3 Tdo 851/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 851/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 11 To 158/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 147/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. Š. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 1 T 147/2012 , byl obviněný M. Š. na skutkovém základě, že

1)
dne 22. 10. 2011 někdy v přesně nezjištěné době do půlnoci v B. p. B., okr. M. B. ve V. ulici před domem čp., po vystoupení z taxíku řízeného R. K., napadl slovní výhrůžkou: naval prachy! svého známého E. H., nar., jehož za účelem vrácení údajného dluhu vyhledal a vzápětí mu vrazil rukama do hrudníku tak silně, že ho povalil na zem a zde ho chytil rukou za mikinu pod krkem až mu tuto roztrhl a následně, přesto, že mu poškozený říkal, že žádné peníze nemá a chránil si z obavy před jeho opakovanými údery obličej rukama, tohoto prošacoval a ze zadní kapsy kalhot mu vzal peněženku, z níž mu odcizil finanční hotovost ve výši kolem 400,- Kč a poté prázdnou peněženku odhodil a z místa činu uvedeným taxíkem odjel,

2)
dne 9. 12. 2011 kolem 18:45 hod. v Č. Ú., okr. P. z. v ulici N. D. čp. v úmyslu založit požár za pomoci přineseného hliníkového žebříku, vybaven kanystrem s nezjištěným typem automobilního benzínu navázaným na konopném laně, přelezl dvoumetrové betonové oplocení objektu k podnikání využívaného statku a poté takto vylezl ke 4. střešnímu oknu od štítu domu, toto otevřel a vnikl do půdního prostoru, kde na více místech rozlil přinesenou hořlavinu na zde umístěné nebo uskladněné věci a materiál a následným zapálením založil víceohniskový požár, který posléze postupně zachvátil celý rozsáhlý půdní a střešní prostor o plošné rozloze přes 130 m2, přičemž na stavební části objektu devastujícím účinkem intenzivního požáru způsobil škodu spolumajitelům nemovitosti R. K., nar., Mgr. M. K., nar., L. V., nar. a H. V., nar., nejméně ve výši 1.653.060,- Kč a další blíže nezjištěnou škodu na zde uložených nebo uskladněných věcech a materiálu ve výši nejméně 85.100,- Kč, přičemž k dalším škodám na objektu nejméně ve výši 10.184.940,- Kč nedošlo jen díky včasnému hasebnímu zákroku přivolané jednotky Hasičského záchranného sboru S. kraje, jímž byly tyto hodnoty zejména v přízemí objektu uchráněny,

3)
v době od 16. 4. 2011 až do svého zadržení dne 8. 2. 2012 ve svém bydlišti v M. p. B., okr. P. z., D. ani jinde, ačkoli mu nic nebránilo obstarávat si řádný příjem finančních prostředků na své živobytí a závazky, se vyhýbal své zákonné povinnosti vyživovat své nezaopatřené děti, ač tak byl povinen činit měsíčně na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ sp. zn. Nc 95/2005 ze dne 9. 1. 2006 ve výši 4.000,- Kč na nezletilého O. Š., nar. a ve výši 3.000,- Kč na nezletilého J. Š., nar. do rukou jejich matky T. P., nar., bytem T., okr. S., vždy do 18. dne v měsíci předem, přičemž takto na výživném kromě dřívějších značných dluhů dluží dalších nejméně 70.000,- Kč,

uznán vinným

ad. 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /),

ad. 2) zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku,

ad. 3) přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku.

Za to byl podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci - žebříku. Podle § 70 odst. 5 tr. zákoníku se vlastníkem věci stal stát. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. V. škodu ve výši 500.000,- Kč a poškozenému R. K. škodu ve výši 826.530,- Kč.

O odvolání státního zástupce a obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 11 To 158/2013 , tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí víceúčelového hliníkového žebříku. Podle § 256 tr. ř. současně zamítl odvolání obviněného. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 5. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. Š. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že ve vztahu ke skutku popsanému v odsuzujícím rozsudku pod bodem 1) nebyly soudem správně právně posouzeny okolnosti zjištěného skutkového stavu. Z jeho výpovědi i z výpovědí svědků H. a K. totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný jednal v právním omylu, neboť v té době vycházel ze skutečnosti, že mu poškozený H. stále dluží peníze. Jeho jednání tak primárně směřovalo k zajištění vrácení zapůjčených peněz, a nikdy by k němu nepřistoupil, pokud by v té době již poškozený H. celý dluh řádně uhradil. Proto měl být ze strany soudů minimálně jako polehčující okolnost zohledněn fakt, že obviněný spáchal trestný čin v právním omylu ve smyslu § 41 písm. h) tr. zákoníku. Obviněný dále nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když s ohledem na zjištěný skutkový stav by se mělo jednat o přečin vydírání podle § 175 tr. zákoníku.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 11 To 158/2013, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 18. 6. 2013. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve popsal dosavadní průběh řízení a zrekapituloval námitky obviněného uvedené v dovolání. K námitkám uvedl, že obviněný dovoláním sice napadl celý výrok o vině a o trestu, jeho námitky se však týkaly pouze skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku Krajského soudu v Praze. Námitku obviněného, že jednal v právním omylu, považuje státní zástupce za zcela lichou. I pokud by byla domněnka obviněného správná a poškozený by mu nějaké peníze skutečně dlužil, zcela jistě by to obviněného neopravňovalo k tomu, aby svou pohledávku za poškozeným vymáhal způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku. Úvahy obviněného o možnosti právní kvalifikace stíhaného skutku podle § 175 tr. zákoníku jsou podle státního zástupce rovněž bezpředmětné, neboť z popisu skutku je zřejmé, že obviněný užil násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž použití násilí bezprostředně předcházelo zmocnění se peněz náležejících poškozenému. I pokud by měl obviněný za poškozeným jakoukoli pohledávku, skutečností zůstává, že finanční hotovost, kterou měl poškozený při sobě, náležela poškozenému a byla ve vztahu k obviněnému věcí cizí ve smyslu § 173 tr. zákoníku. K rozdílu mezi trestným činem loupeže a trestným činem vydírání státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80.

S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný M. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který obviněný v dovolání uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jak námitky obviněného týkající se tvrzené existence právního omylu obviněného, resp. nesprávného posouzení právního omylu obviněného jakožto polehčující okolnosti podle § 41 písm. h) tr. zákoníku, tak námitka proti právnímu posouzení skutku jakožto zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku namísto přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Institut právního omylu je v trestním zákoníku upraven v § 19, podle jehož odstavce prvního kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odstavce druhého téhož ustanovení se omylu bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

Podle § 41 písm. h) tr. zákoníku soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal trestný čin v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat.

Z konkrétní argumentace uplatněné obviněným v dovolání je patrné, že směřuje k okolnosti, zda obviněný v okamžiku útoku věděl, že peníze, které byly předmětem útoku, byly ve vztahu k obviněnému věcí cizí , nebo zda měl v té době obviněný mylnou představu o tom, že se jedná o jeho vlastní peníze. Jinými slovy obviněný v dovolání tvrdí, že nevěděl, že peníze, které poškozenému odcizil, jsou pro něj věcí cizí . Obviněný tedy namítá existenci právního omylu negativního o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává (odkazem či blanketem), tj. omylu o normativních znacích skutkové podstaty. Přitom obecně platí, že pro omyl o mimotrestních normách, jichž se trestní zákoník výše uvedeným způsobem nedovolává, obsahujících však normativní znaky skutkové podstaty, platí zásady posuzování negativního omylu skutkového (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 269) Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje, a tuto skutečnost nepředpokládá ani na úrovni laických představ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 254).

V dané věci však obviněnému nelze přisvědčit, že by jednal v právním omylu. Jak totiž vyplývá z provedeného dokazování a na něj navazujících skutkových závěrů soudů, obviněný užil násilí proti poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho peněžních prostředků, když současně o tom, že tyto peněžní prostředky náležejí poškozenému, věděl. Tento závěr lze především učinit z verbálního projevu obviněného na místě činu, kdy (jak vyplývá z výpovědi svědka R. K., str. 6 rozsudku prvostupňového soudu) obviněný na poškozeného řval: ukaž peněženku, musíš mít peníze, máš důchod. Rovněž to plyne ze samotné výpovědi obviněného k jeho vztahu k poškozenému, kdy obviněný popsal, že poškozenému koncem března 2011 půjčil peníze, přičemž dluh mu měl poškozený splácet z příjmů z brigády a z důchodu. Obviněný tak fakticky rozlišoval mezi závazkem poškozeného vyplývajícího z uvedené půjčky a mezi peněžními prostředky tvořícími příjem poškozeného. Obviněný proto již od počátku útoku nepochybně věděl, že peněžní prostředky, které hodlá poškozenému odcizit, náležejí poškozenému a pocházejí z důchodu, který poškozený pobíral. Obviněný měl tedy minimálně laickou představu o tom, že předmětné peněžní prostředky nejsou v jeho vlastnictví, nýbrž jsou ve vztahu k němu věcí cizí . Na tom nemůže nic změnit ani pravděpodobná pohnutka obviněného spočívající v tom, že poškozený měl (podle mylné představy obviněného) vůči němu stále nesplacený dluh z dřívější půjčky, přičemž obviněný by případně s ohledem na výši odcizené peněžní částky poškozenému odpustil či započetl část dluhu.

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není namístě posoudit jednání obviněného jako jednání v právním omylu, a proto nelze tuto okolnost promítnout ani do úvah o naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, ani jako okolnost polehčující podle § 41 písm. h) tr. zákoníku při úvahách o trestu. Proto také není na místě uvažovat o trestní odpovědnosti obviněného za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný si činem převáděl do své faktické moci vědomě věc cizí, nikoli věc vlastní (srov. přiměřeně zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 11. 2. 1979, uveřejněnou pod číslem 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký