3 Tdo 816/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 274 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 816/2013 -16
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání podaném M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 625/2012 ze dne 18. 12. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 108/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 108/2011 ze dne 19. 10. 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k peněžitému trestu čtyřicet tisíc Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále bylo rozhodnuto o splátkách peněžitého trestu a dovolateli byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.

V předmětné věci podal M. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením sp. zn. 13 To 625/2012 ze dne 18. 12. 2012 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), k) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že pro soudy popsaný skutek (v napadených rozhodnutích) byl již odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22 T 108/2011-49 ze dne 1. 12. 2011, který nabyl právní moci dne 23. 12. 2011. Uvedl, že odsouzený M. B. v něm byl identifikován tak, že se shodovalo pouze jméno, avšak s jiným datem narození, jiným povoláním a také jiným bydlištěm (Č. M., B. N.) a tedy zcela chybně. Příslušný soud následně vydal opravné usnesení, ve kterém již identifikační údaje uvedl správně, toto usnesení však bylo odvolacím soudem v Hradci Králové, pobočka Pardubice, usnesením sp. zn. 13 To 88/2012 zrušeno s odkazem, že takto v rámci trestního příkazu postupovat nelze (§ 314e odst. 6 tr. ř.). Poukázal na to, že napadeným rozsudkem byl znovu projednáván stejný skutek (popsaný ve výroku citovaného rozsudku) a to za stavu, kdy zmíněný trestní příkaz nebyl zrušen. Takto je potom nevýznamné to, co dovolatel vypověděl v přípravném řízení a citovaný (pravomocný) trestní příkaz je rozhodnutím, kterým bylo jeho trestní stíhání ukončeno a tedy o skutku, pro který byl stíhán, bylo pravomocně rozhodnuto. Vzniklý stav přitom nezpůsobil on sám, ale svou nedbalostí soud a státní zastupitelství a v důsledku takového pochybení je i nadále předvoláván před soud, žije v právní nejistotě a nese další výdaje spojené s právním zastoupením. Proto navrhl, aby jej dovolací soud rozsudkem zprostil obžaloby ve smyslu ust. § 265m odst. 1 tr. řádu, popř., aby zrušil napadený rozsudek ve smyslu ust. § 265k odst. 1 tr. řádu .

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že skutečně je zjevné, že při vyhotovení zmíněného trestního příkazu došlo k písařské chybě, kdy správně bylo uvedeno pouze jméno a příjmení obviněného a další údaje se již týkaly jiné osoby, která s danou trestní věcí neměla co do činění. Proto je také namístě konstatovat, že osoba, která byla zmíněným trestním příkazem odsouzena, reálně neexistuje. Uvedený trestní příkaz proto ani nemohl nabýt právní moci, již proto, že zcela jistě nemohl být doručen právě této neexistující osobě. Případné doručení tohoto trestního příkazu dovolateli je potom bezpředmětné, neboť ten není totožný s osobou v trestním příkazu označenou. Takovýto trestní příkaz (za daných okolností) proto logicky není způsobilý založit překážku věci rozsouzené ve vztahu k dovolateli, protože jím byla odsouzena osoba od dovolatele odlišná a navíc neexistující. Poukázal konečně na to, že s námitkami dovolatele (shodnými s těmi, které uplatnil v rámci svého dovolání) se adekvátně vypořádal již odvolací soud. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je potom dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívajícím v tvrzení, že trestní stíhání v předmětné věci proti dovolateli bylo vedeno zákonem nepřípustným způsobem, lze poukázat na argumentaci vedenou odvolacím soudem v rámci jeho rozhodnutí, pokud tento dospěl k závěru, že namítaný (pravomocný) trestní příkaz ze dne 1. 12. 2011 se netýká dovolatele, ale zcela jiné osoby, prokazatelně odlišné od dovolatele. V něm uvedená osoba tak není zjevně shodná s osobou dovolatele, a proto také zmíněný trestní příkaz tak nemůže mít ani ve vztahu k dovolateli účinky pravomocného rozhodnutí (ty má ve vztahu k tam označené a od dovolatele rozdílné osobě) a nemůže tedy založit překážku věci rozsouzené, která by bránila novému rozhodnutí v téže (skutkově stejné) věci týkající se již ovšem správně dovolatele. To i s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle kterého nelze v trestním stíhání pokračovat proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem (trestním příkazem). O takový případ však zjevně nejde, protože uvedený (vydaný) trestní příkaz se nevztahoval k osobě dovolatele, ale k osobě (ať již existující či nikoli) jiné. Za daných okolností nelze potom dovodit naplnění ani dalšího (uplatněného) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že by v napadeném rozhodnutí některý výrok chyběl či byl neúplný, když z podaného dovolání není ani zřejmé, o který výrok by se mělo jednat.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka