3 Tdo 832/2011
Datum rozhodnutí: 03.08.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 832/2011 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný G. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 10 To 3/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 137/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 11 T 137/2010, byl obviněný G. A. pod body 1) a 2) výroku o vině uznán vinným dvěma zločiny opilství podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že

poté, co v dopoledních a poledních hodinách dne 12. 7. 2010 požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, které v jeho krvi vyvolaly hladinu alkoholu ve výši nejméně 2,84 promile, přestože účinky alkoholu na svoji osobu velice dobře znal, se uvedl do stavu těžké prosté alkoholové opilosti, pro níž byly jeho rozpoznávací schopnosti sníženy o polovinu a ovládací schopnosti byly vymizelé
1) dne 12. 7. 2010 v době okolo 13.26 hodin v B., ul. P., na rohu autobusového nádraží, nejprve požádal P. P., bytem O., o zapalovač, P. P. se pro zapalovač sehnul ke kapse levé nohavice, čehož využil a udeřil jej do zátylku, čímž jej částečně znehybnil, a následně P. P. vytrhl z ruky tašku, kterou prohledal, a poté mu z boční kapsy kalhot odcizil finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč,
2) dne 12. 7. 2010 v době okolo 13.31 hodin v B., ul. P., na chodníku mostu vedoucího přes řeku S., poté, co zaregistroval, že P. P., bytem O., jej další osobě označil za pachatele bezprostředně předcházející loupeže, přistoupil k P. P. a několikrát jej udeřil pěstí do obličeje a na jiná místa těla, poté jej chytil za paži a smýkl jím do vozovky ulice P., kde P. P. tělem narazil do kolem projíždějícího vozidla zn. Škoda Felicia, které řídila D. L., bytem V., čímž P. P. způsobil otřes mozku, kompresivní zlomeninu druhého bederního obratle s výhřezem meziobratlové ploténky do těla obratle, modřinu na pravé paži, oděrky levého lokte a prokrvácení bělma pravého oka bez poruchy zraku, přičemž zranění si vyžádala ošetření a následnou hospitalizaci v Nemocnici B. v době od 12. 7. 2010 do 20. 7. 2010, a takto jednal, i když věděl, že vozovka v ulici P. je hlavní dopravní komunikací vedoucí k hraničnímu přechodu s Polskou republikou a v době skutku byla zatížena hustým dopravním provozem .

Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému P. P. na náhradě škody částku 2.000,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 10 To 3/2001, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným zločinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný se požitím návykové látky úmyslně uvedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil činu jinak trestného: ad 1) jednání, které má znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) jednání, které má znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku mu nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. d/ tr. zákoníku). O nároku poškozeného P. P. na náhradu škody rozhodl shodně jako soud prvního stupně (viz výše). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 1. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný G. A. následně dovolání . Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že výpověď údajného poškozeného P. P. byla do jisté míry neurčitá a nekorespondovala s výpověďmi dalších, na místě přítomných a soudem slyšených svědků. Dovolatel připustil, že se v důsledku své silné podnapilosti zachoval nevhodně. Nadále však nesouhlasí se závěrem soudů, že na poškozeného zaútočil způsobem popsaným ve výroku o vině. V této souvislosti připomněl své fyzické dispozice se zdůrazněním toho, že je nejméně o hlavu menší a cca o 50 kg lehčí než poškozený P. P., takže si lze jen těžko představit, že by ho mohl udeřit do zátylku a tím ho současně znehybnit. Takový útok podle dovolatele vyloučila ostatně i demonstrace poškozeného před soudem prvního stupně, kde předvedl své sehnutí se pro zapalovač k boční kapse levé nohavice kalhot, z něhož bylo patrné, že dovolatel nemohl na jeho zátylek ani za těchto okolností účinně dosáhnout. Žádné další důkazy, které by potvrzovaly verzi poškozeného o údajném útoku a odcizení finanční hotovosti, přitom provedeny nebyly a jeho tvrzení tak v tomto ohledu zůstává zcela osamoceno. Svědci, kteří byli ve věci vyslechnuti, pozorovali celou událost z povzdálí. Část z nich dokonce hovořila o účasti další osoby a dovolatele jako pachatele neoznačili. Jasno do celé věci přitom nevnesl ani záznam z bezpečnostní kamery, který byl nekvalitní, takže na něm nebylo možno jednoznačně identifikovat na incidentu zúčastněné osoby. Za tohoto důkazního stavu tak podle dovolatele nebylo možno dospět ke spolehlivému a jednoznačnému závěru, že to byl právě on, kdo napadl poškozeného P. P.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po přezkoumání věci obě dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání.

Opis dovolání v jeho konečné (doplněné) podobě byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, jemuž byl doručen dne 10. 6. 2011. Pověřený státní zástupce přípisem ze dne 27. 6. 2011 sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužije svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Současně udělil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný G. A. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel primárně o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině stíhanými skutky založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména na údajně rozporné a nepřesvědčivé výpovědi poškozeného P. P., zatímco jeho obhajobu, která nebyla ostatními důkazy vyvrácena, bezdůvodně odmítly jako účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a bez zřetele na rozpory v jednotlivých důkazech vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že se dovolatel zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil, protože spáchání obou činů jinak trestných mu nebylo prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozeného, dovolatele a jednotlivých ve věci slyšených svědků věnoval patřičnou pozornost a dostatečně vysvětlil, proč vzal v podstatném za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou poškozeným a proč naopak neuvěřil tvrzením dovolatele a svědka C., který vypovídal v jeho prospěch. Zabýval se rovněž námitkou obhajoby, že způsob napadení popisovaný poškozeným nebyl s ohledem na jeho patrnou výškovou i hmotnostní převahu nad obviněným možný, a logicky vysvětlil, proč jí nepřisvědčil (viz str. 3 - 6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Také on se zabýval obdobnou skutkovou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném dovolání a v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, proč jí nepřisvědčil (viz str. 4, 5 rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného G. A. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler