3 Tdo 850/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: čl. 175 § 1 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 850/2013-24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 29/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 138/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň sever ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 1 T 138/2011, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 3. 2011 kolem 12.00 hod. v obci K., okr. P. s., v dílně J. P., nar., se po něm nevybíravým způsobem domáhal finanční částky ve výši 7 720,-- Kč, a to jako kompenzaci za škodu způsobenou mu při opravě počítače, k níž došlo v průběhu měsíce února téhož roku, m.j. i za použití výhrůžky, že mu rozbije auta, co mu stojí před dílnou, dne 30. 3. 2011 v době kolem 9.30 hodin v obci K., okr. P. s., v prostoru před autodílnou V. B., kde chtěl J. P. jeho prostřednictvím odevzdat J. K. finanční hotovost ve výši 2 500,-- Kč, o čemž jej B. informoval, fyzicky P., sedícího v té době ve svém osobním automobilu, napadl, a to tím způsobem, že jej udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti zátylku, následně jej z vozidla vytáhl, přitom došlo k jeho pádu na zem, kde ho opětovně udeřil pěstí do zátylku a kopl nohou do pravého boku, přičemž mu stále opakoval, že peníze budou do večera, jinak přijede do Ž. .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 1 T 138/2011, podal obviněný J. K. odvolání, které zaměřil do všech výroků rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 29/2013 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.


II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 29/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 301 - 306), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , maje za to, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť výrok odsuzujícího rozsudku je založen, jak z napadeného rozhodnutí vyplývá, de facto výlučně na tvrzení poškozeného, kdy soudy namísto toho, aby logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily, jakým způsobem se s rozpory jednotlivých tvrzení vypořádaly a z jakých důvodů uvěřily jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí, důkazy vůbec nehodnotily, ale toliko je konstatovaly, a to ještě pouze některé. Ve vztahu ke způsobu napadení, bez toho, aby provedly jakékoli důkazy v tomto směru (byť je obviněný již v přípravném řízení opakovaně navrhoval), soudy toliko konstatují, že způsob jimi uvedeného napadení technicky možný je. Soudy se žádným způsobem nevypořádaly s dalšími provedenými důkazy, a nevypořádaly se ani s námitkami a argumentací obviněného tak, jak tato byla shrnuta v závěrečné řeči jeho obhájkyně. Obviněný dále poukázal na dle jeho mínění nestandardní postup orgánů Policie ČR.

Obviněný dále rozsáhle a detailně rozebral důkazní situaci ve věci, kdy poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného, svědka a znalců. Uvedl, že poškozený se o pohrůžce rozbitím auta ze strany obviněného měl dozvědět zprostředkovaně, resp. skrze svědka B., který však dané u soudu popřel, nicméně soud se spokojil s tím, že tento rozpor ve výpovědích byl dostatečně vysvětlen znalkyní. Soud zcela opomenul, že svědek B. prohlásil, že na něj byl činěn ze strany orgánů činných v trestním řízení nátlak, stejně jako vůbec nezmiňuje, že dle znalkyně tak svědek činil proto, aby využil možnosti pomstít se orgánům činným v trestním řízení za to, co se mu stalo v minulosti . Obviněný dále soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s faktem, že znalec své závěry ohledně jeho osoby učinil, jak i sám přiznal, pouze na základě pohovoru, přičemž zcela ignoroval výsledky objektivních testovacích metod, přičemž, vyšel-li by z těchto výsledků, byly by jeho závěry diametrálně odlišné. Soud se však nevypořádal ani s přiznáním znalce, že správnost jeho závěrů je obtížně prokazatelná, a to přesto, že tuto větu dokonce v odůvodnění napadeného rozhodnutí cituje. Napadené rozhodnutí stojí toliko na tvrzení poškozeného, které ovšem ani není konzistentní (viz. rozpor ve výpovědi poškozeného v přípravném řízení a v řízení před soudem), a na závěrech znaleckých posudků, které ovšem dle přesvědčení obviněného nebyly před soudem znalci úspěšně obhájeny, neboť výpovědi obou znalců se dle jeho názoru vyznačovaly záměrnou promyšlenou a racionální restrukturalizací údajů a používaných argumentů s dominantním motivem obhájit závěry znaleckých posudků za každou cenu. Soud zcela ignoroval velkou část provedených důkazů, naprosto přešel výpověď svědka B., nevypořádal se s podstatnými rozpory ve výpovědi poškozeného (týkající se údajné výhrůžky rozbitím aut), a celé rozhodnutí postavil v podstatě na závěrech znaleckých posudků, a to za situace, kdy i sami znalci (nebo přinejmenším jeden z nich) připouštějí, že jejich závěry jsou obtížně prokazatelné. Obviněný má za to, že skutek tak, jak byl popsán v odsuzujícím rozsudku, nebyl v rámci trestního řízení prokázán, resp. že jeho jednání, tak, jak bylo popsáno ve výrokové části prvostupňového rozsudku, s jehož závěry se odvolací soud zcela ztotožnil, nekoresponduje s prokázaným skutkovým stavem. Zejména nebylo prokázáno jednání, k němuž mělo dojít dne 15. 3. 2011 kolem 12:00 hodin v obci K. v dílně poškozeného, kde mu měl obviněný údajně vyhrožovat mimo jiné tím, že mu rozbije auta, která mu stojí před dílnou. Takovéto jednání by ovšem nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, pokud by takováto pohrůžka byla opravdu vyslovena, mohla by naplnit znaky přestupku proti občanskému soužití ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. Obviněný dále zdůraznil, že sám poškozený změnil před soudem svoji výpověď tak, že mu obviněný nevyhrožoval osobně, ale pouze mu uvedenou výhrůžku vzkázal po svědkovi B., který však toto popřel, tedy závěr soudu o tom, že se výše uvedené jednání stalo, nemá oporu v provedeném dokazování, ale naopak provedené dokazování svědčí o tom, že toto jednání se nestalo. Skutek zjištěný soudy obou stupňů je odlišný od skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvého stupně (první útok), potažmo skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvého stupně je navíc nesprávně právně kvalifikován. Totéž pak platí i pro druhý útok údajného pokračujícího přečinu vydírání, kdy opět platí, že skutek zjištěný soudy obou stupňů je odlišný od skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvého stupně (druhý útok), neboť provedeným dokazováním bylo toliko zjištěno, že se dne 30. 3. 2011 poškozený a obviněný setkali a byl zjištěn i důvod jejich setkání, nebylo však nic zjištěno o průběhu tohoto jejich setkání, když proti sobě stojí toliko jejich tvrzení

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na shora tvrzené závěry zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 29/2012, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 12. 7. 2013. Dne 19. 7. 2013 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kde uvedl, že se k podanému dovolání obviněného J. K. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 29/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod zejména v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o námitky stran toho, jakým způsobem soudy důkazy hodnotily, především pak výpovědi jeho a poškozeného, svědků, znalecké posudky a lékařskou zprávu, kdy poukazoval na věrohodnost výpovědi svědka B., brojil proti metodice užité znalci při vypracování znaleckého posudku, namítl, že znalci nebyli schopni své závěry před soudem obhájit a jejich výpovědi považuje za promyšlené a vedené snahou prosadit své závěry za každou cenu; a dále výpověď poškozeného, kterou označil za nekonzistentní, kdy poškozený vypovídal odlišně v přípravném řízení a v řízení před soudem, kdy se vyjádřil i k osobě poškozeného, kterého označil za osobu nevěrohodnou, spadá sem i námitka soudy neprovedených, blíže však nepopsaných důkazů jím navrhovaných) a vadná skutková zjištění (zejména námitky stran tvrzených výhrůžek ze strany obviněného vůči poškozenému, zda byly proneseny, případně jak se k poškozenému donesly, otázka toho, zda bylo technicky možné, aby k napadení poškozeného ve vozidle došlo způsobem tvrzených obžalobou), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebylo prokázáno, že by se jednání kladenému mu za vinu dopustil, kdy namítl, že soudy se nevypořádaly s tím, aby přesvědčivě odůvodnily, jakým způsobem se s rozpory jednotlivých tvrzení vypořádaly a z jakých důvodů uvěřily jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy namítl, že se uvedeného jednání nedopustil a vyslovil domněnku, že primárním motivem orgánů činných v trestním řízení byla skutečnost, že se zajímal o původ softwaru, který mu měl být poškozeným nabídnut a který měl pocházet od osoby, který dělá počítače pro Policii ).

Námitky obviněným vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí a znaleckých posudků. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní ustanovení nepřezkoumatelná v rámci dovolacího řízení je pak nutno podřadit i námitky stran postupu Policie v rámci přípravného řízení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný své dovolání částečně směřoval proti samotnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-sever, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná.

Nelze však ani přehlédnout, že v posuzovaném případě odvolací soud uvedl, že je však nutno přisvědčit odvolateli, že odůvodnění napadeného rozsudku zcela nesplňuje požadavky ustanovení § 125 trestního řádu na ně kladené, když z něj není patrné, jak se okresní soud vypořádal i s námitkami obhajoby (zabýval se pouze jednou) a neuvedl, co kterým důkazem bylo zjištěno ve vztahu k prokázání viny obžalovaného a proč v případě rozporů mezi důkazy uvěřil jen některým (str. 4 napadeného usnesení). Odvolací soud dále poukázal na to, že konstatování nalézacího soudu stran skutečnosti, že výpověď obviněného J. P., svědecká výpověď poškozeného a výpověď svědka V. B. byly jedinými důkazy při rozhodování, nelze přisvědčit, neboť kromě nich měl k dispozici protokol o ohledání oděvu poškozeného ze dne 30. 3. 2011, který ve spojení s výpovědí policisty J. P. učiněné v hlavním líčení konaném dne 25. 9. 2012 a ve spojení s obsahem lékařské zprávy založené pod čl. 62 spisu významným způsobem podporuje věrohodnost výpovědi J. P., že byl předmětného dne fyzicky napaden obžalovaným za okolností a z důvodu, které popisoval ve své výpovědi (tamtéž). Dále se odvolací soud zabýval i výpovědí svědka P. K. stran chování obviněného a lékařskou zprávou stran zranění poškozeného.

Přestože lze nalézacímu soudu vytýkat určitou kvalitu odůvodnění rozsudku, zejména stran vypořádání se s námitkami obhajoby a vypořádání se s rozpory v učiněných výpovědích, odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti k odvolání obviněného dané náležitě doplnil, resp. napravil. Z obsahu odůvodnění i ze samotných protokolů o hlavním líčení pak lze dovodit, že nalézací soud v podstatě vyhověl téměř všem návrhům obžaloby na doplnění dokazování. Odvolací soud se se závěry o vině obviněného ztotožnil, a to poté, co výše uvedené důkazy v rámci odůvodnění zhodnotil a vyvodil z nich příslušné závěry, které však korespondují se závěry nalézacího soudu ( z důkazů, které provedl v hlavním líčení, vyvodil okresní soud odpovídající závěr o vině obžalovaného, s nímž se odvolací soud ztotožnil ). Skutková zjištění soudů tak mají po zásahu odvolacího soudu jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých a znaleckých výpovědí o okolnostech, za kterých se měl obviněný J. K. dopustit fyzického útoku na poškozeného J. P., včetně provedení útoku samotného, tak svědeckých výpovědí stran slovních výhrůžek a výhrůžného chování obviněného.

Odvolací soud se pak vyjádřil k namítané nevěrohodnosti poškozeného a rozporům v jeho výpovědích, stejně jako k osobě svědka B., resp. věrohodnosti jím učiněných výpovědí (str. 5 až 6 napadeného usnesení). Na str. 6 napadeného usnesení se zabýval i námitkami obviněného stran postupu policejních orgánů v předmětné věci, včetně časového harmonogramu a pohybu či obsahu spisového materiálu. Jelikož se jedná o totožné námitky, jaké obviněný uplatnil v podaném dovolání, a jelikož se Nejvyšší soud se závěry odvolacího soudu v tomto směru ztotožňuje, odkazuje tímto na odůvodnění odvolacího soudu.

Namítal-li pak obviněný, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kdy své jednání rozděluje na dva samostatné skutky, ke kterým mělo dojít ve dnech 15. 3. 2011 a 30. 3. 2011 s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přestupek proti občanskému soužití ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., pak se jedná o námitku v obecné rovině podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný tuto námitku podpořil zejména argumentací spočívající v tom, že závěr soudu o tom, že se uvedeného jednání dopustil, nemá oporu v provedeném dokazování. Takové námitce však s ohledem na výše učiněný závěr o neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nelze přisvědčit.

Podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod se jeví i námitka spočívající v tom, že pohrůžka obviněným vyslovená (stran rozbití aut) by byla sto naplnit toliko znaky přestupku, nikoli však přečinu.

Zde je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím , pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl.

Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy , vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti , může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1752).

Úvaha obviněného, že výhrůžku rozbitím aut nelze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy, se v projednávané věci jeví lichou. Automobil je zcela jistě věcí obtížně nahraditelnou pro finanční náročnost na jeho pořízení či opravy, stejně jako je nezbytnou součástí každodenních činností svých majitelů a často prostředkem nezbytným k výdělečné činnosti poškozených. Zcela jistě se tak jedná o věc, jejíž zničení či poničení je závažnou majetkovou újmou jejich majitelů či provozovatelů.

Stěžejní pro posouzení jednání obviněného jako přečinu zde ale nebyla sama pohrůžka jiné těžké újmy, která spočívala v újmě majetkové, ale zejména použití násilí proti osobě poškozeného. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1752). Obviněný vůči poškozenému sedícímu v autě použil násilí ve formě úderu pěstí do oblasti zátylku, přes jeho fyzický odpor jej vytáhl z auta, přičemž poškozený upadl, a opětovně poškozeného ležícího na zemi udeřil pěstí do zátylku a kopl jej do pravého boku. Není pochyb o tom, že obviněný měl v úmyslu tímto způsobem přimět obviněného, aby něco konal, konkrétně mu vydal požadovanou finanční částku, kdy u obviněného takové fyzické jednání zcela jistě vyvolalo obavy.

Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil. V obecné rovině se uvedená námitka týká zásady subsidiarity trestní represe . Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata