3 Tdo 909/2011
Datum rozhodnutí: 03.08.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 909/2011 -17 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Ř. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 6 To 454/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 33/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2010, č. j. 1 T 33/2010-76, byl obviněný J. Ř. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 14. 1. 2010 v době kolem 22.45 hod. v O.-K., v podnapilém stavu, když měl nejméně 1,24 alkoholu v krvi, řídil po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, přičemž na ul. L. byl stavěn a kontrolován policejní hlídkou . Za to byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 6 To 454/2010, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 10. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. Ř. následně dovolání , které zároveň směřovalo i proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel v souladu se svou dosavadní obhajobou namítl, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu a pro něž byl také nakonec odsouzen, se nedopustil. Setrval na tom, že inkriminovaného dne svůj vůz neřídil on, ale svědek Ing. J. K., který tuto skutečnost také sám potvrdil ve své svědecké výpovědi. Soud prvního stupně však vycházel z výpovědí zasahujících policistů D. G. a P. Š., přičemž výpovědi svědka Ing. K. a manželky a syna dovolatele, potvrzující jeho obhajobu, ignoroval, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnil. Přitom výpovědi obou policistů se podle dovolatele v mnoha ohledech diametrálně lišily. S jedním z policistů měl navíc v minulosti konflikt a výslech druhého neproběhl zákonným způsobem, neboť ten jako svědek u soudu četl protokol o podání vysvětlení. Odvolací soud výše uvedené vady neodstranil a nenapravil; naopak k hodnocení důkazů soudem prvního stupně neměl žádných výhrad.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 6 To 454/2010, zrušil, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 5. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 3. 6. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. Ř. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený zákonný dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel především o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině přečinem podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména na údajně vzájemně rozporných a především záměrně nepravdivých výpovědích silniční kontrolu provádějících policistů D. G. a P. Š., přičemž svědectví jeho syna V. Ř., manželky S. Ř. a především Ing. J. K., kteří potvrdili dovolatelem předkládanou verzi skutkového děje, naopak nedůvodně odmítly jako svědectví ryze účelová. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vzaly za základ svých skutkových zjištění důkazy svědčící k jeho tíži, aniž by přihlížely též k důkazům svědčícím v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje - podle níž jeho vůz před zastavením policejní hlídkou řídil Ing. K. - pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, ačkoliv výsledky provedeného dokazování podle něj nepostačovaly pro jednoznačný závěr o jeho vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak jen v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (přečinu) nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků věnoval patřičnou pozornost a dostatečně vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou zasahujícími policisty a proč naopak neuvěřil tvrzením dovolatele a svědků V. Ř., S. Ř. a Ing. J. K. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že soud se v rozporu s tím, co uvádí dovolatel, ve svých úvahách neomezil toliko na prosté konstatování, že zmínění rodinní příslušníci a Ing. K. jsou osobami obviněnému blízkými, které proto vypovídaly v jeho prospěch nepravdu. Své úvahy stran věrohodnosti jednotlivých výpovědí rozvedl podstatně podrobněji. Dostatečně se vypořádal také s tvrzením dovolatele o údajném konfliktu, který měl mít v minulosti s policistou G. a který snad měl být důvodem k jakémusi odvetnému kroku ze strany tohoto policisty v podobě účelově provedené silniční kontroly a křivého obvinění z řízení vozidla pod vlivem návykové látky s trestně právními důsledky (viz str. 4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, v tomto směru plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se obdobnou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném dovolání a v napadeném rozhodnutí náležitě vyložil, proč jí nepřiznal důvodnost (viz str. 2 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. Ř. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler