3 Tdo 869/2013
Datum rozhodnutí: 02.10.2013
Dotčené předpisy: § 99 odst. 4 tr. zákoník, § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoník, § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 869/2013-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 dovolání, které podal obviněný Š. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 To 7/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 5/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Š. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 31 T 5/2012, byl obviněný Š. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištění dopustil tím, že v blíže nezjištěných dnech měsíce srpna 2011 ve večerních hodinách v H. na ulici B., během návštěv bytu tehdy užívaného A. L. a jejími dětmi, poškozenými, v zájmu uspokojení svých sexuálních potřeb, opakovaně, vědom si věku obou nezletilých dětí a tedy i jejich neznalosti o sexualitě a na to navazující neschopnosti vyhodnotit navozené situace sexuálního charakteru a účelně se bránit, využil okamžiku, kdy děti společně ležely v posteli, pod záminkou jejich uložení ke spánku a přečtení pohádky, si k nim přilehl, načež svou ruku zasouval pod oděv nezletilých s tím, že nezletilou osahával na jejich vnějších pohlavních orgánech a nezletilému třel rukou penis, tedy v obou případech prováděl masturbaci, a následně od nezletilých požadoval, aby mu třeli penis rukou, což nezletilá poté, co se sám obnažil a předvedl jí, jak má rukou stimulovat jeho pohlavní úd, učinila, a dále nejméně ve dvou případech nezletilým vložil do úst svůj penis, přičemž tohoto jednání se dopouštěl, ač si byl vědom, s ohledem na předčasné probuzení sexuality, možného negativního dopadu na jejich další vývoj, zejména v oblasti morální .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné opatření, a to ústavní ochranné léčení psychiatricko sexuologické.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Sokolská třída 267/1, 702 00 Ostrava, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 31 T 5/2012, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 To 7/2013, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), z podnětu odvolání obviněného Š. T. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že v blíže nezjištěných dnech měsíce srpna 2011 ve večerních hodinách v H. na ulici B., během návštěv bytu tehdy užívaného A. L. a jejími dětmi, poškozenými, v zájmu uspokojení svých sexuálních potřeb, opakovaně, vědom si věku obou nezletilých dětí a tedy i jejich neznalosti o sexualitě a na to navazující neschopnosti vyhodnotit navozené situace sexuálního charakteru a účelně se bránit, využil okamžiku, kdy děti společně ležely v posteli, pod záminkou jejich uložení ke spánku a přečtení pohádky, si k nim přilehl, načež svou ruku zasouval pod oděv nezletilých s tím, že nezletilou osahával na jejich vnějších pohlavních orgánech a nezletilému třel rukou penis, tedy v obou případech prováděl masturbaci, a následně od nezletilých požadoval, aby mu třeli penis rukou, což nezletilá poté, co se sám obnažil a předvedl jí, jak má rukou stimulovat jeho pohlavní úd, učinila, přičemž tohoto jednání se dopouštěl, ač si byl vědom, s ohledem na věk poškozených dětí, možného negativního dopadu na jejich další vývoj, zejména v oblasti morální a sexuální .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné opatření, a to ústavní ochranné léčení psychiatricko sexuologické.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Sokolská třída 267/1, 702 00 Ostrava, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Š. T. dovolání (č. l. 501 - 502), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.

Obviněný namítl, že nebylo řádně prokázáno, že by se dopustil žalovaného jednání spočívajícím v sexuálním násilí vůči dětem a nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že si předmětné obvinění na něho vymyslela matka nezletilých poškozených, kterážto měla dostatečný motiv k tomu, aby vykonstruovala předmětné obvinění, a to i s přihlédnutím k té skutečnosti, že přestal její rodinu finančně podporovat a přestal jí pomáhat s výchovou dětí. Soudy dle jeho názoru měly věnovat větší pozornost osobním a rodinným poměrům matky poškozených a způsobu jejího života, které mohly mít vliv na vývoj dětí. Uvádí, že v bytě docházelo k častým schůzkám A. L. s jejími partnery, kdy sousedé popisovali, že se v bytě scházelo větší množství mužů, docházely tam podezřelé osoby, osoby postávající ve vchodě, kdy děti často pobíhaly bez jakéhokoli dohledu před domem, či několikrát volaly z okna domu na kolemjdoucí. Obviněný namítá, že třeba přihlédnout také k listinným důkazům citovaných nalézacím soudem na str. 9 odůvodnění rozsudku, kdy se jedná o trestní oznámení matky ze dne 22. 10. 2011, a dále lékařské zprávy, zejména lékařky gynekologické ambulance, že nezletilá neměla na sobě žádné stopy po známkách poranění, a to ani staršího data a taktéž uvedla, že nedošlo k defloraci nezletilé. V této souvislosti je nutno zmínit i zprávu z psychologického vyšetření nezletilého ze dne 14. 7. a 17. 8., kdy si matka stěžuje na jeho chování, kdy bývá agresivní, vysmívá se jí, schovává její spodní prádlo. Vyšetřující psycholožka konstatovala, že u dítěte jsou obtíže v chování, je dán nesouměrný osobnostní vývoj a taktéž lze dovodit předčasný sexuální zájem. O těchto problémech hovoří také matka nezletilých v rámci své svědecké výpovědi a soudu prvního stupně, kdy uváděla, že děti si svlékaly kalhotky, tedy spodní prádlo, vystrkovaly na sebe zadek a přirození. Obviněný je přesvědčen, že probuzení sexuální fantazie dětí není dáno jakýmkoliv jednáním jeho osoby, nýbrž se jedná o vliv okolí, ve kterém děti vyrůstaly. Poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozených nezletilých dětí i jejich matky, které se rozcházející v zásadních záležitostech, kdy matka zkresluje skutečnosti, a to do té míry, že některá její tvrzení byla převzata do skutkové věty soudu prvního stupně, kdy tato zjevná nesprávnost musela být soudem odvolacím napravena. Soud nepřihlížel ani k motivování výpovědí obou dětí ze strany jejich babičky a jejich vlastní matky. Obviněný dále brojí proti závěrům znaleckého posudku, kdy namítá, že byl nedostatečně vyšetřen jeho psychiatrický stav - v tomto ohledu vznáší výhrady vůči závěrům znalkyně z příslušného oboru. Namítá, že soud neprovedl osobní výslech lékaře, k němuž se dobrovolně dostavil na vyšetření, a že se spokojil se čtením jeho písemné zprávy, v čemž spatřuje zkrácení práva na obhajobu vůči nesprávnému znaleckému posudku. Obviněný nesouhlasí se závěrem znalkyně, že trpí sexuální úchylkou, a to pedofilií. Znalkyně MUDr. Grosamová (nesprávně uvedené jméno, obviněný má zřejmě na mysli znalkyni MUDr. Šárku Grussmannovou) podle jeho názoru, automaticky vychází z předpokladu, že pokud byl pro podobné jednání již jednou v minulosti, byť před deseti lety, odsouzen, musí u něho sexuální úchylka přetrvávat. Obviněný popřel, že by se mu za vinu kladeného jednání dopustil s tím, že se nedopustil ani jednání, pro které byl postihován před deseti lety. Obviněný namítl, že soud nedostatečným způsobem zhodnotil jím navrhovaný důkaz, a to výslech MUDr. T., k němuž se dobrovolně dostavil na vyšetření. Proto napadá výrok o uloženém ochranném opatření v ústavní formě, neboť je toho názoru, že byl učiněn na podkladě nesprávného znaleckého posudku MUDr. Grosamové , který označil za zmanipulovaný a neobjektivní, a mělo být rozhodnuto o léčení ambulantním.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 to 7/2013, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že žádná námitka v dovolání obviněného Š. T. nenaplňuje jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný veškerými výhradami brojí proti skutkovým zjištěním soudu, resp. způsobu, jímž k němu soud dospěl, včetně námitky proti rozsahu dokazování. Argumentaci dovolatele tak lze nejspíše označit za pouhou polemiku se způsobem, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, vymezily skutkový stav a rozhodly o povaze a míře trestní sankce. Podstatu dovolacích námitek tvoří pouze vymezení toho, v čem obviněný s napadeným meritorním rozhodnutím nesouhlasí, zejména pokud jde o hodnocení provedených důkazů, a tímto způsobem se domáhá odchylných skutkových závěrů, než jaké z provedených důkazů učinily ve věci činné soudy.

Pokud jde o skutková zjištění vtělená do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ta jsou výsledkem podrobného a formálně bezvadného důkazního řízení před nalézacím soudem, přičemž takto získané výsledky dokazování byly na základě odvolání obviněného podrobeny důkladnému přezkumu vrchním soudem. Nelze přehlédnout, že dovolání obviněného Š. T. se opírá prakticky o totožné námitky, které již jednou neúspěšně uplatnil v rámci řízení o řádném opravném prostředku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný v rámci svého dovolání nenamítá, že mu ochranné léčení nemělo být vůbec ukládáno, nýbrž napadá pouze způsob (formu) tohoto léčení, domáhaje se léčení ambulantního, nikoli ústavního, jak bylo stanoveno soudem. Ustanovení § 99 odst. 4 tr. zákoníku, v němž je upraveno ukládání ambulantního i ústavního ochranného léčení, nijak nespecifikuje, ve kterých případech má soud uložit léčení ústavní a ve kterých naopak léčení ambulantní. Soud sice blíže neodůvodnil naplnění podmínek uvedených v § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je však zřejmé, že v tomto ohledu se ztotožnil se závěry vyslovenými soudem prvního stupně na str. 18 jeho rozsudku. Odvolacímu soudu tedy zřejmě není možno spravedlivě vytýkat, že by rozhodl o uložení ochranného léčení obviněného, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ani tento důvod dovolání tedy neshledal opodstatněným.

Protože obviněným napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.



III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 To 7/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Š. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného uvedený dovolací důvod nenaplňují. Zejména je namístě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný však soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozených dětí, nezletilého a nezletilé a jejich matky A. L., které označil za v zásadních záležitostech si nekorespondující; dále listinné důkazy, a to trestní oznámení matky ze dne 22. 10. 2011, lékařských zpráv, zejména stran gynekologického vyšetření nezletilé /č. l. 164/, a psychologického vyšetření nezletilého /č. l. 165/, kteréžto dle obviněného soudy nedostatečným způsobem vyhodnotily; velká část námitek se týká znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie vypracovaného MUDr. Šárkou Grussmannovou /č. l. 97 112/, který označil za zmanipulovaný a neobjektivní; spadá sem i námitka neprovedení výslechu znalce MUDr. Pavla Turčana /č. l. 426/) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil, námitky stran nedostatečného šetření osobních a rodinných poměrů panujících v rodině A. L.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebylo řádně prokázáno, že se sexuálního jednání vůči nezletilým dopustil on a současně nebyla vyvrácena jeho obhajoba) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se jedná ze strany matky nezletilých A. L. o vykonstruované obvinění, jímž se mu mstí za to, že přestal její rodinu finančně podporovat a pomáhat jí s výchovou dětí, kdy matku A. L. často v bytě navštěvovali muži, a je zcela vyloučeno, aby děti nezahlédly nebo neviděly matku při sexuálních aktivitách s těmito muži, byt často navštěvovaly podezřelé osoby a dětem nebyla věnována pozornost, kdy zejména nezletilý byl problémové dítě, a celá záležitost je výsledkem toho, že A. L. je zaměřena proti jeho osobě a úmyslně fabuluje jakékoli sdělení svých dětí, kdy nelze opomenout ani možnou manipulaci ze strany babičky poškozených dětí).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Š. T. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nepřiklonil. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Při svém rozhodování vycházel nalézací soud z jím provedeného dokazování, zejména pak z nařízeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaným MUDr. Šárkou Grussmannovou (č. l. 97 112), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie vypracovaného Mgr. Ninou Grossmannovou (č. l. 113 120), znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pro děti a dorost a z odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých vypracovanými MUDr. Marií Foltýnovou a PhDr. Ludmilou Mrkvicovou (č. l. 130 142, 152 161, 162) a výpovědí matky A. L., babičky nezletilých L. P., nezletilých poškozených, a z listinných důkazů, zejména trestního oznámení ze dne 22. 10. 2011 učiněného matkou nezletilých, lékařské zprávy nezletilé ze dne 10. 11. 2011 vypracovanou MUDr. J. A., lékařkou gynekologické ambulance, lékařské zprávy MUDr. D. N., všeobecné lékařky obou nezletilých, zprávy z psychologického vyšetření nezletilého vypracované PhDr. M. T., zprávy Magistrátu města H., Odboru sociálních věcí, Oddělení sociálně právní ochrany dětí, opisu rejstříku trestů obviněného, zprávy z místa trvalého bydliště obviněného. Soudy obou stupňů tedy založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zde je namístě uvést, že odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti v souladu se zásadou in dubio pro reo upravil jak popis skutku, tak i právní kvalifikaci ve prospěch obviněného.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jejich uložení.

Obviněnému bylo uloženo ochranné opatření podle ustanovení § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku . Dle tohoto ustanovení lze obviněnému uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, s tím, že podle odstavce 4 § 99 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.

Obviněný brojí proti uloženému opatření v obecné rovině, kdy podmiňuje uplatněnou námitku tím, že v jeho případě není nutná ústavní léčba, ale v případě, že soud dovodil, že je nutno aplikovat ochranné opatření, mělo mu být uloženo ve formě ambulantního vyšetření.

Odvolacímu soudu lze stran odůvodnění naplnění podmínek uvedených v § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vytknout určitou strohost, je však zřejmé, že v tomto ohledu se ztotožnil se závěry nalézacího soudu (str. 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Ustanovení § 99 odst. 4 tr. zákoníku obsahuje v tomto ohledu jedinou směrnici, že totiž podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. O formě léčení rozhoduje soud na základě komplexních výsledků dokazování, nejen na základě doporučení či stanoviska znalce příslušné specializace.

Soudy při ukládání ochranného opatření vycházely zejména z vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Šárky Grussmannové. Znalkyně uvedla, že u obviněného byla prokázána deviace typu pedofilie, jde o trvalou poruchu se sexuálním zaměřením na dětské objekty obou pohlaví. Tato deviace neměla u obviněného vliv na rozpoznávací schopnosti ve vztahu k projednávaným skutkům, vedla k podstatnému snížení schopností své jednání ovládat, přičemž schopnosti ovládací nebyly zcela vymizelé (č. l. 110 spisu), kdy pobyt obviněného na svobodě je bez odborné léčby nebezpečný, neboť se jedná o celoživotní sexuální úchylku s tendencí k recidivě (č. l. 111 spisu). Vedle znaleckého posudku však soudy vzaly v úvahu i zdravotní stav obviněného, nutnost jeho léčení a také jeho postoj k jeho sexuální.

Jelikož není pochyb o tom, že se obviněný uvedeného jednání dopustil, tedy že je pachatelem uvedeného přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1) tr. zákoníku, nejeví se námitka stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tak, jak ji obviněný uplatnil, relevantní. Nejvyšší soud však uvedené závěry soudů stran uložení ochranného opatření přezkoumal a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že soudy v této otázce nijak nepochybily. Námitky obviněného tak shledal neopodstatněnými.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy zbývající námitky shledal neopodstatněnými, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Š. T. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. října 2013
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata