3 Tdo 850/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 332 odst. 1 tr. zákoník, § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoník, § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 366 odst. 1 tr. zákoník, § 331 odst. 3 písm. b) tr. zákoník, § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 39 tr. zákoník



3 Tdo 850/2015-54

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovoláních, které podali obvinění Z. S. , a nprap. J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 86/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných Z. S. a J. Š. odmítají .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 21 T 86/2013 , byl obviněný Z. S. uznán vinným dvojnásobným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednak jednáním popsaným pod bodem 6) výroku o vině, které spočívalo v tom, že v přesně nezjištěné době v měsíci únoru 2011 postupně nadvakrát na nezjištěném místě v B. předal nprap. J. Š., příslušníkovi Policie ČR, nejméně 6.000 Kč za to, že ho upozornil na to, že je po něm vyhlášeno celostátní pátrání, a za předání jeho mobilního telefonu zn. Nokia 6030, který ztratil při napadení jinou osobou , jednak jednáním popsaným pod bodem 7) výroku o vině spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2011 v B., předal nprap. J. Š., příslušníkovi Policie ČR, v jeho služebním motorovém vozidle nejméně 18.000 Kč za to, že on sám a policista H. J. nebudou dělat problémy J. D., který měl podle nich připravovat loupežné přepadení R. S. .

Za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 11. 2011, č. j. 3T 119/2010-75, byl obviněný Z. S. odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 (dvou) let. Současně byl rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 11. 2011, č. j. 3T 119/2010-75, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále byl rozsudkem shledán vinným obviněný J. Š. , a to jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného do 30. 11. 2011 (dále jen tr. zákoník ), jednak přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterých se dopustil spolu se spoluobviněným H. J., kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině, které spočívalo v tom, že v přesně nezjištěné době v měsících červenci až srpnu 2010 v B. v budově Územního odboru Policie ČR jako příslušníci Policie ČR zařazení na úseku boje proti toxikomanii poté, co policisté z Obvodního oddělení Policie ČR Břeclav, při kontrole osobního auta tovární značky AUDI A6, majitele R. S., nalezli přesně nezjištěné chemikálie používané při výrobě pervitinu a u Z. S., asi 22 gramů pervitinu s vědomím J. Š., obžalovaný H. J. společně se Z. S. vysypali tento pervitin do toaletní mísy a spláchli jej, za což J. Š. požadoval po Z. S. předávání informací z drogového prostředí a tím umožnili Z. S. uniknout trestnímu postihu, čímž oba policisté porušili ustanovení § 10 odstavec 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, § 45 odstavec 1 písmeno a), b) a § 46 odstavec 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ; dále zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, účinného do 30. 11. 2011, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 11. 2011, a přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 4) výroku o vině a spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době v měsíci únoru 2011 na přesně nezjištěném místě B. se jako příslušník Policie ČR opakovaně sešel se Z. S., kterému sdělil, že je po něm vyhlášeno celostátní pátrání a po domluvě s ním a sepsání fiktivního vysvětlení s K. P., dne 23. 2. 2011, jí předal mobilní telefon NOKIA 6030 Z. S., o němž věděl, že obsahuje telefonní kontakty Z. S. s osobami, které se zabývají výrobou, prodejem a užíváním omamných a psychotropních látek, který ho ztratil při přepadení neznámými pachateli dne 19. 2. 2011 v B., od jmenované si nechal potvrdit i převzetí hodinek Timex expedition, které jí však nepředal, za což přijal od obžalovaného Z. S. nejméně částku 6.000 Kč, čímž jednal v rozporu s § 11 odstavec 1 písmeno a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, § 45 odstavec 1 písmeno a), b) a § 46 odstavec 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ; a taktéž zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b), a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 11. 2011, kterých se dopustil jednáním popsaným od bodem 5) výroku o vině, které spočívalo v tom, že v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2011 v B., ve služebním motorovém vozidle jako příslušník Policie ČR převzal od Z. S., nejméně částku 18.000 Kč za to, že nebude dělat problémy J. D., který měl podle něho a H. J. připravovat loupežné přepadení, čímž jednal v rozporu s § 45 odstavec 1 písmeno a), b) a § 46 odstavec 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů .

Za to byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce příslušníka ozbrojených sil, bezpečnostního sboru a strážníka obecní policie v trvání 5 (pěti) let.

Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného H. J., a obviněného R. S.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 21 T 86/2013, podali obvinění R. S., Z. S. a J. Š. odvolání. Odvolání podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, a to v neprospěch obviněných H. J. a J. Š., které směřoval do výroků o uložených trestech.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. podaná odvolání obviněných R. S., Z. S. a J. Š., stejně jako státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, podali obvinění Z. S. a J. Š. dovolání.

Obviněný Z. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 1426-1428) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1, písm. g), h) a l ) tr. ř. s tím, že důvodem pro podání dovolání dle § 265b odst. 1, písm. 1 ) tr. ř. je skutečnost, že bylo rozhodnuto napadeným usnesením o zamítnutí řádně podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože již v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1, písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci, a dále důvod dovolání podle § 265b odst. 1, písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a byl mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci, když soudy nerespektovaly ustanovení § 39 tr. zákoníku a při ukládání druhu a výše trestu nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem. Soudy vzaly v potaz toliko jeho doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, v rozporu s ustanovením § 41 tr. zákoníku však nepřihlédly k projevené upřímné lítosti, ke skutečnosti, že trestným činem nezpůsobil žádnou škodu, přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu a významně přispěl k objasnění trestného činu spáchaného jiným. Stejně tak na rozdíl od spoluobviněných soudy nepřihlédly ve vztahu k jeho osobě k délce trestního řízení, kdy podotýká, že on příčinu k průtahům trestního řízení nezavdal, naopak svým doznáním a výpovědí podstatnou měrou usnadnil vyšetřování. Jediná přitěžující okolnost, tedy trestní minulost jeho osoby, nemůže být přeceňována na úkor závažných okolností svědčících v jeho prospěch. Obviněný má za to, že byl porušen princip proporcionality trestní represe, kdy jeho trest je v nepoměru k trestům uloženým spoluobviněným.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že prostřednictvím své obhájkyně navrhoval před soudem prvního stupně shodně se státním zástupcem upuštění od uložení souhrnného trestu dle ustanovení § 44 tr. zákoníku. Uložený trest není dle jeho názoru svou výší ani druhem odpovídající, jelikož nebyl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a jeho potrestání na straně druhé. Omezení osobní svobody v důsledku trestu není s ohledem na výše uvedené skutečnosti odpovídající veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti ani vymezenému účelu trestu.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný Z. S. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. a § 265 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, zrušil, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem s tím, že zruší odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 11. 2014, č.j. 21 T 86/2013-1300, ve výroku o trestu obviněného, a v souladu s ustanovením § 44 tr. zákoníku upustí od uložení souhrnného trestu nebo v souladu s ustanovením § 223 odst. 2 tr. ř. zastaví trestní stíhání jeho osoby. Dále obviněný navrhl podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody dle rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 11. 2014, č.j. 21 T 86/2013-1300, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015.

Opis dovolání obviněného Z. S. byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 5. 5. 2015 (č. l. 1429). Dne 18. 5. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 492/2015, v němž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se po seznámení se s obsahem podaného dovolání nebude k tomuto věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. Š. v rámci podaného dovolání (č. l. 1442-1448) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudem zjištěné skutky nevykazují zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Má za to, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Za zásadní pochybení soudů prvního a druhého stupně považuje zejména extrémní nesoulad skutkových zjištění obou soudů s provedenými důkazy, kdy soudy zcela pominuly jeho obhajobu ve všech směrech, aniž by v odůvodnění rozsudků bylo jednoznačně uvedeno, z jakých důvodů bylo takto postupováno. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku nijak nehodnotí výpovědi a skutečnosti, které byly zjištěny v jeho prospěch, a to např. rozpor ve výpovědích svědků Mgr. F. (OSZ Břeclav) a Mgr. Č. (bývalý policista GIBS) s výpovědí spoluobviněného S. o údajné částce úplatku, což činí rozsudek nepřezkoumatelným. Touto skutečností se ve svém odůvodnění zamítavého usnesení nevypořádal ani odvolací soud, ačkoliv byl na tento nedostatek výslovně upozorněn. Rovněž chybí hodnocení soudu spoluobviněného S. ve vztahu k dříve vydanému rozsudku pro pomluvu soudce Okresního soudu v Břeclavi.

Obviněný se dále vyjadřuje k jednotlivým skutkům, kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině namítá, že závěr o jeho vině se opírá toliko o tvrzení několikrát trestaného výrobce a dealera drog, jehož činnost on sám v minulosti v rámci svých pracovních povinností odhalil, což však soudy nijak nereflektovaly a vyjádření takové osoby vyhodnotily jako věrohodná. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) výroku o vině poukázal na to, že postupoval v souladu s předpisy upravujícími činnost policisty a přebírající osoba, tj. svědkyně P. o tomto podepsala záznam, jehož součástí je i přesný seznam předávaných věcí. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku o vině pak přiblížil obsah výpovědi svědka státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi Mgr. F. stran výše částky, kterou měl údajně od obviněného S. převzít, kdy v této souvislosti poukázal i na výpověď bývalého pracovníka GIBS, který vypověděl, že si na jednání s Mgr. F. nevzpomíná. Obviněný uvedl, že faktem je, že v trestním spise se o změnách výpovědi obviněného S. o výši částky jako úplatku nenachází žádná písemná informace, což dle jeho názoru hraničí s manipulací s důkazy ze strany pracovníka GIBS. Má tedy za to, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu, byť s nesprávnými a neúplnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozsudku nevyplývají.

Obviněný dále namítl, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu neodpovídá podmínkám ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., kdy toto pochybení nebylo odvolacím soudem napraveno. Závěrem uvedl, že jelikož je výrok o vině z výše uvedených důvodů vadný, logicky je vadný i výrok o trestu, kterýžto byl za těchto okolností uložen v rozporu se zákonem.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 21 T 86/2013, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265 1 odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a zároveň nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl jiným senátem, nebo aby po zrušení předmětných rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

Opis dovolání obviněného J. Š. byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 22. 6. 2015 (č. l. 1450). Dne 30. 6. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 492/2015, v němž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se po seznámení se s obsahem podaného dovolání nebude k tomuto věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými Z. S. a J. Š. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o tento dovolací důvod, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněných a spoluobviněných, stejně jako státního zástupce projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy dle obsahu dovolání obviněný Z. S. odkazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) a obviněný J. Š. odkazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g). Obvinění tedy shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., každý jej však podložil odlišnými námitkami.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Stran dovolání obviněného J. Š. tedy nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty jeho námitky, v rámci nichž namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka Mgr. T. F. - státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, a svědka Mgr. P. Č. bývalého zaměstnance GIBS, které označil za vzájemně rozporné, dále výpovědi spoluobviněného Z. S., jejíž věrohodnost zpochybnil, kdy poukázal i na jeho trestní minulost a dřívější odsouzení, a výpověď svědkyně K. P.) a z toho odvozená vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda zde nefigurovala třetí osoba, která by obviněnému Z. S. obstarávala informace o tom, zda je proti němu vedeno policejní pátrání, zjištění zda Mgr. T. F. vedl jednání stran výše údajného úplatku s pracovníkem GIBS), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 5/ výroku o vině naznačil, že by se mohlo jednat o manipulaci s důkazy ze strany GIBS) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný ke skutku pod bodem 4/ výroku o vině uvedl, že postupoval zcela podle předpisů a ničeho nezákonného se nedopustil).

Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků a spoluobviněného Z. S., a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který oba obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný J. Š. namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní námitky spadají i námitky stran porušení zásady in dubio pro reo či jiných zásad spravedlivého procesu v rámci trestního řízení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pokud pak obviněný J. Š. namítá, že soudy zcela opomenuly jeho obhajobu, tedy, že nevyhodnotily skutečnosti svědčící v jeho prospěch, pak v podstatě namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Uvedená námitka však svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný J. Š. v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Obviněný namítl, že soudem zjištěné skutky nevykazují zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, resp. s těmito zákonnými znaky nekoresponduje skutková část výroku o vině. Předmětnou námitku však obviněný uplatnil způsobem neregulérním, neboť námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, tedy nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením měla vyplývat.

Soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 36-39, 44-50 rozsudku). Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině nalézací soud uvedl, že obhajobu obviněného považuje za vyvrácenou s tím, že usvědčujícím důkazem z trestné činnosti obžalovaných Š. a J. v tomto skutku i v dalších bodech výroku obžaloby není toliko výpověď obžalovaného S. Soud v rámci hodnocení důkazů si je vědom toho, o jakou osobu se v případě obžalovaného S. jedná (str. 36 rozsudku). Taktéž uvedl, že skutek pod bodem 1 výroku obžaloby soud posuzuje komplexně v návaznosti na další skutková zjištění (v dalších bodech) , kdy výpověď obžalovaného S., jak byla učiněna v rámci celého trestního řízení, není osamoceným důkazem a obžalovaní v bodě 1 výroku rozsudku jsou usvědčování i výpověďmi dalších svědků (str. 36-37 rozsudku). V rámci hodnocení provedených důkazů ke skutku pod bodem 4) výroku z rozsudku pak nalézací soud konstatoval, že ani zde není jediným usvědčujícím důkazem výpověď obviněného Z. S., ale soud vycházel i ze záznamu učiněném policistkou D. a ze svědectví M. P. a M. N., s tím, že výpověď svědka Ing. V. byla výpověďmi dalších shora uvedených svědků vyvrácena a soud dospěl k závěru, že to byl obžalovaný Š., který měl zájem telefonní přístroj získat (str. 46 rozsudku). V této souvislosti odkázal na výpověď obviněného Z. S. a svědkyně K. P., u níž neshledal žádný důvod, který by její výpověď znevěrohodňoval , kdy v jejich výpovědích neshledal zásadní rozpory. Uvedl, že vzal za prokázané, že obviněný S. předal finanční prostředky obžalovanému Š. Existovala přímá, nejen časová souvislost mezi předáním mobilního telefonu obžalovanému S. a informace o tom, že je pátráno po jeho pobytu a předání finanční hotovosti obžalovanému Š. Obžalovaný Š. peníze přijal, musel vědět, od koho peníze jsou, pokud peníze našel ve vozidle poté, co byl v kontaktu s obžalovaným S., jednalo se o úplatek, který byl učiněn až poté, co obžalovaný Š. byl aktivní v jednání, které bylo ve prospěch obžalovaného S. (str. 47 rozsudku). Ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku z rozsudku nalézací soud vycházel zejména z výpovědi obviněného Z. S. a svědka J. D., kdy věnoval náležitou pozornost jejich věrohodnosti (str. 48-50 rozsudku). Odvolací soud se pak se skutkovými závěry i právním posouzením věci učiněnými nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 5-6 napadeného usnesení).

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného J. Š. se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. S ohledem na výše uvedené lze současně konstatovat, že soudy dostály své povinnosti stran odůvodnění rozhodnutí vyplývající z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak se soudy přiklonily k verzi uvedené obžaloby. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Je evidentní, že ačkoli obviněný J. Š. v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného J. Š. nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.

Obviněný Z. S. uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy v podstatě jedinou námitkou je nedodržení ustanovení § 39 tr. zákoníku, resp. § 38 tr. zákoníku, a zejména pak vyhodnocení polehčujících okolností ve smyslu ustanovení § 41 tr. zákoníku.

Obecně lze pod jiné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu .

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný. Svou námitkou tak nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, a to za dvojnásobný zločin podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za předmětný zločin je stanoven trest odnětí svobody ve výměře na jeden rok až šest let. Obviněnému tak byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici. Nelze ani přehlédnout tu skutečnost, že se jednalo o trest souhrnný, neboť vedle výše uvedeného dvojnásobného zločinu podplácení byl obviněný odsouzen i za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 11. 2011, č. j. 3T 119/2010-75.

V projednávané věci tak soud ukládal trest obviněnému Z. S. v trestní sazbě ustanovení § 332 odst. 2 tr. zákoníku, která činí 1 rok až 6 let, přičemž současně ukládal i trest za sbíhající se přečiny, tedy za užití ustanovení o souhrnném trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněnému byl takto uložen trest, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud tedy námitkám obviněného nepřisvědčil.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného Z. S . Ze stejných důvodů pak odmítl i dovolání obviněného J. Š.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2015 JUDr. Petr Šabata předseda senátu