3 Tdo 888/2013
Datum rozhodnutí: 02.10.2013
Dotčené předpisy: čl. 145 § 1 odst. 1 tr. zákoník, čl. 358 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 888/2013-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 o dovolání, které podal obviněný H. A. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 50 To 116/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 7 T 120/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného H. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 7 T 120/2012 , byl obviněný H. A. uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištění dopustil tím, že v P. dne 11. 12. 2011 v době cca od 01:30 hod. do 01:35 hod. po předchozí verbální rozepři s R. U., nar., a jeho fyzickém napadení v restauraci P. H., na křižovatce M. ulice a K. sadů za přítomnosti více než tří osob, společně s dalšími neustanovenými osobami poškozeného R. U. fyzicky napadl tím způsobem, že jej nejprve opakovaně udeřil pěstí a poté, co poškozený upadl na zem, ho obžalovaný několikrát kopl do různých částí těla, zejména do oblasti hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu lícně čelistního komplexu vlevo, tříštivou zlomeninu všech stěn čelistní dutiny vlevo, zlomeninu zevní stěny a spodiny levé očnice, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu zevní části kloubní jamky dolní čelisti vlevo, zlomeninu člunkové kosti pravého zápěstí, otřes mozku, pohmoždění levé oční koule, otok měkkých tkání a brýlové krevní výrony kolem očí, krevní výron ve spojivce levého oka a otok spojený s proniknutím vzduchu do měkkých tkání obličeje, přičemž poškozený R. U. bezprostředně po napadení upadl do bezvědomí a popsaná zranění si vyžádala hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v P. do 19. 12. 2011, spojenou s operačním zákrokem, při němž byla provedena osteosyntéza zlomeniny levého lícně čelistního komplexu spojená s rekonstrukcí spodiny očnice, a pracovní neschopnost do 3. 3. 2012, a zranění poškozenému způsobilo citelné omezení v obvyklém způsobu života spočívající v nemožnosti plně užívat pravou ruku v důsledku její sádrové fixace do 28. 2. 2012 a dále byl poškozený omezen nutností přijímání tekuté či mixované stravy po dobu několika týdnů .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, se sídlem P., D., IČ:, náhradu škody ve výši 28.419,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 7 T 120/2012, podal obviněný H. A. odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 50 To 116/2013 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl jako nedůvodné.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 50 To 116/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 325- 326), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spolu s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nebo byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Je přesvědčen, že jak nalézací soud tak odvolací soud nepostupovaly správně při použití právní kvalifikace ukládání úhrnného trestu a trestu nepodmíněného.

Obviněný namítl, že skutková podstata zvlášť závažného zločinu těžkému ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku subsumuje pojem výtržnosti spáchaného tím, že pachatel napadl jiného, proto měl být skutek posouzen pouze jako zločin podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by soud takto postupoval, nepřicházelo by v úvahu uložení úhrnného trestu, ve kterém odvolací soud spatřoval výraznou přitěžující okolnost ospravedlňující uložení nepodmíněného trestu. Poukazuje na skutečnost, že jeho jednání bylo zkratkovité, netrvalo ani pět minut a že je dostatečně pokryto ustanovením § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Další pochybení spatřuje obviněný v tom, že mu byl uložen velmi přísný trest, a to v situaci, kdy vedl dosud řádný život, je osobou doposud netrestanou a z jeho strany šlo o zkratkovité jednání pod vlivem alkoholu. Zpochybňuje tvrzení poškozeného, že se dosud potýká s následky zranění, neboť to nebylo doloženo žádným znaleckým posudkem či lékařskou zprávou, a vyjadřuje přesvědčení, že dostatečný by byl trest odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, kdy mu ve výroku o trestu mohly být uloženy omezení či povinnosti, které měl dodržet ve zkušební době. Takový trest by působil na jeho osobu dostatečně výchovně a chránil by společnost před možným opakováním podobné trestné činnosti. Dále obviněný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky týkající se práva na spravedlivý proces uvedl, že pokud se soud v odůvodnění soudního rozhodnutí nevypořádal se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, dochází k ústavnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě opomenutých důkazů. Závěrem svého dovolání obviněný rozvádí některé obecné zásady českého trestního řízení a spravedlivého procesu, přičemž však nezmiňuje, že by tyto principy byly v jeho trestní věci nějak konkrétně porušeny.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil se závaznými pokyny odvolacímu soudu, tedy Krajskému soudu v Plzni. Současně žádá soud, aby rozhodl o odkladu výkonu trestu do doby, než rozhodne dovolací soud meritorně ve věci.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že výklady dovolatele týkající se principů českého trestního řízení a práva na spravedlivý proces se zcela míjejí s deklarovaným dovolacím důvodem, zvláště za situace, kdy vůbec nespecifikuje, v čem měla být jeho procesní nebo dokonce ústavní práva porušena. K této části námitek proto nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky týkající se přílišné přísnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Námitky proti přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti trestu, který je jinak přípustný a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen.

Deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídající shledal státní zástupce námitku obviněného, podle které měl být skutek právně kvalifikován toliko jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku však nepovažuje za důvodnou, neboť § 145 odst. 1 tr. zákoníku nijak nepostihuje okolnost, že k napadení jiného došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Uvedené trestné činy mají rozdílné objekty, když ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku chrání lidské zdraví, kdežto ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Veřejně provedené intenzivní, brutální a několik minut trvající napadení poškozeného skupinou osob (dovolatel se podle tzv. skutkové věty trestné činnosti dopustil společně s dalšími neustanovenými osobami) v žádném případě nebylo nějakým jednorázovým zkratkovitým aktem násilí a podle názoru státního zástupce představuje tak intenzivní porušení veřejného pořádku, že nelze dospět k závěru, že porušení klidného občanského soužití by bylo pouze málo významným vedlejším produktem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že sazba trestu odnětí svobody uvedená v ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku je výrazně mírnější.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní argumentaci a nespecifikoval ani, o kterou z jeho navzájem se vylučujících částí mínil dovolání opřít.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 50 To 116/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným H. A. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy lze dle obsahu dovolání dovodit odkaz na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran toho, že jeho jednání nemělo být vedle zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku posouzeno taktéž jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutková podstata zvlášť závažného zločinu těžkému ublížení na zdraví podle§ 145 odst. 1 tr. zákoníku subsumuje pojem výtržnosti spáchaného tím, že pachatel napadl jiného.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví . Za to mu hrozí trest odnětí svobody na tři léta až deset let.

Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Za to mu hrozí trest odnětí svobody až na dvě léta.

Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Pachatelem může být kterákoli fyzická osoba (obecný subjekt), způsobí-li svým jednáním jinému těžkou újmu na zdraví (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1527-1530).

Ustanovení § 358 tr. zákoníku naproti tomu chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek . Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.) Veřejně se trestného činu pachatel dopustí, spáchá-li jej před nejméně třemi osobami současně přítomnými (§ 117 písm. b/ tr. zákoníku). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Pachatelem výtržnictví může být kterákoli fyzická osoba (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. § 315 až 471. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3322- 3324).

Z výše uvedeného vyplývá, že uvedené skutkové podstaty dopadají na jiné objekty, kdy trestný čin podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nepostihuje okolnost, že k závadnému jednání došlo veřejně či na místě veřejnosti přípustném a naopak ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na okolnost, že se pachatel závadného jednání dopustil veřejně či na místě veřejnosti přípustném. Mezi uvedenými skutkovými podstatami není vztah speciality ani subsidiarity. Jednočinný souběh zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví není vyloučen.

Jak uvedl v rámci svého vyjádření státní zástupce, v konkrétním případě by mohl být souběh obou trestných činů vyloučen pouze z důvodů tzv. faktické konzumpce. O tzv. faktickou konzumpci jde v případě, kdy jeden trestný čin je relativně málo významným prostředkem nebo málo významným následkem základního trestného činu. S ohledem na to, že obviněný se uvedeného jednání dopustil jednak v restauraci P. H., kdy poškozeného napadl údery pěstí do hlavy a konflikt byl ukončen příchodem ochranky podniku, a následně na volném prostranství ulice, kdy se jednalo o několik minut trvající násilný a intenzivní útok obviněného na poškozeného, resp. obviněného a další dosud neustanovené osoby, tedy útok skupiny osob na jednotlivce, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o zkratovité jednání jedné osoby, ale naopak o akt násilí skupiny osob, která mimo jiné i na volném prostranství ulice napadla jednotlivce. Takovéto jednání zcela jistě představuje intenzivní porušení veřejného pořádku. Argumentace obviněného, že útočné jednání netrvalo ani pět minut , se s ohledem na četná zranění, která poškozený utrpěl, zdá zcela nepřípadná. Naopak je doba, po kterou byl útok na poškozeného veden, s ohledem na jeho intenzitu předchozí konfrontaci mezi poškozeným a obviněným (a dalšími osobami), třeba chápat jako vylučující námitky stran toho, že se jednalo o jednorázové zkratovité jednání.

Nejvyšší soud shledal uvedenou námitku neopodstatněnou.

Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit také zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný namítal, že mu za uvedenou trestnou činnost neměl být uložen úhrnný trest, neboť jeho jednání nemělo být posouzeno také jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pak se jedná o námitku stran nepřiměřeně přísného trestu, kterážto není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod, kterýžto však nebyl obviněným uplatněn.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestné činy, jimiž byl uznán vinným.

Pokud obviněný v rámci podaného dovolání zmiňoval obecné principy trestního řízení a práva na spravedlivý proces (zejména zmínka stran tzv. opomenutých důkazů), Nejvyšší soud se k těmto nemůže nijak vyjádřit. Nejvyšší soud může v dovolacím řízení ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel. Obviněný nijak neupřesnil, k čemu dané námitky vztahuje, resp. zda se vůbec jedná o námitky vůči projednávané trestní věci. S ohledem na jejich nekonkrétnost k nim tedy Nejvyšší soud nepřihlížel.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného H. A. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata