3 Tdo 828/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoník, § 15 písm. b) tr. zákoník, § 173 tr. zákoník



3 Tdo 828/2015 -42
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou M. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 10 To 83/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 13/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 43 T 13/2013, v trestní věci obviněných V. B., P. G., H. B. a M. J. byla obviněná M. J. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), jako spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku, za jednání popsané v bodě ad 1/ výroku o vině. Za to byla podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými V. B. a P. G. na náhradě škody poškozené společnosti Tank ONO, s. r. o., se sídlem Domažlická 160, Plzeň, částku 933.605 Kč a poškozenému B. H., bytem Ch., částku 15.400 Kč.

Proti shora citovanému rozsudku podala obviněná M. J. a v její neprospěch do výroku o trestu také státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl mimo jiné o těchto opravných prostředcích v rámci rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 10 To 83/2014, tak, že z podnětu obou odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. ji uznal vinnou pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchanému jinými jako spolupachateli podle § 23 tr. zákoníku; a to na částečně modifikovaném skutkovém základě, že dne 21. 12. 2012 v 18:32 hod. v P., ul. K., po předchozí vzájemné domluvě s V. B., a P. G., v úmyslu, aby se jmenovaní zmocnili násilím finanční hotovosti náležející zaměstnavateli M. J., a poté kdy podala jmenovaným informace o době a způsobu převážení denní tržby z benzínové čerpací stanice Tank ONO, kontaktovala prostřednictvím svého mobilního telefonu, ve chvíli, kdy poškozený B. H., odcházel z vnitřních prostor benzínové čerpací stanice Tank ONO a odnášel s sebou celodenní tržbu, kterou měl uloženou v batohu, obžalované V. B. a P. G., kteří se již v tu chvíli nacházeli poblíž zahradnictví U. v ulici K. v P., kteří se po telefonickém kontaktování M. J. přesunuli ke garáži v ulici K., kde poškozený B. H. parkoval, každý si stoupl za jeden roh garáže a jakmile poškozený B. H. vyjel s vozidlem tovární značky Fabia, ven z garáže, vystoupil z vozidla a zhasl světlo uvnitř garáže, obžalovaný P. G. poškozenému nastříkal do obličeje pepřový sprej, obžalovaný V. B. z vozidla poškozeného ze sedačky spolujezdce odcizil batoh obsahující celodenní tržbu benzínové stanice Tank ONO ve výši 870.000 Kč a 2.525 eur (dle aktuálního kurzu v přepočtu 63.605 Kč) a dále peněženku s doklady na jméno poškozeného B. H. a finanční hotovosti ve výši 15.000 Kč, následně V. B. a P. G. společně z místa utekli směrem k přilehlému lesu u ulice U., přičemž tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Tank ONO, s. r. o., se sídlem Domažlická č. 160, Plzeň, škodu v celkové výši 933.605 Kč a poškozenému B. H., škodu v celkové výši 15.472 Kč . Za to odvolací soud obviněnou podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku a § 24 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně jí podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými V. B. a P. G. na náhradě škody poškozené společnosti Tank ONO, s. r. o., částku 933.605 Kč a poškozenému B. H., bytem Ch., částku 15.472 Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 2. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. J. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že její jednání popsané ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu a rozvedené v jeho odůvodnění nebylo možno právně kvalifikovat jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Skutkové okolnosti zjištěné soudy totiž podle ní nesvědčily jednoznačně o jejím úmyslu umožnit nebo usnadnit hlavním pachatelům, tj. spoluobviněným V. B. a P. G., provedení trestného činu spočívajícího ve zmocnění se cizí věci takovým způsobem, že bude použito použití násilí nebo jeho bezprostřední pohrůžky. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů naopak vyplývá, že pepřový sprej, kterým zaútočili na poškozeného B. H., opatřil obviněný B. a předal jej obviněnému G. bezprostředně před činem s tím, že by bylo lepší jej použít . Jejich původní dohoda přitom podle obviněného B. měla spočívat v tom, že jeden z nich poškozeného zabaví, zatímco druhý vytáhne z odstaveného vozidla batoh s penězi a dají se na útěk. Z toho lze podle dovolatelky usoudit, že její představa jako účastníka na trestném činu se neshodovala s jeho následným reálným průběhem a v tomto smyslu bylo použití spreje tzv. excesem hlavních pachatelů, za který sama nemůže nést trestně právní odpovědnost. V jejím jednání mohly soudy důvodně spatřovat nanejvýš naplnění znaků pomoci k zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

Z výše uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání a z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 10 To 83/2014, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující, a poté buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby byl stíhaný skutek v případě, že bude považován za trestný, posouzen jako zločin krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, nebo v tomto smyslu sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a uložil jí mírnější trest. Součástí dovolání učinila dovolatelka rovněž podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody, resp. na jeho přerušení pro případ, že by jej v mezidobí, tj. před rozhodnutím o dovolání, nastoupila.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která úvodem poznamenala, že argumentace obviněné představuje v podstatě pouze opakování její obhajoby uplatňované po celé trestní řízení, s níž se již dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů. Jejich závěry jsou přitom logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Státní zástupkyně je navíc toho názoru, že dovolatelka se v rozporu s hmotně právním zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhá odlišného hodnocení ve věci provedeného dokazování, resp. zásadní důkazy vykládá jinak než soudy činné v předmětné trestní věci, a teprve z tohoto vlastního odlišného rozboru vyvozuje odchylné závěry právní.

Státní zástupkyně tedy považuje námitky dovolatelky za nedůvodné a je přesvědčena, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř., a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/) tr. ř.

Obviněná M. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolání obviněné se opírá o argumenty, které lze s jistou mírou tolerance považovat z hlediska použitého dovolacího důvodu za právně relevantní . Nejvyšší soud jim však nepřiznal opodstatnění.

Dovolatelce lze v obecné rovině přisvědčit v poukazu na všeobecně uznávanou právní teorii, podle níž subjektivní vztah pomocníka ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k jednání hlavního pachatele musí být takový, že jeho úmysl, ať už přímý (§ 15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), směřuje k usnadnění nebo umožnění spáchání konkrétního trestného činu hlavním pachatelem. Přitom platí, že pokud hlavní pachatel následně jedná mimo rámec společné domluvy s účastníkem na trestném činu (zde pomocníkem ) a takovým excesivním jednáním spáchá závažnější trestný čin, zásada uvedená v ustanovení § 24 odst. 2 tr. zákoníku se zde neuplatní a pomocníka lze v takovém případě činit trestně odpovědným pouze za účastenství ve formě pomoci na mírnějším trestnému činu, jehož spáchání zahrnovala původní společná dohoda (k tomu srov. přiměřeně např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 345/346).

Výše uvedená teoretická východiska však Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem neporušil.

Skutková zjištění ve věci činných soudů de facto nevyvracejí obhajobu dovolatelky v tom směru, že její společná dohoda s hlavními pachateli činu přímo nezahrnovala použití pepřového spreje proti poškozenému B. H. To jí ostatně za vinu ani kladeno není. Na její srozumění s eventualitou, že poškozený si při převozu vysoké části peněz (celodenní tržby benzínové stanice) bude počínat se zvýšenou opatrností, nenechá se obviněnými V. B. a P. G. přelstít, takže jeho případný odpor bude nutno překonat násilím nebo pohrůžkou násilí, ovšem z provedeného dokazování usuzovat lze. Klíčový význam má v tomto směru skutkové zjištění, podle nějž dovolatelka hlavním pachatelům sdělila nejen podstatné informace o chodu čerpací stanice, včetně předpokládané výše tržby a způsobu jejího odvozu, ale současně se společně s nimi dohodla na tom, že vhodnějším objektem přepadení bude poškozený B. H., osoba mnohem subtilnější fyzické konstituce, než jakou disponuje druhý vedoucí směny (viz str. 18/19 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatelka tedy jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, aby si dokázala představit jako reálnou i násilnou variantu zmocnění se inkriminované tržby, k níž také nakonec došlo. Není přitom podstatné, jestliže přímo nevěděla, jakých druhů násilí pachatelé při činu, jehož spáchání jim svým jednáním umožnila, použijí.

Vrchní soud v Praze tak nepochybil, pokud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci právně kvalifikoval jednání dovolatelky jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněné M. J. nebylo možno z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Pokud jde o podnět obviněné předsedovi senátu soudu prvního stupně k návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., dlužno podotknout, že předseda senátu Městského soudu v Praze v projednávané trestní věci takový postup nezvolil. V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněné bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu