3 Tdo 884/2005
Datum rozhodnutí: 08.09.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 884/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2005 o dovolání podaném obviněnou R. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 149/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 149/2004, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 9 T 5/2004, v trestní věci obviněných J. M. a R. M., byla obviněná R. M., uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle výroku rozsudku dopustila tím, že dne 27. 2. 2002 v S., pod nepravdivými sliby o vyplacení podílu z budoucího zisku z prodeje levně nakoupené obuvi a dalšího zboží, vylákala od K. H. finanční hotovost ve výši 1.500.000,- Kč, kterou sice zčásti použila na nákup obuvi, ale z peněz získaných jejím prodejem dlužnou částku přes výzvy k vrácení a urgence nevrátila a ponechala si je pro svou potřebu . Za tento trestný čin byla podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněné uložena povinnost nahradit na náhradě škody poškozenému K. H. částku 1.500.000,- Kč.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 149/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v uvedené části nabyl právní moci dne 17. 3. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve namítla, že v průběhu trestního řízení předkládala řadu důkazů, které zpochybňovaly hodnověrnost a důvěryhodnost svědka K. H., jimiž dokládala, že jmenovaný má sklony dopouštět se daňových podvodů a je schopen lhát před soudy v majetkových věcech (při vypořádání se svou bývalou manželkou). Pokud by se soudy obou stupňů těmito skutečnostmi odpovědně zabývaly a řádně by hodnotily důkazy postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., musely by podle dovolatelky dospět k závěru o nutnosti postupu podle zásady in dubio pro reo a zprostit ji obžaloby.

Dovolatelka dále poukázala na výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož ji soud činil trestně odpovědnou za to, že pod nepravdivými sliby o vyplacení podílu z budoucího zisku z prodeje levně nakoupené obuvi a dalšího zboží, vylákala od K. H. částku 1.500.000,- Kč, přičemž získané prostředky pouze dílem použila na nákup obuvi, aniž by ze zapůjčených prostředků později cokoliv poškozenému vrátila. Podle dovolatelky soud v žádném směru nezjistil a nespecifikoval, v čem vlastně mělo spočívat její podvodné jednání ve vztahu k údajným nepravdivým slibům, zejména zda takové jednání bylo vůbec způsobilé uvést někoho v omyl, zda směřovalo k využití něčího omylu anebo zda šlo o zamlčení podstatné skutečnosti. Poněvadž popis skutku ve výroku o vině postrádá náležitosti podle § 120 odst. 3 tr. ř., nelze podle dovolatelky zjistit, zda ony neurčité sliby považovala či nepovažovala za nepravdivé (tj. zda mohla s určitostí vědět, jaký bude mít zisk, popř. ztrátu). Učiněné sliby by v takovém případě bez dalšího nemohly založit trestní odpovědnost za trestný čin podvodu, neboť podvodné jednání i úmysl pachatele obohatit sebe nebo jiného musí být dány již od počátku páchání trestného činu. Podle názoru dovolatelky lze s ohledem na konstatované vady považovat odsuzující výrok rozsudku za neúplný a z tohoto důvodu je třeba považovat rozhodnutí soudu za vadné i ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Konstatovaná pochybení přitom neodstranil ani odvolací soud, který důvodně podaný řádný opravný prostředek (odvolání) jako nedůvodný zamítl. Podstatou vad rozhodnutí soudů obou stupňů je podle dovolatelky pak především to, že aplikovaly trestně právní normy, kde pro jejich aplikaci nebylo ve skutečnosti místo. Dovolatelka připomněla, že trestní právo je svou povahou právem ultima ratio, jehož prostředky mohou být užívány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Všechny shora uvedené skutečnosti podle dovolatelky jednoznačně svědčí o vadách předpokládaných v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. o vadách spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, resp. celého posuzovaného případu oběma soudy. V závěru dovolání proto navrhla, aby dovolací soud ad 1) odložil výkon rozhodnutí z rozsudku sp. zn. 9 T 5/2004 ze dne 25. 10. 2004 ve výroku o povinnosti nahradit škodu v částce 1.500.000,- Kč, ad 2) zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 4 To 149/2004 ze dne 17. 3. 2005 a jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 9 T 5/2004-1321, ze dne 25. 10. 2004 a ad 3) sám rozhodl ve věci podle § 265m tr. ř. tak, že se dovolatelka podle § 226 písm. a), b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

K dovolání obviněné se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily. O takto zjištěný skutkový stav věci pak soudy opřely právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle státní zástupkyně nelze současně dospět k závěru, že by mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem věci a následným právním posouzením existoval extrémní nesoulad. Pokud soud prvního stupně ve skutkové větě rozsudku označil okolnosti, za jakých obviněná pohnula poškozeného K. H. k půjčce inkriminované částky, a toto jednání označil jako nepravdivé sliby , vyjádřil pak podle státní zástupkyně vědomost dovolatelky (obviněné) o tom, že k vyplacení slíbeného podílu z budoucího zisku z prodeje levně nakoupených bot nedojde. Takový závěr měl přitom podklad ve zjištění soudů, podle nichž dovolatelka pouze část vylákaných peněz použila na nákup zboží, přičemž další byla nucena použít k uspokojení svých potřeb a půjčku ve smluveném termínu ani později nesplatila. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby toto rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněná R. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mj. zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok jako celek, ačkoliv jej soud měl do výrokové části pojmout, a činí proto jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, tzn. že postrádá některou z obligatorních náležitostí předpokládaných zákonem (srov. ustanovení § 120 odst. 1, odst. 3, § 121 - § 124 tr. ř.). Pokud v posuzovaném případě dovolatelka namítla, že v popisu skutku (v tzv. skutkové větě výroku rozsudku) absentují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byla uznána vinnou, nejde o skutečnost, jež by sama o sobě činila odsuzující část rozsudku neúplnou, neboť trestný čin je zde označen nejen jeho zákonným pojmenováním, ale i uvedením místa, času a způsobu spáchání, včetně konkrétního následku. To znamená, že námitky dovolatelky shora uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obsahově je však lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl dovolatelkou rovněž uplatněn.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba (s ohledem na shora uvedený výklad předmětného dovolacího důvodu) jej považovat za uplatněný právně relevantně v té části, v níž dovolatelka namítla, že popis skutku v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a že závěr o jejich naplnění přitom nelze opřít ani o skutková zjištění uvedená v rozhodnutí obou soudů.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v tom rozsahu a z těch důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.) nebo jiný zvlášť závažný následek. Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Za uvedení v omyl ve smyslu citovaného ustanovení zákona se považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Půjde tedy o rozpor mezi představou podváděné osoby a realitou, tzn. že podváděná osoba (zpravidla v důsledku poskytnutí nepravdivých informací pachatelem) buď nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl se může týkat i okolností, jež mají nastat teprve v budoucnosti.

V posuzovaném případě se obviněná (dovolatelka) R. M. podle výroku rozsudku soudu prvního stupně měla trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustit jednáním spočívajícím v tom, že 27. 2. 2002 v S. pod nepravdivými sliby o vyplacení podílu z budoucího zisku z prodeje levně nakoupené obuvi a dalšího zboží, vylákala od poškozeného K. H. finanční částku 1. 500.000,- Kč v hotovosti, kterou sice zčásti použila na nákup obuvi, ale z peněz získaných jejich prodejem dlužnou částku přes výzvy a urgence poškozeného nevrátila a ponechala si je pro svou potřebu. Takto formulovaný skutek umožňuje (přibližně) dovodit, že dovolatelka jednala způsobem předpokládaným v ustanovení § 250 tr. zák., když se měla obohatit tím, že někoho uvedla v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu v rozsahu předpokládaném v odstavci 3 písm. b) cit. ustanovení. Z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku ovšem jednoznačně nevyplývá, zda obviněná (dovolatelka) jednala od počátku v úmyslu nevyplatit poškozenému jen slibovaný podíl ze zisku anebo zda její podvodný úmysl v daném případě již zahrnoval celou vylákanou částku, o kterou se měla na úkor poškozeného obohatit. Bylo proto na soudu, aby alespoň v odůvodnění rozsudku vyložil, zda nepravdivé sliby vztahující se k nabízenému zisku, byly vedeny úmyslem obviněné (dovolatelky) nejen takový zisk poškozenému vůbec neposkytnout, ale především úmyslem získat (v důsledku omylu poškozeného) ke svému obohacení celou zapůjčenou částku.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 17, 18), v jehož rámci soud zrekapituloval výpověď svědka (poškozeného) K. H. z přípravného řízení i z hlavního líčení, však v žádném směru nevyplývá, že by dovolatelka od poškozeného získala půjčku v částce 1.500.000,- Kč, pod nepravdivými přísliby budoucího zisku z prodeje zboží, které mělo být za zapůjčený obnos pořízeno. Svědek vypověděl v podstatě to, že k ní (dovolatelce) měl důvěru a peníze jí půjčil na podnikání, resp. na založení společné firmy, jejíž činností měl být nákup a prodej zboží. Vrácení půjčky požadoval teprve za situace, kdy se dověděl, že zboží je dovolatelkou a dalšími osobami prodáváno ze ziskem až 300%. Dovolatelka mu přislíbila vrácení peněz v termínu 15. 8. až 31. 8. 2002, což v této době ani později neučinila. Soud prvního stupně v rozsudku současně nezmiňuje ani žádné jiné důkazy, na jejichž základě by zjistil, že by poškozený byl uváděn v omyl způsobem popsaným ve výroku rozsudku, a že právě toto jednání obviněné (dovolatelky) jej následně vedlo k poskytnutí shora uvedené půjčky. Na základě výpovědi poškozeného K. H. a dalších v rozsudku citovaných důkazů dospěl soud k závěru, že obviněná (dovolatelka) získala od svědka H. 1.500.000,- Kč, tuto částku mu nevrátila, ač to původně přislíbila v krátkém časovém intervalu , čímž jej podle soudu uvedla v omyl a způsobila na cizím majetku značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Soud dále dovodil, že jednala minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť věděla, že v případě nevrácení peněz se dopouští protizákonného jednání a byla s tím srozuměna již v době, kdy si peníze půjčovala. Z těchto důvodů pak soud kvalifikoval jednání obviněné (dovolatelky) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je z rozsudku soudu prvního stupně především zřejmé, že jím zjištěný skutkový stav věci neodpovídá popisu skutku ve výrokové části rozsudku, zejména pokud jde o způsob podvodného jednání. V důsledku toho rovněž absentuje popis okolností umožňujících dovodit podvodný úmysl obviněné (dovolatelky), jenž by musel zahrnovat všechny znaky objektivní stránky předmětného trestného činu (tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a způsobeným následkem), byť soud v odůvodnění rozsudku konstatuje, že obviněná již v době výpůjčky peněz musela být přinejmenším srozuměna s tím, že zapůjčené peníze nevrátí.

Lze tedy konstatovat, že mimo pozornost soudu prvního stupně zůstala nejen otázka, jakým způsobem (popř. vůbec) byl poškozený vlastně uveden v omyl (v důsledku něhož měl půjčku poskytnout), ale též otázka, zda obviněná (dovolatelka) od počátku skutečně jednala v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit buď vůbec, anebo přinejmenším nevrátit je za dohodnutých podmínek. Tyto skutečnosti přitom musí být vyloženy jednak v odůvodnění rozhodnutí a především obsaženy ve formulaci skutku ve výrokové části rozsudku (tzv. skutkové větě výroku), neboť popis skutku musí být vždy v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Nejvyšší soud zde připomíná, že prokázání úmyslu směřujícího k obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody, je přitom nezbytné z hlediska závěru, zda byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu či nikoliv (srov. např. R 54/1967-I Sb. r. tr.). Jestliže by totiž teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které by dlužníkovi zabránily splnit závazek z půjčky (které v době jejího uzavření nemohl ani předvídat, když jinak by mohl závazek splnit) nebo pokud sice byl schopen závazek ve sjednané lhůtě splnit, však jeho splnění z různých důvodu odkládal či dodatečně pojal úmysl peníze nevrátit, o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. by se nejednalo (srov. R 15/1969, R 56/1994 Sb. r. tr.).

Z napadeného usnesení odvolacího soudu je pak zřejmé, že v řízení konaném na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání obviněné) přehlédl, že skutková zjištění soudu prvního stupně, k nimž dospěl po vyhodnocení provedených důkazů (formulovaná zejména na str. 17 20, 25, 26 odůvodnění jeho rozsudku), se podstatně liší od popisu skutku v odsuzujícím výroku, a že v důsledku toho je předmětné rozhodnutí zatíženo vadami, které Nejvyšší soud již konstatoval shora.

V daném případě lze dovolatelce plně přisvědčit, že popis skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a soudem učiněná skutková zjištění (jež jsou s tzv. skutkovou větou výroku zjevně v rozporu), nedovolují ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spolehlivý hmotně právní závěr o tom, zda dovolatelka svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. zda se tak stalo způsobem ve výroku rozsudku uvedeným. Odvolací soud přitom v rámci své přezkumné činnosti konstatované vady nezjistil a nenapravil, ačkoliv jejich odstranění v odvolacím řízení přicházelo v úvahu s ohledem na ustanovení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a § 263 odst. 6 tr. ř.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal podané dovolání podle hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 149/2004, zrušil. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude znovu rozhodovat o řádném opravném prostředku (odvolání) obviněné R. M. V novém řízení se bude muset věcí v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) zabývat zejména v tom směru, zda důvodem poskytnutí půjčky ze strany poškozeného K. H. byl skutečně příslib podílu na budoucím zisku, anebo se tak stalo za jiných okolností. Jestliže mělo dojít k podvodnému jednání, musí být způsobem nevzbuzujícím pochybnost stanoveno, v čem mělo konkrétně spočívat a zda bylo od počátku zahrnuto úmyslem obviněné (alespoň eventuálním) neposkytnout poškozenému jak údajně slibovaný zisk, tak úmyslem poskytnutou peněžní půjčku poškozenému nevrátit buď za dohodnutých podmínek anebo ji nevrátit vůbec. Úvahy o tom bude odvolací soud muset založit na příslušných skutkových zjištěních (která v rozsudku soudu prvního stupně zčásti chybí), což v posuzovaném případě znamená, že bude zapotřebí některé důkazy zopakovat (především v odvolacím řízení vyslechnout poškozeného K. H.), popř. podle potřeby provést též důkazy nové. Takový postup je plně v souladu s ustanovením § 263 odst. 6 tr. ř. Předmětem doplněných skutkových zjištění kromě okolností, za nichž poškozený dovolatelce zapůjčil inkriminovanou částku, budou zejména majetkové a finanční poměry dovolatelky v rozhodnou dobu a z toho plynoucího vědomí její možnosti (popř. nemožnosti) zapůjčené peníze vrátit za dohodnutých podmínek. Pokud odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodne podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozsudkem, pak v souladu ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř v jeho odůvodnění náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry na tomto základě dovodil.

Pokud jde o podnět dovolatelky k odkladu výkonu rozhodnutí (vzhledem k uložené povinnosti nahradit škodu), nebylo zapotřebí rozhodnout příslušným výrokem, neboť předseda senátu soudu prvního stupně návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. nepodal. Rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání obviněné přitom rozsudek soudu prvního stupně pozbyl v odsuzující části týkající se dovolatelky právní moci a v důsledku toho i vykonatelnosti.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler