3 Tdo 85/2016
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g, l) tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 85/2016 -27
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný R. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 363/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 260/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. Č. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 71 T 260/2014, byl obviněný R. Č. na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného ve výroku rozsudku uznán vinným pod body 1) až 6) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), pod body 1) až 4) a bodu 6) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pod bodem 7) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Za tyto skutky byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: - J. N., bytem ul. Z. Ch., O. B. L., částku 500 Kč,
- I. B., bytem F. L., O. B. L., částku 500 Kč,
- České pojišťovně, a. s., se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČ 45272956, částku 13.130 Kč,
- M. K., bytem J., O.-Z., částku 9.000 Kč,
- V. L., bytem M., O.-Z., částku 26.700 Kč.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a obviněné M. W., stíhané samostatně, uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené M. S., bytem H., O.-Z., částku 1.250 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození: - J. N., bytem ul. Z. Ch., O. B. L.,
- Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČ 45272956,
- M. K., bytem J., O.-Z.,
- M. S., bytem H., O.-Z.,
- V. L., bytem M., O.-Z., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 71 T 260/2014, podal obviněný odvolání, a to do výroků o vině pod bodem 2) a 7), a proti výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 363/2015 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného R. Č. zamítl jako nedůvodné.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. Č. dovolání (č. l. 589-591), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ačkoli tak výslovně neuvádí, vztahují se námitky obviněného ke skutku pod bodem 7) výroku o vině, který byl kvalifikován jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný namítl, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a způsobem jejich hodnocení. V této souvislosti odkazuje na výpověď strážníka P. F., který potvrdil u soudu prvního stupně, že jeho záznam založený v soudním spise zachycuje výpověď poškozeného učiněnou bezprostředně poté, kdy mělo ke skutku dojít, a tato jeho výpověď se zásadně lišila od výpovědi, kterou poškozený učinil před soudem, kdy uvedl, že jej okradli dva muži, a současně byla v rozporu s výpovědí jeho osoby, neboť obviněný spáchání skutku doznával, avšak odmítal, že by se dopustil jakéhokoli násilí na poškozeném. Obviněný současně shledal rozpor i s výpovědí svědka P. P. Má za to, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soud odvolací se však dle jeho názoru kauzou nechtěl zabývat, když své závěry opřel toliko o zjištění, že obviněný se trestné činnosti dopouští opakovaně.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí i vadné řízení mu předcházející zrušil a věc přikázal k novému projednání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 2. 12. 2015 (č. l. 592). Dne 29. 12. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1378/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného R. Č. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 363/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Námitky obviněného směřují vůči skutku popsaném pod bodem 7) výroku o vině, kterého se obviněný dopustil dle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že dne 11. 10. 2014 kolem 02.00 hodin v O.-H., na ulici H., u H. domu H., veden zištným záměrem, nejprve od poškozeného J. N., pod příslibem, že mu prodá cigarety, převzal finanční hotovost ve výši 50 Kč, avšak místo předání cigaret začal po poškozeném požadovat zapůjčení jeho mobilního telefonu zn. Alcatel One Touch, bílé barvy, a když to J. N. odmítl a chystal se z místa odjet na kole, chytil ho zezadu za oblečení, stáhl ho z kola, které spadlo na zem, a následně poškozeného uchopil za oděv u krku poblíž ramene a pod pohrůžkou zabitím po něm opětovně požadoval vydání jeho mobilního telefonu, který mu pak vytrhl z ruky, načež J. N. ze strachu utekl a kolo zanechal na místě, kdy R. Č. se zmocnil i předmětného jízdního kola zn. Olpran, na kterém J. N. na místo přijel a které si předtím zapůjčil od jeho majitelky I. B., a tímto jednáním způsobil J. N. odcizením telefonu škodu ve výši 700 Kč a poškozené I. B. odcizením kola škodu ve výši 500 Kč .

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědků P. F. a P. P., výpověď obviněného) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, kolik mužů se na útoku podílelo), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že byť skutek spáchal, nedopustil se vůči poškozenému žádného násilí).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka však svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědí svědků), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný sice namítl, že jeho jednání pod bodem 7) výroku o vině mělo být právně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kteroužto by s velkou dávkou benevolence bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.

Nad rámec uvedeného je možno uvést, že dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, obviněný po poškozeném požadoval vydání mobilního telefonu, což poškozený odmítl, na což obviněný reagoval fyzickým atakem (uchopení za oděv a stažení z kola, následné uchopení poškozeného za oděv u krku) a pod pohrůžkou zabití svůj požadavek opakoval, kdy následně poškozenému předmětný mobilní telefon vytrhl z ruky, tedy překonal násilím odpor poškozeného, kterýžto z místa utekl a zanechal zde jízdní kolo, kterého se následně obviněný taktéž zmocnil. Právnímu posouzení uvedeného jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku nelze ničeho vytknout. Zcela nepřípadná by zde byla úvaha, kterou obviněný vyslovil, stran právního posouzení předmětného jednání jako trestného činu zpronevěry.

Obviněný nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně spatřuje nesprávné právní posouzení věci, resp. nenaplnění objektivní, případně subjektivní stránky předmětného trestného činu. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky a je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 7) výroku o vině, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu