzeno jako pokus těžkého ublížení na zdraví, ve skutečnosti nesměřuje proti hmotněprávnímu posouzení skutku, nýbrž opět směřuje proti provedenému dokazování, neboť obviněný zde pomíjí ostatní skutková zjištění, která byla v této otázce učiněna. Jde především o to, že zranění způsobené obviněným se nachází na čele a na pravém spánku hlavy poškozeného, jednoznačně v obličejové části, v těsné blízkosti oka, nedaleko ucha a v blízkosti krku, což jsou místa, na kterých může tržně řezným mechanismem dojít k vážným poruchám zdraví. Pokud bylo zjištěno, že ke zranění došlo úderem tenkostěnnou půllitrovou pivní sklenicí vedeným poměrně intenzivní silou, která byla dostatečná k roztříštění sklenice a ke způsobení tržných a řezných ran, jde o jednání objektivně způsobilé přivodit těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e), f), příp. i) tr. zákoníku, tedy vážnou poruchu zdraví, která bude trvat řádově delší dobu, než tomu bylo ve skutečnosti, nebo bude znamenat poškození důležitého orgánu anebo trvalé zohyzdění.

Obviněný konečně nesouhlasil ani s výměrou uloženého trestu, který považuje za velice přísný. Namítnutou nepřiměřenost uloženého trestu však nelze považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného obviněným. Nelze ji ostatně namítnout ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který jinak spočívá v některých vadách při ukládání trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tato námitka tak nebyla uplatněna v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného D. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký