3 Tdo 832/2007
Datum rozhodnutí: 15.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 832/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání Ing. E. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 450/2006 ze dne 4. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 65/2003, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání Ing. E. Z. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 65/2003 ze dne 22. 8. 2006 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (bod I., dále jen tr. zák.), trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 2 tr. zák. (bod II.) a trestným činem křivého obvinění dle § 174 odst. 1 tr. zák. (bod III.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena dle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podala příslušná státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 450/2006 ze dne 4. 1. 2007, a to tak, že dle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině, o trestu odnětí svobody a o náhradě škody, napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněné též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností na dobu pěti let. Podle § 256 tr. ř. odvolání obžalované zamítl.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala Ing. E. Z. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.) [ačkoliv k tomuto druhému důvodu nesprávně, zřejmě nedopatřením, uvedla písm. k)].

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že v popisu skutku v bodě I. ad 1/ a ad 3/ rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje popis subjektivní a částečně i objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť skutkový popis se vyčerpává pouze tím, že specifikuje částky, které byly na základě fiktivních faktur poukázány na její účet, aniž by bylo dále vyjádřeno, jaký byl další osud těchto částek, zda si je dovolatelka přisvojila či jaký byl její další úmysl ohledně nich. Zdůraznila, že jejím úmyslem nebylo přisvojit si takto odčerpané částky, a proto se rozsudečný výrok jeví jako zcela nedostatečný. Dle jejího názoru jsou v odůvodnění rozsudku vnášeny do popisu skutku další atributy vykazující v řadě útoků znaky jednání podvodného ve vztahu ke spolupodepisujícím osobám, statutárním orgánům společnosti. Pokud jde o popis jednání v bodě I. ad 2/ citovaného rozsudku, odpovídá tento trestnému činu zpronevěry, nicméně je přesvědčena, že nelze útoky zahrnuté pod bodem I. citovaného rozsudku považovat za jeden pokračující trestný čin zpronevěry, neboť jde o jednání, u něhož částečně dochází k přisvojení si věci a částečně, alespoň dle výroku rozsudku, nikoliv.

Ohledně bodu III. citovaného rozsudku namítla, že jednak skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin křivého obvinění je popsán způsobem neodpovídajícím skutečnému stavu věci a jednak nelze dovodit, zda jde o přímý či nepřímý úmysl nebo vědomou nedbalost, když samotné vědomí o tom, že informace jsou schopny přivodit trestní stíhání nemusí znamenat ani srozumění s tím, že k trestnímu stíhání dojde, když pachatel může naopak spoléhat na to, že k němu nedojde. Vadu spatřuje i v tom, že se soud jako předběžnou otázkou vůbec nezabýval tím, zda informace o Ing. K. zakládají skutkovou podstatu trestného činu a jakého. Odčerpání peněz a předání statutárnímu orgánu by totiž nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle § 248 tr. zák., jak se zřejmě soudy prvního i druhého stupně domnívaly.

Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedla, že před odvolacím soudem bylo závažným způsobem porušeno její právo na spravedlivý proces. Městský soud v Praze totiž přehlížel její právo navrhovat i v odvolacím řízení důkazy k prokázání její neviny a povinnost odvolacího soudu se s těmito návrhy vypořádat. Dovolatelka totiž navrhovala provedení důkazů již dříve navrhovaných i dalších, ale odvolací soud se s tímto vůbec nevypořádal. Dle jejího názoru tak prvek libovůle v jeho rozhodování v tomto ohledu vytváří fakticky stav neúplnosti odvolacího řízení, které neplní svůj smysl, jenž netkví pouze v přezkoumání rozsudku soudu nalézacího, když odvolací soud se sám může, resp. musí stát soudem nalézacím. Na závěr svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření k právní kvalifikaci skutků pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že z hlediska trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. není rozhodné, zda obviněná finanční prostředky použila ve svůj prospěch, ale rozhodná je skutečnost, že tyto neoprávněně odebrala z dispozice zaměstnavatelské firmy U. - M., s. r. o. Státní zástupkyně dále vyjádřila přesvědčení, že obviněná neměla faktickou moc nad svěřenými finančními prostředky v důsledku vyvolání nebo využití omylu, neboť s těmito zacházela z pozice pověření v rámci pracovního poměru a zařazení jako vedoucí finančního oddělení. Pokud za této situace zneužila důvěry v ní vložené ze strany spolupodepisujících osob, které po ní doklady nekontrolovaly, a falšovala jejich podpisy, šlo pouze o neoprávněné nakládání se svěřenými prostředky, včetně fingování podpisů na dokladech či podepisování dokladů o tom, že určité finanční prostředky opouštějí finanční sféru společnosti U. - M., s. r. o., a přestože tomu tak bylo pouze v omezené míře, jde o jednání, které lze podřadit v daném případě pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle § 248 tr. zák. Z hlediska posouzení skutku pod bodem I. citovaného rozsudku, jako trestného činu pokračujícího dle § 89 odst. 3 tr. zák. uvedla, že zásadní právní význam nemá skutečnost, že částečně byly obviněnou finanční prostředky bezhotovostní převáděny neoprávněně na její účet a částečně je čerpala přímo z pokladny společnosti, přičemž toto své jednání zastírala vystavováním fingovaných dokladů, ale to, že s prostředky naložila v rozporu s jejich určením, tedy použitím ve prospěch společnosti. Ke skutku pod bodem III. citovaného rozsudku pak státní zástupkyně uvedla, že obviněná svou výpovědí přesáhla své oprávnění hájit se jakýmkoliv způsobem a uvádět ke svému prospěchu skutečnosti, které vyvracejí nebo zeslabují její vinu, neboť ani v rámci výkonu práv obhajoby není oprávněna křivě obvinit jiného. Společnici poškozené firmy Ing. K. přitom nepochybně lživě obvinila z organizátorství trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. tím, že tvrdila, že neoprávněné dispozice s finančními prostředky činila na základě vůle a přání této společnice s tím, že jí je odváděla k tomu, aby jich nějakým způsobem využila ve prospěch nového podnikatelského subjektu, který svědkyně hodlala založit. Vzhledem k provedeným důkazům, jakož i k vysokoškolskému vzdělání obviněné, je vyloučeno, aby jednala ve skutkovém negativním omylu. S ohledem na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn zjevně neopodstatněně, byl takto uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, s čímž souhlasila i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Dovolatelka ve svém podání namítla, že v popisu skutku ohledně útoků pod body I. ad 1/ a ad 3/ rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaných jako trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. není vyjádřen její úmysl ohledně peněz, když z něj nevyplývá, zda si je chtěla přivlastnit, či zda s nimi chtěla naložit jiným způsobem. V odůvodnění rozsudku jsou pak dle jejího názoru prvky, které by měly mít za následek posouzení jejího jednání jako trestného činu podvodu. Skutek pod bodem I. citovaného rozsudku je pak dle jejího názoru nesprávně právně kvalifikován jako jediný pokračující trestný čin zpronevěry, neboť, na rozdíl od bodu ad 2/, nelze z popisu skutku pod body ad 1/ a ad 3/ takto vyvodit právní kvalifikaci, k níž soudy dospěly. Ohledně bodu III. citovaného rozsudku, který byl kvalifikován jako trestný čin křivého obvinění, pak namítla, že z popisu skutku nevyplývá jasně subjektivní stránka daného trestného činu, a dále to, že soudy se nezabývaly tím, pro jaký trestný čin by svědkyně Ing. K. na základě informací dovolatelkou podaných mohla být trestně stíhána. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uvedla, že v odvolacím řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť Městský soud v Praze se nevypořádal s jejími návrhy na doplnění dokazování.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňují právní posouzení skutku a po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Z věcného hlediska jim však nebylo možno přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudy učiněných vyplynulo, že dovolatelka v období od ledna 2001 do konce února 2002 jako vedoucí finančního oddělení společnosti U. - M., s. r. o., jednak vybírala finanční hotovost z pokladny jmenované společnosti, jednak převáděla finanční prostředky z účtů této společnosti na svůj soukromý účet a to vystavováním padělků faktur za fiktivní služby a vystavováním fiktivních výdajových pokladních dokladů, čímž jí způsobila celkovou škodu přesahující částku 1.330.000,- Kč (bod I. citovaného rozsudku). V následném trestním stíhání za uvedené trestné činy pak v rámci svých výslechů jako obviněná po řádném poučení před policejními orgány opakovaně nepravdivě uvedla, že se trestné činnosti pod bodem I. citovaného rozsudku dopouštěla na pokyn své nadřízené, svědkyně Ing. M. K., jíž měla následně část získaných finančních prostředků předat, ač věděla, že taková informace je nepravdivá a že může této svědkyni přivodit trestní stíhání.

Z takto prokázaného skutkového stavu věci, který se správně odrazil i v následném popisu jednotlivých skutků pod bodem I. ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy zcela nepochybně vyplývá, že ze strany dovolatelky došlo k takovému nakládání se svěřenými penězi, které bylo soudy správně právně posouzeno jako pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a to i z hledisek uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Dovolací soud tak k její námitce, v níž uvádí, že v popisu skutků absentuje vyjádření subjektivní i objektivní stránky daného trestného činu, nemůže přisvědčit. Ze skutkových zjištění je totiž zcela evidentní, že dovolatelka musela být přinejmenším srozuměna s tím, že si přisvojuje věci, které jí byly svěřeny a které jí nepochybně nepatřily. Její povinností jako vedoucí finančního oddělení společnosti U. - M., s. r. o., bylo zajisté takové hospodaření s penězi, které by bylo ku prospěchu této společnosti, v rozporu s tím si však počínala tak, že peníze převáděla na svůj soukromý účet či si je přímo vybírala v hotovosti z pokladny, kterou měla na starosti. Je zcela zřejmé, že se tak jednalo o věci, které jí nepatřily a s nimiž měla toliko povinnost nakládat způsobem, který vyplýval z jejího pracovního zařazení a vzhledem k tomu jí muselo být od počátku jasné, že si tyto prostředky nemůže přivlastňovat. Proto nebylo možné přisvědčit její námitce, když z popisu skutku, tak, jak je obsažen ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, je zcela zjevné, jakým způsobem se předmětného trestného činu dopouštěla, i to, že takto jednala v úmyslu přímém, který se, jak konstatuje i v odůvodnění svého rozhodnutí soud odvolací (viz str. 11), vztahuje i k výši způsobené škody, resp. ke kvalifikované skutkové podstatě. Pokud jde o právní kvalifikaci, k níž soudy po provedeném dokazování dospěly, není dle názoru dovolacího soudu, v tomto smyslu, co vytýkat, a to i pokud se jedná o posouzení skutku pod bodem I. jako jediného trestného činu pokračujícího dle § 89 odst. 3 tr. zák.

K námitce dovolatelky, že z popisu skutků není zřejmé, jaký byl její další úmysl ohledně věcí, které popsaným jednáním získala, je nutno uvést, že ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy dospěly, vyplynulo, že si peníze posílala na svůj vlastní soukromý účet, resp. vybírala v hotovosti a pak použila pro sebe. Je tedy zcela evidentní, že s věcmi naložila v rozporu s účelem, k němuž jí byly tyto (pro ni věci cizí) dány do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel jejich svěření, např. znemožnila svěřiteli trvale navrátit věci jejich původnímu určení, a přitom z nich sobě obstarala trvalý prospěch. Přisvojením věcí se přitom nerozumí jejich získání do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení zároveň znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel tohoto trestného činu přitom získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté, co se věci zmocní, s touto skutečně nakládá (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl, 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1445, 1431; R 3391/1929, R 29/1969 I.). Dále nutno konstatovat, že znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle § 248 tr. zák. jsou na rozdíl od podvodu dány tehdy, získá-li pachatel faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu. O trestný čin podvodu by šlo tehdy, pokud by svěření věci bylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (především u svědkyň K. a K. jako majitelek společnosti), o což se však v projednávaném případě nejednalo (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II.díl, 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1450).

V dané věci je nutné rovněž odmítnout argumentaci dovolatelky, která se týká trestného činu křivého obvinění (bod III. citovaného rozsudku). Ze skutkových zjištění se v dané věci podává, že tato svědkyni Ing. K. z trestného jednání obvinila úmyslně, při vědomí toho, že jmenovaná svědkyně se žádného takového jednání nedopustila a takto byla srozuměna s jejím případným trestním stíháním. U daného trestného činu přitom pachatel nemusí uvést právní kvalifikaci činu, z něhož jiného lživě obviňuje, postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu, přičemž trestné je i obvinění z trestného činu promlčeného. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty je bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo zda věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho stíhání. Pachatel tak musí chtít nebo si být alespoň vědom toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu, a být s tím srozuměn a současně chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění bude tato osoba trestně stíhána [srov. Rt 63/91 Tzv 28/90 (Sb.NS 91, 7-8: 366)].

K argumentaci dovolatelky vedené z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací soud uvádí, že tuto by bylo případně možné podřadit pod zvolený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že byl v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz též řečené shora). Tento důvod ovšem, jak výše popsáno, v daném případě rovněž naplněn nebyl. K její argumentaci pak z hlediska věcného dovolací soud uvádí, že shodné námitky (ohledně návrhů na doplnění dokazování) dovolatelka uplatnila jak v hlavním líčení, tak i ve svém odvolání, a soudy obou stupňů se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu a str. 7-8 rozsudku soudu druhého stupně), když tyto návrhy zamítly s odkazem na jejich nadbytečnost a neperspektivnost jejich důkazního potenciálu se zřetelem na obsah důkazů ve věci již provedených.

Dovolací soud proto uzavírá, že soudy zjištěný skutkový stav jednoznačně vede k závěru, že jednání Ing. E. Z. vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (bod I. citovaného rozsudku) a trestného činu křivého obvinění dle § 174 odst. 1 tr. zák. (bod III. citovaného rozsudku) a tomuto právnímu závěru (k němuž dospěly soud obou stupňů) potom nelze nic vytknout.

Námitky dovolatelky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze proto hodnotit jako uplatněné sice právně relevantně, avšak zjevně neopodstatněně.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka