3 Tdo 82/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 82/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. února 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. R., nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 9 To 240/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 13/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 4. 2012, č. j. 8 T 13/2012-501, byl obviněný M. R. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že v blíže neupřesněné době, nejpozději však 14. 9. 2010 předal v B. dosud neztotožněné osobě klíče od osobního motorového vozidla tov. zn. P. Turbo, RZ:, které užíval na základě smlouvy o nájmu movité věci č. ze dne 20. 3. 2008, a to bez souhlasu a vědomí majitele leasingového pronajímatele firmy A. A. s.r.o., IČ:, a to v úmyslu odejmout toto vozidlo trvale z dispozice vlastníka a následně pak dne 26. 9. 2010 v B. nahlásil na Policii ČR odcizení uvedeného vozidla, které bylo následně dne 3. 10. 2010 objeveno a zajištěno Policií ČR v areálu firmy S. v K. a tímto svým jednáním způsobil firmě A. A. s.r.o. škodu ve výši 688.665,- Kč . Za to byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 (tří) let.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2012, č. j. 9 To 240/2012-519, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 5. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. R. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že žádný z důkazů provedených soudem první instance nenaplnil hmotně právní ustanovení zločinu zpronevěry. Soudy bylo řádně prokázáno, že obviněný měl uzavřenou řádnou leasingovou smlouvu (tzv. operativní leasing), kterou řádně plnil, a do úplného splacení mu v době odcizení vozidla zbývalo jen několik splátek s tím, že 4.300.000,- Kč z celkových 4.350.000,- Kč již uhradil. Ve světle této skutečnosti považuje dovolatel za nesmyslnou právní konstrukci soudu, že vůz odcizil sám, neboť v takovém případě by vlastně okradl sám sebe. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že pojistné plnění by bylo poskytnuto firmě A. A. s.r.o., dovolatel však považuje za všeobecně známé, že část pojistného plnění v takových případech připadne i nájemci, přičemž částka je tím vyšší, čím je pokročilejší doba trvání leasingové smlouvy. Soud rovněž došel k závěru, že dovolatel měl vůz po fingované krádeži dále prodat. V obou případech by se jednalo o nezanedbatelnou částku. Dovolatel uvedl, že přestože zaplatil částku 4.300.000,- Kč, neobdržel žádné finanční odškodnění, a domnívá se, že škoda tak vznikla jemu.

Za vykonstruovaný označil scénář soudu o tom, že dovolatel měl poskytnout klíče od předmětného vozu jiné osobě, která měla vůz odvézt a zaparkovat na místě, kde byl později nalezen, přičemž k tomuto mělo podle hodnocení soudu dojít za použití jednoho z originálních klíčů, jež měl dovolatel k dispozici. Soud označil tuto verzi za hraničící s jistotou a přehlédl další možné varianty odcizení vozidla. Dovolatel zde uvedl zejména vyjádření firmy P., která připustila, že zkušený hacker disponující SW vybavením by zřejmě byl schopen z řídící jednotky KESSY/PAS a DME údaje pro překonání imobilizéru získat a zneužít. To při výslechu před soudem potvrdil i znalec Ing. O. K.. Rovněž soud nevzal v potaz možnost, že klíč od vozu mohl mít některý ze zaměstnanců prodejny nebo záruční opravny P.. Jako velmi málo pravděpodobná se dále soudu jevila alternativa, že bylo předmětné vozidlo odvezeno z garáže jiným vozem, neboť v takovém případě by se údajně spustil alarm, který však nebyl na řídící jednotce automobilu zaznamenán. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se dovolatel domnívá, že soud porušil jednu ze základních zásad trestního řízení in dubio pro reo , neboť v pochybnostech rozhodl v neprospěch dovolatele.

Dále dovolatel uvedl, že v době krádeže prokazatelně pobýval na K.. Krádež vozidla zjistil až po návratu domů a okamžitě vše nahlásil Policii ČR a následující den také leasingové společnosti A. A. s.r.o. Jediné stopy nalezené ve vozidle svědčily proti druhému obžalovanému ve věci R. B., který byl paradoxně obžaloby zproštěn. Dovolatel uvedl, že R. B. nezná a nikdy jej neviděl.

Dovolatel nebyl nikdy dříve trestán. Považuje se za úspěšného podnikatele, což má u lidí v jeho okolí budit závist, na níž bylo dle jeho tvrzení vykonstruováno i předmětné soudní řízení.

Proto v závěru dovolání navrhl, aby jeho dovolání bylo shledáno důvodným podle § 265k odst. 1 tr. ř. a byla zrušena rozhodnutí obou soudů a věc byla vrácena soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl event. aby věc byla vrácena do přípravného řízení policii k řádnému vyšetření krádeže.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který v prvé řadě konstatoval, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy první a druhé instance, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce ustanovení totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti dovolání založeném na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm g) je proto Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. Pouze pokud by se jednalo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, bylo by možné zásah do skutkových zjištění připustit. K takové situaci však v daném případě nedošlo, a proto při přezkumu správnosti hmotně právní kvalifikace vyslovené soudy prvního a druhého stupně je třeba vycházet ze skutkových závěrů, popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku soudu první instance, dále rozvedených v odůvodnění soudů obou stupňů. Jestliže tedy dovolatel primárně namítal pochybení v hodnocení důkazů a ve zjištění skutkového stavu, nelze k jeho námitkám přihlížet.

Tvrzení dovolatele ohledně jeho pobytu mimo ČR v době krádeže, zproštění R. B. nebo vykonstruovaného soudního řízení na základě závisti považuje státní zástupce za málo relevantní a nezohlednitelné. Poukázal také na to, že se nejednalo o trestný čin krádeže, nýbrž zpronevěry, takže nebyla na místě argumentace dovolatele, že kdyby odcizil vůz, okradl by sám sebe.

Ohledně dovolatelem zmíněné sumy peněz státní zástupce podotkl, že soudy činné v předchozím řízení v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) publikovaným pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. zjistily výši škody 688.665,- Kč. Nejednalo se tedy o zanedbatelnou částku a jednání dovolatele nemělo marginální charakter. Upozornil, že je nezbytné rozlišovat jednotlivé složky leasingových splátek, které v celém svém rozsahu neslouží pouze k úhradě čisté pořizovací ceny vozidla, ale zahrnují i další položky, jako je pojištění, zisk leasingové společnosti apod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovodil, soudy dříve činné ve věci postupovaly řádně a v souladu se zákonem, pokud předmětný skutek posoudily jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm d) tr. zákoníku spáchaný dovolatelem. Současně souhlasil, aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dovolatel M. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatel dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr činí Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle níž, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy ( k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp.zn. I. ÚS 4/04 nebo sp.zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však soudy obou stupňů komplexně, logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o řetěz důkazů, vylučující závěr jiný. Podstatou dovolacích námitek dovolatele je pak zpochybňování skutkových závěrů soudů obou stupňů, domáhání se přezkumu skutkových zjištění, požadování doplnění dokazování s tím, že dovolatel se apriori domáhá rozhodnutí, že nespáchal krádež.

Taková argumentace se však zřetelně míjí s uplatněným dovolacím důvodem, jak vysvětleno shora, nenaplňuje ani jiný důvod dovolání podle § 265b odst.1, odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že se všemi námitkami dovolatele se beze zbytku vypořádaly již soudy obou stupňů. Provedené důkazy reálně vylučují, že se předmětného vozidla mohl zmocnit někdo jiný bez součinnosti s dovolatelem. V takovém případě by totiž musel již na počátku překonat překážky obtížné (vniknutí zvnějšku do garážového stání, vniknutí do vozidla bez aktivace alarmu), později v podstatě nepřekonatelné ( eliminovat imobilizér, pomocí jedinečného kódu vozidlo nastartovat, vše tak, aby to nebylo zaznamenáno v paměti řídící jednotky). Způsob elektronické ochrany vozidla byl podrobně popsán ve zprávě prodejce a vysvětlen i znalcem. K dovolací námitce o nevyloučení možnosti pro zkušeného tzv. hackera pomocí příslušného softwaru aktivovat beze stop řídící jednotku je potřebné zdůraznit, že by v takovém případě bylo nutné mít řídící jednotku k dispozici, zjednat si k ní přístup, jak vyplynulo z vyjádření znalce. To by však znamenalo překonání uzamčení vozidla bez aktivace alarmu, za použití originálního klíče.
Byla vysvětlena i motivace dovolatele k přisouzenému jednání, které z právního titulu dispozice s vozidlem na podkladě leasingové smlouvy, a tudíž absenci vlastnického práva k věci, bylo správně posouzeno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku při řádném zjištění výše způsobené škody.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 20. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký