3 Tdo 809/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 38 tr. zákoník



3 Tdo 809/2013 -18

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. srpna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, č. j. 8 To 440/2012-157, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 70/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, č. j. 1 T 70/2012-140, byl obviněný Z. M. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 390/2012 Sb.) na tom skutkovém základě, že v době ode dne 13. 4. 2010 do 30. 5. 2012 v B., ani jinde, nezaplatil nic na výživné pro své dcery obě trvale bytem u své matky I. M., K, B., přestože pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 22 Nc 441/2002-32, ze dne 31. 7. 2003, mu bylo uloženo přispívat na výživu dcery částkou 1.300,- Kč měsíčně, pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 84 P 140/2004-119, ze dne 14. 12. 2010, a to ve výši 2.900,- Kč měsíčně k rukám paní I. M., matky F. M., splatné do každého 15. dne v měsíci předem, a na dceru, pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 84 P 140/2004-56, ze dne 20. 6. 2005 částkou 1.700,- Kč, pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 84 P 140/2004-119, ze dne 14. 12. 2010 za období do 31. 8. 2010 ve výši 1.700,- Kč a za období od 1. 9. 2010 nadále ve výši 2.100,- Kč, vždy k rukám matky I. M., do každého 15. dne v měsíci předem, čímž k dnešnímu dni dluží na výživném na dceru částku ve výši 72.500,- Kč a na dceru 50.500,- Kč, celkem tedy na výživném na obě dcery za uvedenou dobu dluží k rukám I. M. částku 123.000,- Kč,
přičemž trestním příkazem Městského soudu v Brně, sp. zn. 92 T 58/2010, ze dne 5. 5. 2010, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2010, byl odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců . Za to byl obviněný podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2012, č. j. 8 To 440/2012-157, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 11. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. M. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a nesprávném právním posouzení skutku . Poukázal na to, že se soudy především nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací, že část výživného zaplatil šekem, který předal bratranci P. Š., jenž jej následně předal M. J. a ta jej poté poslala na poštu . Dovolatel tuto komplikovanou cestu nezvolil bezdůvodně a svůj postup vysvětlil. Pokud soudy jeho verzi bez dalšího považovaly za nevěrohodnou a uvěřily výpovědi svědkyně I. M., že na děti žádné peníze nedostala, aniž by se tvrzením dovolatele blíže zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, porušily tím ustanovení § 125 tr. ř. Další pochybení soudů spatřuje dovolatel v uložení nepřiměřeně přísného trestu. Poukázal na ustanovení § 38 tr. zákoníku, podle nějž je trestní sankce nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, je třeba přitom přihlížet i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem, a pokud postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí mu být uložena sankce citelnější. Tyto zásady byly podle názoru dovolatele v daném případě porušeny. Tím, že mu soudy uložily nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, mu především odňaly jakoukoli možnost vzniklý dluh na výživném třeba i jen částečně uhradit. Jejich rozhodnutí tak stojí v příkrém rozporu se státem chráněným zájmem na výživě nezletilých dětí. Neadekvátnost uloženého trestu dovolatel namítl také s poukazem na skutečnost, že již v době rozhodování odvolacího soudu bylo známo, že v platnost vejde novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 390/2012 Sb. (která nabyla účinnosti dne 8. 12. 2012), jíž došlo mimo jiné k výrazné změně při posuzování skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku. Z dikce zákona totiž vypadlo právě ustanovení § 196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, které bylo aplikováno v daném případě. Odvolací soud měl proto při výměře uloženého trestu zohlednit tuto novelu zákona, která vyznívá pro dovolatele příznivěji a jíž dal zákonodárce najevo, že společenská nebezpečnost je u opakovaného neplnění vyživovací povinnosti zjevně nižší, než bylo původně zamýšleno.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se ruší jednak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 1 T 70/2012, dále rozsudek Pozn.: Správně usnesení . Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, č. j. 7 To 440/2012-157, a věc se vrací Městskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu (zde samosoudcem) soudu prvního stupně zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 25. 6. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 13. 7. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný Z. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pokud jde o výrok o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dovolatel v projednávaném případě s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek v této části založil na tvrzení, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině výše uvedeným přečinem přijaly po nesprávném hodnocení důkazů, když bez bližšího odůvodnění neuvěřily jeho tvrzení, že v rozhodném období zaslal matce nezletilých dětí jím uvedenou finanční částku. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily ostatní důkazy k jeho tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaného pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání.

Dovolatel se tedy v této části podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud přitom respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž je o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání nebylo dovolateli prokázáno, popř. že se inkriminovaný skutek nestal. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného, jakou uplatnil i v dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 2 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla dostatečně zdůvodněna, či by byla v tomto směru dokonce projevem nepřípustné libovůle.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele směřující proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody v délce tří let, spojeného s přímým výkonem.

Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadou však výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně netrpí a ostatně ani nebyla namítána. Jiná pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.

Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud jako obiter dictum doplňuje, že námitkám dovolatele stran výroku o uloženém trestu by nebylo možno přiznat právní relevanci ani s ohledem na jím zmiňovaný budoucí vývoj hmotně právní úpravy, který představuje novelizované ustanovení § 196 tr. zákoníku o trestném činu zanedbání povinné výživy, zákonem č. 390/2012 Sb. ze dne 6. 9. 2012. Sám dovolatel správně poukazuje na to, že předmětná novela, která je pro něj příznivější, nabyla účinnosti teprve dnem 8. 12. 2012 (k tomu srov. § 3 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 věta první zákona č. 309/ 1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů), tedy až po rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud, který ve věci rozhodoval dne 13. 11. 2012 podle právní úpravy účinné v den rozhodnutí, musel respektovat ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o trestnosti činu a o vině a trestu rozhodnout podle v něm obsažených zásad. V tomto směru pak nedošlo k žádnému pochybení.

Lze tedy dovodit, že námitky dovolatele se míjí jak s uplatněným dovolacím důvodem podle § 2656b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak s dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného Z. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler