3 Tdo 844/2014
Datum rozhodnutí: 30.07.2014
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1 tr. zákoník, § 206 odst. 3 tr. zákoník



3 Tdo 844/2014 -24

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání podaném obviněným Ing. V. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 64/2014 ze dne 1. dubna 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 134/2013, t a k t o:

I . Podle § 265k odst. 1 trestního řádu s e usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 64/2014 ze dne 1. dubna 2014 a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 134/2013 ze dne 30. ledna 2014 zrušují . II . Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III . Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. 14 T 134/2013 byl dovolatel uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), který byl spatřován ve skutečnosti, že jako jednatel společnosti V. K. H., s.r.o., se sídlem M. K. H, přesto, že na základě úvěrové smlouvy, kterou uzavřel dne 4. 6. 2009 se společností Credium, a. s., přešlo vlastnické právo k nákladnímu vozidlu tovární značky Iveco Daily, v hodnotě nejméně 453.750,- Kč, na společnost Credium, a. s., nepředal nejpozději 3. pracovní den po 24. 2. 2013 toto vozidlo jeho vlastníku spol. Credium, a. s., jak byl na základě shora uvedené úvěrové smlouvy a výzvy vlastníka povinen, ale vozidlo nadále neoprávněně používal pro svou potřebu, přičemž v březnu 2013 je nabídl k prodeji prostřednictvím spol. Autocentrum H., s. r. o., L. T. L., a dne 24. 4. 2013 bylo vozidlo prodáno J. P., za částku 605.000,- Kč, čímž spol. Credium, a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 453.750,- Kč. Za výše uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

O odvolání obv. Ing. V. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 13 To 64/2014 ze dne 1. dubna 2014 tak, že podané odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř) zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Ing. V. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že objektivními znaky naplňujícími skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku je úmyslné přisvojení si cizí věci. Tato věc musí být obviněnému svěřena. V návaznosti na výše uvedené je tedy dle jeho přesvědčení nezbytné posoudit, zda se věřitel, tedy společnost CREDIUM, a. s., stala na základě zajištěného práva převodu podle § 553 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen obč. zákoníku) vlastníkem předmětu úvěrování. Odkázal na úvěrovou smlouvu, z níž je zřejmé, že v době uzavření této smlouvy neexistovalo vlastnické právo věřitele. Vyjádřil tak přesvědčení, že ujednání o tom, že vlastnické právo přejde na věřitele v případě prodlení klienta k předmětu financování, je ujednáním absolutně neplatným pro rozpor s ustanovením § 39 obč. zákoníku. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 188/2005. Z tohoto je dle dovolatele zřejmé, že jeden z podstatných rozdílů mezi platnou smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle ustanovení § 553 obč. zákoníku a § 169 písm. c) obč. zákoníku spočívá v okamžiku, kdy dojde k převodu práva. Dle dovolatele je nepochybné, že ujednání v úvěrové smlouvě pod bodem 6 váže vznik vlastnického práva k vozidlu na věřitele až k době kvalifikovaného prodlení se splněním označených povinností, což je podmínkou odkládací a takovéto ujednání má charakter propadné zástavy a způsobuje jeho neplatnost ve smyslu § 169 písm. c) obč. zákoníku. Uzavřel tak, že jelikož byl v té době oprávněným vlastníkem, nemohl se dopustit trestného činu zpronevěry. V návaznosti na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle § 265k zrušil a popřípadě zrušil i předcházející řízení. Věc pak podle § 265 l vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že s argumentací dovolatele v podaném dovolání, že jeho jednáním nedošlo ke spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, je namístě se ztotožnit, byť ne zcela přesně z důvodů uváděných v podaném dovolání. Uvedl takto, že k uvedenému právnímu názoru dovolatele ohledně platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva se ve svých závěrech vyjádřily již soudy dříve ve věci rozhodující, které smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva uznaly za platnou, což i řádně odůvodnily tím, že v souladu se zákonnými podmínkami byl předmět zajištění jednoznačně identifikován, čímž je zajištěna nezaměnitelnost zajištění závazku. Jednoznačně jsou upraveny i podmínky, za kterých předmět zajištění přechází do vlastnictví úvěrové společnosti na základě zajištění závazku převodem práva podle § 533 občanského zákoníku a také způsob, jakým budou v případě převodu vlastnického práva na úvěrovou společnost vypořádány vzájemné závazky mezi úvěrovou společností a obviněným. Tato stanoviska soudů považuje státní zástupce za přiléhavá. Poukázal však na skutečnost, že skutkovou podstatu přečinu zpronevěry naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu ve výši předpokládané trestním zákoníkem. Taková situace však ve věci dle státního zástupce nikdy nenastala. To proto, že dovolatel předmětné motorové vozidlo zakoupil do svého vlastnictví a společnost CREDIUM, a. s., se na věci podílela pouze tak, že na základě uzavřené úvěrové smlouvy dovolateli poskytla finanční prostředky k financování nákupu automobilu. Po celou dobu trvání úvěrového vztahu s předmětným motorovým vozidlem disponoval pouze dovolatel jako se svým majetkem. Nikdy tak dle vyjádření státního zástupce nedošlo ke svěření motorového vozidla jako věci cizí dovolateli, tento pouze na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva vlastnické právo k předmětnému motorovému vozidlu pozbyl, toto však zůstalo v jeho dispozici. Popsané jednání spočívající v prodeji cizího motorového vozidla tak dle názoru státního zástupce nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, může se však jednat o spáchání trestného činu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku. Hmotně právní závěry Krajského soudu v Praze proto shledal za nesprávné a podané dovolání důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 13 To 64/2014 i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 14 T 134/2013, jakož aby zrušil i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že stěžejní námitka podaného dovolání, tak jak ji koncipoval dovolatel, tedy že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, neboť byl vlastníkem předmětného vozidla, je uplatněna nejen právně relevantně, ale lze ji přiznat i určité opodstatnění a lze k ní uvést následující:

Trestného činu (přečinu) zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podle odst. 3 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

Podle § 553 občanského zákoníku splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).

Podle § 169 občanského zákoníku ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že a) zástavní dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit, b) zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona zastavit jinému, dalšímu věřiteli, c) zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem, d) zástavní věřitel se nesmí po splatnosti pohledávky domáhat jejího uspokojení prodejem zástavy, e) při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu , pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 188/2005 ze dne 5. prosince 2006 skutečně vyplývá, že pokud by podle smlouvy mělo k převodu práva, zejména vlastnického, na věřitele dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o zajišťovací převod a takovéto ujednání by mohlo být podle obsahu považováno za neplatné podle § 169 písm. e) obč. zákoníku. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud ostatně již rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2089/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 2277. Podle tohoto rozsudku je nutno uvážit, že smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je - bez ohledu na její označení - sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, takže taková smlouva je tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 o. z.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pokud soudy dosud ve věci činné dovodily, že uvedená ustanovení v úvěrové smlouvě byla platná, protože dovolatel takovouto neplatnost nenamítal a na základě smlouvy dlouhodobě plnil, nejsou takovéto závěry právně akceptovatelné. Otázka převodu vlastnictví je pro posouzení předmětné věci z hlediska trestného činu zpronevěry otázkou zásadní, a pokud není najisto postaveno, zda podle předmětné smlouvy skutečně vlastnictví na úvěrovou společnost mohlo přejít, nelze spolehlivě učinit závěr o dovolatelově vině trestným činem zpronevěry. Popis skutku tak v tomto směru nevychází z učiněných skutkových zjištění, když na základě provedeného dokazování nelze jednoznačně určit, zda mohlo dojít k převodu vlastnického práva.

Lze také souhlasit s názorem státního zástupce, že i v případě, že by bylo možné jednoznačný závěr o převodu vlastnického práva na věřitele učinit, nebylo ani tak možno, bez dalšího, takovéto jednání kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry. To proto, že dovolatel fakticky předmětné vozidlo od počátku užíval jako vlastník a i v případě, že by v době užívání vlastnictví přešlo na jinou osobu, nelze jednání, které spočívá v nepředání předmětného vozidla skutečnému vlastníku, kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry, neboť se nejedná o věc svěřenou. To proto, že je zřejmé, že k dobrovolnému svěření ze strany vlastníka (úvěrové společnosti) ani z povahy věci dojít nemohlo, neboť dovolatel měl vozidlo ve své moci již před tím, než by úvěrová společnost vlastnictví nabyla.

Výše uvedené ovšem neznamená, že jednání dovolatele nelze kvalifikovat jako jiný trestný čin s ohledem na charakter popsaného jednání a např. i s ohledem na čl. 4.4 Úvěrových podmínek společnosti Credium, a. s., podle kterého se dovolatel zavázal nepřevést vozidlo na žádnou třetí osobu odlišnou od věřitele až do úplného splacení všech závazků, či jako státním zástupcem navrhovaný trestný čin zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku.

Rozhodnutí soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí soudu odvolacího, je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolací soud musel v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit. Zrušil také podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bude tedy na okresním soudu, aby znovu pečlivě posoudil, zda mohlo dojít k převodu vlastnického práva z dovolatele na úvěrovou společnost a na základě takovéhoto posouzení poté případně podřadit jednání dovolatele pod příslušné normy trestního práva. Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka