3 Tdo 832/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 832/2013 -55 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovoláních, která podali obvinění I. A., a I. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2013, č. j. 2 To 17/2013-776, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 5/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 53 T 5/2012-679, byli obvinění I. A. a I. M. uznáni vinnými pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, které po skutkové stránce spočívaly v tom, že obvinění společně po vzájemné domluvě, se záměrem opatřit si finanční prostředky i za cenu usmrcení poškozeného, dne 5. 4. 2012 v době kolem 18:08 hodin v B., na ulici M., po předchozím zamaskování a s předem připravenými zbraněmi nelegálně drženou samonabíjecí pistoli SIG SAUER model P225, ráže 9 mm Luger, výr. č., a plynovou pistolí zn. BLOW C06, ráže 9 mm, P.A.Knall, výr. č., vstoupili do prostoru směnárny poškozeného Ing. B. A., v okamžiku, kdy tento po ukončení pracovní doby otevřel dveře směnárny na chodbu a měl v batohu přichystanou finanční hotovost ve výši 1.430.574,- Kč v různých měnách s tím, že si ji odnese domů. Namířili zbraně na poškozeného a tohoto fyzicky napadli, kdy došlo k potyčce mezi obžalovaným A. a poškozeným, který uchopil rukama jeho pistoli za závěr, strhl ji bokem tak, že hlaveň mířila do prázdného prostoru, oba spadli na zem, načež došlo k výstřelu, který směřoval šikmo vzhůru, poškodil okno směnárny a střela zůstala v rámu okna v protilehlém domě. Oba obžalovaní bili poškozeného do hlavy a do celého těla, obžalovaný M. mu přikládal k tělu elektrický paralyzér, načež obžalovaný A. ve chvíli, kdy poškozený předstíral bezvědomí, ležíc na zádech na podlaze směnárny, mu přiložil ústí hlavně pistole SIG SAUER P225 nabité ostrými náboji ráže 9 mm Luger zepředu na levou stranu hrudníku do oblasti srdce a opakovaně zmáčkl spoušť, kdy k zamýšlenému následku usmrcení poškozeného nedošlo pouze náhodou k výstřelu z důvodu zaseknutí vystřelené nábojnice v nábojové komoře. Poté se zmocnili batohu poškozeného s finanční hotovostí a ze směnárny utekli, načež poškozený je začal pronásledovat a za pomoci kolemjdoucích lidí se podařilo oba obžalované i s odcizenou finanční hotovostí zadržet na ulici N. u vozidla značky BMW, RZ:, kterým na místo činu přijeli a po přepadení chtěli ujet,
přičemž uvedeným jednáním způsobili Ing. B. A. škodu ve výši 1.430.574,- Kč a tento v důsledku shora popsaného jednání utrpěl zranění, a to ránu cca 3 cm v oblasti meziprstní řasy 1. a 2. prstu pravé ruky, tržnou ránu posledního článku malíku se snesením nehtu, tržnou ránu na hlavě velikosti cca 4 cm a ulomení špičky řezáku vlevo nahoře, která si vyžádala ošetření a hospitalizaci v nemocnici .

Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody I. A. ve výměře osmnácti roků a I. M. ve výměře patnácti roků a deseti měsíců. Pro výkon trestu byli oba podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byly dále oběma obviněným uloženy tresty propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v případě obviněného I. A. osobního motorového vozidla značky BMW 328i stříbrné barvy, VIN:, registrační značky, a v případě obviněného I. M. plynové pistole zn. BLOW C06, ráže 9 mm, P.A.Knall, v. č. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jim soud uložil rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to elektrického paralyzéru černé barvy s nápisem PRO SECUR. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému ALDIN, s. r. o., se sídlem B., Š., IČ:, částku ve výši 29.868 Kč a poškozenému Ing. B. A. částku ve výši 200.000 Kč. S nárokem na náhradu škody, resp. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy soud poškozeného Ing. B. A. odkázal výroky podle § 229 odst. 1 tr. ř., resp. 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obou obviněných rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2013, č. j. 2 To 17/2013-776, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 2. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění následně dovolání , jimiž současně napadli v celém rozsahu i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Obviněný I. A. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k jeho osobě. Je přesvědčen, že v jeho případě došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry učiněnými soudy na straně druhé, a to v kvalitě, která odůvodňuje přezkum skutkových zjištění i v rámci dovolacího řízení. V této souvislosti poznamenal, že v podstatě jediným přímým důkazem v posuzované věci byla výpověď poškozeného Ing. A., která ovšem byla soudy hodnocena v rozporu se zásadami formální logiky, a to právě s ohledem na použitou výslednou právní kvalifikaci celého jednání. Celkem tři výpovědi učiněné poškozeným se totiž od sebe lišily v jednotlivostech, na které dovolatel poukazoval již v rámci podaného řádného opravného prostředku (odvolání). Z tohoto důvodu nemohly sloužit za základ skutkových zjištění.

V další části dovolání obviněný (dovolatel) připomněl, že původně proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to za situace, kdy již poškozený učinil ve věci první výpověď. Teprve po více než třech měsících bylo jeho jednání překvalifikováno na pokus trestného činu vraždy podle § 21 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, a to na základě v pořadí druhé výpovědi poškozeného. Celkově pak má dovolatel za to, že původní právní kvalifikace jeho jednání byla přiléhavější. Pokud použita nebyla, je dán uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení dovolatel spatřuje též v tom, že při ukládání trestu nebylo dostatečně přihlédnuto ke skutečnosti, že byl uznán vinným toliko pokusem trestného činu. Tím došlo k porušení ustanovení trestního zákoníku týkajících se ukládání trestu v případech, že nedošlo k dokonání trestného činu. Jestliže odvolací soud tato pochybení nenapravil a jeho odvolání zamítl jako nedůvodné, pak zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Proto dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2013, č. j. 2 To 17/2013-776, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 57 T 5/2012, a to v celém rozsahu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný obžaloby zprošťuje, nebo ho uznal vinným trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu odpovídající trest. Současně vyjádřil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný I. M. v dovolání namítl, že jednání podle soudy zjištěného skutkového stavu věci nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy, byť ve stádiu pokusu. Posouzení jeho viny se podle jeho názoru navíc opírá o důkazy převážně nepřímé, účelově doplněné pouhými domněnkami soudu. Poškozený jej jako spolupachatele loupežného přepadení označil teprve před soudem, kde již bylo jasné, kdo je obžalován. Za usvědčující důkazy nemohly být vzaty ani jeho pachová stopa na použité zbrani, k jejímuž přenosu mohlo dojít dříve např. při společné jízdě autem spolu s obviněným I. A., drobná krevní stopa na jeho oděvu shodná s krevní stopou poškozeného, která se na něj mohla přenést při jeho zadržení u auta, kam přiběhl a kde se dostal do kontaktu s poškozeným, který se na něj vrhnul. K trasologické stopě obuvi zajištěné před vstupem do směnárny, která měla být typově shodná s jeho obuví, dovolatel podotkl, že měl na sobě zcela běžnou sportovní obuv, kterou nosí desítky lidí. Výpovědní hodnotu podle něj nemá ani záznam z kamerového systému zachycující příchod dvou osob ke směnárně. Nikdo ze svědků ho neidentifikoval dříve, než v závěru celé události, kdy přiběhl k vozidlu, kterým přijeli se spoluobviněným I. A., v úmyslu mu pomoci v obraně před dvěma muži, kteří ho pronásledovali a bili. Obviněný A. navíc sám potvrdil, že jeho společníkem při přepadení byl jistý S. a nikoli dovolatel. V této souvislosti není bez významu, že dovolatel nebyl zadržen ani s uloupenými penězi. Touto osobou byl spoluobviněný I. A. O dovolatelově účasti na přepadení směnárny tak nadále zůstávají důvodné pochybnosti.

Dovolatel označil za pouhou, ničím nepodloženou domněnku také závěr soudu, že útočníci přepadli směnárnu po vzájemné domluvě s cílem opatřit si finanční prostředky i za cenu usmrcení poškozeného. Zcela zjevně, i podle výpovědi poškozeného, šel jeden z útočníků okamžitě k batohu s penězi, jako by dopředu věděl, že se v něm nacházejí. Záměr usmrtit poškozeného nebylo podle něho možno dovodit za situace, kdy k výstřelu z pistole došlo omylem při rvačce poškozeného s útočníkem. Podle dovolatele není správné a objektivní, že soud převzal další skutečnosti pouze z výpovědi poškozeného, který byl na věci sám zainteresovaný a navíc ji úmyslně změnil u soudu. Tím lze o pravdivosti jím předkládaného popisu skutkového děje důvodně pochybovat. Ani jeho zranění po ošetření neodpovídají tomu, jakým způsobem měl být napaden. Jedná se o zranění podstatně mírnější, než jaká by nastala, pokud by se napadení odehrálo tak, jak vypověděl. Vše tedy nasvědčuje spíše tomu, že vůči němu bylo toliko užito násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu znaků skutkové podstaty zločinu loupeže. Přestože odvolací soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že každý případ při sebemenší důkazní pochybnosti byl vyložen ve prospěch obžalovaného, shledal rozsudek soudu prvního stupně jako správný. Řada pochybností, zejména pak o identitě druhého z útočníků, však v daném případě nepochybně přetrvává.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby předmětný skutek byl právně posouzen jako zločin loupeže dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť tomu odpovídá skutkový stav věci, a aby on sám byl zproštěn viny pro nedostatek relevantních důkazů zakládající pochybnosti o jeho účasti na předmětné trestné činnosti, a za tímto účelem, aby Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání bez jeho osobní účasti .

K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K argumentaci obviněného I. A. uvedl, že dovolatel neodůvodnil své námitky proti skutkovým zjištěním a právnímu posouzení skutku natolik, aby je bylo možno v rámci řízení o dovolání posoudit z hlediska tvrzeného dovolacímu důvodu. Poukázal sice na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, avšak nijak nevysvětlil, v čem ji konkrétně spatřuje. Stejně tak nevysvětlil, čím mělo v jeho případě dojít k porušení zásad spravedlivého procesu a v čem spatřuje nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání. Pokud jde o tvrzené porušení zásad pro ukládání trestu obsažených v trestním zákoníku, dovolatel jimi podle názoru státního zástupce patrně napadal výměru uloženého trestu. Zřejmě má zato, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Takové námitky však pod žádný z důvodů dovolání podřadit nelze.

Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání I. A. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce neodpovídají ani námitky obviněného I. M. , neboť ani on jimi nenamítl nesprávné posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Stejně tak relevantně nenamítl porušení zásad spravedlivého procesu, což samo o sobě představuje překážku přezkumu napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ve věci 11 Tdo 1494/2011, ze dne 27. 1. 2012.

Proto státní zástupce i v jeho případě navrhl Nejvyššímu soudu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

V reakci na vyjádření státního zástupce obviněný I. M. podal prostřednictvím své obhájkyně k Nejvyššímu soudu dne 6. 8. 2013 přípis, v němž znovu zpochybnil správnost právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu vraždy. Zopakoval, že mu nebyl prokázán úmysl poškozeného usmrtit, nebylo mu prokázáno, že by se připravoval spáchat trestný čin vraždy a dokonce ani to, že by byl jedním ze dvou pachatelů, kteří přepadli směnárnu. Opět tak namítl neúplnost provedeného dokazování a nesprávnost jeho hodnocení, alespoň pokud jde o jeho osobu. Skutková zjištění označil za sporná a nejednoznačná, vycházející z tendenčního posuzování důkazů v jeho neprospěch. Jestliže existují jednoznačné důkazy o vině obviněného A., v jeho případě tomu tak není. Dovolatel rovněž namítl, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo posouzeno mnohem přísněji, než tomu bývá v jiných případech. Je přesvědčen, že se tak stalo vzhledem k jeho etnickému původu a náboženskému vyznání. Právě v takovém postupu soudů spatřuje porušení zásad spravedlivého procesu.

Obvinění I. A. a I. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnili oba dovolatelé, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo jimi vytýkanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však obvinění s odkazem na posledně uvedený dovolací důvod nenamítli žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svá dovolání, včetně námitky, že jejich jednání mohlo být kvalifikováno nejvýše jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro který byli původně ve věci stíháni, založili výhradně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Obviněný I. M. se primárně zaměřil na zpochybnění skutkového závěru, že právě on byl jedním ze dvou pachatelů loupežného přepadení směnárny. Setrval na své obhajobě uplatňované v průběhu celého trestního řízení, podle níž měl spolu s I. A. přepadnout směnárnu muž jménem S. a on sám byl u zaparkovaného BMW na ulici N. zadržen ve chvíli, kdy se toliko snažil vystoupit na obranu I. A. proti útoku cizích mužů, aniž by měl jakoukoli povědomost o důvodu jeho pronásledování. Výrok o jeho vině pokusem zločinu vraždy a přečinem nedovoleného ozbrojování z rozsudku soudu prvního stupně dále rozporoval tvrzením, že pravou pistoli měl v ruce pouze obviněný A. Tato skutečnost měla zároveň vylučovat jejich předchozí vzájemnou dohodu zahrnující i eventualitu usmrcení poškozeného. Obviněný I. A. se pak soustředil především na zpochybnění správnosti hodnocení výpovědí poškozeného Ing. B. A. soudy obou stupňů, které označil za nevěrohodné, vedené snahou přivodit mu co nejcitelnější trestní postih. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatelů porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítli v podstatě to, že soudy při neakceptování jejich obhajoby vyhodnotily veškeré opatřené důkazy k jejich tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování jiné verze skutkového děje pak každý z obviněných (dovolatelů) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení jeho jednání.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili výlučně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky proti právnímu posouzení stíhaného jednání proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje právní názor Ústavního soudu, podle nějž je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jedině tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel I. M. se jednání, pro něž byl stíhán a odsouzen, nedopustil vůbec, resp. že s obviněným I. A. nejednali se společným záměrem opatřit si finanční prostředky, a to i za cenu usmrcení (vraždy) poškozeného Ing. B. A. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k výše uvedeným otázkám za prokázané. Při respektování ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě a přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě výroku o vině a proč neuvěřil konstantní obhajobě každého z obviněných, uplatněné i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (viz zejména str. 16 - 20 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav plně navázal. Rovněž on se zabýval obdobnými námitkami obviněných, které učinili předmětem dovolání, a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.) vyložil, proč jim nepřiznal důvodnost a proč na ně navazující právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné (viz zejména str. 6 - 13 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatelů, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav věci povrchně anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele I. A. směřující proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu s tím, že soudy při jeho výměře nepřihlédly k tomu, že nedošlo k dokonání činu.

Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadou však výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně netrpí a ostatně ani nebyla namítána.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Jiná pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných I. A. a I. M. byla opřena výhradně o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, nebylo jim možno přiznat opodstatnění ani z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Proto o nich Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler