3 Tdo 89/2017
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 353 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 89/2017 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání podaném M. R. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 61 To 291/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 105/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 1 T 105/2015, byl M. R. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byla uložena povinnost ve zkušební době se podrobit vhodným programům psychologického poradenství.

V předmětné věci podali obviněný M. R. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 61 To 291/2016, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. R. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný M. R. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g), k), l ) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit právní kvalifikaci jeho jednání jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména pak poukázal na absenci subjektivní stránky skutkové podstaty v úmyslné formě. Naplněna dle obviněného nebyla ani objektivní stránka dané skutkové podstaty, jelikož předmětné zprávy nemohly u poškozené způsobit důvodnou obavu z usmrcení, těžké újmy na zdraví či jiné těžké újmy, kdy z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nelze ani dovodit, kterou formu obavy měly jím zasílané zprávy vyvolat. Ze skutkových zjištění přitom nevyplývá, proč nemohlo být jednání obviněného posouzeno toliko v rovině přestupku. V daném kontextu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011. Nadto obviněný poukázal na přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, neboť poškozené nezasílal výhrůžné SMS zprávy, ale zprávy z komunikátoru Viber. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřoval v tom, že soud druhého stupně nebyl náležitě obsazen. Svoji argumentaci opřel o skutečnost, že senát soudu druhého stupně 61 To (usnesením ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 61 To 118/2016) rozhodoval již v rámci prvního opravného prostředku (státního zástupce) v projednávané věci, a proto se obviněnému jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by při řádném dodržení rozvrhu práce byl daný senát povolán taktéž k rozhodování o odvolání obviněného. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně absentuje výrok ohledně skutku, kterým bylo obviněnému kladeno za vinu, že se vůči poškozené dopustil nebezpečného vyhrožování v souvislosti se schůzkou v hotelu O. Podrobněji bylo dané jednání rozvedeno v podané obžalobě, avšak dle skutkových zjištění soudu prvního stupně takové jednání prokázáno nebylo, tudíž mělo být reflektováno formou zprošťujícího výroku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek, a dále aby postupoval podle § 265 l tr. ř.

K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozené, resp. zjištěných skutečností, jak poškozená mohla vnímat obsah obviněným zasílaných zpráv) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Extrémní rozpor Nejvyšší soud nespatřuje ani v tom, zda byly dané zprávy poškozené zasílány formou SMS anebo skrze komunikátor Viber, neboť se jedná o zcela nepodstatnou okolnost.

Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že nikoli každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vždy je třeba posuzovat, zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu a zda je z nich možné dovodit, že pachatel tímto způsobem vyhrožoval poškozené osobě usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou.

Přesto však, přečinu nebezpečného vyhrožování se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž musí být pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný (důvodná obava tedy nemusí vzniknout, reálný musí být její vznik). Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je poté zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, přičemž závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení dané situace.

Soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně v podstatě ztotožnil, se přitom naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku náležitě zabýval ve svém rozhodnutí a na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění mohl postavit najisto, jakým způsobem obviněný jednal vůči poškozené a jaké obavy u ní toto jednání vzbuzovalo, resp. mohlo vyvolat. Stejně tak byla soudem prvního stupně dostatečně reflektována otázka potenciální aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Byť tedy obviněný namítal absenci obligatorních znaků dané skutkové podstaty, konkrétně subjektivní a objektivní stránky, tak v tomto ohledu de facto rozporoval skutková zjištění a setrvával na své verzi, že poškozená nemohla zprávy od obviněného vnímat natolik intenzivně, aby na jeho jednání mohlo být nahlíženo v trestněprávní rovině. Tato verze ovšem byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním.

K dalším námitkám obviněného lze uvést, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by byl dán mj. tehdy, jestliže by ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Náležité obsazení soudu poté směřuje zejména k situacím, pokud by ve věci rozhodoval samosoudce namísto senátu, anebo pokud by rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců. Takovéto pochybení však Nejvyšší soud neshledal, resp. obviněný v tomto duchu ani nevedl svoji argumentaci. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že s ohledem na Rozvrh práce Městského soudu v Praze , který byl platný ke dni nápadu předmětné věci k tamnímu soudu, byla věc zcela správně přidělena k projednání senátu 61 To.

Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkami obviněného stran absentujícího výroku ohledně (potenciálního) nebezpečného vyhrožování v souvislosti se schůzkou v hotelu O. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný především samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Z ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán. Povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku tedy neznamená povinnost převzít z obžaloby popis skutku. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, míry a formy zavinění obviněného, popř. rozsahu následku, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. To znamená, že některé skutkové okolnosti uvedené v žalovaném skutku mohou odpadnout a nové mohou být teprve zjištěny. Soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyložil, na základě jakých skutkových zjištění rozhodoval a proč se v daném ohledu odchýlil od podané obžaloby.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 2. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu