3 Tdo 907/2013
Datum rozhodnutí: 02.10.2013
Dotčené předpisy: čl. 173 odst. 1 tr. zákoník, čl. 175 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 907/2013-25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. D. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 91/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 20 T 33/2012, za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e v části týkající obviněného J. D. z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 91/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 20 T 33/2012.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu ve Strakonicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 20 T 33/2012 , byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že dne 13. 8. 2011 v době od 01:11 hodin do 01:35 hodin před obchodním komplexem H. v ul. L. ve S. spolu s neustanoveným pachatelem nejprve polil colou na lavičce spícího poškozeného T. F., nar., poté si k poškozenému na lavičku přisedl neustanovený pachatel a spolu s obžalovaným, který stál v těsné blízkosti před lavičkou, poškozeného zastrašovali slovy: co máš, co nám dáš a budeš to mít drahé , přičemž obžalovaný poškozeného minimálně jednou udeřil rukou do obličeje a neustanovený pachatel minimálně jednou kopl poškozeného do pravé holeně a poškozený neustanovenému pachateli v době incidentu vydal krabičku cigaret Red White a peněženku s obsahem minimálně 300,- Kč .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit poškozenému T. F., nar., částku ve výši 425,- Kč jako náhradu škody způsobené přečinem. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. F., nar., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Oproti tomu byl obviněný R- J. Okresním soudem ve Strakonicích podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ze dne 21. 3. 2012, č. j. ZT 308/2011-27, a to pro jednání, v němž byl spatřován zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený T. F., nar., odkázán se svým nárokem na náhradu škody, uplatněným proti obviněnému R. J., na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 20 T 33/2012, podal v neprospěch obviněného J. D. a obviněného R. J. odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 91/2013 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné.

II.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 91/2013, v neprospěch obviněného J. D. dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že dovolání směřuje pouze proti zamítnutí odvolání státního zástupce ve věci obviněného J. D., a to pokud jde o právní kvalifikaci skutku, kdy je přesvědčen, že s právním posouzením jednání obviněného J. D. nelze souhlasit.

Na oba obviněné byla podána státním zástupcem obžaloba pro spolupachatelství zločinu loupeže podle § 23 a § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud jednak nepovažoval za prokázanou účast obviněného R. J. na tomto jednání (což není dovoláním napadáno), jednak změnil právní posouzení skutku u obviněného J. D. na přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť akceptoval obhajobu obviněného J. D., že si z poškozeného pouze dělali legraci a zastrašovali ho, a tedy úmyslem pachatelů nebylo užití násilí s cílem zmocnit se věcí poškozeného. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil. Poukázal na rozpor mezi výpověďmi poškozeného a záznamem kamerového systému, vysokou alkoholemii poškozeného, a shledal problematickým spolehlivě určit časový sled určitého násilí a vydání věci. Ani reakce poškozeného nesvědčí takové intenzitě a cílenosti útoku, ze které by bylo možno dovodit loupežný úmysl. S uvedenými závěry obou soudů nelze souhlasit, a to mimo jiné i proto, že pokud by byl akceptován závěr o absenci zákonných znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, vznikla by i pochybnost, zda je tedy vůbec možné posoudit jednání obviněného jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je speciální v poměru k přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, když cíl i prostředky k jeho dosažení jsou u loupeže užší (Zpráva trestního kolegia býv. NS ČSSR sp. zn. Tpjf 33/79). V případě zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel jednat v úmyslu, aby mu věc byla vydána okamžitě, tedy v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání (rozh. býv. NS ČSR sp. zn. 7 Tz 44/80 uveřejněné pod č. 30/1981 Sb.). V daném případě obviněný jednal v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí, a je zcela irelevantní, zda poškozený skutečně vydal peníze i cigarety nezjištěné osobě, aniž si toho obviněný v průběhu napadení všiml. Uvedený zločin je totiž dokonán již užitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevyžaduje se však, aby se pachateli podařilo tento úmysl uskutečnit (Zpráva trestního kolegia býv. NS ČSSR sp. zn. Tpjf 33/79). Soudy obou stupňů přitom přehlédly, že pokud by i za těchto okolností přesvědčivě zpochybnily naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nemohly by pak posoudit jednání obviněného ani jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže dle závěrů obou soudů oba pachatelé nejednali ve vážně míněném úmyslu donutit poškozeného k vydání peněz a cigaret, je tedy otázkou, k čemu ho vlastně použitím násilí nutili ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce poukázal neujasněnost úvah okresního soudu, kdy z formulací jím užitých by bylo možno usoudit, že jednání pachatelů sledovalo dvojí cíl - vydání peněz a cigaret a trpění určitého šikanování ze strany poškozeného. Tomuto skutkovému zjištění by však jednoznačně odpovídala právní kvalifikace zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud pak vycházel z předpokladu, že poškozený mohl být pouze nucen k tomu, aby trpěl šikanování či zesměšňování ze strany pachatelů. Takový případ sice v praxi nastat může, ale dle nejvyššího státního zástupce není v popisu skutku ve výroku rozsudku žádné takové jednání obviněného uvedeno, navíc by byl v tomto případě přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku fakticky konzumován zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedl, že při právním posouzení jednání obou pachatelů je nutno vycházet z toho, jak se toto jednání jevilo navenek poškozenému, tedy nemůže být právně relevantní, jestliže pachatelé jednali žertem, pokud tato skutečnost nebyla z jejich jednání patrná navenek. Za irelevantní pak nejvyšší státní zástupce označil úvahu soudů, že pokud by bylo jednání obou pachatelů tak agresivní, obrátil by se poškozený na někoho z kolemjdoucích se žádostí o pomoc.

Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 91/2013, v části týkající se obviněného J. D., jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 20 T 33/2012, a také i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájkyni obviněného J. D. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání státního zástupce projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Nejvyšší státní zástupce však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší státní zástupce vznesl námitku stran nesprávného právního posouzení skutku, kdy nalézací, a potažmo i odvolací soud posoudily jednání obviněného jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dosud neustanoveným spolupachatelem.

Obžaloba v jednání obviněného spatřovala zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dosud neustanoveným pachatelem.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Trestný čin loupeže má dva objekty . Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek , jehož se pachatel chce zmocnit.

Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí potom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže. Avšak jestliže pachatel v průběhu takto uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se dalších věcí, dopustí se současně trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku (srov. R 1/1980, dále R 51/1976-II.). Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá .

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.

Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned , nepodrobí-li se napadený vůli útočníka . Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně , ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980).

Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci . Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá .

Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání , jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmyslu byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srov. R 37/1970) - Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728 1734.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku , jímž byl obviněný soudem nalézacím shledán vinným, se pak dopustí ten, kdo jiného násilím , pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl .

Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. nutí, aby ) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného.

Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí , tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti . Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času . Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.).

Vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku musí směřovat ke:
a) konání , kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982) nebo vyklizení bytu atd.,
b) opominutí , kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala (nejde zde o neplnění povinnosti ve smyslu § 112 tr. zákoníku),
c) trpění , jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného jednání (např. strpění odnětí vlastní věci pachatele, který ji napadenému svěřil) nebo jiných odmítaných praktik, a to s výjimkou sexuální oblasti (srov. § 185 a násl. tr. zákoníku).

Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (obecný subjekt) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751 - 1754).

Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou deliktu. Jak bylo vyloženo výše, zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se řadí k trestným činům, jež mají dva objekty - ochranu osobní svobody člověka a majetku, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Objektem přečinu vydírání je pak svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu, tedy vůle člověka se svobodně rozhodovat, kdy tato je narušena tím, že poškozený je přinucen jednat, opominout či něco trpět v důsledku užitého násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy. Současně se jedná o trestné činy tzv. předčasně dokonané, neboť loupež i vydírání jsou dokonány již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (loupež) či pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy (vydírání), v případě loupeže v úmyslu zmocnit se cizí věci, v případě vydírání v úmyslu přimět jiného, aby něco konal, opominul či trpěl.

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Z daného vyplývá, že Nejvyšší soud nemůže modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí není v dovolacím řízení možný ani přípustný.

Dle skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě rozsudku obviněný spolu s neustanoveným pachatelem v pozdních nočních hodinách přistoupil k poškozenému, který spal na lavičce a byl ve značně podnapilém stavu, polil jej colou , následně si k němu neustanovený pachatel sedl a společně poškozeného zastrašovali slovy: co máš, co nám dáš a budeš to mít drahé , přičemž proti poškozenému obviněný užil násilí, kdy jej minimálně jednou udeřil rukou do obličeje a neustanovený pachatel jej kopl do pravé holeně , kdy poškozený neustanovenému pachateli v době incidentu vydal krabičku cigaret a peněženku s obsahem minimálně 300,- Kč .

V projednávané věci obviněný namítal, že jednání vůči poškozenému nebylo motivováno snahou získat od něho peníze či cigarety, ale úmyslem toliko bylo poškozeného vystrašit. S tímto se nalézací soud ztotožnil a na str. 8 uvedl, že v tomto jednání nespatřuje spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku , neboť dospěl k závěru, že úmyslem pachatelů nebylo užití násilí s cílem zmocnit se věcí poškozeného, protože kdyby takový úmysl měli a šlo by jim o získání věcí, mohli to zcela jistě udělat, jak popisoval poškozený. Mohli skutečně přistoupit k poškozenému, vyzvat ho k vydání peněz, užít proti němu násilí, případně ho prošacovat a věci si vzít sami. Podle kamerového záznamu však pachatelé s poškozeným na místě činu strávili 20 minut a vzájemně komunikovali. Soud proto věří výpovědi obžalovaného J. D., že si z poškozeného dělali legraci a tato legrace spočívala v tom, že ho zastrašovali, ptali se ho, co jim dá a minimálně jednou ho udeřili do obličeje a jednou kopli do nohy .

Takovýto závěr nalézacího soudu se však nezdá být v souladu se zněním skutkové věty. Zejména je matoucí vyjádření spočívající v tom, že kdyby pachatelé chtěli, mohli se zachovat tak, jak popsal poškozený, tedy vyzvat ho k vydání peněz, užít proti němu násilí, případně jej prošacovat a věci si vzít sami , neboť dle skutkové věty je zřejmé, že se pachatelé takového jednání dopustili. Přistoupili k poškozenému, vyzvali jej k vydání jeho věcí, kdy si nelze slova jako co máš, co nám dáš a budeš to mít drahé vyložit jinak, než jako žádost o vydání věcí, kdy jim nejspíše bylo jedno, jaké věci jim poškozený vydá (hotovost, cennosti, cigarety apod.), kdy vůči němu užili násilí (úder do obličeje, kopnutí do holeně) a zastrašovali jej, ať už tím, že měli početní převahu, kdy jeden si k němu sedl a druhý pachatel stál opodál, kdy polití spícího člověka colou si rozhodně nelze v uvedené situaci vyložit jinak, než jako zastrašující gesto učiněné s úmyslem dát poškozenému najevo převahu, s tím, že jim poškozený vydal peněženku obsahující hotovost a cigarety, kdy lze jen těžko předpokládat, že by tak učinil dobrovolně, resp. bez návaznosti na zastrašující jednání pachatelů. Skutečnost, že pachatelé na místě setrvali po dobu 20 minut a s poškozeným si povídali , nevylučuje, že se mohli dopustit zločinu loupeže, resp. nevylučuje se tímto naplnění podmínky bezprostřednosti . Poškozený se nacházel ve stavu opilosti, kdy dechová zkouška provedená dvě hodiny po incidentu prokázala hladinu alkoholu v krvi 2,15 g/kg (2,15 promile), což zcela jistě ovlivnilo jeho rozpoznávací a komunikační schopnosti, a naopak umožnilo obviněnému a nestanovenému pachateli na místě setrvat po uvedenou dobu. Přestože si uvedený stav poškozený přivodil sám, nelze přehlédnout, že jeho stavu pachatelé využili k tomu, aby jej přiměli k vydání jeho osobních věcí, a to i fyzickým násilím, kdy lze zcela důvodně předpokládat, že s ohledem na stav minimálně středně silné podnapilosti nebyl poškozený schopen pohotové či obranné reakce. Pokud pak nalézací soud uvedl, že provedl dokazování záznamem z kamery městské policie a z tohoto záznamu je nepochybné, že výpověď poškozeného není zčásti pravdivá , pak se takový závěr s ohledem na stav, v němž se poškozený nacházel, nejeví překvapující, neboť je zřejmé, že poškozený si celou událost nevybavoval detailně, tedy tzv. krok za krokem. Zarážející je však úvaha soudu stran toho, že pokud v průběhu incidentu prošlo kolem poškozeného a pachatelů několik osob i skupinek osob a poškozený nevyužil možnosti některého z nich požádat o pomoc, značí to, že jednání nebylo natolik agresivní a jednoznačně směřující k získání věcí poškozeného, aby to poškozeného přimělo k pokusu o útěk nebo přivolání pomoci. Vedle skutečnosti, že reakce poškozeného byly značně ovlivněny hladinou alkoholu v krvi, kdy nejspíše kolemjdoucí jasně nevnímal, nelze opominout, že se celý incident udál v pozdních nočních hodinách na nefrekventovaném místě.

Za nejproblematičtější však Nejvyšší soud shledává rozpor v právní úvaze nalézacího soudu, kdy na str. 9 odůvodnění rozsudku uvedl, že má bez důvodných pochybností za prokázané, že obžalovaný J. D. užil násilí a pohrůžku násilí proti poškozenému, aby jim poškozený vydal své věci, a aby strpěl jejich chování . Nalézací soud tedy dospěl k závěru, že cílem jednání obviněného a neustanoveného pachatele bylo vydání osobních věcí poškozeným a strpění jejich šikanózního chování. V takovémto případě by však uvedený závěr svědčil pro užití právní kvalifikace zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Má-li nalézací soud za prokázané, že se ze strany pachatelů jednalo o jakousi legraci , pak pro takový závěr není podklad ve skutkové větě výroku o vině. Odvolací soud uvedené pochybení nijak nenapravil, kdy toliko uvedl, že s ohledem na nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného nelze okresnímu soudu vyčítat, že se přiklonil k D. verzi o průběhu incidentu a uzavřel, že D. jednání vůči poškozenému nebylo kryto loupežným úmyslem, ale šlo pouze o jakési šikanování, zesměšňování a nucení poškozeného k tomu, aby se podrobil žertování D. a jeho společníka , kdy shledal úvahy nalézacího soudu za akceptovatelné a nevybočující ze zásad logiky (str. 3 napadeného usnesení). Státní zástupce správně v rámci svého vyjádření uvedl, že při právním posouzení jednání obou pachatelů je nutno vycházet z toho, jak se toto jednání jevilo navenek poškozenému, kdy nelze mít za právně relevantní, že jednání pachatelů bylo toliko žertem, nebyla-li tato skutečnost z jejich jednání patrná navenek. Nelze v této souvislosti opomenout skutečnost, že jeden z pachatelů poškozenému peníze a cigarety skutečně odejmul.

Ve vztahu k oběma skutkovým podstatám je třeba doplnit, že ustanovení o trestném činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku je v poměru speciality vůči trestnému činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoku proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky škodlivější, což činí vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky omezující se jen na pohrůžku násilí, pak musí jít o pohrůžku bezprostředního násilí. O trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 30/1981).

Nejvyšší soud tak shledal námitky dovolatele opodstatněnými a důvodnými.

IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 91/2013, zrušil v části týkající se obviněného J. D. Současně zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 20 T 33/2012, rovněž a pouze v části týkající se obviněného J. D. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu ve Strakonicích nařídil, v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stádia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata