3 Tdo 839/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 839/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o dovolání podaném obviněným M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 12 To 76/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 38/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 6 T 38/2006, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., který podle výroku rozsudku spáchal tím, že dne 18. 11. 2005, kolem 10.15 hodin v blízkosti křižovatky, po vzájemné slovní rozepři fyzicky napadl D. Z., tak, že ho vícekrát (nejméně třikrát) udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil podkožní krevní výrony v místě zevních koutků očí a v okolí obou očnic a drobný krevní výron a oděrku na vnitřní straně dolního rtu a pohmoždění krční páteře, což vedlo k podstatnému omezení v běžném způsobu života poškozeného na dobu dvou týdnů, v důsledku přiložení zpevňovacího límce na krční páteř a s tím souvisejících bolestí krční páteře a obtíží při pohybu hlavou, a dále úderem pěstí rozbil výplň okna v levých předních dveřích nákladního vozidla Nissan Cabstar, čímž způsobil majiteli vozidla V. K., škodu ve výši nedosahující částky 5.000,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. A., a. s., a V. K. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občansko právních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný (proti výroku o trestu) a v jeho neprospěch rovněž státní zástupce (proti výrokům o vině a trestu), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 12 To 76/2007, jímž k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem v téže podobě, jak jej ve svém rozsudku formuloval soud prvního stupně, avšak jednání obviněného po právní stránce kvalifikoval nejen jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ale zároveň jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za oba jednočinně se sbíhající trestné činy pak obviněnému podle § 221 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. O odkázání poškozených s jejich nároky na náhradu na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 1 tr. ř.) rozhodl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného pak bylo výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 3. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, a to proti výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že na rozdíl od soudu prvního stupně použil odvolací soud nepřiléhavou právní kvalifikaci skutku, jestliže jeho jednání posoudil rovněž jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Protože se jedná o trestný čin úmyslný, muselo by podle dovolatele být spolehlivě prokázáno, že vzhledem k okolnostem činu chtěl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že poškozenému způsobí zranění, které jej omezí v běžném způsobu života na dobu delší než sedm dní. Podle dovolatele bylo ze znaleckého posudku a z výpovědi znalkyně v hlavním líčení dne 6. 10. 2006 zjištěno, že násilí působící na tělo poškozeného bylo malé intenzity a že u zdravé osoby by nevyvolalo takový následek, který v posuzovaném případě nastal u poškozeného, který trpěl onemocněním krční páteře. Za těchto okolností lze podle dovolatele dovodit, že za stavu, kdy o onemocnění poškozeného nevěděl, nelze mu přičítat úmysl (ani v eventuální formě), jenž by zahrnoval příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Dovolatel zdůraznil, že tato příčinná souvislost byla přerušena právě v důsledku onemocnění poškozeného, neboť nebýt této skutečnosti, nedošlo by ani k jeho zranění. Na tomto základě vyslovil dovolatel přesvědčení, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jeho jednání bylo zcela způsobilé přivodit poškozenému zranění odpovídající újmě na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí je proto založeno na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel odvolacímu soudu současně vytkl, že pokud na jedné straně ve svém rozhodnutí uvedl, že skutkové závěry soudu prvního stupně považuje za správné, nemohl na druhé straně sám hodnotit znalecký posudek jinak než soud prvního stupně, protože v odvolacím řízení sám žádné důkazy neprováděl. Pokud nevyslechl ani příslušnou znalkyni, stěží mohl z jejího posudku vyvodit vlastní skutkové závěry, a pokud tak učinil, je podle dovolatele zřejmé, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu ústnosti a bezprostřednosti řízení i zásadu, podle níž je výsadním právem procesního soudu hodnotit provedené důkazy.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že s dovolatelem lze sice souhlasit v tom, že odvolací soud rozhodoval rozsudkem v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., avšak tato procesní námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně však výše uvedenému důvodu dovolání odpovídá dovolatelova argumentace, že odvolací soud odkázal na zjištění prvostupňového soudu a přitom v podstatě nijak neodůvodnil právní posouzení skutku též jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně pak v daném směru shledala dovolání důvodným, neboť závěr o existenci zavinění zahrnujícího všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním dovolatele a následkem trestného činu předpokládaným v § 221 odst. 1 tr. zák., podle jejího názoru v rozhodnutí odvolacího soudu chybí. Po subjektivní stránce by v posuzovaném případě muselo být úmyslným zaviněním (§ 4 tr. zák.) zahrnuto nejen samotné zjištění, že dovolatel poškozeného vícekrát udeřil pěstí do obličeje, ale i okolnost, že útok byl způsobilý zranění přivodit i v případě, že by poškozený netrpěl zdravotními komplikacemi. Musel by být učiněn rovněž závěr o tom, že onemocnění krční páteře nepředstavuje pro obviněného nepředvídatelný příčinný průběh. Tyto závěry měly být v rozhodnutí odvolacího soudu náležitě vyloženy. Skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem, na který odvolací soud ve svém rozsudku odkázal, podle názoru státní zástupkyně přitom neobsahuje žádné konkrétní zjištění, které by vyjadřovalo úmysl obviněného (dovolatele) způsobit zranění poškozenému, nebo zjištění o jeho srozumění s takovým následkem. Skutková věta ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, pak podle státní zástupkyně neodpovídá právnímu závěru o formě zavinění z hlediska posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. V takovém případě jde o vadu odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro kterou nemůže napadené rozhodnutí obstát. Vzhledem k těmto důvodům státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud podanému dovolání vyhověl a v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 12 To 76/2007, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jímž je dovolací soud vázán. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). To znamená, že v případě, je-li uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je třeba konstatovat, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci poukázal na to, že odvolací soud v rozporu se zásadami trestního řízení založil své rozhodnutí o dovolatelově vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. na jiném hodnocení důkazů (znaleckého posudku) než soud prvního stupně, ačkoliv sám v odvolacím řízení žádné důkazy neprovedl. Protože i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného vyslovila názor, že odvolací soud porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. (podle něhož může odvolací soud rozhodnout rozsudkem jen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn), považoval Nejvyšší soud za potřebné alespoň na okraj se těmito otázkami zabývat. Především je třeba poznamenat, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. To je zřejmé jednak proto, že do svého rozsudku převzal skutek v jeho zcela nezměněné podobě, a plyne to i z odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud zde poukázal na to, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně považuje z hlediska ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. za správný a úplný (viz str. 3). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že skutek bylo po právní stránce zapotřebí posoudit též jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. To znamená, že nesdílel právní názor nalézacího soudu o tom, že zjištěné skutkové okolnosti svědčí o nedostatku úmyslného zavinění obviněného (dovolatele) ve vztahu ke způsobené újmě na zdraví. K odvolání státního zástupce proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Nové rozhodnutí pak učinil na podkladě skutkového stavu věci z rozsudku soudu prvního stupně, který v tomto směru shledal správným. Nelze mu proto vytknout, že ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. použil vadně.

Obviněný ovšem odůvodnil své dovolání především s poukazem na to, že předmětný skutek byl z hlediska hmotného práva posouzen nesprávně, protože v něm vyjádřené konkrétní skutečnosti nesvědčí o dovolatelově úmyslném zavinění ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., zejména z nich nelze vyvodit příčinný vztah mezi uskutečněným jednáním a způsobeným následkem. V této části je třeba podané dovolání považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.

Při posuzování opodstatněnosti dovolání obviněného M. V. pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za ublížení na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení zákona se podle judikaturou ustálené praxe (viz např. R II/1965, R 16/1986 SbRt.) nepovažuje každá porucha zdraví poškozeného, ale jen taková porucha (onemocnění, poranění), která mu ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu kolem 7 dnů. Poněvadž u trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. zákon vyžaduje úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.), je třeba aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Nestačí proto, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, nýbrž musí být též prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení újmy na zdraví (srov. např. R 22/1968 SbRt.). V uvedené souvislosti je nutno dále vzít v úvahu, že (obecně) příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá jeho trestní odpovědnost jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut pachatelovým zaviněním. U trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. přitom musí toto zavinění mít formu úmyslu, ať již přímého či nepřímého (eventuálního).

Podle skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně (z něhož následně vycházel odvolací soud) obviněný (dovolatel) poškozeného napadl opakovanými údery pěstí do obličeje. Takto vykonané násilí mělo za následek, že poškozenému byly způsobeny podkožní krevní výrony v místě zevních koutků očí a v okolí obou očnic, drobný krevní výron a oděrka na vnitřní straně dolního rtu. Především však poškozený utrpěl současně i pohmoždění krční páteře, které vedlo k podstatnému omezení v jeho běžném způsobu života na dobu dvou týdnů, neboť mu musel být přiložen zpevňovací límec na krční páteř, a dále v důsledku s poraněním souvisejících bolestí a obtíží při pohybu hlavou. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů (především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství), zjistil a vzal za prokázáno, že všechna výše uvedená poranění byla poškozenému způsobena výše popsaným útokem (viz str. 6 rozsudku). Z výpovědi znalkyně pak soud zjistil rovněž to, že poškozený trpí anomáliemi na krčních obratlích s degenerativními změnami, takže i menší násilí mohlo vést k blokovému postavení krčních obratlů, a že je méně pravděpodobné, aby takový následek nastal u průměrně zdravé osoby jeho věku (viz str. 8 rozsudku). Protože intenzita použitého násilí byla podle znalkyně poměrně malá, dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného (dovolatele) a jím způsobeným následkem, nebyla zahrnuta jeho úmyslem (§ 4 tr. zák.), ale toliko nedbalostí (§ 5 tr. zák.). Z důvodu absence úmyslného zavinění proto jednání obviněného (dovolatele) po právní stránce neposoudil též jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a tuto právní kvalifikaci ze žalovaného skutku vypustil.

Naproti tomu odvolací soud na témže skutkovém základě ve svém rozhodnutí zdůraznil (viz str. 4, 5 rozsudku), že útok ze strany obviněného (dovolatele) byl veden především opakovanými údery pěstí, přičemž právě tímto mechanismem mohlo být podle znalkyně poškozenému způsobeno zranění popsané ve výroku rozsudku prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu přitom nebylo podstatné, že uskutečněné násilí bylo jen menší intenzity. Dovodil tedy, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., aniž by současně své právní úvahy v odůvodnění rozhodnutí blíže rozvedl.

Jestliže budou zásady, které Nejvyšší soud k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. úvodem vyložil, aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak lze dovodit, že obviněný (dovolatel) jednak úmyslně jednal, neboť poškozeného způsobem popsaným v rozsudcích obou soudů fyzicky napadl, a jednak že poškozený v důsledku tohoto napadení utrpěl újmu na zdraví, která vzhledem k její povaze a délce obtíží poškozeného byla soudy právem považována za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák.

Z hlediska příčinné souvislosti se pak za příčinu následku považuje každé jednání, bez kterého by následek nebyl nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) nepochybně neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Právě takto je v daném případě třeba nahlížet na zdravotní indispozici poškozeného, u kterého mohlo dojít k poranění krční páteře i při použití menšího násilí než u zdravé osoby jeho věku. Ačkoliv obviněný (dovolatel) v době inkriminovaného činu zdravotní stav poškozeného neznal, nelze na druhé straně přehlédnout to, že útok na poškozeného vedl opakovanými údery pěstí, které směřovaly vůči jeho hlavě (obličeji). Intenzitu tohoto útoku nelze s odkazem na závěry znaleckého posudku bagatelizovat jen tím, že šlo o násilí menší intenzity, bylo-li současně zjištěno, že údery byly intenzivní do té míry, že musely vést i k otřesům hlavy, pokud zároveň zanechaly v obličeji poškozeného objektivně zjištěné stopy, mj. v podobě krevních výronů okolo očí. Obviněný (dovolatel) přitom znal všechny rozhodné skutečnosti vztahující se ke způsobu napadení poškozeného, kterého - jak výše uvedeno - několikrát udeřil do hlavy, tedy do míst, kde se nacházejí důležité a citlivé orgány. Za těchto okolností si přinejmenším v hrubých rysech musel být vědom toho, že jeho jednání nezůstane bez následků na zdraví poškozeného, jak k tomu také v daném případě skutečně došlo. Ačkoliv nebylo zjištěno, že by takový následek přímo chtěl (§ 4 písm. a/ tr. zák.), počínal si za konstatovaných skutkových okolností způsobem svědčícím přinejmenším o jeho srozumění s tím, že trestně relevantní následek způsobí. Jednal tedy v úmyslu nepřímém (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Lze tedy uzavřít, že skutkový stav věci (zjištěný soudem prvního stupně a převzatý soudem odvolacím) v posuzované věci umožňoval právní posouzení skutku též jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto shledal napadený rozsudek odvolacího soudu věcně správným, přestože mu jinak lze důvodně vytnout, že jeho kusé a nepřesvědčivé odůvodnění postrádá náležitosti předpokládané v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. zák.).

S ohledem na všechny shora rozvedené důvody nepovažoval Nejvyšší soud podané dovolání ani v relevantně uplatněné části za jakkoliv opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného M. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. srpna 2007



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler