3 Tdo 883/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 175 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 883/2015 -34
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovolání podaném JUDr. J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 To 246/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 203/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 203/2013 byl JUDr. J. K. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacet měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie v trvání šestnácti měsíců.

V předmětné věci podali JUDr. J. K. a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 To 246/2014 tak, že je jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal JUDr. J. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný JUDr. J. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovoláním napadl výrok o zamítnutí odvolání v celém rozsahu. Obviněný uvedl, že nezpochybňuje učiněná skutková zjištění, avšak uplatňuje námitku zpochybňující správnost právního posouzení jeho jednání jako přečinu vydírání, a to pro nedostatek naplnění znaku jiné těžké újmy a úmyslného zavinění a dále pak námitku dovolávající se porušení principu subsidiarity trestní represe. K tomu podotkl, že pokud jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet k různým faktorům, neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011). Obviněný v podstatné části svého dovolání rozvádí výhrady k výsledkům provedeného dokazování, jakož i k procesním postupům. K tomu však dodává, že si je vědom podstaty uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nedomáhá se přezkoumání skutkových zjištění, ani přehodnocení provedeného dokazování. Nicméně namítá, že skutek, tak jak byl zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto uvedl, že se ve skutečnosti nejednalo o žádný trestný čin, a to s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe vycházející z § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně: usnesení) odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek (správně: usnesení) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil obviněný souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že k právnímu posouzení skutku obviněný zopakoval argumenty ze své obhajoby v řízení před nalézacím soudem i ze svého odvolání. Těmito argumenty se přitom oba soudy podrobně a pečlivě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se poté ve svém vyjádření podrobně věnuje otázce zásady subsidiarity trestní represe, přičemž v tomto odkazuje na obsáhlou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, a to se závěrem, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Čin obviněného však k těmto nepatří, jelikož se jedná o běžné vydírání odlišující se od jiných případů jen tím, že se jej dopustil advokát, tedy osoba znalá i trestního práva. Tato okolnost přitom škodlivost jednání pro společnost spíše zvyšuje. Státní zástupce shrnul, že právní posouzení skutku je správné a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak naplněn nebyl. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. takto podané dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně s odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Obviněný ve svém dovolání předně uvádí, že nikterak nezpochybňuje učiněná skutková zjištění, a to při vědomí podstaty uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by dovolatel vytýkal neúplnost provedeného dokazování.

Právně relevantně však uplatnil námitku stran právního posouzení svého jednání, s tím, že to bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin vydírání, přičemž v tomto poukazuje na nedostatek naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy . Nejvyšší soud k tomu nejprve uvádí, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl . Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání tedy spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Samotný čin je poté dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Pokud jde o pohrůžku jiné těžké újmy , jde o pojem, který není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že při posuzování, zda byl naplněn znak pohrůžky jiné těžké újmy , je nezbytné přihlížet k více faktorům. Tedy např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011). Může se přitom jednat i o potenciální zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět, přičemž je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Podstatné přitom je, aby poškozený cíl pachatele vnímal. Sám poškozený se přitom během řízení vyjádřil tak, že komunikace vyzněla v duchu vydírání, a zejména, že to tak v daný moment i cítil. Obviněný po něm chtěl, aby ze své pozice nějakým způsobem zapůsobil na R. Č., aby přestal obtěžovat J. K., a pro případ, že by tak neučinil, měl obviněný podat na poškozeného trestní oznámení. Pokud by této žádosti vyhověl, měly se ztratit materiály ohledně nákupu vozidla poškozeného. Poškozený rovněž uvedl, že by to pro něj znamenalo velké problémy včetně vyšetřování GIBS a postavení mimo službu. Nejvyšší soud se v tomto ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, který ve svém rozhodnutí uvedl, že vzhledem k dopadům potenciálního trestního oznámení na služební poměr poškozeného a s tím spojené obtíže také v soukromém životě je nutno takové jednání považovat za hrozbu těžkou újmou. Samotné podání trestního oznámení je sice jednáním dovoleným, avšak v dané věci cílem uvažovaného trestního oznámení nemělo být toliko osvětlení případné trestné činnosti poškozeného, ale využití situace ve formě jednání (žádosti), které by jinak poškozený pro obžalovaného, resp. jeho klienta neudělal. Lze tedy shrnout, že došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně znaku pohrůžky jiné těžké újmy .

K námitce obviněného, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu a soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve poznamenat, že použití zásady subsidiarity trestní represe v návaznosti na zásadu ultima ratio je zakotveno v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví, majetku, či právě svobodného rozhodování člověka. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Na základě shora uvedeného soudy i v tomto zcela správně shledaly v jednání obviněného naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání JUDr. J. K. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu