3 Tdo 871/2010
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 871/2010 -65 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 o dovolání podaném obviněným M. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 61 To 453/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 158/2007, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 61 To 453/2009, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 24 T 158/2007, zrušují .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 24 T 158/2007, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /), jehož se měl dopustit tím, že dne 9. 2. 2007 v P., M. H., v informačním centru Úřadu Městské části P., předložil poškozené L. Š.,, smlouvu o půjčce na částku 200.000,- Kč, za kterou měla ručit svým družstevním bytem, kterou v průběhu čekání na ověřování podpisu na smlouvě zaměnil za dohodu o převodu členských práv a povinností k družstvu, čehož si poškozená nevšimla, jejím podpisem na obžalovaného převedla svůj členský podíl v Bytovém družstvu L., P., kde užívá byt 4+1 o velikosti 107,6 m2 ve druhém patře, za částku 500.000,- Kč, poté poškozené vyplatil 185.000,- Kč a 15.000,- Kč si ponechal jako provizi a způsobil jí tak škodu ve výši 4.000.000,- Kč . Za to byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Poškozenou L. Š. odkázal soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 61 To 453/2009, jímž obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 12. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním již pouze obviněný M. B., přičemž dovolání směřoval současně i do rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu. Jako dovolací důvody uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že již v přípravném řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, resp. ústavní práva, která jsou garantována v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje především v tom, že policejní komisař, který vedl přípravné řízení, mu v rozporu s ustanovením § 158 odst. 4 tr. ř. jako osobě podezřelé ze spáchání trestného činu neměl umožnit, aby se k věci vyjádřil stejně jako osoba podávající trestní oznámení. Nadto měl poškozené vydat potvrzení , kterým s ohledem na použité formulace podle dovolatele zjevně předjímal výsledek celého trestního řízení, tedy jeho odsouzení pro trestný čin, který ovšem nespáchal. Dovolatel je přitom přesvědčen, že již v přípravném řízení mohl svým vyjádřením k věci a předložením důkazů, pokud by k němu dostal příležitost, předejít tomu, aby proti němu byla vůbec podána obžaloba. Protože celá věc má podle něj ryze občanskoprávní povahu, lze na tomto základě dovodit nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu jím uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Soudům obou stupňů v tomto směru vytkl, že při svém rozhodování výše zmíněné procesní vady přípravného řízení zcela ignorovaly a v důsledku toho pak dospěly k závěru o jeho vině, který neměl oporu v provedeném dokazování.

V rámci argumentace uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel předeslal, že si je vědom skutečnosti, že dovolací soud nepřezkoumává skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, a zdůraznil, že se změny skutkových zjištění rozhodně nedovolává. Poukázal však na to, že Městský soud v Praze odmítl provést jím navrhované důkazy, zejména znalecký posudek z oboru grafické analýzy písma. Zároveň mu měl upřít právo vyjádřit se v rámci veřejného zasedání k věci jako poslední. V důsledku toho pak vycházel z dokazování provedeného v nedostatečném rozsahu. Dovolatel soudům obou stupňů dále vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména nevěrohodnou svědeckou výpověď poškozené L. Š. V této souvislosti nabídl vlastní zhodnocení jednotlivých důkazů se závěrem, že předmětný skutek se nestal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatele totiž poškozená jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, kdy si především byla dobře vědoma toho, že podepisuje dohodu o převodu členských práv a povinností k družstvu a nikoliv smlouvu o půjčce. To znamená, že ji nijak neuvedl v omyl. To konečně ani neměl v úmyslu. Přesto byl neprávem uznán vinným, ačkoliv trestný čin podvodu nenaplnil minimálně po subjektivní stránce (chybějící úmysl), nehledě na to, že jeho zavinění nelze dovodit ani ve vztahu k těžšímu následku v podobě značné škody podle odst. 3 písm. b) § 250 tr. zák., když ani neznal cenu předmětného bytu.

Své dovolání shrnul obviněný konstatováním, že to byl naopak on, kdo byl rafinovaně podveden svědkyní Š., která mu tvrdila, že na převáděném bytě neváznou žádné dluhy, a zamlčela mu, že na její majetek je vedena exekuce. Přesto byl při nerespektování principu rovnosti stran v trestním řízení odsouzen za trestný čin, který nespáchal, namísto toho, aby byl obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn.

Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 61 To 453/2009, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 24 T 158/2007, zrušil a aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.

V poslední části dovolání obviněný upozornil na to, že je osobou s vážným poškozením zdraví, a proto požádal soud o upuštění od výkonu trestu nebo o jeho odklad. Protože v době podání dovolání o této jeho žádosti dosud nebylo rozhodnuto, navrhl předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby postupoval ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. a před vydáním rozhodnutí o dovolání výkon napadeného rozhodnutí odložil či přerušil sám. Tento postup pak opakovaně navrhl přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 20. 8. 2010.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). K uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že dopadá na situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř., jakož i § 11a tr. ř., které brání v zahájení trestního stíhání, popř. pro které již vedené trestní stíhání musí být zastaveno. Musí se ovšem zásadně jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech taxativně vyjmenovaných v ustanoveních § 11 odst. 1 nebo § 11a tr. ř. Patří sem např. případy promlčení trestního stíhání, nedostatek věku u stíhané osoby, úmrtí stíhané osoby, dále situace, kdy proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno aj. Dovolatelem akcentované porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu § 2 odst. 13 tr. ř. není v ustanoveních trestního řádu jako důvod pro zastavení trestního stíhání obsaženo a není tak způsobilé založit důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak jak jej formálně deklaroval.

Z obsahu odůvodnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak podle státní zástupkyně zřejmé, že dovolatel na jedné straně předeslal, že se nedovolává změny skutkových zjištění, avšak na straně druhé se převážným zaměřením použité dovolací argumentace obsáhle zabývá zejména otázkou věrohodnosti osoby poškozené a důkazní hodnotou její výpovědi, jakož i mírou procesní použitelnosti usvědčujících důkazů listinné povahy, a celkově napadá proces hodnocení provedeného dokazování s tím, že na jeho případ dopadají zcela jiné právní normy než trestní zákon. Těmito skutkovými námitkami se však v rozporu s hmotně právní povahou tohoto důvodu dovolání domáhá právě změny skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů.

Výsledky vyhodnocení ve věci provedeného dokazování přitom podle státní zástupkyně nepostrádají standardní míru požadované logiky a přesvědčivosti a není tedy důvodu pochybovat o skutkových zjištěních ohledně samotné podstaty dovolatelova jednání, která se stala předmětem jeho setrvalé obhajovací polemiky. V uvedeném směru pak plně odkázala na způsob, jakým se soudy obou stupňů v kontextu s obsahem provedených důkazů vypořádaly s důvodností dovolatelovy obhajoby.

Skutkové části výroku rozsudku o dovolatelově vině lze však podle státní zástupkyně důvodně vytýkat, že ne zcela transparentně vyjadřuje, zda došlo k naplnění trestného následku ve formě obohacení samotného dovolatele, popř. jiného subjektu. V uvedeném směru také dovolatel uplatnil jedinou kvalifikovanou námitku, pokud bez zjevných výhrad k opatřeným skutkovým zjištěním soudům vytkl, že nebylo prokazováno - a tím ani prokázáno - že by se obohatil, když neznal cenu bytu . Této jeho námitce však nelze přisvědčit. Pokud totiž dovolatel nechal na svoji osobu převést členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu poškozené, která v uvedeném směru jednala v důsledku omylu jím vyvolaného, pak podle státní zástupkyně není pochyb o tom, že jeho jednání směřovalo jak k vlastnímu obohacení, tak i ke způsobení škody osobě poškozené. Přitom naplnění znaku obohacení (sebe či jiné osoby) ve smyslu autoritativního výkladu uvedeného právního pojmu spočívá v neoprávněném rozmnožení pachatelova majetku, což se v daném případě mělo stát v rozsahu několikamilionové hodnoty převáděných členských práv a povinností družstevního bytu poškozené oproti zcela zanedbatelné finanční úhradě 185.000,- Kč, která byla pokryta skutečným konsenzem obou smluvních stran a vztahovala se ke zcela jinému právnímu úkonu, konkrétně a toliko ke smlouvě o půjčce ve výši 200.000,- Kč. Jinými slovy, míra dovolatelova obohacení se měla recipročně promítat do shodné míry jím způsobené škody na straně poškozené v rozsahu téměř celé majetkové hodnoty členských práv a povinností k jejímu družstevnímu bytu. Ta byla v daném případě na podkladě odborného vyjádření realitní společnosti stanovena na částku 4.000.000,- Kč, a proto z hlediska možného naplnění kvalifikačního momentu značné škody ve smyslu § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nehraje dovolatelova úhrada 185.000,- Kč (kterou poškozená přijala v domnění, že přijímá plnění z uzavřené Smlouvy o půjčce) žádnou podstatnou roli.

Z dosavadních skutkových zjištění soudů je však současně zřejmé, že výše uvedená majetková hodnota ve skutečnosti neopustila sféru vlastnictví poškozené, když výpovědi svědkyně R. H. v postavení předsedkyně Bytového družstva na adrese L., P., vyplynulo významné zjištění, že dovolatel vedle žádosti opatřené stejnopisem podepsané smlouvy o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu poškozené neměl k dispozici všechny nezbytné doklady, které by činily inkriminovanou majetkovou dispozici právně perfektní. Nebyla totiž splněna podmínka ustanovení § 229 odst. 1 věta druhá Obchodního zákoníku o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu na jinou osobu než na člena družstva spočívající v souhlasu představenstva. Soudy proto dospěly k chybnému závěru, že dovolatel trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. dokonal, ačkoliv jej za výše uvedených okolností dovedl pouze do stadia pokusu (§ 8 odst. 1 tr. zák.).

Z hlediska závažnosti předmětného činu však podle státní zástupkyně nelze přehlédnout, že dovolatel pro uskutečnění svého trestného záměru učinil vše, co ze své pozice potenciálního nabyvatele členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu ke škodě L. Š. učinit mohl, a že jen v důsledku postoje vedení bytového družstva nedošlo k dokonání jeho podvodného jednání. Z toho státní zástupkyně následně dovodila, že výše konstatované pochybení soudu nemůže prakticky nikterak ovlivnit postavení dovolatele v daném trestním řízení. Při jinak stejné trestnosti pokusu trestného činu v sazbě za dokonaný trestný čin by nebylo namístě přehlížet vysoký stupeň společenské nebezpečnosti dovolatelova jednání, jakož i jeho sklony k páchání majetkové trestné činnosti téže povahy tak, jak ve svých úvahách s akcentem na zajištění potřeby jak individuální, tak i generální prevence vyjádřily oba soudy. Dále je třeba vzít v úvahu, že zjištěnou vadu nelze spojovat s takovou potřebou projednání, která by vyplynula z nutnosti řešení otázky zásadního právního významu.

Státní zástupkyně proto své písemné vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. f) tr. ř. , a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

Dovolatelem namítané porušení práva na obhajobu ve smyslu § 2 odst. 13 tr. ř. policejním komisařem v přípravném řízení, v jehož důsledku mělo být zahájeno jeho trestní stíhání pro skutek, který měl mít výlučně občanskoprávní povahu, však nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání . Nejedná se tedy o námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska výše citovaného důvodu dovolání za právně relevantní. Nejvyšší soud k této části podaného dovolání toliko jako obiter dictum poznamenává, že ve věci bylo konáno několik hlavních líčení za účasti obviněného, který byl současně zastoupen osobně přítomným obhájcem. V rámci jednotlivých hlavních líčení byly znovu provedeny veškeré důkazy , z nichž soud prvního stupně následně vycházel při zjišťování skutkového stavu věci a při navazujícím právním posouzení skutku. Obviněný (dovolatel) i jeho obhájce přitom měli možnost se k důkazům prováděným v jejich přítomnosti vyjádřit (viz protokoly o hlavním líčení). Nelze proto přijmout jeho tvrzení, že v trestním řízení (jako celku), zejména pak v hlavním líčení před soudem, byl zbaven svého práva účinně se hájit, anebo že by mu možnost obhajoby byla v rozporu s jeho základními právy ztížena v takové míře, aby to mohlo mít negativní dopad na spravedlivý výsledek trestního řízení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. č., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v posuzované trestní věci soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolateli nebylo prokázáno podvodné jednání vůči poškozené L. Š., a že posuzovaná věc nevybočila z mezí civilního práva. Soud prvního stupně se v tomto směru ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval výpověď poškozené o veškerých skutkových okolnostech případu za věrohodnou a proč naopak neuvěřil verzi obviněného, podle níž poškozenou v omyl nikdy neuváděl a ani se o to nepokoušel, neboť to vůbec neměl v úmyslu (viz str. 3 - 7 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal. Zabýval se rovněž namítanou nevěrohodností výpovědi poškozené na straně jedné a skutkovou verzí předkládanou obviněným na straně druhé a v napadeném rozhodnutí rovněž v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě podle § 134 odst. 2 tr. ř. - vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný uvedl poškozenou v omyl způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, považoval za správné (viz str. 3, 4 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o formu a jednotlivé kroky dovolatelova podvodného jednání vůči poškozené, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů odvolacím soudem, považuje Nejvyšší soud na tomto místě za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje, neboť je v něm na str. 5 zcela jasně uvedeno, že soud důkazním návrhům obviněného ověřením pravosti podpisu poškozené na originále směnky či pokladního dokladu nevyhověl, neboť je považuje za nadbytečné. Sám totiž vycházel z předpokladu, že obviněná takové doklady skutečně podepsala, avšak učinila tak právě v důsledku podvodného jednání obviněného (viz str. 5 usnesení).

Vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu však odsuzující rozsudek soudu prvního stupně trpí potud, že jím byl obviněný uznán vinným dokonaným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., aniž by soud vzal v úvahu výpověď svědkyně H. - předsedkyně Bytového družstva L. z níž vyplynulo, že družstvo nevystavilo obviněnému jím požadované potřebné doklady související s převodem členských práv a povinností L. Š. k družstvu na jeho osobu. Soudu je proto třeba vytknout, že této důležité skutečnosti nepřiznal nezbytné skutkové a na ně navazující hmotně právní důsledky.

Za konstatovaných okolností je pak otázkou, zda pro převod členských práv a povinností k družstvu byly splněny veškeré zákonné podmínky, tak aby šlo o úkon právně bezchybný, především pak podmínka uvedená v ustanovení § 229 odst. 1 věty druhé Obchodního zákoníku spočívající v souhlasu představenstva družstva s takovým převodem. Z tohoto hlediska se soud prvního stupně věcí vůbec nezabýval a obviněného (dovolatele) uznal vinným dokonaným trestným činem podvodu, aniž by bylo postaveno najisto, zda se na úkor poškozené skutečně obohatil a na jejím majetku zároveň způsobil škodu, potažmo v soudem deklarované výši, či zda předmětný byt (družstevní podíl) nadále fakticky zůstal ve vlastnictví poškozené. Obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody na cizím majetku jsou přitom obligatorními znaky skutkové podstaty (dokonaného) trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., jímž byl dovolatel uznán vinným (tj. nikoli jen jeho pokusem /§ 8 odst. 1 tr. zák./).

Odvolací soud výše uvedené pochybení soudu prvního stupně nezjistil a proto ani neodstranil.

Nejvyšší soud zároveň nesdílí názor vyjadřující se státní zástupkyně, podle kterého se nejedná o natolik závažnou vadu, aby kvůli ní nebylo možno na právní moci a stabilitě dovoláním napadených rozhodnutí trvat. Přestože dokonaný trestný čin i jeho pokus jsou stejně trestné (srov. § 89 odst. 1 tr. zák., § 8 odst. 2 tr. zák.), je třeba vždy vycházet z toho, že svojí povahou a kvalitiativním významem jde o odstupňovaná (tj. vyšší, nižší) vývojová stádia trestné činnosti a jejich důsledné zjištění má na postavení obviněného (i s ohledem do budoucna) nepochybně významný vliv.

Se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud nepřistoupil k odmítnutí podaného dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy s odkazem na to, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Po provedeném přezkumu (§ 265i odst. 3 tr. ř.) proto rozhodl z podnětu dovolání obviněného M. B. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 61 To 453/2009, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 24 T 158/2007. Zároveň podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 7 bude muset znovu ve věci jednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to , aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval otázkou, zda inkriminovaná majetková hodnota (byt a s ním související členský podíl v družstvu) opustila sféru vlastnictví poškozené a zda se tak jednání obviněného (dovolatele) dostalo do stádia dokonání (tj. došlo k obohacení obviněného a vzniku škody) či pouze do stádia pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Pokud to bude pro objasnění dané otázky nezbytné, bude třeba v tomto směru provést dokazování v potřebném rozsahu. Stejně tak bude nezbytné, aby soud svá upřesněná skutková zjištění nejen promítl do popisu skutku ve výroku rozsudku, ale zároveň aby úvahy o případné právní kvalifikaci jednání obviněného jako dokonaného trestného činu podvodu či toliko jeho pokusu řádně a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pokud by soud v novém řízení dospěl k závěru, že inkriminované jednání obviněného lze kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu podvodu, bude se muset důsledně zabývat i otázkou subjektivní stránky (formy zavinění) ve vztahu ke způsobení následku (škody) přepokládanému v odstavci 3 písm. b) § 250 tr. zák.

Poněvadž dovolání podal pouze obviněný M. B., bude pro nové rozhodnutí soudu platit zákaz reformationis in peius, tzn. zákaz změny rozhodnutí k horšímu. Tato okolnost však nápravě zjištěných vad v podstatě nijak nebrání. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný původně uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl původně uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. (k těmto otázkám viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler