3 Tdo 847/2012
Datum rozhodnutí: 25.07.2012
Dotčené předpisy: § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 847/2012-26
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání obviněného P. N., nar., podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 8 To 29/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 1/2012 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. o d m í t á .

Odůvodnění:
I.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 43 T 1/2012, byl obviněný P. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoníku ).

Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že:

dne 3. března 2011 okolo 14.00 hodin ve skladu pneumatik společnosti DL G., s.r.o., v ulici H. č. v P. H. po předchozí hádce a fyzické potyčce následující poté, co obžalovaný N. odmítl vrátit poškozenému D. K., nar., částku 230.000,- Kč, kterou získal prodejem vozidla v autobazaru poškozeného dne 1. 3. 2011, a po hádce ohledně nesplaceného dluhu obžalovaného ve výši nejméně 390.000,- Kč, v úmyslu usmrtit ho a získat tak majetkový prospěch tím, že dlužné peníze včetně zpronevěřené částky 230.000,- Kč za automobil Š. O. nemusí vracet, střelil poškozeného K. blíže nezjištěnou střelnou zbraní ráže 6,35 mm třikrát do zad a jedenkrát do hlavy, čímž mu způsobil zástřel hrudníku vpravo se vstřelem v levé polovině zad a střelným kanálem probíhajícím měkkými tkáněmi zad, 6. mezižebřím vlevo, mezihrudím, dolním lalokem pravé plíce, který tečně zraňoval pravou bránici a brániční plochu pravého laloku jater, zástřel hrudníku vlevo se vstřelem na levé polovině zad a střelným kanálem probíhajícím měkkými tkáněmi zad, 9. žebrem vlevo a levou plící, zástřel hrudní páteře se vstřelem vlevo od páteře a střelným kanálem probíhajícím měkkými tkáněmi zad, obloukem 9. hrudního obratle, který způsobil poškození hrudní míchy, přičemž střela uvízla v páteřním kanálu, a dále zástřel hlavy se vstřelem v pravém očním bulbu a střelným kanálem probíhajícím pravým očním bulbem, přední jámou lební, stropem pravé očnice do pravé mozkové polokoule, kde střela uvízla v pravém týlním laloku mozku, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo rozhmoždění mozku při zástřelu hlavy, přičemž smrti nebylo možno zabránit ani včasnou a vysoce specializovanou léčebnou péčí. Poté obžalovaný poškozenému odcizil osobní doklady, klíče, platební karty, nezjištěnou finanční částku v korunách a mobilní telefon. Potom odvezl tělo poškozeného do katastru obce S., kde je na poli zakopal, použitou zbraň pak zahodil neznámo kde.

Obviněný byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému stanovena povinnost nahradit škodu poškozeným M. K. a D. K. ve výši 620.000,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byli poškození podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 8 To 29/2012 , z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak sám znovu rozhodl tak, že poškozené M. K. a D. K. podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody v celém rozsahu na řízení ve věcech občanskoprávních.


II.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku .

V odůvodnění tohoto dovolání obviněný především namítá, že městský i vrchní soud nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin vraždy, ač se o něj nejednalo. Obviněný akcentuje svou obhajobu uplatněnou před nižšími soudy, podle níž se bránil útoku poškozeného, vytrhl mu pistoli z ruky a poté jej zneškodnil, neboť se cítil ohrožen. Poškozeného se obával i proto, že mu předtím hrozil zákrokem vůči jeho přítelkyni i psovi. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, když z nich dovodily, že poškozeného zastřelil úmyslně. Zdůrazňuje, že k usmrcení poškozeného došlo v průběhu potyčky, o čemž svědčí i stopy po výstřelech do zdi. Vzájemnou potyčkou lze podle obviněného vysvětlit i fakt, že tři ze čtyř střel zasáhly poškozeného do zad. Tuto část jeho obhajoby podle mínění dovolatele žádný z provedených důkazů nevyvrátil. Zejména pak obviněný brojí proti závěru soudů, že motivem jeho činu měla být snaha vyhnout se splacení dluhu poškozenému a současně zakrýt zpronevěru částky inkasované v autobazaru vlastněném poškozeným. V této souvislosti vyzdvihuje, že byli s poškozeným kamarádi, a vzájemně si důvěřovali. Nejednalo se o jeho první dluh poškozenému, všechny předchozí však vždy vyrovnal. Vydělával dost, aby mohl dluh uhradit. Svou argumentaci odvolatel koncentroval v tvrzení, že nižší soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávné skutkové závěry, z nichž pak rezultovalo vadné právní posouzení jeho jednání jako zločinu vraždy podle § 140 odst.1, 3 písm. j) tr. zákoníku. V důsledku toho mu pak byl uložen i nepřiměřeně přísný trest.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřil.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§ 265e tr. řádu) .

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným P. N. v jeho dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyšší soud však konstatoval, že obviněným podané dovolání neobsahuje žádný poukaz na chybu právního posouzení skutku, který měly shodně za prokázaný městský i vrchní soud. Námitky obviněného směřují výhradně vůči způsobu, jakým nižší soudy hodnotily podle § 2 odst. 6 tr. řádu provedené důkazy. Obviněný prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje, která ovšem vychází z odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů, a teprve od ní odvíjí své výhrady vůči právnímu posouzení. Námitkami tohoto typu ovšem obviněný míjí nejen jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatní dovolací důvody taxativně vypočtené v ust. § 265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, resp. III. ÚS 78/05).

Nejvyšší soud se nicméně v souladu s judikaturou Ústavního soudu neomezil jen na toto konstatování, ale zabýval se rovněž otázkou, zda v předmětné věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě však takový extrémní nesoulad neshledal, když uzavřel, že právní závěry městského i vrchního soudu zřetelně a logicky vyplývají z učiněných skutkových zjištění a nejsou výrazem interpretační svévole. Skutková zjištění, která obviněný zpochybňuje, pak Nejvyšší soud považuje za provedenými důkazy spolehlivě prokázaná a jednoznačně svědčící pro závěr o jeho vině.

Nejvyšší soud shledal, že Městský soud v Praze za situace, kdy doznání obviněného se omezovalo jen na fakt samotného usmrcení poškozeného, ovšem za odlišných okolností, než tvrdila obžaloba, velmi pečlivě vážil, jaké skutkové závěry umožňují další, vesměs nepřímé, důkazy. Zaměřil se přitom na různé verze skutkového děje, které ve světle provedených důkazů připadaly v úvahu, včetně té, kterou prezentoval obviněný v rámci své obhajoby.

Své závěry vybudoval na řetězci několika dílčích skutkových zjištění, které měly spolehlivou oporu v provedených důkazech. Lze je shrnout následovně:
- pistoli, kterou byl poškozený usmrcen, měl v držení a na setkání s poškozeným přinesl obviněný
- příčinou konfliktu bylo oznámení obviněného. že není s to poškozenému vrátit zpronevěřenou částku ve výši nejméně 230.000,- Kč, kterou prohrál v kasinu
- poškozený sice mohl obviněnému tuto skutečnost vyčítat, ale neměl důvod na něj fyzicky útočit nebo ohrožovat jej na životě (tomu neodpovídaly ani jeho fyzické dispozice, ani povahové založení)
- i když dva vstřely do zdi nevylučují předchozí potyčku, tři zásahy poškozeného do zad vylučují, že by se mohlo jednat ze strany obviněného o obranu
- ohledání těla a zbytků oděvu poškozeného prokázalo, že obviněný nevedl střelbu v bezprostředním kontaktu s tělem poškozeného, tedy ve vzájemném držení
- závěrečný výstřel do hlavy poškozeného za situace, kdy byl po zásahu do páteře neschopen pohybu, potvrzuje jednoznačně úmysl obviněného poškozeného usmrtit
- jednání obviněného po činu potvrzuje jeho zištný motiv.

Tato dílčí skutková zjištění na sebe navazují a při jejich komplexním a logickém hodnocení z nich i podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě vyplývá závěr o vině obviněného jednáním popsaným ve výroku rozsudku městského soudu.

Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opominutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07).

Pokud proto městský i vrchní soud shodně dospěly k závěru, že takto prokázanému skutkovému ději odpovídá právní posouzení jednání obviněného jako zločinu vraždy podle § 140 odst.1, 3 písm. j) tr. zákoníku, shledává Nejvyšší soud tento závěr jako plně opodstatněný.

IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného P. N. jako podané z jiného důvodu, než je uveden § 265b tr.ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu: JUDr. Robert Fremr