3 Tdo 857/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 209 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 857/2013-76

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání obviněného Z. Š ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 To 69/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 73/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 7 T 73/2011, byl obviněný Z. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
1) v blíže nezjištěné době na podzim roku 2007 v T., v domě N. K., kdy byl předtím obeznámen s finanční situací jednoho z vlastníků domu J. Š., nar., který s druhým vlastníkem V. Š., nar., vlastnili každý polovinu nemovitosti, v úmyslu jejich nemovitost získat pro jiného, sdělil vlastníkům domu, že zná finanční problémy J. Š., a nabídl jako řešení poskytnutí finanční půjčky, kterou by pokryl jeho závazky vůči exekutorům, aby tak zamezil případnému prodeji nemovitosti v dražbě, přičemž jim předložil návrh smlouvy o půjčce, která obsahovala ujednání o zajištění půjčky zástavním právem na polovinu domu, kterou vlastnil J. Š., návrh smlouvy dal vlastníkům pouze k nahlédnutí a následně je uvedl v omyl tím, že jim předložil listiny, o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjčky umožnit, avšak ve skutečnosti jim předložil mimo jiných listin i kupní smlouvu datovanou dnem 23. 10. 2007 uzavřenou mezi J. Š. a V. Š. jako prodávajícími a společností P.M.C. Private Medical Center, a. s., IČ:, zastoupenou předsedou představenstva P. P., nar., jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej rodinného domu čp. na stav. parcele č. o výměře 428 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), č. parcely o výměře 398 m2 (zahrada) v obci T., v kat. území T. u B., za kupní cenu 2.300.000,- Kč, ač vlastníci o prodeji nemovitosti nevěděli a k tomuto nedali souhlas, za prodej nemovitosti obžalovaný neuhradil J. Š. ani V. Š. žádnou finanční hotovost, pouze uhradil exekutorským úřadům dluhy za V. Š. ve výši 903.213,50 Kč a J. Š. a V. Š. tak způsobil škodu ve výši nejméně 4.096.786,50 Kč
2) v blíže nezjištěné době v lednu 2008 v H., v domě čp., N., kdy byl před tím obeznámen s finanční situací jednoho z vlastníků domu, kdy V. Ř., nar., vlastnila podíl o velikosti 1/2, F. Ř., nar., a M. Ř., nar., každý podíl o velikosti 1/4, v úmyslu získat jejich nemovitost pro jiného, sdělil majitelům, že zná finanční problémy F. Ř. a nabídl majitelům jako řešení poskytnutí finanční půjčky, kterou by pokryl jeho závazky vůči exekutorům, aby tak došlo k zamezení případného prodeje nemovitosti v dražbě, přičemž jim předložil návrh smlouvy o půjčce, který obsahoval ujednání o poskytnutí finanční půjčky ve výši 300.000,- Kč s ročním úrokem 18% na dobu splatnosti 5 let, kdy součástí této smlouvy bylo ujednání o zápisu zástavního práva na jednu čtvrtinu nemovitosti, kterou by F. Ř. jistil svoji půjčku, návrh smlouvy dal majitelům pouze k nahlédnutí a následně je uvedl v omyl tím, že dne 10. 1. 2008 na Městském úřadu v H. jim předložil k podpisu listiny, o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjčky umožnit, avšak ve skutečnosti jim k podpisu předložil kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej rodinného domu čp. na stav. parcele č. o výměře 116 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), parcele č. o výměře 617 m2 (zahrada) a parcele č. o výměře 659 m2 (zahrada) v obci H., v kat. území H., to vše za kupní cenu 1.200.000,- Kč, kupujícímu R. R., nar., ačkoliv vlastníci nemovitosti o prodeji nemovitostí nevěděli a k tomuto nedali souhlas, a za prodej nemovitosti neuhradil poškozeným žádnou finanční hotovost, pouze uhradil exekutorským úřadům dluhy F. Ř. v částce 191.694,90,- Kč a V. Ř., F. Ř. a M. Ř. způsobil škodu ve výši 4.008.305,10 Kč
3) v blíže nezjištěné době v říjnu 2008 v M., kdy byl před tím obeznámen s finanční situací jednoho z majitelů domu čp. v obci K., J. F., nar., když druhým vlastníkem byla I. F., nar., v úmyslu získat jejich nemovitost pro jiného, sdělil J. F., že zná jeho finanční problémy a nabídl mu jako řešení zprostředkování finanční půjčky, kterou by pokryl jeho závazky vůči exekutorům, aby tak zamezil případnému prodeji nemovitosti v dražbě, přičemž následně J. F. a I. F. předložil blíže nezjištěný návrh smlouvy o půjčce, která měla zajistit uhrazení dluhů J. F. a následně vlastníky uvedl v omyl tím, že jim předložil k podpisu listiny, o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjčky umožnit, avšak ve skutečnosti jim mimo jiných listin k podpisu předložil i smlouvu o zajišt'ovacím převodu práva dohodu o uznání dluhu datovanou dnem 2. 11. 2008, uzavřenou mezi společnosti Mahon Management, s. r. o., sídlem M., P., IČ:, zastoupenou P. T., nar., jako věřitelem a J. F. a I. F. jako dlužníky, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční půjčky ve výši 900.000,- Kč, přičemž plnění těchto smluv bylo zajištěno nemovitostí J. a I. F., rodinným domkem čp. na stav. parcele č. o výměře 246 m2 a (zastavěná plocha a nádvoří) a stav. parcele č. o výměře 849 m2 (zahrada) v obci K., kat. území B., ač poškození o převodu nemovitosti nevěděli a k tomuto nedali souhlas, obžalovaný jim nevyplatil žádnou finanční hotovost, na nutnost splácet půjčku je neupozornil, což mělo za následek nehrazení splátek společnosti Mahon Management, s. r. o., a s tím související ztrátu výše uvedené nemovitosti ve prospěch společnosti Mahon Management, s. r. o., obžalovaný uhradil pouze exekutorskému úřadu 20.120,- Kč a J. F. a I. F. způsobil celkovou škoda ve výši 3.579.680,- Kč
4) v blíže nezjištěné době v listopadu 2008, kdy byl před tím obeznámen s finanční situací vlastníků domu čp., M. B. V., v úmyslu získat jejich nemovitost pro jiného, sdělil vlastníkům B. Š., nar., a M. Š., nar., že zná jejich finanční problémy a nabídl jim jako řešení poskytnutí finanční půjčky ve výši 110.000,- Kč, kterou by pokryl jejich závazky vůči exekutorům, aby tak zamezil případnému prodeji nemovitosti v dražbě, přičemž následně B. Š. a M. Š. předložil blíže nezjištěný návrh smlouvy o půjčce, která měla zajistit uhrazení jejich dluhů a následně je uvedl v omyl tím, že jim předložil k podpisu smlouvu o zajišťovacím převodu práva dohodu o uznání dluhu datovanou dnem 26. 11. 2008 uzavřenou mezi společnosti Office Partner, s. r. o., IČ:, sídlem N., P., zastoupenou R. H. jako věřitelem a M. Š. a B. Š. jako dlužníky, jejímž předmětem je převod rodinného domku čp. na stav. parcele č. o výměře 635 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a stav. parcele č. o výměře 864 m2 (zahrada) v obci M., katastrální území B. V., na společnost Office Partner, s. r. o., ač tito vlastníci o převodu nemovitosti nevěděli a k tomuto nedali souhlas, obžalovaný nevyplatil B. Š. ani M. Š. žádnou finanční hotovost, na nutnost splácet půjčku je neupozornil, což mělo za následek neuhrazení splátek společnosti Office Partner, s. r. o., a s tím související ztrátu uvedené nemovitosti ve prospěch společnosti Office Partner, s. r. o., a obžalovaný uhradil pouze exekutorskému úřadu 95.990,- Kč, čímž vznikla B. Š. a M. Š. celková škoda ve výši 1.305.010,- Kč
5) v blíže nezjištěné době, pravděpodobně dne 6. 1. 2009, v B. n. J., P., kdy byl před tím obeznámen s finanční situací L. Š., nar., v úmyslu její nemovitost získat pro jiného, sdělil L. Š., že zná její finanční problémy a nabídl jí jako řešení poskytnutí finanční půjčky ve výši 400.000,- Kč, kterou by pokryl její závazky vůči exekutorům, aby tak zamezil případnému prodeji nemovitosti v dražbě, přičemž následně L. Š. předložil blíže nezjištěný návrh smlouvy o půjčce, která měla zajistit uhrazení jejích dluhů a následně jí uvedl v omyl tím, že jí předložil k podpisu listiny, o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjčky umožnit, avšak ve skutečnosti předložil L. Š. mimo jiných listin k podpisu i smlouvu o zajišťovacím převodu práva dohodu o uznání dluhu datovanou dnem 6. 1. 2009 uzavřenou mezi společnosti Mahon Management, s. r. o., IČ:, sídlem M., P. 4, zastoupenou P. T. jako věřitelem a L. Š. jako dlužníkem, jejímž předmětem je převod bytové jednotky č. v domě čp. na stav. parcele č. a podíl na společných částech domu o velikosti a podíl o velikosti na stav. parcele č. o výměře 255 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), stav. parcele č. o výměře 255 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), stav. parcele č. o výměře 255 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), stav. parcele č. o výměře 255 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci B. n. J., kat. území S. B., ačkoliv L. Š. o převodu nemovitosti nevěděla a k tomto nedala souhlas, obžalovaný nevyplatil L. Š. žádnou finanční hotovost, na nutnost splácet půjčku ji neupozornil, což mělo za následek neuhrazení splátek společnosti Mahon Management, s. r. o., a s tím související ztrátu nemovitosti ve prospěch společnosti Mahon Management, s. r. o., obžalovaný uhradil pouze exekutorskému úřadu a poškozené celkem 125.296,- Kč, čímž vznikla L. Š. škoda ve výši 1.554.704,- Kč
6) v blíže nezjištěné době v únoru 2009 ve V. D., N. P., kdy byl před tím obeznámen s finanční situací vlastnice nemovitosti J. V., nar., v úmyslu její nemovitost získat pro jiného, nabídl jí při osobní schůzce jako řešení její špatné finanční situace poskytnutí půjčky ve výši 250.000,- Kč a následně ji uvedl v omyl tím, že jí předložil k podpisu listiny, o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjčky umožnit, avšak ve skutečnosti jí předložil mimo jiných listin k podpisu smlouvu o půjčce datovanou dnem 31. 3. 2009 uzavřenou mezi společností Mahon Management, s. r. o., zastoupenou P. T. jako věřitelem a J. V. jako dlužníkem, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční půjčky ve výši 350.000,- Kč a dále smlouvu o zajišťovacím převodu práva dohodu o uznání dluhu datovanou dnem 31. 3. 2009 uzavřenou mezi společností Mahon Management, s. r. o., zastoupenou P. T. jako věřitelem a J. V. jako dlužníkem, jejímž předmětem byl převod nemovitostí J. V. na společnost Mahon Management, s. r. o., a to rodinného domku čp. na stav. parcele č. o výměře 153 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), stav. parcele č. o výměře 282 m2 (zahrada) obec V. D., katastrální území V. D., ač o tom J. V. nevěděla a k tomuto nedala souhlas, nevyplatil J. V. žádnou finanční hotovost, na nutnost splácet půjčku ji neupozornil, což mělo za následek nehrazení splátek společnosti Mahon Management, s. r. o., a s tím související ztrátu výše uvedené nemovitosti ve prospěch společnosti Mahon Management, s. r. o., obžalovaný uhradil pouze exekutorskému úřadu 113.115,- Kč, čímž vznikla J. V. celková škoda ve výši 986.885,- Kč
7) v blíže nezjištěné době, v říjnu 2009, když byl před tím obeznámen o finanční situaci P. P., nar., v úmyslu jeho nemovitost získat pro jiného, písemně poslal P. P. nabídku finančních služeb označenou odesílatelem FPM B. M., IČ:, na kterou P. P. reagoval, následně mu při osobní schůzce v O., U. R. obžalovaný nabídl jako řešení jeho finanční situace poskytnutí půjčky ve výši 100.000,- Kč, splatné v měsíčních splátkách ve výši 1.600,- Kč po dobu 7 let a následně uvedl v omyl vlastníky domu P. P., nar. a J. P., nar., když jim předložil k podpisu listiny, o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjčky umožnit, avšak ve skutečnosti jim předložil mimo jiných listin k podpisu i smlouvu o zajišt'ovacím převodu práva dohodu o uznání dluhu datovanou dnem 24. 11. 2009, uzavřenou mezi společností Marketing Kontor CZ, s. r. o., zastoupenou P. T., nar. jako věřitelem a P. P. a J. P. jako dlužníky, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční půjčky ve výši 400.000,- Kč, přičemž plnění této smlouvy bylo zajištěno nemovitostí P. P. a J. P., rodinným domkem čp. objekt bydlení na stav. parcele č. o výměře 419 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci O., katastrální území O., ač tito vlastníci o převodu nemovitosti nevěděli a k tomuto nedali souhlas, a P. P. vyplatil v hotovosti pouze částku 20.000,- Kč, na nutnost splácet půjčku je neupozornil, což mělo za následek neuhrazení splátek společnosti Marketing Kontor CZ, s. r. o., a s tím související ztrátu výše uvedené nemovitosti ve prospěch společnosti Marketing Kontor CZ, s. r. o., čímž vznikla P. P. a J. P. celková škoda ve výši 1.510.000,- Kč
8) v blíže nezjištěné době v červnu 2009 v R., K., kdy byl před tím obeznámen s finanční situací vlastníků domu Z. V., nar., a M. V., nar., v úmyslu jejich nemovitost získat pro jiného a nabídl při osobní schůzce Z. V. a M. V. jako řešení jejich špatné finanční situace zprostředkování půjčky ve výši 300.000,- Kč a následně je uvedl v omyl tím, že jim předložil k podpisu listiny, o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjčky umožnit, avšak ve skutečnosti jim předložil mimo jiných listin i smlouvu o půjčce na částku 550.000,- Kč a smlouvu o zajišťovacím převodu práva dohodu o uznání dluhu obě datované dnem 29. 6. 2009 a uzavřené mezi společností Marketing Kontor CZ, s. r. o., zastoupenou O. P., nar. jako věřitelem a Z. V. a M. V. jako dlužníky, jejímž předmětem byla hotovostní půjčka ve výši 550.000,- Kč a převod nemovitosti manželů V. na společnost Marketing Kontor CZ, s. r. o., a to rodinného domku čp. na stav. parcele č. o výměře 151 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci R., katastrální území R., ač o tomto Z. V. a M. V. nevěděli a k tomuto nedali souhlas a obžalovaný jim nevyplatil žádnou finanční hotovost, následně však změnu majitele nemovitosti Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště R. zamítl zapsat z důvodu, že navrhovaný vklad není odůvodněn obsahem předložených listin, což bylo způsobeno pouze administrativním nedostatkem ze strany nabyvatele nemovitostí a tím se pokusil způsobit Z. V. a M. V. škodu ve výši 1.900.000,- Kč
svým jednáním způsobil nebo se pokusil způsobit poškozeným celkovou škodu ve výši 18.941.370,60 Kč .

Za to byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Poškozené V. Ř., F. Ř., M. Ř., J. F., L. Š., J. V. a P. P. soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 To 69/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených F. Ř., M. Ř. a J. F. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku . Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou . Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 2. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. Š. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předeslal, že si je vědom skutečnosti, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze obecně namítat nesprávnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli nesprávnost jimi učiněných skutkových zjištění. Proto zdůraznil, že nehodlá rozporovat důvody, z jakých soudy dospěly ke skutkovým zjištěním popsaným v rozsudku soudu prvního stupně. Na straně druhé však připustil přesah své navazující argumentace mimo prostor vymezený hmotně právním důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutkové závěry učiněné oběma soudy jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Právě v tom spatřuje zásadní vadu napadených rozhodnutí. Namítl, že provedené dokazování vyústilo v důkazní stav, který umožňoval dvojí interpretaci, přičemž odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) vzal za podklad svého rozhodnutí tu variantu, která pro obviněného (dovolatele) byla méně příznivá. Jinými slovy, soud akceptoval ta zjištění, která ho měla z trestné činnosti usvědčovat, aniž by k tomu měl přijatelnou oporu, byť i jen v právu volného hodnocení důkazů. Tím byla porušena zásada in dubio pro reo . Dovolatel soudům dále vytkl, že ve svých rozhodnutích dostatečně nevysvětlily, proč považovaly za věrohodnou a přijaly verzi předkládanou poškozenými, podle níž je měl ujišťovat, že o své nemovitosti nepřijdou, a jejich obavy z toho, že nebudou schopni půjčky splácet, vyvracel tvrzením, že na splácení mají čas, neboť nejprve obdrží peníze a teprve poté jim budou stanoveny splátky. Právě proto podle názoru soudů nečinili žádné kroky v domnění, že nejprve získají půjčku a budou se poté domlouvat na splácení, které bude odpovídat jejich možnostem, zatímco v téže době podle listin, které dovolateli podepsali, uplynula již doba pro splácení údajné půjčky, a oni se dozvěděli, že jejich nemovitost byla prodána a mají se vystěhovat. Zároveň není zřejmé, proč odvolací soud považoval za zcela nepřijatelnou verzi uváděnou dovolatelem, že jej v osmi posuzovaných případech podvedli naopak poškození, když od něj chtěli získat peníze na úhradu svých dluhů, které však neměli v úmyslu splácet a vědomě podepsali listiny, na jejichž základě převedli své nemovitosti na jiné osoby s tím, že jejich obsah následně zpochybní. Soudy se dále nevypořádaly ani s otázkou, zda smlouvy uzavírané s poškozenými vůbec byly platné a mohly vyvolat jakékoli právní účinky. V opačném případě by totiž nebylo možno hovořit o škodě. Dovolatel je obecně toho názoru, že v dané věci trestní represe substituovala občanskoprávní řízení. Za podvodné jednání nelze bez dalšího pokládat ani případné porušení smlouvy jednou ze smluvních stran.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 To 69/2012, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 7 T 73/2011, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl rozsudkem sám.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který zdůraznil, že pokud soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy odlišně od náhledu dovolatele, neznamená to, že by jím učiněná skutková zjištění byla vadná či neúplná. Je výhradním právem i povinností soudu, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyhodnotil provedené dokazování z toho hlediska, zda obviněný byl či nebyl usvědčen ze spáchání stíhaného skutku. Jestliže soud v projednávaném případě shledal, že skutkový stav byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé, a současně neměl pochybnosti o vině dovolatele, což přesvědčivě odůvodnil, nelze konstatovat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a jeho skutkovými a právními závěry. Soud prvního stupně podle státního zástupce dostatečně vyložil, z jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozených, které dovolatele usvědčovaly. Námitka porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. navíc důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje, neboť směřuje vůči porušení procesních norem a nikoli vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Státní zástupce rovněž upozornil na to, že argumenty obsažené v dovolání obviněný Z. Š. vesměs prezentoval již v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Odvolací soud se s nimi v napadeném rozsudku vypořádal přesvědčivým způsobem.

Proto státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný Z. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem a stanovení rozsahu tohoto přezkumu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní námitka obviněného, podle níž byl uznán vinným a odsouzen výlučně na základě nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí jednotlivých poškozených. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , pokud soudy při neakceptování jeho obhajoby, která podle něj nebyla ničím vyvrácena, vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Primárně s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze (podle níž to byli naopak poškození, kteří jej podvedli, když od něho vylákali peníze na úhradu svých dluhů, které však nechtěli nikdy zaplatit, a proto zcela vědomě podepsali předmětné smlouvy s úmyslem je následně zpochybnit) obviněný ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil z valné části na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. soudem zjištěný skutkový stav věci zjevně nemá žádnou vazbu na deklarované výsledky provedeného dokazování, či je dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .

Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.

Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, proč uvěřil výpovědím poškozených a proč naopak považoval obhajobu obviněného - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - za vyvrácenou (viz zejména str. 72 až 74 rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a z nich plynoucím právním závěrům neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz zejména str. 5 - 7 a str. 17 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně námitkou, že předmětná věc má výhradně soukromoprávní základ a měla by být řešena výlučně v občanskoprávní rovině, resp. že v jeho jednání nelze spatřovat trestnou činnost už proto, že poškození neprojevili při uzavírání jednotlivých smluv náležitou opatrnost a následně přistoupili k plnění svých závazků liknavě, resp. se ani řádným splácením půjček nesnažili odvrátit následek spočívající ve ztrátě svého vlastnického práva k zastaveným nemovitostem. Ochranu jejich subjektivních práv pak nepřípustně převzaly orgány činné v trestním řízení a tím došlo v daném případě k porušení zásady subsidiarity trestní represe.

Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Zásada subsidiarity trestní represe (nyní výslovně vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku /zák. č. 40/2009 Sb./), jako jedna ze základních zásad trestního práva, skutečně vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť aplikaci trestního práva a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních hodnot. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany před činy do té míry škodlivými pro společnost, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by zde mohla mít velmi nežádoucí důsledky.

Výklad výše uvedené zásady předkládaný dovolatelem je ovšem poněkud zjednodušující a především odhlíží od podstaty jeho vysoce závažného jednání, kdy podle zjištění soudu záměrně využíval nižší schopnosti poškozených chápat psaný text a obsah inkriminovaných smluv ve všech souvislostech, jejich důvěřivosti a v neposlední řadě jejich finančních problémů a s tím spojené složité situace vyžadující okamžitého řešení. S poměry jednotlivých poškozených byl dovolatel předem patřičně obeznámen. Pod záminkou, že jim poskytne půjčky, kterými budou moci vyřešit své dluhy a závazky vůči exekutorům a zabrání tak prodeji nemovitostí v dražbě, si počínal tak, že od jednotlivých poškozených vylákal podpisy na smlouvách a listinách, s jejichž obsahem je předem náležitě neseznámil a o kterých tvrdil, že mají poskytnutí půjček zajistit. Jejich skutečným účelem však bylo dosáhnout převodu nemovitostí ve vlastnictví poškozených na jiné osoby. K urychlení dosažení tohoto cíle poškozené záměrně neupozornil na nutnost splácet půjčky v takovém časovém horizontu, jenž byl z pohledu jejich finančních poměrů zcela nereálný. Mohl tedy důvodně počítat s tím, že své závazky nebudou schopni plnit a v důsledku tohoto o své nemovitosti přijdou.

V sedmi z osmi posuzovaných případů pak došlo ke vkladu smluv, jimiž nabyly vlastnické právo k nemovitostem další osoby, do katastru nemovitostí, a poškození proti své vůli ztratili možnost vykonávat svá vlastnická práva k nim. V tomto smyslu došlo ke zmenšení jejich majetku. Okamžikem dokonání činu byla na cizím majetku způsobena škoda, kterou soud vyčíslil na celkovou částku 18.941.379 Kč a v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) k tomuto závěru dospěl. Zároveň došlo k obohacení jiného (viz v rozsudku soudu prvního stupně specifikované subjekty).

Podstatné je, že dovolatel od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že smluvní vztahy s poškozenými jsou od počátku založeny na podvodu (uvedení někoho v omyl) , jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení jiného na úkor a ke škodě poškozených. Tím se jednání dovolatele zřetelně vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě. Na tom nic nemění ani úvahy o neplatnosti učiněných právních úkonů (inkriminovaných smluv) a případné možnosti poškozených dosáhnout náhrady jim způsobené škody v občanskoprávním řízení.

Ve výše uvedených souvislostech Nejvyšší soud odkazuje též na nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ze dne 7. 9. 2010, v němž je zdůrazněn obecný ústavní princip právního státu, podle něhož soud nejprve musí rozpoznat, která základní práva obou účastníků sporu jsou ve hře, a poté - s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu - musí rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo při střetu základních práv jednotlivých účastníků zachováno z obou co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí idea spravedlnosti. Tentýž nález pak také obsahuje formulaci zásady, že se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem .

Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným právem.

Protože dovolání obviněného Z. Š. bylo dílem opřeno o argumentaci, kterou pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler