3 Tdo 825/2007
Datum rozhodnutí: 08.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 825/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2007 o dovolání podaném obviněným J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 11 To 302/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 16 T 4/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 16 T 4/2004, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že jako řidič zaměstnaný u fyzické osoby soukromého podnikatele Z. S., poté, co převzal dne 5. 4. 2000 od zaměstnavatele 4 nákladní vozidla typu Avia za účelem opravy v místě svého bydliště, a dále za účelem zajištění technické kontroly, a to včetně dokladů k vozidlům a finanční zálohy ve výši 70.000,- Kč, určené na nákup pneumatik, náhradních dílů, správních poplatků apod., sjednané opravy na vozidlech v celkové hodnotě 100.000,- Kč neprovedl, vozidla a převzatou zálohu ve výši 70.000,- Kč zaměstnavateli nevrátil, vozidlo prodal dne 23. 8. 2000 V. R., prostřednictvím autobazaru M., vozidlo dal k opravě do autoservisu S., o čemž zaměstnavatele nevyrozuměl, tento si ho musel sám nalézt a mohl si ho vyzvednout až po zaplacení za opravu, s dalšími dvěma vozidly a svěřenou finanční zálohou naložil nezjištěným způsobem, po vozidlech je stále vyhlášeno pátrání, tímto jednáním způsobil Z. S., škodu ve výši nejméně 170.000,- Kč . Za tento trestný čin byl obviněný podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč, když podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výrokem podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu Praha východ, sp. zn. 1 T 203/2001 ze dne 26. 4. 2001 a trestní příkaz Okresního soudu Mladá Boleslav, sp. zn. 3 T 157/2002 ze dne 27. 11. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Z. S. A., částku ve výši 100.000,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 11 To 302/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 8. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že zpronevěra ve výši 70.000,- Kč mu nebyla žádným způsobem prokázána. O jednotlivých částkách tvořících ve svém úhrnu celkem 70.000,- Kč totiž vypovídal toliko poškozený Z. S., aniž by avšak zároveň předložil soudu jakákoliv potvrzení dokládající převzetí těchto částek dovolatelem. Předání peněz měl být údajně přítomen svědek J. S., podle jehož výpovědi poškozený dovolateli předal asi 40.000,- Kč a 20.000,- Kč . Svědek si tedy nebyl zcela jistý a navíc byla jeho výpověď v rozporu s tvrzením poškozeného v jeho trestním oznámení ze dne 17. 3. 2002, podle kterého měl dovolateli peníze vyplatit celkem v šesti splátkách. Pokud měl být předání části peněz údajně přítomen další svědek, a to pan H., pak dovolatel poukázal na to, že tento svědek nebyl v řízení vůbec vyslechnut. Podle dovolatele nebylo za těchto okolností možno učinit spolehlivý závěr, že mu poškozený vůbec inkriminovanou částku předal, vyjma snad peněz, které představovaly dovolatelovu mzdu jako řidiče. Podle dovolatele z provedeného dokazování nevyplynulo ani to, že by zpronevěřil v rozsudku uvedené nákladní automobily zn. Avia, když podle něj z žádného důkazu nevyplynulo, že by vozidlo Avia prodal přes autobazar M. právě dovolatel. Podle výsledků dokazování mohla tento prodej uskutečnit případně i jiná osoba, jejíž totožnost se nepodařilo zjistit. Soud měl proto podle dovolatelova názoru provést grafologickou expertizu podpisu poškozeného i textu na kupní smlouvě, když vlastník bazaru i zprostředkovatelka (svědkyně S.) popírali, že by měli s uvedenou věcí cokoli společného. K ostatním údajně zpronevěřeným vozidlům dovolatel namítl, že soud nepředvolal a nevyslechl jím navrhované svědky H., V., J. a K., což byli řidiči zaměstnaní u poškozeného, kteří podle dovolatele měli předmětná vozidla od něho převzít zpět pro poškozeného. Dovolatel svoji argumentaci shrnul tak, že byl odsouzen nikoli na základě důkazů proti němu skutečně svědčících, nýbrž pouze na základě domněnek. Tím je podle něj založen dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), podle které dovolatel k podpoře svých tvrzení neuvedl jiné než výlučně skutkové námitky, a tím se obsahově ocitl zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož základě lze namítat nesprávné posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Dovolatelem uplatněné námitky podle státní zástupkyně současně neodpovídají ani jakémukoli jinému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Z napadeného rozhodnutí je přitom dostatečně zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily. Pokud jde o právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nelze podle státní zástupkyně v posuzovaném případě dospět k závěru, že by mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným hodnocením existoval extrémní nesoulad. Své vyjádření k dovolání uzavřela státní zástupkyně tak, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči vadně zjištěnému skutkovému stavu věci, tzn. vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a namítané neúplnosti provedeného dokazování. S poukazem na vlastní rozbor provedených důkazů pak spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv jím správně neměl být uznán vinným.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 2 - 4) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler