3 Tdo 874/2013
Datum rozhodnutí: 02.10.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 874/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 o dovolání, které podal obviněný J. A. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 6 To 125/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 211/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 34 T 211/2012 , byl obviněný J. A. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že

v období od 19. 3 2011 do 5. 4. 2011, ve V. K., okres Z., jako zástupce společnosti D&B Real Style, s.r.o., IČ:, odebral od společnosti BELIT spol. s r.o. stavební materiál v celkové hodnotě 542.922,- Kč, který se zavázal uhradit na základě vystavených faktur č. ze dne 21. 3. 2011 na částku 104.577,- Kč se dnem splatnosti 3. 4. 2011, fakturou č. ze dne 31. 3. 2011 na částku 227.357,- Kč se dnem splatnosti 10. 4. 2011, fakturou č. ze dne 5. 4. 2011 na částku 46.622,- Kč se dnem splatnosti 15. 4. 2011 a fakturou č. ze dne 5. 4. 2011 na částku 164.366,- Kč se dnem splatnosti 15. 4. 2011, v době objednávky odběru zboží měl sám dluhy po splatnosti vůči jiným subjektům v řádu stovek tisíců korun, společnost D&B Real Style, s.r.o., žádný majetek neměla, pouze dluhy, o čemž věděl, za odebraný materiál chtěl obžalovaný zaplatit z peněz, které mu měl zaplatit zákazník za provedení rekonstrukce domu v M., který mu však nic nezaplatil, k realizaci této zakázky nedošlo a materiál zůstal v M., tyto skutečnosti však při objednávání a odebrání zboží od společnosti BELIT spol. s r.o. neuvedl, část odebraného zboží obratem prodal D. Š. za částku 16.230,- Kč a část zboží nechal odvézt do M., dlužnou částku do současné doby neuhradil, odebraný materiál ani nevrátil, čímž způsobil společnosti BELIT, spol. s r.o., se sídlem Š. n. V., IČ: škodu ve výši 542.922,- Kč.

Za tento zločin a dále za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 34 T 56/2011, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2011, byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 6. 2011, č. j. 34 T 56/2011-141, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost BELIT spol. s r.o. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 6 To 125/2013 , tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 4. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. A. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný především nesouhlasil s posouzením subjektivní stránky předmětného zločinu, kterou soudy dovodily z toho, že své dodavatele neinformoval o tom, že měl dluhy a že zaplacení odebraného zboží závisí na budoucí úhradě služeb poskytnutých obviněným dalšímu odběrateli. Podle obviněného je v obchodním styku naprosto běžné spoléhat na to, že vám zaplatí vaši dodavatelé (správně odběratelé ), a proto je absurdní dovozovat zde trestní odpovědnost. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů o své vědomosti, že měl dluhy, když toto nelze dovodit pouze z výpisu exekučních řízení na majetek společnosti D&B Real Style, s.r.o. Podle obviněného je rovněž sporná úvaha soudu, že měl uvést poškozeného v omyl tím, že mu zatajil podstatné skutečnosti, když mu nesdělil, že materiál dodává svému klientovi a bude uhrazen z realizace zakázky. Tato skutečnost je podle obviněného v obchodním styku naprosto běžná, což lze dovodit i z faktu, že stavební materiál se běžně dodává na fakturu se splatností řádově týdny, jak vypověděl zaměstnanec poškozeného. Soudy se nevypořádaly ani s naplněním dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu - obohacení vlastního majetku obviněného. Odebraný stavební materiál byl odvezen do M., a jelikož nebyl proveden důkaz objednávkou odběratelské společnosti, není jisté, zda je v současnosti v majetku společnosti D&B Real Style, s.r.o. V žádném případě ale není v majetku obviněného. Obohacení majetku obviněného tak nebylo prokázáno.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně tak jako jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k novému projednání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) k dovolání uvedla, že právní závěr obou soudů o minimálně eventuálním úmyslu obviněného je zcela správný, neboť je zřejmé, že obviněný na jedné straně převzal smluvní závazek úhrady objednaného, dodaného a vyfakturovaného stavebního materiálu a na straně druhé ke svému platebnímu závazku v řádech statisíců přistupoval nejen za stavu své naprosté finanční nepřipravenosti, navíc bez reálné perspektivy její změny a dále s výraznou dluhovou zátěží ve srovnatelné výši. Soudy se podle státní zástupkyně nemohly přiklonit ani k obviněným doznané míře povědomosti o aktuální dluhové zátěži společnosti D&B Real Style, s.r.o., neboť z výpovědí jejích předcházejících společníků a také z usnesení o nařízení exekuce vyplynulo, že společnost žádný majetek nemá a že má naopak dluhy v řádech statisíců, pro které byly na obviněného zcela účelovým způsobem převedeny jejich obchodní podíly a za které z jeho strany tak ani nebylo nic zaplaceno. Obviněný společně s nabytými obchodními podíly nepřevzal žádný majetek společnosti, žádnou její účetní dokumentaci a sám nevedl jakýkoli přehled jejího hospodaření. Pouhá existence jiných závazků dlužníka sice obecně neznamená, že jeho ostatní závazky nebudou uhrazeny, ovšem v daném případě existoval absolutní nedostatek jakéhokoliv majetku společnosti D&B Real Style, s.r.o., ze kterého by bylo možno její závazky v rámci probíhajících exekučních řízení uspokojit, a tím i chybějící perspektiva snížení zjištěné míry zadluženosti. Pochyby o naplnění subjektivní stránky nejsou namístě ani vzhledem k obviněným namítané tzv. běžné obchodní praxi, kdy obviněný spoléhal na to, že mu odběratel zaplatí. Obviněnému se totiž na úhradu odebraného stavebního materiálu nedostávalo potřebného finančního ekvivalentu ani v době splatnosti vystavených faktur a ani v době pozdější s tím, že se jej rozhodl získat prostřednictvím svého odběratele na území M. republiky, o jehož platební způsobilosti mu bylo známo, že je závislá na poskytnutí úvěru, tedy na budoucí a zcela nejisté události. K poslední námitce obviněného státní zástupkyně uvedla, že způsobený trestný následek v podobě vlastního obohacení obviněného nepochybně nastal již samotným okamžikem vylákání dodaného stavebního materiálu na poškozené společnosti, kdy se její majetkové hodnoty bez tomu odpovídající finanční protihodnoty dostaly do dispoziční sféry jím provozované obchodní společnosti, ve které vystupoval z pozice jejího jediného společníka. Také tato námitka je tak zcela lichá.

Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný J. A. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu . V daném případě mělo jednání obviněného spočívat v zamlčení podstatných skutečností. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který při svém podvodném jednání neuvede jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.

Obviněný své námitky směřuje jednak proti naplnění subjektivní stránky trestného činu (konkrétně argumentuje tím, že o dluzích nevěděl, a tím, že v obchodním styku je naprosto běžné spoléhat se na to, že závazek vůči dodavateli bude uhrazen až po úhradě od odběratele), a jednak proti naplnění objektivní stránky trestného činu (podle jeho názoru nebyl naplněn znak sebe obohatí ).

Především je třeba poukázat na to, že otázka, zda obviněný věděl či nevěděl o existenci dluhů, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Námitky tohoto typu tudíž nemohou založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ledaže by zde byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. O takový extrémní rozpor však v dané věci nejde. Závěry soudů v tomto směru považuje Nejvyšší soud za přesvědčivé a správné, neboť vycházejí z provedeného dokazování. Je zřejmé, že obviněný věděl jak o svých osobních dluzích, tak o dluzích společnosti D&B Real Style, s.r.o. V případě dluhů společnosti D&B Real Style, s.r.o. je sice možné souhlasit s obviněným do té míry, že v době odběru předmětného zboží neznal přesnou ekonomickou situaci společnosti a konkrétní výši jejích aktuálních dluhů, nicméně ze sdělení předchozích společníků, ze způsobu převodu obchodních podílů, skutečnosti, že za převod obchodních podílů nic nezaplatil, nepřevzal účetnictví společnosti a žádné nevedl, společnost nevlastnila žádný majetek, a převzatý osobní automobil mu byl obratem leasingovou společností zabaven, mu muselo být zřejmé, že společnost má dluhy ve výši značně převyšující její schopnost dostát svým závazkům za odebrání zboží od poškozeného.

Tím, že obviněný poškozenému nesdělil, že kvůli své ekonomické situaci a svým dluhům nebude moci společnost D&B Real Style, s.r.o., bez následné úhrady od odběratele dostát svému závazku, přičemž tomuto závazku nebude moci dostát přes své osobní dluhy ani sám obviněný, to navíc za situace, kdy obviněný poškozenému nesdělil ani to, že m. odběratel společnosti D&B Real Style, s.r.o., v okamžiku odběru zboží není schopen ničeho uhradit, nýbrž taková úhrada je vázána na dosud nevyřízený úvěr, nepochybně zamlčel podstatné skutečnosti mající zásadní vliv na rozhodnutí poškozeného ohledně uzavření předmětného obchodního vztahu. Nehledě na to, i pokud by Nejvyšší soud dal obviněnému za pravdu, že v době odběru zboží skutečně o dluzích společnosti D&B Real Style, s.r.o., nevěděl a předpokládal, že společnost je zcela bez dluhů, postačovala by i kombinace dalších zjištěných skutečností k tomu, aby byl tento znak objektivní stránky naplněn. Již samotný fakt, že obviněný jako jednatel (a současně jediný společník) nepřevezme od předchozích společníků účetnictví obchodní společnosti, následně několik měsíců sám jakoukoliv evidenci hospodaření této společnosti nevede a současně ani neví o žádném majetku společnosti, je natolik významný, že jeho neuvedení při uzavírání smlouvy lze považovat za zamlčení podstatné skutečnosti. Samotná tato okolnost je totiž natolik podstatná, že není pochyb o tom, že při její znalosti by poškozený do obchodního vztahu daným způsobem nevstoupil.

Proto také nelze souhlasit s další námitkou obviněného, že jednal v souladu s tzv. běžnou obchodní praxí, kdy se spoléhal na to, že mu jeho odběratel zaplatí, a z této úhrady chtěl uspokojit svého dodavatele. V dané věci se nejednalo o běžnou druhotnou platební neschopnost, nýbrž řádné obchodní praxi se vymykající případ, kdy obviněný vstoupil do obchodního vztahu za situace, kdy společnost, za kterou jednal, byla zadlužena a nebyla schopna svému závazku dostát, on sám účetnictví společnosti neměl a nevedl, a úhradu svého závazku hodlal zaplatit z peněz, které obdrží od svého odběratele jedině v případě, že tomuto bude v budoucnu poskytnut úvěr. Pro trestní odpovědnost za trestný čin navíc není rozhodující, zda se v obchodním styku lze setkat s obdobným způsobem, jakým jednal obviněný, nýbrž to, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu.

Ve vztahu k právnímu závěru o existenci zavinění jakožto znaku subjektivní stránky trestného činu lze uvést, že soudy postupovaly správně, pokud v daném případě dovodily u obviněného minimálně eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti vztahující se k ostatním znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu (tedy věděl, že vzhledem k ekonomické situaci obchodní společnosti D&B Real Style, s.r.o., i vzhledem ke svým vlastním dluhům nebude moci závazku dostát, věděl, že jediný způsob, jak závazek uhradit, je vázán na nejistou budoucí událost, a o těchto skutečnostech poškozeného neinformoval a zboží odebral) a současně byl s tímto následkem srozuměn, když nepočítal s žádnými konkrétními okolnostmi, které by mohly následku zabránit, což dokládá také následné jednání obviněného, který se o odebrané zboží po jeho odvezení do M. již dále nestaral a za dobu dvou let neudělal nic pro to, aby mu bylo zboží vráceno a on mohl alespoň částečně svůj závazek vůči poškozenému uhradit.

Pokud jde o poslední námitku obviněného spočívající v tom, že v žádném případě nedošlo k obohacení jeho majetku, a nebyl tak naplněn tento znak skutkové podstaty zločinu podvodu, lze s obviněným částečně souhlasit. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že obviněný uzavřel předmětný obchodní závazek jako jednatel společnosti D&B Real Style, s.r.o., nikoliv jako fyzická osoba. Byť byl obviněný jediným společníkem této společnosti, je třeba majetkovou sféru obviněného a společnosti D&B Real Style, s.r.o., odlišovat. Nepochybně již v okamžiku odebrání zboží od poškozeného došlo k obohacení majetku společnosti D&B Real Style, s.r.o., přičemž je nerozhodné, zda se předmětné zboží nadále nachází v jejím vlastnictví či zda bylo převedeno na jiný subjekt. Jelikož znakem uvedeného zločinu podvodu není pouze vlastní obohacení pachatele, nýbrž alternativně také obohacení jiné osoby, byl skutečně podle Nejvyššího soudu naplněn právě tento alternativní znak. Přestože tedy došlo k drobné nepřesnosti uvedené v právní větě odsuzujícího rozsudku, nezakládá toto pochybení při použití zmíněných alternativ ani důvod na postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1060/2012). To tím spíše, že takový právní závěr vyplývá nejen z dokazování, ale bez dalšího rovněž ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku a z jeho odůvodnění.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký