3 Tdo 865/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1, 2, 3 tr. zákoník, § 151 tr. zákoník, § 274 odst. 1 tr. zákoník, § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 5 odst. 1 písm. b) předpisu č. 361/2000Sb., § 11 odst. 1 předpisu č. 361/2000Sb., § 18 odst. 4 předpisu č. 361/2000Sb., § 53 odst. 2 předpisu č. 361/2000Sb., § 38 tr. zákoník, § 39 tr. zákoník, § 42 písm. h), k), n) tr. zákoník



3 Tdo 865/2015-37

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání, které podala obviněná M. B., roz. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 To 58/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 228/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné M. B. odmítá .
Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 5 T 228/2013 , byla obviněná M. B. pod bodem 1/ výroku o vině uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 12. 11. 2012 v době kolem 18:35 hodin v obci P., poté, co v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích užila před jízdou nejméně jednu tabletu Cipralexu, tři tablety Rivotrilu, tři tablety Lexaurinu a dvě tablety Stilnoxu, řídila ve směru od Ú. n. L. na centrum obce P. osobní automobil tov. zn. a typu Mercedes-Benz, přičemž v místě parcely č. 233/5, v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1, § 18 odst. 4 a § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích přejela v rychlosti nejméně 60 km/h na chodník vedoucí po pravé straně komunikace, na kterém pokračovala v jízdě ještě 18 metrů a kde v rychlosti 49,5 - 55 km/h čelně narazila do poškozeného V. S., který stál na tomto chodníku pravým bokem k přijíždějícímu vozidlu a jenž byl po nárazu vržen na kapotu a do čelního skla osobního automobilu tov. zn. a typu Mercedes Benz a následně odhozen vpravo na travnatou plochu, přičemž utrpěl mnohočetná závažná zranění včetně pohmoždění mozku, v jejichž důsledku poškozený V. S. v 18:45 hodin na místě dopravní nehody zemřel ;
pod bodem 2/ výroku o vině přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že po dopravní nehodě, která je popsána pod bodem 1/ obžaloby, nezastavila, nezajímala se o zdravotní stav poškozeného V. S., ač tento při dopravní nehodě utrpěl mnohočetná závažná zranění, tomuto neposkytla, ani nezajistila potřebnou první pomoc a z místa dopravní nehody ujela do místa svého bydliště, kde byla následně vypátrána příslušníky Policie České republiky ;
a pod bodem 3/ výroku o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 13. 12. 2013 kolem 02:45 hodin v Ú. n. L., poté, co před jízdou požila alkoholické nápoje, řídila v ulicích, kde byla zastavena hlídkou Policie ČR, osobní automobil tov. zn. a typu Renault Megane, přičemž následně opakovanými dechovými zkouškami byla zjištěna hladina alkoholu u podezřelé v 03:00 hodin ve výši 1,84 g/kg (promile), v 03:09 hodin ve výši 1,76 g/kg (promile) a v 03:17 hodin ve výši 1,74 g/kg (promile) .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 (osmi) let.

Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku bylo dále obviněné uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické, a to v ústavní formě.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. S., částku 3.009.875,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla výše jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. T., připojený prostřednictvím svého zákonného zástupce, otce M. T., odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, IČ: 47114321, na náhradě škody částku 4.866,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 5 T 228/2013, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Odvolání podala i poškozená J. S.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 To 58/2015 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině pod body 2/, 3/, v celém výroku o trestu a ochranném opatření.

Následně podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou M. B. uznal vinnou přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku , a to na podkladě skutkového stavu popsaném v bodě 2/ výroku spočívajícím v tom, že po dopravní nehodě, která je popsána pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2014 č. j. 5T 228/2013-423, nezastavila, nezajímala se o zdravotní stav poškozeného V. S., ač tento při dopravní nehodě utrpěl mnohočetná závažná zranění, tomuto neposkytla, ani nezajistila potřebnou první pomoc a z místa dopravní nehody ujela do místa svého bydliště, kde byla následně vypátrána příslušníky Policie České republiky ; a dále přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku , a to na podkladě skutkového stavu popsaném v bodě 3/ výroku spočívajícím v tom, že dne 13. 12. 2013 kolem 02:45 hodin v Ú. n. L., poté, co před jízdou požila alkoholické nápoje, řídila v ulicích, kde byla zastavena hlídkou Policie ČR, osobní automobil tov. zn. a typu Renault Megane, přičemž následně opakovanými dechovými zkouškami byla zjištěna hladina alkoholu u obžalované v 03:00 hodin ve výši 1,84 g/kg (promile), v 03:09 hodin ve výši 1,76 g/kg (promile) a v 03:17 hodin ve výši 1,74 g/kg (promile), přičemž bylo následně laboratorním rozborem vzorku krve odebraného obžalované dne 13. 12. 2013 v 05:05 hodin zjištěná hladina alkoholu v krvi ve výši 1,33 g/kg (promile) .

Za tyto přečiny a za přečin pod bodem 1/, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, byla obviněná podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 (osmi) let.

Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické, a to v ústavní formě.

Odvolání poškozené J. S. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 To 58/2015, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 512-514), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná namítla, že odvolací soud, stejně tak jako soud prvého stupně dospěly k nesprávnému právnímu posouzení, pokud dospěly k závěru, že skutek pod bodem 1/ je třeba kvalifikovat dle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, nikoliv pouze dle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Je toho názoru, že soudy nesprávně odůvodňují kumulaci porušení více povinností vyplývajících ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy mají za to, že již lze mluvit o porušení zákona hrubým způsobem ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení. V tomto směru obviněná poukazuje na závěry znaleckého posudku Ing. Josefa Holoubka z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, stejně jako jeho výpověď, ze kterých nevyplývá, že by byla pod vlivem alkoholu nebo omamných látek. Takový závěr z jeho posudku a z jeho výpovědi učinit rozhodně nelze. Pokud soudy obou stupňů vycházely chybně z její výpovědi při hlavním líčení, kdy připustila to, že vozidlo řídila, i to, že užila v průběhu jízdy omamné látky, mělo být dokazování zaměřeno na to, zda mohl nastat omamný účinek těchto látek ve velmi krátké době, která mohla uplynout v době od jejich aplikace na benzínové čerpací stanici do doby tragické dopravní nehody. Na tyto skutečnosti však dokazování zaměřeno nebylo a nelze tedy dospět k závěru, že by porušila výše uvedené dopravní předpisy užitím těchto látek, a že by tato skutečnost byla jednou z kumulativních porušení dopravních předpisů opravňujících k právní kvalifikaci dle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, tedy k závěru o hrubém porušení těchto dopravních předpisů. Obviněná je přesvědčena, že přísnější právní kvalifikace byla zvolena pouze s ohledem na tragický následek.

Obviněná dále zpochybnila výměru jí uloženého trestu odnětí svobody, kdy namítla, že postupem soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, kdy soudy nerespektovaly § 38 odst. 2 tr. zákoníku upravující zásadu přiměřenosti trestních sankcí a dále § 39 odst. 1 a 4 tr. zákoníku, podle kterých má soud přihlédnout k účinkům a důsledkům trestu na budoucí život pachatele a nepřihlížet k okolnosti, která podmiňuje užití vyšší trestní sazby, jako k okolnosti přitěžující, což se dle obviněné stalo v případě tragického následku její nehody. Soudy obou stupňů postupovaly zcela v rozporu s touto zásadou a zdůrazňovaly, a to jak při argumentaci o hrubém porušení dopravních předpisů a tedy právní kvalifikaci dle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, tragický následek, který však je již obsažen v základní skutkové podstatě dle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, případně odst. 2 tr. zákoníku, tak i při stanovování kritérií pro ukládání trestu vyjádřených v § 38 a § 39 tr. zákoníku, kdy nebyly soudy obou stupňů vedeny úvahou o tom, že okolnost, která je zákonným znakem trestného činu, tedy smrt jiné osoby, nelze přičítat znovu jako okolnost přitěžující dle § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

V závěru dovolání obviněná namítla, že soudy nezohlednily její zdravotní stav, kdy se dlouhodobě léčila na psychiatrii, přičemž ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplynulo, že její ovládací schopnosti byly v době činu lehce sníženy. I tato skutečnost dle obviněné hovoří proti závěru o kumulaci porušení povinností vyplývajících ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Soudy nižších stupňů rovněž nerespektovaly závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví fyzikální chemie, podle kterého nebyla zjištěna shoda mezi úlomkem skla zajištěným na oděvu a úlomky skla z palubní desky, a dále nepřihlédly k tomu, že pachové vzorky odebrané z auta se neshodují s těmi, které byly odebrány jí, což podle obviněné jednoznačně vylučuje, že by vozidlo řídila či v něm vůbec seděla. V této souvislosti ke své obhajobě do odvolacího řízení uvedla, že byla v té době pod vlivem svého manžela, který se však v mezidobí dostal do výkonu trestu odnětí svobody v zahraničí a nemá tak na ni již vliv, v důsledku čehož mohla v odvolacím řízení konečně pravdivě uvést všechny okolnosti případu.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 To 58/2015-472, a také rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 5 T 228/2013-423, a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvého stupně, aby v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.

Obviněná současně přednesla žádost, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon jí uloženého trestu odnětí svobody.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 7. 2015, sp. zn. 1 NZO 595/2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že námitky obviněné lze rozdělit do tří okruhů. První okruh tvoří námitky, jejichž prostřednictvím obviněná namítá, že nebylo prokázáno, že vozidlo řídila ona, kdy poukazuje na pachové stopy a úlomky skla. Zde státní zástupce uvedl, že nalézací soud ohledně osoby pachatele vycházel pochopitelně zejména z doznání obviněné, která v rámci hlavního líčení (poté, co v přípravném řízení jako obviněná nevypovídala) uvedla, že předmětné vozidlo řídila a popsala okolnosti nehody včetně svého ovlivnění léky. Toto doznání ohledně řízení vozidla přitom plně korespondovalo s výpověďmi dalších svědků, kteří uvedli, že obviněná se bezprostředně po činu k řízení doznala. V tomto směru lze považovat závěry nalézacího soudu ohledně osoby řidiče vozidla v době činu za zcela logické a důvodné, a obhajobu, kterou obviněná zvolila v rámci odvolacího řízení (v rámci veřejného zasedání, nikoli v odvolání samotném), kdy zpochybnila nejen to, že vozidlo v době nehody řídila, ale i to, že v něm v této době vůbec seděla, shodně s odvolacím soudem jednoznačně odmítnout jako účelovou a nepravdivou.

Druhým okruhem jsou námitky, v rámci nichž obviněná zpochybnila užitou právní kvalifikaci dle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že hrubé porušení zákonů dle odst. 3 bylo shledáno v porušení zákonů o bezpečnosti dopravy, a to ve skutečnosti, že obviněná řídila vozidlo pod vlivem psychofarmak, v důsledku kterých nebyla schopna bezpečně ovládat vozidlo, a dále, že vozidlem před střetem s poškozeným jela zčásti po chodníku, nikoli po silnici. Za méně podstatné porušení povinností vyplývajících ze zákona o provozu na pozemních komunikacích pak soudy označily nevěnování se řízení a překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci. K námitce, že nebylo prokázáno jedno z výše uvedených podstatných povinností řidiče, tedy jízda pod vlivem psychofarmak, je spolehlivě vyvrácena závěry v prvé řadě její výpovědí v rámci hlavního líčení, kdy uvedla, že po požití léků Cipralex, Rivotril, Lexaurin a Stilnox na čerpací stanici vyčkala asi pět až deset minut až léky začaly působit a teprve poté pokračovala v jízdě. Ze znaleckého posudku MUDr. Michala Hesslera z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přitom jednoznačně vyplývá, že uvedená léčiva byla obviněnou užita v neterapeutické dávce a měla vliv na její ovládací schopnosti, a znalec Ing. Josef Holoubek v závěru svého znaleckého posudku (na který poukazuje sama obviněná) výslovně uvádí, že pokud obviněná požila výše uvedené léky v množství a době jak sama uvádí, pak nebyla v době nehody schopna bezpečně ovládat vozidlo. Znalec v této souvislosti zmiňuje zejména lék Stilnox, v jehož případě je i široké laické veřejnosti známo, že po jeho užití se záhy dostavuje spánek, a je tedy zcela nepochopitelné jeho užití obviněnou před řízením motorového vozidla.

K námitce obviněné ohledně přičítání okolnosti, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty, jako přitěžující okolnosti pak státní zástupce uvedl, že obviněná má zjevně na mysli přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. k) tr. zákoníku, kdy nalézací soud shledal její naplnění ve skutečnosti, že jejím jednáním došlo k následku spočívajícímu v usmrcení jiné osoby, tedy k následku, ke kterému v případě dopravních nehod obvykle nedochází, a lze tak mluvit o způsobení většího škodlivého následku ve smyslu naposledy citovaného ustanovení trestního zákoníku. V tomto směru lze dle státního zástupce označit námitku obviněné částečně za důvodnou, neboť na rozdíl od přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. h) tr. zákoníku (spáchání trestného činu vůči dítěti), která může přistoupit jako další okolnost ke kvalifikované skutkové podstatě přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, si lze způsobení většího následku v případě, že jím je z hlediska skutkové podstaty usmrcení jiné osoby, představit jen stěží. Pomine-li se však skutečnost, že smrt dítěte bývá jeho blízkými a okolím obvykle vnímána jako větší tragédie než například v případě starší osoby, je zřejmé, že nalézací soud zde při ukládání trestu obviněné vycházel od absence polehčujících okolností přes řadu přitěžujících okolností až po skutečnost, že byl ukládán trest za více trestných činů. S ohledem na výše uvedené zde nelze shledat extrémní rozpor mezi výměrou uloženého trestu a okolnostmi, za nichž byl ukládán.

S ohledem na výše uvedené závěry proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V návaznosti na to neshledal důvodu k obviněnou navrhovanému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 To 58/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. B. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tedy nemají povahu právně relevantních námitek.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josefa Holoubka, její vlastní výpovědi u hlavního líčení a odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví fyzikální chemie ze dne 2. 8. 2013 stran zajištěných úlomků skla a pachových stop), a vadná skutková zjištění (stran toho, zda to byla skutečně ona, kdo řídil předmětné vozidlo, a zejména pak skutečnost, zda řídila pod vlivem omamných látek, resp. zda a do jaké míry byla pod vlivem omamných látek), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp., že neprokazují porušení zákona hrubým způsobem) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná namítá, že s ohledem na její zdravotní stav, kdy se léčila dlouhodobě u psychiatra, byly její ovládací schopnosti v důsledku poruchy osobnosti lehce sníženy, kdy současně uvádí, že předmětné vozidlo vůbec neřídila, resp. ani se zde nenacházela jako spolujezdec, kdy řidičem byl ve skutečnosti její manžel, pod jehož tlakem původně vypovídala tak, že vozidlo řídila).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Předmětné námitky obviněné tedy Nejvyšší soud vyhodnotil jako námitky pod jí uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Obviněná namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen podle odst. 3 § 143 tr. zákoníku, přestože měl být dle jejího názoru posouzen toliko podle odst. 2 § 143 tr. zákoníku.

Přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li takový čin proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.

Dle odst. 2 § 143 tr. zákoníku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně lidského života . Spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem (srov. přiměřeně R 7/1965). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. R 21/1981). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

Hrubým porušením zákonů ve smyslu ustanovení § 143 odst. 3 tr. zákoníku je tak intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde ke smrtelnému následku předpokládanému v § 143 tr. zákoníku, přičemž však musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu (např. jízda v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, u kterého nefungují brzdy). Nedbalost dle § 16 tr. zákoníku se musí vztahovat nejen ke smrtelnému následku, ale i k hrubému porušení zákonů o bezpečnosti dopravy (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1501-1510).

Míra intenzity porušení zákonů v dopravě je u obviněné vysoká. Obviněná svým jednáním porušila řadu ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), dále jen zákon č. 361/2000 Sb. , a to zejména jeho § 5 odst. 1 písm. b), který zakotvuje povinnost plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu, § 11 odst. 1 zakotvující pravidlo jízdy vpravo a při pravém okraji vozovky, § 18 odst. 4 stanovující nejvyšší povolenou rychlost a § 53 odst. 2, který stanoví, že toliko chodci mohou užívat chodníku. Nalézací soud se v rámci odůvodnění rozsudku k jednotlivým porušením podrobně vyjádřil, kdy uvedl, že obžalovaná se při řízení vozidla nevěnovala řízení, přesto, že to bylo její povinností, když pokud by tak činila, nemohla by vjet na chodník, po tomto chodníku dále pokračovat v jízdě srazit poškozeného, vrátit se zpět na vozovku a pokračovat v jízdě směrem k domovu , dále porušila svou povinnost s vozidlem se pohybovat pouze po vozovce a to vpravo při samém kraji vozovky, když vjela na chodník , porušila svou povinnost dodržovat rychlost, když v místě dopravní nehody je maximální povolená rychlost 50 km/h, přičemž před počátkem nehodového děje obžalovaná jela rychlostí nejméně 60 km/h, což vyplývá ze znaleckého posudku , a dále tím, že k jízdě užila chodníku, na kterém bohužel stál poškozený L. S., v důsledku čehož došlo k jeho sražení a bezprostřednímu usmrcení . Za podstatné porušení povinností řidiče dále nalézací soud shledal i skutečnost, že obviněná užila nadměrné neterapeutické množství psychofarmak , , když z lékařské dokumentace obžalované a rovněž pak z příbalových letáků vyplývá, že se nedoporučuje, nebo v některých případech přímo zakazuje, po požití takových leků, řídit motorové vozidlo . Obviněná svým jednáním tedy porušila předmětné dopravní předpisy hrubým způsobem, kdy je třeba mít na paměti, že stěžejní je zde míra intenzity takového porušení, nikoli samotný počet porušených ustanovení dopravních předpisů. Soudy vycházely i z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, kdy nalézací soud konkrétně citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1356/2013, které konstatovala, co bylo v předmětné věci shledáno jako hrubé porušení předpisů v dopravě, což vedlo nalézací soud k závěru, že míra a intenzita porušení předpisů v dopravě v projednávaném případě obžalovanou, zcela nepochybně naplňuje zákonný požadavek hrubého porušení předpisů v dopravě .

Obviněná v rámci dovolání namítla, že nebylo prokázáno, že by hrubě porušila citované dopravní předpisy tím, že by řídila pod vlivem omamných látek. Uvedené námitce nelze přisvědčit. Předně je třeba uvést, že soudy předmětná léčiva neposuzovaly jako látky omamné či psychotropní, byť tyto mají a v daném případě měly zcela jednoznačný vliv na rozhodovací, rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalované . Nalézací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by se obviněná v době incidentu nacházela pod vlivem alkoholu, resp. že by byla prokázána přítomnost alkoholu v krvi, nicméně přítomnost psychofarmak byla prokázána nade všechnu pochybnost. Nalézací soud vycházel z výpovědi obviněné z hlavního líčení, v rámci níž uvedla, že si na benzínové stanici vzala tabletu Cipralexu, celkem 3 tablety Rivotrilu, následně Laxaurin a dvě tablety Stilnoxu, přestože byla lékařkou poučena o tom, že pokud bere léky, nemá řídit motorové vozidlo. Dále vycházel ze znaleckého osudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josefa Holoubka (č. l. 33-41), který se podrobně vyjádřil k jednotlivým léčivům užívaných obviněnou. Znalec uvedl, že pokud obviněná užila Cipralex, Rivotril a Stilnox v množství a v době, jak uvedla, pak by se v době nehody nacházela ve stavu, který by ji znemožňoval bezpečně ovládat motorové vozidlo, zejména užila-li Stilnox, neboť se jedná o silné hypnotikum, které po aplikaci navozuje spánek, o čemž byla obviněná opakovaně poučena. Předmětné závěry byly v souladu i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michala Hesslera (č. l. 358-383), v rámci něhož bylo znalcem konstatováno, že v době skutků a těsně před nimi byly rozpoznávací schopnosti obviněné zachovány, v důsledku poruchy osobnosti byly její ovládací schopnosti lehce sníženy, avšak nepodstatně, kdy toto snížení bylo podstatně prohloubeno intoxikací, kteroužto si však obviněná přivodila sama užitím alkoholu a léčivy požitými v nadměrné neterapeutistické dávce.

Obviněná dále brojí proti jí uloženému trestu odnětí svobody.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněnou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z u vedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, či z důvodu porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku .

Obviněná namítá, že nebyla respektována ustanovení § 38 tr. zákoníku , a to zejména v ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí, a dále ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku stran účinků a důsledků, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Dále ve vztahu k uloženému trestu obviněná namítla porušení ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku , a to věty první, která říká, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující .

K námitce obviněné ohledně přičítání okolnosti, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty, jako přitěžující okolnosti, lze uvést, že této lze částečně přisvědčit v tom rozsahu, že nalézací soud v rámci vyhodnocování přitěžujících okolností dle ustanovení § 42 tr. zákoníku shledal naplnění podmínek ustanovení písm. k) , tedy, že obviněná trestným činem způsobila jiný větší škodlivý následek, který je navíc v důsledku smrti poškozeného nevratný a trvalý, když zejména smrt poškozeného L. S. je zcela jednoznačně větším škodlivým následkem jednání obžalované, neboť při dopravních nehodách obvykle nedochází k usmrcení účastníka dopravní nehody . S ohledem na skutečnost, že skutková podstata přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 tr. zákoníku v sobě již obsahuje nevratný a trvalý následek ve formě usmrcení jiné osoby, je takováto přitěžující okolnost nadbytečná. Uvedené pochybení však na závěru soudu stran výměry uloženého trestu ničeho nemění, neboť nelze opomenout naplnění dalších přitěžujících okolností, a to zejména ustanovení písm. h) , kdy obviněná spáchala trestný čin ke škodě dítěte, a písm. n) , neboť obviněná spáchala více trestných činů (vedle přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku se jedná o přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku). Nelze opomenout ani tu skutečnost, že nalézací soud neshledal v případě obviněné žádné polehčující okolnosti. I přes výše uvedené pochybení nalézacího soudu Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi výměrou uloženého trestu a okolnostmi, za nichž byl ukládán.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. B. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. srpna 2015 JUDr. Petr Šabata
předseda senátu