3 Tdo 841/2003
Datum rozhodnutí: 30.09.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 841/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2003 o dovolání podaném obviněnou G. M. S., roz. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 3 To 43/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 445/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 1 T 445/2002, byla obviněná G. M. S. uznána vinnou dvěma trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Prvního z těchto trestných činů se podle bodu 1) výroku rozsudku dopustila tím, že dne 25. 9. 1996 v B. pod Sv. A., okres H., v místě svého bydliště v domě převzala od P. A., deset štěňat psů rasy Bullmastif a současně se zavázala štěňata prodat, každé za částku nejméně 12.000,- Kč a utržené peníze předat manželům A., přičemž v období od 25. 9. 1996 do konce měsíce června 1997 prodala devět štěňat, získané peníze I. A. a P. A., nepředala a použila je pro svoji potřebu a způsobila jim tak škodu ve výši nejméně 108.000,- Kč. Druhý trestný čin zpronevěry spáchala podle bodu 2) výroku rozsudku tím, že v průběhu měsíce července 2000 v B. pod Sv. A., okres H., v místě svého bydliště v domě postupně převzala od F. K., sedm štěňat psů rasy Bullmastif, současně se zavázala štěňata prodat, každé za částku nejméně 15.000,- Kč a takto získané peníze předat manželům K., přičemž v době od července 2000 do konce měsíce listopadu 2001 prodala šest štěňat různým zájemcům, utržené peníze F. K. a L. K., nepředala a použila je pro svoji potřebu a jedno štěně si přivlastnila a zaregistrovala si je na své jméno, aniž by za ně zaplatila, způsobila jim tak škodu ve výši nejméně 105.000,- Kč.

Dále byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., který podle bodu 3) výroku rozsudku spáchala tím, že dne 29. 11. 2000 v obci K., okres H. B., v rodinném domě převzala na základě uzavřené kupní smlouvy od G. K., fenu španělského mastina jménem E. V. D. s dohodnutou kupní cenou 15.000,- Kč, splatnou ve dvou splátkách, a to první splátka do konce prosince 2000 ve výši 5.000,- Kč a druhá splátka do konce května 2001 ve výši 10.000,- Kč, přestože věděla, že vzhledem ke své dlouhodobě špatné finanční situaci nebude moci závazkům dostát, kupní cenu, a to i přes urgence, v dohodnutých termínech neuhradila a způsobila tak G. K. škodu ve výši nejméně 15.000,- Kč.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 248 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. A. částku 108.000,- Kč, F. K. částku 105.000,- Kč a G. K. částku 10.000,- Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná G. M. S. a poškozená G. K., rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 3 To 43/2003, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 3. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/tr. ř. ).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněná G. M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



Dovolatelka především namítla, že napadené usnesení je stejně jako rozsudek soudu prvního stupně stiženo zásadní vadou spočívající v nesprávné aplikaci mimotrestních právních norem, resp. v úplné absenci aplikace těchto norem, a to konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Ke skutkům popsaným pod body 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že mezi ní a poškozenými byla uzavřena obecná smlouva příkazní podle ust. § 724 až § 732 obč. zák. Jestliže na základě této smlouvy plnila příkaz v podobě zajištění prodeje štěňat psů rasy Bullmastif, měla ze zákona (podle § 728 obč. zák.) nárok na náhradu potřebných a užitečných nákladů, které při plnění smluveného úkolu vynaložila. Náklady, které jí vznikly v souvislostí s péčí o předmětná štěňata, zcela nepochybně představují potřebné, případně užitečné náklady, jež vynaložila jako příkazník při provádění příkazu, tj. při zajišťování prodeje štěňat. V souvislosti s tím dovolatelka učinila závěr, že jí za poškozenými vznikla pohledávka. Shrnula pak, že poškození manželé A. a K. měli vůči ní pohledávku z titulu nároku na vyplacení kupní ceny, kterou ona stržila z prodeje předmětných štěňat, jí naopak vznikla pohledávka za poškozenými z titulu nároku na náhradu potřebných a užitečných nákladů vynaložených v souvislosti se zajištěním prodeje štěňat. Tyto pohledávky se vzájemně kryjí, obě jsou pohledávkami na peněžité plnění, tj. pohledávkami na plnění téhož druhu a jsou tedy pohledávkami způsobilými k započtení (§ 580 obč. zák.). V návaznosti na to dovolatelka konstatovala, že jedním ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu je protiprávnost jednání, jímž ke spáchání trestného činu došlo. Pokud někdo nejedná protiprávně, nemůže být jeho jednání považováno za trestný čin, i kdyby jinak po formální stránce všechny ostatní znaky skutkové podstaty některého trestného činu naplněny byly. Za těchto okolností a s ohledem na zmíněnou právní úpravu se dovolatelka podle svého přesvědčení nemohla chovat protiprávně, pokud se vůči poškozeným domáhala toho, nač měla ze zákona nárok. Uspokojila-li tento svůj nárok formou započtení proti pohledávce poškozených na vyplacení peněžních prostředků získaných z prodeje štěňat, nemůže být toto jednání považováno za trestný čin, neboť tak byla oprávněna učinit. Znak protiprávnosti takového jednání proto objektivně nemůže být naplněn. Též ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka namítla, že soudy obou stupňů na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly (případně vůbec neaplikovaly) právní úpravu stanovenou občanským zákoníkem. Dále uvedla, že mezi ní a poškozenou G. K. byla uzavřena kupní smlouva ve smyslu § 588 a násl. obč. zák. Přitom zdůraznila, že v rámci trestního řízení byly provedeny důkazy, z nichž vyplývá, že vůči poškozené uplatnila reklamaci vad uvedeného zvířete, tj. feny E. V. D. jako předmětu koupě, na něž nebyla při uzavírání kupní smlouvy ze strany poškozené upozorněna. Vzhledem k těmto skutečnostem uplatnila vůči poškozené nárok z odpovědnosti za vady podle § 597 obč. zák. s tím, že nejprve hodlala od kupní smlouvy odstoupit, ovšem vzhledem k odmítavému postoji poškozené nakonec uplatnila pouze nárok na přiměřenou slevu ze sjednané kupní ceny. Za tohoto skutkového stavu je podle dovolatelky s ohledem na ust. § 597 obč. zák. zřejmé, že nemůže být považováno za protiprávní, pokud neuhradila poškozené zbytek původně sjednané kupní ceny. V této situaci nemůže být spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, neboť přinejmenším znak protiprávnosti jejího jednání zcela absentuje a více než pochybovat lze rovněž o naplnění materiální stránky trestného činu.

Z popsaných důvodů dovolatelka v petitu dovolání navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 3 To 43/2003, a současně i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2002, č.j. 1 T 445/2002-241, jakožto část řízení napadenému rozhodnutí předcházející, v celém rozsahu zrušil dle ust. § 265k odst. 1 tr. řádu a poté dle ust. § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se v souladu s ust. § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že námitky dovolatelky proti právnímu hodnocení skutku popsaného v bodě 3) rozsudku soudu prvního stupně nelze akceptovat. Dovolatelka konstruuje odlišnou skutkovou situaci, než k jaké dospěly soudy v meritorním rozhodnutí, a teprve na tom základě definuje údajné vady v hmotně právním hodnocení. Takové výhrady však deklarovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod nenaplňují. Podle názoru státního zástupce však je třeba podanému dovolání přisvědčit, pokud jde o skutky popsané pod body 1) a 2) výroku o vině (byť měl být přesněji uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.). Soudy obou stupňů při právním posouzení věci neaplikovaly v úvahu připadající ustanovení hmotného práva občanského, která mají pro posouzení dotyčných skutků zásadní význam. Pokud by tak učinily, nemohly by dospět k právnímu závěru o vině G. M. S. dvojnásobným trestným činem zpronevěry, jehož se měla dopustit způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce přitom vyjádřil výhrady vůči postupu soudu při stanovení výše škody. Dodal, že po řádném zjištění škody by ovšem připadalo v úvahu další hmotně právní posouzení, a to podle § 728 obč. zák. a dále podle § 580 a § 581 obč. zák. Teprve po takto provedeném hmotně právním posouzení může soud podle státního zástupce dospět ke správnému závěru o výši způsobené škody a tím i ke správné právní kvalifikaci jednání obviněné. Uvedený závěr se plně vztahuje rovněž na rozhodnutí o náhradě škody. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud z podnětu dovolání obviněné v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst. 1 tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č. j. 3 To 43/2003, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2002, č. j. 1 T 445/2002 - 241, a to ve výroku o vině v bodech 1) a 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody v bodech 1. a 2. (ohledně poškozených P. A. a F. K.), a současně aby podle § 265k odst. 2 druhá věta tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněná G. M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr.ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci ovšem dovolatelka ve vztahu k bodům 1), 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně de facto v prvé řadě činí na základě vlastní úvahy skutková zjištění, která soudy neučinily, ač je učinit měly, resp. modifikuje skutková zjištění soudu prvního stupně akceptovaná soudem odvolacím (dovozuje existenci namítaných pohledávek vůči poškozeným - náklady, které jí vznikly v souvislostí s péčí o předmětná štěňata - a jejich následné uspokojení ve vztahu k pohledávkám poškozených) a teprve v návaznosti na to dovozuje vady hmotně právní povahy, jejichž důsledkem mělo být nesprávné právní posouzení skutku. Primárně tak namítá existenci skutkových okolností, které podle ní soudy nevzaly v úvahu, resp. ani nezjišťovaly, ačkoliv jejich význam podle občanského práva měl být relevantním hlediskem pro správné posouzení její trestní odpovědnosti.

To obdobně platí i pro námitku dovolatelky k bodu 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pokud poukazuje na to, že z provedených důkazů vyplývá, že vůči poškozené uplatnila reklamaci vad uvedeného zvířete (nárok na přiměřenou slevu z kupní ceny), na něž nebyla při uzavírání kupní smlouvy ze strany poškozené upozorněna, a vzhledem k tomu nemůže podle jejího názoru se zřetelem k ust. § 597 obč. zák. být její jednání spočívající v neuhrazení zbytku kupní ceny považováno za protiprávní a nemůže tak v této situaci být spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. I v tomto případě totiž ve skutečnosti jde o námitky skutkové spojované s hmotně právními důsledky.

Lze tedy dovodit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatelka se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2003



Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler



Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý