3 Tdo 904/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 904/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o dovolání V. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 601/2006 ze dne 6. 12. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 170/2002, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 170/2002 ze dne 25. 4. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. a podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, jímž bylo zároveň rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněného R. K.. Za uvedené trestné činy mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 102/2005 ze dne 23. 5. 2005 a také všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku V. M. a R. K. podali, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 601/2006 ze dne 6. 12. 2006, a to tak, že je dle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal V. M. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), k) a l) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku uvedl, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně je neúplný, neboť z něj není zřejmé, že se trestných činů porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil ve spolupachatelství se spoluodsouzeným R. K., když u uvedených dvou trestných činů zcela chybí odkaz na ust. § 9 odst. 2 tr. zák. Z výroku o vině navíc nevyplývá, ke kterým skutkům přináleží jejich jednotlivé právní kvalifikace. Rovněž po formální stránce nesplňuje rozsudek soudu prvního stupně veškeré náležitosti, protože v rozporu s ust. § 120 odst. 2 tr. ř. v něm není dovolatel označen i údajem svého zaměstnání, když ke dni vyhlášení tohoto rozsudku byl řádně zaměstnán. V usnesení soudu druhého stupně je pak nesprávně označen jménem V. , ale jeho správné jméno je V. . Uvedl dále, že soud prvního stupně dostatečně nezjistil skutkový stav věci, když nevyhověl návrhu obou obhájců odsouzených na výslech svědka D. V. a tento zamítl. Dovolatel je přitom přesvědčen, že právě výslech tohoto svědka by byl kromě výpovědi poškozeného Z. V. stěžejním důkazem, neboť D. V. byl přítomen počátku celého incidentu, mohl by se tedy vyjádřit k jeho průběhu, zejména ale k motivu a pohnutce odsouzených. Má dále za to, že hodnocení důkazů soudem je v přímém rozporu se zásadami formální logiky, když veškeré důkazy jej ze spáchání trestného činu loupeže a porušování domovní svobody vyviňují, a to včetně výpovědi samotného poškozeného Z. V., který u hlavního líčení logicky zdůvodnil změnu své původní výpovědi učiněné v přípravném řízení dne 12. 9. 2002, když uvedl, že tuto učinil ve vzteku, zlosti a silném rozrušení, takže ji náležitě přibarvil. Ani z výpovědi dalších svědků podle jeho názoru nevyplynulo, že by spáchal skutek, z kterého jej viní obžaloba. Soudu prvního stupně rovněž vytkl porušení zásady obžalovací zakotvené v ust. § 2 odst. 8 tr. ř., které spatřuje v tom, že státní zástupce v závěrečné řeči vypustil z obžaloby jednání dovolatele kvalifikované jako trestný čin porušování domovní svobody a navrhl jej uznat vinným toliko z trestného činu loupeže, ale soud prvního stupně jej nakonec uznal vinným i ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody.

Ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu uvedl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí závěr o vině tímto trestným činem blíže nezdůvodňuje, zdůvodnění je více než stručné a velice chabé, nedostatečné a nepřípustné.

Na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i napadený rozsudek Okresního soudu v Prostějově a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil rovněž návrh, aby Nejvyšší soud dle ust. § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o jeho dovolání odložil výkon rozhodnutí vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně. Dle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuplatnil dovolatel žádné relevantní námitky. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vyslovila názor, že z pohledu tohoto i ostatních dovolacích důvodů je jeho námitka o porušení zásady obžalovací zcela irelevantní. K námitce obviněného, že ve výroku o vině nebylo použito zákonného ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak má za to, že v uvedeném směru zůstává rozhodným popis jednání ve skutkové větě, v němž je v daném případě srozumitelně vyjádřeno společné jednání dovolatele a R. K., přičemž i z právní věty je patrno, že se vztahuje na jednání obou obviněných, neboť veškeré dílčí trestné aktivity jsou zformulovány v plurále. Ve smyslu ust. § 120 odst. 3 tr. ř. pak nedostatek výslovného údaje o spolupachatelství ani nedostatek citace ust. § 9 odst. 2 tr. zák. není vadou rozsudku. K argumentu ohledně odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně ohledně trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. pak odkázala na skutkové a právní úvahy v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, jakož i na to, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením neexistuje extrémní nesoulad, a to i vzhledem k právní kvalifikaci prvního skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Konečně konstatovala, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí ani tím, že by ke každé skutkové větě nebyla následně přiřazena tzv. věta právní a té pak nekorespondovala i citace příslušného zákonného ustanovení. Uvedla, že v daném případě nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolacím soudem bylo rozhodnuto po přezkumu věci podle hledisek stanovených zákonem, a ani řízení jeho rozhodnutí předcházející netrpí žádným pochybením z hlediska dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, s čímž souhlasila i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil daný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, který je dán v případě, kdy výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného ustanovení (srov. § 120 odst. 1 písm. c/ tr. ř. ). V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody tak např. bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle § 39a tr. zák.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) či k) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Z obsahu dovolacích námitek tak, jak jsou v předmětném podání obsaženy, vyplývá, že dovolatel ve svém podání neuplatnil žádnou věcnou argumentaci z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v ní netvrdí nic ohledně toho, že by trestní stíhání vůči němu bylo nepřípustné a bylo by proto nutné jej zastavit. Proto se dovolací soud podaným dovoláním z hlediska tohoto uplatněného dovolacího důvodu nezabýval.

Pokud se týče dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pod tento měl zřejmě na mysli podřadit námitky, že v rozsudku soudu druhého stupně je u něj uvedeno nesprávné křestní jméno (V. místo V.), že u jeho osoby chybí údaj o zaměstnání, ve výroku o vině pak uvedení odkazu na ust. § 9 odst. 2 tr. zák. označující, že se trestných činů dopustil ve spolupachatelství, a dále to, že jednotlivé právní kvalifikace nelze přiřadit k příslušným skutkům. Dovolací soud ovšem musí konstatovat, že takovéto námitky věcně pod daný dovolací důvod nespadají, když v nich není namítáno, že by v napadeném rozhodnutí byl některý výrok neúplný. Ustanovení § 120 odst. 2 tr. ř. stanoví údaje, které musí být v rozsudku uvedeny ohledně obžalovaného. Náležitosti výroku o vině pak zakotvuje ust. § 120 odst. 3 tr. ř. Nutno upozornit na to, že údaje týkající se osoby obžalovaného (jméno a zaměstnání), nejsou údaji, které by byly uváděny ve výroku o vině, nejsou součástí tohoto výroku, a proto jejich nedostatky nelze vytýkat v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když navíc z ostatních (rozhodujících) údajů je nepochybně prokazována totožnost dovolatele. Pokud jde pak o to, že ve výroku o vině chybí údaj o tom, že se dovolatel daných trestných činů dopustil ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., k tomu dovolací soud uvádí, že tento údaj v něm není třeba zvláště (speciálně) uvádět, neboť v souladu s ust. § 89 odst. 1 tr. zák., se na rozdíl od jednotlivých forem účastenství na trestném činu zakotvených v ust. § 7, § 8 a §10 tr. zák., nejedná o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné součinnosti. Chybějícím ani neúplným výrokem není tedy to, když soud ve výroku o vině spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. neuvede (srov. TpR 5/2004, s. 152). Co se týče právní kvalifikace obou skutků vyjádřené prostřednictvím příslušných zákonných ustanovení, ani tuto námitku nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť z tohoto pohledu nelze uzavřít, že by výrok o vině byl neúplný, jelikož je v něm správně obsažena jak věta skutková (popis skutku), tak věta právní (právní kvalifikace skutku). Dovolací soud tak ve formulaci daného výroku neshledal žádné vady či jakékoliv nejasnosti.

Nejvyšší soud shledal, že další dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezpochybňují právní posouzení skutku a po obsahové stránce tak ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolatel v nich totiž zpochybňuje skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování dospěl, a které byly soudem odvolacím jako správné a úplné také potvrzeny. Vzhledem k tomu, že takto dovolatel z převážné míry napadá výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudem a z toho vzešlá skutková zjištění, považuje dovolací soud za nutné opětovně zdůraznit, že sám není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Řečené se přitom týká jak skutku kvalifikovaného jako trestný čin loupeže a porušování domovní svobody, tak i skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu. K tomuto navíc dovolací soud poznamenává, že námitka ohledně trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. směřuje výhradně vůči odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, což vzhledem k ust. § 265a odst. 4 tr. ř. není přípustné.

Co se týče dovolatelem namítaného neprovedení výslechu svědka D. V., dovolací soud k tomuto poznamenává, že rovněž tato námitka směřuje výlučně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, na základě nichž soudy dospěly ke skutkovému stavu. Z obsahu spisu ale dovolací soud zjistil, že jmenovaný svědek byl od počátku k hlavním líčením řádně předvoláván, příslušné zásilky si ovšem nevyzvedával či se (i přes jejich vyzvednutí) k soudu přesto bez omluvy nedostavoval.

Stanovisko obou soudů k tomuto návrhu (při dostatečném množství jiných důkazů jimi zjevně považovaného za nadbytečný) potom plyne jak z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 4. 2006 (viz č. l. 212), tak i z předmětného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Se závěry soudů je tedy třeba souhlasit, neboť při současných učiněných skutkových zjištěních bylo nepochybně možné přikročit i k právnímu posouzení samotného skutku. Takto jde především o námitku procesního charakteru týkající se zjištění skutkového stavu, kterou nelze samu o sobě podřadit pod zvolený dovolací důvod se současným konstatováním, že nelze mít ani za to, že v předmětné věci je dána existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními (okolnostmi) a právními závěry soudy z nich vyvozenými, což ostatně ani dovolatel nenamítal. V naznačených souvislostech proto nutno poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně v rozsáhlém odůvodnění přijatého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, když vzal za prokázané, že dovolatel se skutků dopustil způsobem ve výroku svého rozhodnutí přesně popsaným. Provedení a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze však jednoznačně hodnotit jako provedené v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná.

Stejně tak nelze pod zvolený dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku týkající se porušení zásady obžalovací soudem nalézacím, když v případě dovolatele rozhodl o vině i trestným činem porušování domovní svobody, což státní zástupce ve své závěrečné řeči nenavrhoval. Jedná se totiž o námitku vytýkající zároveň porušení požadavku dodržení totožnosti skutku zakotveného v ust. § 220 tr. ř., kterou ovšem nutno hodnotit jako výlučně procesního charakteru. Zvolený dovolací důvod ovšem míří toliko na vady hmotně právní. V té souvislosti dovolací soud poznamenává následující: Ze shodného popisu skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně nepochybně vyplývá, že požadavek totožnosti skutku v tomto případě dodržen byl, když tato je zachována, jestliže jednání či následek jsou alespoň částečně shodné, přičemž shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. V souladu s ust. § 220 odst. 3 tr. ř. dále platí, že zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace označená v obžalobě není pro soud závazná. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není tedy v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků dokazování vedeného v hlavním líčení.

K argumentaci dovolatele vedené z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě dovolací soud uvádí, že jelikož zjevně ani jeden z ostatních tří dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř., v daném případě naplněn nebyl, nutno uzavřít, že i daný dovolací důvod je uplatněn jako zjevně neopodstatněný.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na toto rozhodnutí nerozhodoval již o návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí v souladu s ust. § 265o tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka