3 Tdo 867/2011
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoník




3 Tdo 867/2011 -37 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný A. A. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 4 To 6/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 48 T 4/2010, byl obviněný A. A. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že jako jednatel a jediný společník společnosti Katarina Gold, s. r. o., se sídlem G., P.:

I. dne 25.8.2008 v P., M. vylákal od majitele firmy B. s.n.c. d. B. B. G. R. se sídlem V. F. T., S. P. G. (P.), I., R. G., zlaté šperky, a to tak, že nejprve dne 25. 8. 2008 odebral šperky v hodnotě 52.727,- EUR (1.286.544,- Kč), k čemuž poškozenému předal platební příkaz na částku 52.700,- EUR k proplacení z účtu vedeného u GE M. B. s datem 28. 8. 2008, a dne 2. 9. 2008 oproti faktuře, kterou téhož dne podepsal, odebral další zlaté šperky v hodnotě 48.345,- EUR (1.201.374,- Kč), to vše, ačkoliv věděl, že na účtu nemá dostatek prostředků a nebude moci odebrané zboží zaplatit, čímž způsobil společnosti B. s.n.c. škodu ve výši 2.487.918.- Kč, a teprve po urgencích koncem února 2009 vrátil část šperků v hodnotě 12.300,- EUR (což ke dni 23.2.2009 činilo částku 344.400,- Kč) a zbylé zboží nevrátil ani nezaplatil,

II a) dne 26. 8. 2008 v P., M., vylákal od majitele společnosti G. C. srl., se sídlem V. T., T. d. G. N. A., I., P. d. M., zlaté šperky o váze 804,76 g v hodnotě 16.900,- EUR (417.430,- Kč), přičemž dne 28. 8. 2008 vystavil poškozený fakturu na tuto částku a obžalovaný předal šek k jejímu proplacení z účtu vedeného u GE M. B., ačkoliv věděl, že odebrané zboží nebude schopen zaplatit, neboť na účtu neměl dostatek finančních prostředků, odebrané zboží nezaplatil ani nevrátil a společnosti G. C. srl. tak způsobil škodu ve výši 16.900,- EUR (417.430,- Kč),

IIb) dne 3. 9. 2008 v P., M., vylákal od majitele společnosti G. C. srl., se sídlem V. T., T. d. G. N. A., I., P. d. M., zlaté šperky o váze 597,5 g v hodnotě 12.836,- EUR (318.332,- Kč), přičemž byla vystavena faktura na tuto částku a obžalovaný předal šek k jejímu proplacení z účtu vedeného u GE M. B., ačkoliv věděl, že odebrané zboží nebude schopen zaplatit, neboť uvedený účet neexistuje, odebrané zboží nezaplatil ani nevrátil a společnosti G. C. srl. tak způsobil škodu ve výši 12.836,- EUR (318.332,- Kč),

III. dne 21. 10. 2008 v P., P., vylákal od majitele společnosti I. srl., se sídlem V. d. A., B. V., I., M. B., zlaté šperky v celkové hodnotě 291.172,- EUR (7.420.518,- Kč), přičemž vystavil platební příkaz k proplacení částky 6.375.000,- Kč z účtu vedeného u GE M. B. s tím, že více finančních prostředků momentálně nemá, zboží převzal, ačkoliv věděl, že jej nebude schopen zaplatit, neboť na účtu neměl dostatek finančních prostředků, zboží nezaplatil ani nevrátil a společnosti I. srl. tak způsobil škodu ve výši 291.172,- EUR (7.420.518,- Kč).

Celkem tak způsobil škodu ve výši 10.644.218,- Kč .

Za to byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost nahradit způsobenou škodu, a to poškozenému M. B. ve výši 291.172,- EUR, poškozenému R. G. ve výši 88.772,- EUR a poškozenému P. D. M. ve výši 29.736,- EUR.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 4 To 6/2011, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 3. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. A. následně dovolání , kterým současně napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými důvody dovolání byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutkový děj, zejména pak subjektivní stránku stíhaného zločinu (zavinění). V souladu se svojí dosavadní obhajobou uvedl, že jeho jednání vůči poškozeným ve všech případech postrádalo podvodný úmysl. Pokud jde o skutek ad I) výroku rozsudku soudu prvního stupně, poukázal na skutečnost, že z výpovědi svědka G. vyplynulo, že pokud by mu odebrané zboží bylo vráceno do září 2009, vše by považoval za vyřízené a trestní oznámení by nepodával. Dovolatel zboží vrátit chtěl, ovšem nemohl, neboť byl ke dni 10. 6. 2009 vzat do vazby. V této souvislosti připomněl, že i další ve věci vyslechnutí svědci potvrdili, že riskantní obchod se zlatem je pravidelně postaven na vzájemné důvěře a je běžné, že odběratel za zboží zaplatí teprve poté, co je sám prodá. Co se týče skutků popsaných v bodech IIa) a IIb) výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel setrval na tom, že za odebrané zboží zaplatil. Soudy nejenže tuto jeho obhajobu neakceptovaly, ale navíc zjištěný skutek nesprávně posoudily i po stránce hmotně právní. Svědek P. D. M. totiž při hlavním líčení dne 27. 10. 2010 uvedl, že ho dovolatel při odebrání zboží upozornil na skutečnost, že momentálně nemá k dispozici dostatečnou finanční hotovost a že bude na zaplacení potřebovat několik dní. Z toho pak vyplývá, že šek, který svědkovi vystavil, měl být pouze garancí, nikoliv samotným platebním instrumentem. Ze samotného předání šeku proto nelze na jeho podvodný úmysl usuzovat. Jednání pod bodem III) výroku rozsudku soudu prvního stupně pak dovolateli podle jeho názoru nebylo prokázáno vůbec. Namítl, že žádné zboží nepřevzal. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, je třeba jim vytknout, že hodnotily důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

V další části dovolání obviněný předložil vlastní skutkovou verzi, podle níž za zboží nezaplatil proto, že je vzhledem ke své nezkušenosti nakoupil za příliš vysokou cenu a nepodařilo se mu je následně prodat a dostat za ně zaplaceno. Ve všech případech se tedy fakticky jednalo pouze o obchodní případy, které skončily nezdarem. V této souvislosti ze svého hlediska rozebral výpověď svědka A. A. T. a znovu zdůraznil, že použití šeků a platebních příkazů jako garance pro případ nezaplacení nemělo podvodný charakter, ale vyplývalo z jeho neznalosti podmínek užívání těchto platebních instrumentů. Skutečnost, že všechny útoky spáchal ve stejné době, podle něj potvrzuje jeho obhajobu, podle níž se po odebrání zboží dostal do platební neschopnosti. Vznik překážek, které mu zabránily v úhradě svých závazků vůči dodavatelům, předem nemohl předvídat.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uvedl, že soud druhého stupně nedůvodně zamítl jeho odvolání, přestože v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto v závěru dovolání alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 4 To 6/2011, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 48 T 4/2010, zrušil v celém rozsahu a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť jeho jednání není pro nedostatek úmyslného zavinění trestným činem. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. zároveň vyslovil souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání. Součástí dovolání obviněného byl i návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který předně zdůraznil, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Námitky dovolatele, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když v případech jednotlivých útoků šlo pouze o obchodní případy s neúspěšným koncem, sice podle státního zástupce pod zvolený dovolací důvod formálně podřadit lze, avšak dovolatel vesměs na podporu těchto námitek uvádí taková tvrzení, která nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy nebo která jsou z hlediska existence zákonných znaků přisouzeného zločinu irelevantní. Soudy totiž především zjistily, že dovolatel ani jednoho z poškozených neupozornil na to, že nemá v danou chvíli k dispozici potřebný peněžní obnos a že hodlá za zboží zaplatit až tehdy, když se mu podaří je prodat. Šeky a platební příkazy byly přitom přijímány poškozenými jako reálná platba za zboží prostřednictvím účtu v situaci, kdy dovolatel ve skutečnosti neměl peníze na zaplacení k dispozici. Předmětné platební prostředky zde tedy nepředstavovaly žádnou garanci zaplacení do budoucna, ani nemohly plnit nějakou zajišťovací roli ve chvíli, jestliže na účtech, ke kterým se vztahovaly, nebyly žádné finanční prostředky. Takto zjištěné skutkové okolnosti pak podle názoru státního zástupce odpovídají všem znakům skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně znaků subjektivních, když je evidentní, že obviněný úmyslně uváděl jednotlivé poškozené v omyl předstíráním plateb prostřednictvím šeků a příkazů k úhradě a jednal od počátku s úmyslem vylákat zlaté šperky bez jejich zaplacení. Dílčí útok o vině pod bodem I) výroku o vině byl stejně jako ostatní dílčí útoky dokonán okamžikem převzetí zlatých šperků dovolatelem a jeho tvrzení, že poškozený G. byl ochoten nepodat trestní oznámení v případě, že obviněný šperky alespoň dodatečně vrátí nebo uhradí, je z hlediska existence objektivních i subjektivních znaků zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, zcela irelevantní. Státní zástupce přitom poukázal také na časové okolnosti páchané trestné činnosti. Upozornil na to, že mezi jednotlivými útoky byla blízká časová souvislost, avšak zdaleka nejzávažnějšího dílčího útoku (bod III/ výroku odsuzujícího rozsudku) se dovolatel dopustil až dne 21. 10. 2008, tedy přece jen s určitým časovým odstupem od předchozích dílčích útoků spáchaných v době od 25. 8. 2008 do 3. 9. 2008. Tehdy odebral šperky v hodnotě téměř sedmi a půl milionu korun v situaci, kdy nezaplatil ani za relativně menší množství zboží nakoupeného již o několik týdnů předtím. Rovněž uvedená skutečnost podle státního zástupce svědčí o tom, že dovolatel od počátku jednal v úmyslu za odebrané zboží nezaplatit. Jeho námitky, podle nichž v některých případech za zboží zaplatil, nebo je naopak vůbec neodebral, jsou již ryze skutkového charakteru a v dovolacím řízení k nim nelze přihlížet. Bezpředmětné jsou i výklady obviněného, ve kterých poukazuje na rizikovost obchodu se zlatem.

S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce uzavřel své vyjádření tím, že námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci skutku, pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné . Není tak dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé, dovolatelem zmiňované alternativě. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Obviněný A. A. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tedy vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, zejména pokud jde o otázku existence (resp. neexistence) svého podvodného úmyslu. Nedostatek subjektivní stránky (zavinění) v jeho jednání totiž primárně opřel o vlastní skutkovou verzi, podle níž odebíral zboží (zlaté šperky) od jednotlivých dodavatelů s úmyslem je zaplatit ihned po jejich prodeji, přičemž platby bezhotovostními prostředky (šeky a platebními příkazy) z neznalosti významu těchto instrumentů mylně považoval pouze za jakousi garanci budoucího skutečného zaplacení. Za ryze skutkové a nikoliv hmotně právní je pak nutno mít i tvrzení dovolatele, že v případě uvedeném pod bodem I) se s poškozeným R. G. dohodl na úhradě zboží do září 2009, což následně nemohl učinit z důvodu výkonu vazby od 10. 6. 2009, a že v případech uvedených pod body II a) a II b) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně za odebrané zboží řádně zaplatil a v případě ad III) zboží vůbec nepřevzal. Takové námitky se primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že u dovolatele nebyl dán (zjištěn) podvodný úmysl vůči jednotlivým poškozeným dodavatelům zlatých šperků, jinak dostatečně vyplývající z jednání podrobně popsaného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku (po doplnění dokazování v rozsahu stanoveném v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu) s provedenými důkazy k otázce počínání obviněného (dovolatele) v inkriminovaných obchodech a jeho úmyslu nezaplatit poškozeným za odebrané zboží vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti (úmyslnému jednání) za prokázané. Podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného v tomto směru za účelovou a neodpovídající skutečnosti (viz zejména str. 4 - 28 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého opětovného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) již neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků (dílčích útoků) obviněného jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, plně navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí (§ 134 odst. 2 tr. ř.) vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný od počátku jenom předstíral, že za odebrané zboží zaplatí (čímž uvedl jednotlivé poškozené v omyl), považoval za správné (viz str. 6 - 14 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, zejména pokud jde o namítanou absenci podvodného úmyslu obviněného (dovolatele), povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž fakticky namítl, že soudy obou stupňů tím, že na jeho jednání aplikovaly trestně právní normu (trestní zákoník), nepřípustně kriminalizovaly běžnou obchodní praxi při nákupu a prodeji zlata, založenou na vzájemné důvěře a vyznačující se významnou měrou rizika, s nímž lidé podnikající v dané oblasti (tedy i poškození) musejí počítat. Do této praxe podle dovolatele patří i to, že odběratel zboží (zde zlata) zaplatí dodavateli teprve poté, kdy zboží sám prodá.

Těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzovaný význam.

Soudy při právním posouzení jeho jednání totiž vycházely mj. z těch zásadních skutkových zjištění, že od jednotlivých poškozených odebíral zlaté šperky ve statisícových až miliónových hodnotách (v Kč), přičemž současně předstíral, že za ně současně již platí, a to šeky nebo platebními příkazy k účtu, na kterém ovšem v rozhodném období nebyly prakticky žádné finanční prostředky, a v jednom případě dokonce k účtu, který vůbec neexistoval. Těchto skutečností si musel být nepochybně vědom. Soudy zároveň vycházely z toho, že dovolatel žádného z poškozených neupozornil na to, že finanční prostředky nejenže nemá fyzicky u sebe, ale nedisponuje jimi vůbec, tj. právě ani na bankovních účtech, k nimž vystavoval výše zmíněné bezhotovostní platební prostředky. Je zřejmé, že poškození tyto šeky nebo platební příkazy přijímali jako jinou (bezhotovostní) formu platby a nikoliv jako pouhou garanci zaplacení odebraného zboží někdy v budoucnu , až dovolatel odebrané zlato případně prodá dalšímu kupujícímu. Jinými slovy, jakkoli se dovolatel od počátku stavěl do pozice obchodníka schopného řádně splnit své závazky vůči poškozeným, dopředu jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutkových okolností, tzn. s vědomím, že splnění předmětných závazků nezajistí, resp. nebude schopen zajistit. Jeho jednání zároveň směřovalo k vlastnímu obohacení o vylákané a nesplacené šperky v celkové hodnotě uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku. Tím se jeho jednání ovšem již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních obchodních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.

Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným právem.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného A. A. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový postup však v dané věci zvolen nebyl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler