3 Tdo 835/2010
Datum rozhodnutí: 10.11.2010
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1,2 písm. a), e) ) tr. zák.




3 Tdo 835/2010 -53 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2010 o dovolání podaném D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2009, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje ,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 7/2009 ze dne 13. 11. 2009 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Po skutkové stránce šlo o to, že po předchozích výhrůžkách prostřednictvím SMS, adresovaných své bývalé manželce A. K., dne 4. 4. 2009 kolem 01.00 hod. v obci H., H., rozbil skleněnou výplň uzamčených bočních vstupních dveří a za užití klíčů, které byly v zámku z vnitřní strany dveří, vnikl do rodinného domku manželů M. a M. S., kde vzbudil svého syna D. K., který spal v přízemí domu, požadoval po něm, a to i za užití násilí, aby mu sdělil, kde je jeho matka A. K., a poté, kdy se od něho dozvěděl, že není doma, v jí užívané ložnici polil alkoholem, který vzal z ledničky, šatníkovou skříň a koberec kolem postele a zapálil, přestože předpokládal, že v domě spí jeho další syn nezletilý A. K., a rodiče jeho bývalé manželky M. a M. S., když fakticky se v domě nacházeli pouze nezletilý A. K. a M. S., a věděl, že v důsledku takto založeného požáru mohou tyto osoby uhořet nebo se udusit zplodinami hoření, přičemž s tímto následkem byl při následném opuštění domu srozuměn; ke smrti jmenovaných nedošlo pouze vzhledem k včasnému ohlášení požáru, které učinil Z. B., jehož požádal o pomoc D. K. ml.; požárem obžalovaný způsobil M. a M. S. na jejich rodinném domě, jehož hodnota činila 3.788.040,- Kč škodu ve výši nejméně 751.123,- Kč, a další škodu zničením vybavení domu a věcí ve výši nejméně 143.600,- Kč, z toho ve výši nejméně 30.000,-Kč ke škodě A. K. . Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal D. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. potom při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodně neměl v úmyslu svým jednáním někoho ohrozit na životě a již vůbec ne někoho zavraždit, když jediným motivem jeho jednání bylo pomstít se své bývalé manželce, a to zničením jejích osobních věcí, a to i proto, že mu bránila ve styku se syny. Poukázal i na to, že věděl o tom, že v kritické době byl v domě i jeho mladší syn, kterého má rád a rozhodně by mu neublížil. Tvrzení o tom, že musel vědět, že osoby v domě za dané situace mohou uhořet nebo se udusit má za takové, že není ničím podloženo. To i s ohledem na to, že v rozhodné době mluvil před domem se sousedem B., a pokud by tomu tak nebylo, do domu by se vrátil a vzbudil osoby v domě tak, aby mohly odejít nebo by se snažil uhasit zapálenou skříň. Toto jeho tvrzení, které uváděl v průběhu celého trestního řízení potom nebylo nijak vyvráceno a nejsou na místě žádné spekulace o tom, co by se stalo, pokud by nebyl na místě v uvedené době B. Z uvedených skutečností je tedy zjevné, že nenaplnil subjektivní stránku pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. a chybí tedy jeho zavinění, ať už formou přímého či nepřímého úmyslu. Takto poukázal i na samotnou argumentaci odvolacího soudu uvedenou v důvodech napadeného rozsudku, v rámci které uvedl, že obžalovaný, s ohledem na stav opilosti, ve kterém se nacházel, nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, ale tím není vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat . I z uvedeného plyne, že ani soud nemohl dospět k závěru, že jednal v úmyslu nepřímém (někoho zavraždit), pokud nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, neboť takto nejedná úmyslně ve vztahu k jejich naplnění a nemůže být s nimi ani srozuměn. Jeho jednání je tak v uvedeném směru nesprávně právně kvalifikováno, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí zrušil a poté věc sám rozhodl dle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. a to tak, že mě zprostí obžaloby ve vztahu k trestnému činu pokusu vraždy a uzná mě případně vinným spácháním trestného činu porušování domovní svobody, případně trestným činem poškozování cizí věci a za toto jednání mi uloží přiměřený trest .

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že se v něm zabývala klíčovou námitkou dovolatele spočívající v jeho tvrzení o absenci jeho zavinění v podobě úmyslu ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. V této souvislosti uvedla (po obsáhlém rozboru zavinění, jakožto vnitřního psychického vztahu pachatele k porušení nebo ohrožení objektu trestného činu), že závěry v tomto smyslu přijaté oběma soudy obstojí, pokud jednání dovolatele v rozhodné době mají za jednání v nepřímém úmyslu. Poukázala také na to, že pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že dovolatel nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, není tak vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat. Odvolací soud měl podle státní zástupkyně na mysli lhostejnost nepravou, která zahrnuje situaci, kdy je pachateli jedno, zda nastane následek relevantní pro trestní právo či nikoliv a jde tak o určitý stav jeho nerozhodnosti. K oběma možným alternativám, kterých si je pachatel vědom, má ale opět aktivní volní vztah projevený navenek chováním a zaujímá tak kladné stanovisko jak tomu, že nastane relevantní následek, tak k tomu, že tento nenastane. Jde tak o jeho srozumění ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., neboť i přes jistý stupeň lhostejnosti pachatel určitým způsobem akceptuje způsobený následek, kterého si je jako možného vědom, tedy je zahrnut jeho vůlí. Poukázala na to, že v kritické době věděl, že se v domě (který zapálil) zdržují další osoby, které mohly jím založeným požárem utrpět smrtelné zranění. Přitom nepočítal se žádnou okolností, pro kterou by nemohl nastat předpokládaný následek, když nemohl předpokládat reakci v té době přítomného svědka B., který duchapřítomně pomohl vyprostit A. K. a M. S. z hořícího domu. Pokud následně zavolal hasiče, nemohl ani předpokládat, že tito přijedou k požáru včas. Jeho jednání tak vykazuje všechny znaky vyžadované ustanovením § 4 písm. b) tr. zák. do té míry, že lze dospět k závěru, že jednal v nepřímém úmyslu a nešlo tak o stav lhostejnosti, což by mohlo nepřímý úmysl vylučovat. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm.e) tr. ř. odmítl.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně je klíčovou a určující námitka dovolatele stran naplnění všech znaků subjektivní stránky pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák., kterým byl shledán vinným. Takto vedená námitka je z pohledu zvoleného dovolacího důvodu uplatněna nejen právně relevantně, ale současně je i důvodnou. Trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, v případě pokusu k tomuto trestnému činu ten, kdo se o takový následek pokusí. Z uvedeného je nezbytné vycházet při úvahách o zavinění dovolatele, a to zejména při zjišťování toho, zda jednal v tzv. úmyslu nepřímém (to samozřejmě s ohledem na naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy, při vědomí, že byl shledán vinným jejím pokusem, a to v uvedené kvalifikované skutkové podstatě). Z učiněných skutkových zjištění je nepochybné, že dovolatel vnikl násilím do domu, kde bydlela jeho bývalá manželka s rodiči a dvěma syny ve věku jedenáct a patnáct let. Stejně tak je jisté, že dovolatel staršího syna vzbudil a když ten sdělil, že jeho matka není doma, dovolatel potom ze vzteku na její osobu nakonec i polil skříň v ložnici (s jejím šatstvem) alkoholem, kterou zapálil a vzápětí odešel. Krátce na to potkal u domu svědka B. (souseda), kterému také (na jeho dotaz) potvrdil, že skříň zapálil a poté z místa odešel. Po celý průběh trestního řízení, které bylo vůči dovolateli pro toto jeho jednání vedeno potom uváděl, že svým počínáním nechtěl nikoho usmrtit (natož zavraždit) a za absurdní považuje i to, že měl úmysl usmrtit své syny. Za jedinou motivaci svého jednání potom označil svůj vztek na bývalou manželku (proto také zapálil skříň s jejím šatstvem ve snaze jí takto uškodit), když současně se syny ani s bývalou tchyní neměl žádných sporů. Tato tvrzení dovolatele jsou součástí ve věci učiněných skutkových zjištění, přičemž nelze nijak dovodit, že by šlo o tvrzení účelová. Stejně tak je na místě pohlížet i na jeho tvrzení, že pokud by před domem nebyl soused B. (kterému potvrdil, co se stalo), že by se vrátil do domu a vzbudil tam přítomné osoby a snažil se skříň uhasit. Lze proto souhlasit s tím, že za daného stavu věci tato jeho tvrzení nebyla nijak vyvrácena a další úvahy (i soudů) tak mají spekulativní charakter, když další případné testování věrohodnosti výpovědí dovolatele v tomto směru se jeví jako nemožné. To vše za i s ohledem na to, že trestný čin vraždy je zpravidla páchán v úmyslu přímém, když v posuzované věci také zjevně absentuje vražedný motiv. Jak již řečeno, trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. K otázce lhostejnosti k následku je namístě uvést, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Přitom zpravidla na základě výpovědi pachatele je dovozováno jeho srozumění s následkem a tedy úmysl nepřímý. Tak tomu bude tehdy, jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Avšak vůle pachatele, ať už ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku v podobě smrti jiného a musí tak být dán aktivní vztah pachatele právě k onomu následku. V posuzované věci však takový vztah nebyl soudy řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování a také z nich logicky nevyplynul. Při zkoumání toho, zda dovolatel jednal v nepřímém úmyslu označené osoby zavraždit (pokusil se o to), nepostačí pouhé zjištění, že polil alkoholem skříň se šatstvem v domě a tuto zapálil a že proto věděl, že takto může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet i z okolností, za kterých se tak stalo, jakým motivem byl veden, co takovému útoku předcházelo, jak byl proveden, jak se požár rozšiřoval, kde byly další osoby v domě, jaké byly možnosti jejich varování a úniku a konečně, zda dovolatel mohl také předpokládat ve svém vědomí, jak efektivně mohl při jeho odchodu z místa pomoci osobám v domě svědek B. Teprve tehdy, pokud objasnění všech těchto okolností prokáže úmysl dovolatele spáchat vraždu (třeba i v úmyslu nepřímém), bude namístě jej uznat vinným tímto trestným činem či pokusem k němu. Konečně v těchto souvislostech lze poukázat i na to, že i odvolací soud poněkud nepřiléhavě uvedl, že dovolatel, s ohledem na stav opilosti, ve kterém se nacházel, nepřemýšlel nad důsledky svého jednání, když zároveň bez dalšího uvedl, že tím není vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat. K naplnění subjektivní stránky pokusu k označenému trestnému činu tak nestačí pouhé zjištění, že dovolatel jednal úmyslně, ale je nezbytným prokázat také to, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku u tohoto trestného činu uvedeného. Zůstanou-li však po vyčerpání všech dosažitelných důkazů vzhledem k obhajobě dovolatele pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení zavinění, zejména i úmyslu přivodit následek uvedený v § 219 tr. zák., je nutno rozhodnout (obecně) ve prospěch obviněného (na základě principu in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny).

V dané věci tak lze přisvědčit uvedené námitce dovolatele s tím, že popis skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a soudy učiněná skutková zjištění nedovolují ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přijmout spolehlivě učiněný hmotně právní závěr o tom, zda dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) e) tr. zák., případně zda se tak stalo způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeným. Odvolací soud přitom v rámci své přezkumné činnosti konstatované vady nezjistil a tedy nenapravil, ačkoliv jejich odstranění v odvolacím řízení přicházelo v úvahu s ohledem na ustanovení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.

Protože Nejvyšší soud shledal takto podané dovolání podle hledisek uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. tr. ř. v relevantně uplatněné části důvodným, postupoval dále podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.

Řízení ve věci se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude znovu rozhodovat o řádném opravném prostředku uplatněného dovolatelem. V novém řízení se bude muset zabývat věcí v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a to zejména v tom směru, zda dovolatel v kritické době s ohledem na učiněná skutková zjištění (případně jejich doplnění detailním výslechem dovolatele, svědků D. K. ml., Z. B., M. S. či odborným posouzením vývoje rozsahu požáru) mohl předpokládat případný následek v podobě ublížení na zdraví (jakého rozsahu a jakým osobám). To s ohledem na přesné zjištění právě vývoje požáru z hlediska zejména časového ve vztahu k jednání dovolatele, k rozmístění jednotlivých osob v domě, jejich včasného varování a možnosti úniku i z pohledu svědka B. a jím poskytnuté součinnosti. Teprve po doplnění dokazování v uvedeném směru bude moci odvolací soud přistoupit k pečlivému posouzení jednání dovolatele, a to zejména i ve vztahu k v úvahu přicházejícímu následku, když v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě (přesvědčivě) vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry (zejména stran naplnění subjektivní stránky) stran přesně zjištěného skutku dovodil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka