3 Tdo 807/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoník, § 23 tr. zákoník, § 234 odst. 3 tr. zákoník, § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 21 odst. 1,2 tr. zákoník, § 138 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 807/2015-90

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání, které podali obvinění J. G., roz. S., a P. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 6/2012, takto :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné J. G. odmítá . II. Z podnětu dovolání obviněného P. H. se ve vztahu k tomuto obviněnému podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, a to ve výroku o vině pod bodem 2) v části týkající se obv. P. H. a výroku o trestu u obv. P. H.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p řikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. H. bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012 , byli obvinění J. G. a P. H. na podkladě skutkového stavu podrobně popsaném ve výroku rozsudku uznáni vinnými: - pod bodem 1. pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ) k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a
- pod bodem 2. zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Za to byli obvinění J. G. a P. H. odsouzeni každý podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost k náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou, a to poškozené ČSOB, a. s., Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, ve výši 9.990.000 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, podali oba obvinění odvolání zaměřená do výroků o vině i trestu.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014 , a to tak, že z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ohledně obou obviněných v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:

obžalovaná J. S., v pozici klientského pracovníka na pobočce ČSOB, a. s., v P., N. P., společně s obžalovaným P. H., jako jediným jednatelem společnosti Schumi G.A.S., s. r. o., se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Chalúpkova 9 a s dalším dosud neztotožněným spolupachatelem, neoprávněným odčerpáním finančních prostředků z cizího bankovního účtu, se po vzájemné dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nejprve pokusili uvést v omyl pracovníky ČSOB a. s. tak, že

obžalovaný P. H. za slíbenou odměnu na žádost neztotožněné osoby dne 16. 5. 2011 založil dva účty, a to jednak na pobočce Raiffeisenbank a. s. B., N. S., náležející společnosti Schumi G.A.S. s.r.o. a dále účet náležející stejné společnosti u UniCredit Bank, a. s. Česká republika v B., na pobočce K., u kterých byl jediným disponentem, jejichž čísla předal neztotožněné osobě,
aby na ně byly neoprávněně převedeny finanční prostředky z cizího účtu a následně vybrány v hotovosti, přičemž k jejich odčerpání mělo dojít:

1. za použití dopisu ze dne 23. 5. 2011 obsahujícího žádost o zrušení účtu, který byl neztotožněnou osobou zaslán poštou na pobočku ČSOB, a. s., P., N. P., jménem majitele účtu A. S., občana USA, bytem T. M. L. P., N. F. H., S., F. USA, který byl opatřen napodobeninou jeho podpisu dle podpisového vzoru uloženého v bance k jeho účtu, kdy za účelem vyhotovení žádosti o zrušení účtu a převedení jeho zůstatku, který v té době činil 9.998.172,- Kč, na účet založený obžalovaným P. H., obžalovaná J. G. přinejmenším poskytla neznámé osobě podpisový vzor majitele účtu a údaje k účtu, čímž měla být bance ČSOB a. s. způsobena škoda ve výši 9.998.172,- Kč, avšak finanční transakce nebyla pracovníkem ČSOB, a. s. L. V. dne 27. 5. 2011 realizována z důvodu nutné osobní účasti majitele účtu k převodu tak vysoké částky, přičemž k odčerpání peněz došlo následně;

2. za použití padělaného příkazu k převodu, který padělala obžalovaná J. G. tak, že jej vyplnila včetně čísla účtu příjemce a opatřila poznámkou dar , přičemž neznámou osobou byl opatřen napodobeninou podpisového vzoru oprávněného disponenta k účtu Ing. V. S., na vrub shora uvedeného účtu vedeného u ČSOB, a. s., jehož majitelem je I. A. S. a dne 14. června 2011 na pobočce ČSOB, a. s., v P., N. P., jej zadala jako pravý zpracovatelskému centru v H. K. k urgentní realizaci převodu částky 9.990.000,- Kč ve prospěch účtu o kterém věděla, že byl za tím účelem založen u Raiffeisenbank, a. s., pobočka B., n. S., přičemž převod byl realizován, neboť ho banka mylně považovala za pravý a obžalovaný P. H. v období 15. června až 4. srpna 2011 vybral z účtu hotovost tak, že postupně převedl částku 3.677.000,- Kč na účet a částku 6.300.000,- Kč postupně vybíral v hotovosti opakovanými výběry do částky 100.000,­- Kč a v jednom případě dne 17. 6. 2011 vybral najednou částku 5.000.000,- Kč a peníze použil jednak pro svoji potřebu a jednak je předal přinejmenším dosud neztotožněnému spolupachateli, čímž ČSOB, a. s., se sídlem P., R., způsobili škodu ve výši 9.990.000,- Kč ,

uznal vinnými pod bodem 1.) pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem 2.) zločinem neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněná J. G.byla odsouzena podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Obviněný P. H. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2012, doručeném obviněnému 26. 9. 2012, sp. zn. 6 T 97/2012, jakož i všechna dalších rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. G. a P. H. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému ČSOB, a. s., Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, škodu ve výši 9.990.000,- Kč.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, podali obvinění J. G. a P. H. prostřednictvím svých právních zástupců dovolání.

Obviněná J. G. v rámci obsáhlého dovolání (č. l. 1074-1097) uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítla, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že se dopustila trestných činů, resp. nebylo vůbec prokázáno, že by tyto spáchala či se na nich jakkoli podílela. Ve věci proto taktéž spatřuje extrémní nesoulad mezi právním posouzením trestní věci na straně jedné a skutkovými zjištěními učiněnými soudy na straně druhé. Obviněná pochybení soudů spatřuje zejména:

- v nesprávném právním posouzení subjektivní stránky, objektivní stránky
a pachatelství v případě pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu,
- v nesprávném právním posouzení objektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu, neboť podle jejího názoru byla nesprávně posouzena výše škody jako znaku základní skutkové podstaty a také kvalifikované skutkové podstaty, a to z toho důvodu, že vůbec nebyla prokázána výše škody a osoba poškozeného,
- v nesprávném právním posouzení otázky jejího zavinění ohledně zvlášť závažného zločinu podvodu a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, když ze skutkového stavu nevyplývá, že by ona úmyslně někoho uvedla v omyl a úmyslně padělala platební prostředek,
- a v nesprávném právním posouzení nároku poškozené na náhradu škody, neboť výše škody a osoba poškozeného nebyla řádně zjištěna, soud umožnil ČSOB, a. s., vystupovat v postavení poškozeného, ačkoli nárok na náhradu škody byl uplatněn opožděně a navíc soud prvního stupně porušil povinnost vázanosti návrhem poškozeného a přiznal mu větší částku, než tento v hlavním líčení uplatnil.

Obviněná následně podrobně rozebrala jednotlivé námitky. Ke skutku pod bodem 1., resp. otázce pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu uvedla, že na základě provedeného dokazování vůbec nelze dospět k závěru, že by uskutečnila popsané jednání, nebo že by se na něm jakkoli podílela. V rámci řízení před soudy obou stupňů nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by ji s tímto skutkem spojoval. Její podíl na popsaném jednání je podle ní soudem dovozován jen na základě toho, že soud ji uznal vinnou z dokonaného, zvlášť závažného zločinu podvodu (jak je v rozsudcích popsáno pod bodem 2.) a pak z několika málo důkazů nepřímých, které nedávají ucelený obraz o tvrzeném skutkovém ději. Ani pokud by z takových zjištění soudu bylo možno vycházet, její jednání by podle ní nebylo možno posoudit tak, jak to učinil odvolací soud v napadeném rozsudku.

V této souvislosti obviněná namítá, že z ničeho nevyplývá a není postaveno najisto, že dopis se žádostí o zrušení účtu a převedení zůstatku ze dne 23. 5. 2011, jímž se měla pokusit banku uvést v omyl, je skutečně podvrhem, resp. že není zřejmé, zda tato žádost o zrušení účtu byla vůbec podána jinou osobou než jeho majitelem, tj. jestli vůbec došlo k ohrožení objektu trestného činu. Jediným důkazem v této souvislosti je posudek PhDr. V. M. a jeho doplnění, kterým byl podpis I. S. označen jako falzum. Obviněná namítla, že majitel účtu nebyl v přípravném řízení ani v hlavním líčení vyslechnut ohledně toho, zda dopis sám nezaslal či zda jeho zaslání nepřikázal, a tento nedostatek nebyl odstraněn ani v rámci odvolacího řízení. Dále poukázala na některé nejasnosti stran znaleckého posudku PhDr. M., kdy uvedla, že z ničeho není zřejmé, odkud a z jakých zdrojů byly získány srovnávací podpisy. Poukázala též na to, že znalkyně ani nevěděla, kolik je I. S. let, přičemž tato okolnost byla z pohledu jejích závěrů zásadní. Z rozsudku vyplývá, že I. S. se narodil, přičemž znalkyně na několika místech zmínila jako datum narození a poukázala na vyšší věk pana S. Pokud byl pro znalkyni vyšší věk pisatele důležitým znakem při hodnocení pravosti podpisu, pak je zcela jistě závažným nedostatkem jejího zkoumání, že se spletla o 30 let.

Obviněná dále ve vztahu k tomu, do jaké formy byl skutek pod bodem 1. upraven odvolacím soudem, namítla, že neexistují žádné přesvědčivé důkazy k tomu, že právě ona obstarala a neznámé osobě poskytla údaje o účtu a podpisový vzor jeho majitele.

O jejím podílu na výše uvedeném mají podle soudu svědčit zejména nepřiměřené
a neodůvodněné náhledy na účet pana S.. I za předpokladu, že by byl závěr o délce těchto náhledů správný, nelze na základě této jediné skutečnosti jakkoli dovozovat její vinu na pokusu trestného činu kladeného jí za vinu. Z výpovědi spoluobviněného H., z níž soud v této části trestného činu vycházel, vyplývá, že obviněný se znal s J. po dobu 3-6 měsíců před spácháním trestných činů. Jestliže tedy J. patří mezi pachatele tvrzené trestné činnosti, pak je z výpovědi spoluobviněného H. zřejmé, že k plánování trestné činnosti mělo dojít 3-6 měsíců před spácháním skutku. Má proto za to, že dávno před 9. 5. 2011, kdy měla ona začít sledovat účet pana S., již museli organizátoři/pachatelé znát informace o účtu, o jeho majiteli a v takovém případě měli nepochybně i podpisový vzor I. S.. Uvedla, že informace o účtu I. S. znala přinejmenším také Ing. S., druhý disponent účtu pan K. a účetní, případně i osoby na pobočce v Moskevské ulici, a závěr soudu o tom, že se ona na základě náhledů na účet I. S. nějak aktivně podílela na pokusu trestného činu, vyznívají podle ní nelogicky. Sama nepřiměřenost náhledů a jejich neodůvodněnost je přitom dovozována jen ze subjektivních výpovědí jejích kolegů, kdy nebylo vůbec posuzováno, zda tímto způsobem nahlížela i na účty jiných klientů, či zda nahlížela na účet pana S. ještě před 9. 5. 2011. Soud rovněž rezignoval na zjišťování toho, jak se I. S. dostal do jejího portfolia, přičemž nebyl osvětlen mechanismus, jak se tak stalo a kdo to provedl. Závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že tak učinila ona, aby odůvodnila své náhledy, k nimž nebyl právní důvod, je pouhou spekulací, která není založena na reálném základě. Dále obviněná namítla, že nebylo ověřeno tvrzení svědka K., že důvodem nahlížení na účet nějaké osoby mohl být úkol zadaný centrálou banky. Navíc zpochybnila to, že nahlížení ve dvou různých dnech by bylo možno považovat za opakované nahlížení ve velkém rozsahu, když např. mohla v době nahlížení odejít na toaletu, telefonovat, vyřizovat jiné záležitosti a její náhled by přesto trval. V této souvislosti namítla, že četnost ani délka náhledů ničeho neprokazují, neboť i např. svědek L. V. při vyřizování žádosti o zrušení účtu vstoupil na účet pana S. za jeden den čtyřikrát. Upozornila rovněž na to, že z výpisů jejích náhledů na účty klientů vyplývá, že ve chvíli, kdy měla nahlížet 9. 5. 2011 po nepřiměřeně dlouhou dobu (11:25 11:34) na účet pana S. a tím údajně dle soudu připravovat spáchání trestného činu, měla po stejnou dobu otevřený náhled na účty několika dalších klientů. Je tak podle ní opodstatněná domněnka, že po tuto dobu nepracovala se žádným účtem a možná ani nebyla u počítače. Ze samotného nahlížení na účet pana S. ve dnech 9. 5. 2011 a 16. 5. 2011 lze jen těžko dovozovat, že informace někomu skutečně poskytla. Soudem nebylo prokázáno, jak měla tyto údaje předat dalšímu spolupachateli, jak mu měla předat podpisový vzor, soud se ani nezabýval a neposuzoval období před 1. 5. 2011, které mohlo mít význam pro plánování činu. Za nelogické považuje závěry soudu v tom smyslu, že v případě skutku pod bodem 1. k dokonání činu nedošlo, neboť žádost vyřizoval svědek V., neboť ona v práci nebyla. Pokud by skutečně plánovala spáchání trestného činu, věděla by, kdy žádost do banky přijde a svou přítomností by zajistila její kladné vyřízení. V souvislosti s opakovanými náhledy poukázala dále na rozpor v tom, že zatímco manažer a v podstatě její nadřízený svědek P. V. soudu potvrdil, že při hodnocení dochází k nahlížení na klientské účty (což soud v potaz nevzal), svědek V. uvedl, že při ročním hodnocení se portfolia neprocházela, což již soud za prokázané vzal, aniž by tento rozpor odstranil. V této části dovolání uzavřela, že v řízení absentují důkazy k prokázání trestněprávně relevantního podílu její osoby na spáchaném protiprávním jednání a mělo by být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.

V další části obviněná namítla, že i kdyby bylo možno vycházet ze skutkových zjištění soudů, že to byla ona, kdo nezjištěnému pachateli poskytl údaje o účtu I. S., jednalo by se jen o pomoc při odstraňování překážek či opatření prostředků ke spáchání trestné činnosti a nikoli o spolupachatelství, jak dovodil odvolací soud. Takové jednání by podle ní totiž bezprostředně nesměřovalo k dokonání činu a svým jednáním by ona nezačala naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pokud by ona skutečně údaje poskytla třetí osobě, pak tato osoba by pak musela připravit žádost o zrušení účtu, zfalšovat podpis a žádost odeslat. Takto ustanovený pachatel, nejpravděpodobněji v kooperaci se spoluobviněným H., by naplňoval svým jednáním znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a nikoli ona. Závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že tedy ona je spolupachatelkou trestného činu popsaného pod bodem 1. výroku o vině, je podle jejího mínění zjevně nesprávný a nesprávné a nezákonné je tedy i rozhodnutí soudu.

K otázce právního posouzení jejího jednání jako pokusu namítla, že v daném případě vůbec nehrozilo bezprostřední nebezpečí následku, neboť k dokonání trestného činu by musel některý ze zaměstnanců porušit interní předpis týkající se rušení účtu s vysokým zůstatkem, který ona samozřejmě znala. Proto by v případě, že by se na trestné činnosti podílela, musela vědět, že bez dalšího nemůže k dokonání předmětného jednání dojít.

Ke skutku pod bodem 2. výroku o vině podrobněji doplnila, že v hlavním líčení podle ní nebyl proveden jediný důkaz, na jehož podkladě by soud mohl učinit závěr o tom, že by vznikla škoda ve výši, v jaké byla shledána, přičemž není zřejmé, komu měla vzniknout, kdo je poškozený a jestliže škoda vznikla, tak v jaké výši. Vyjma prokázání toho, že byl proveden příkaz k úhradě z účtu I. S. není z žádného provedeného důkazu zřejmé, že škoda vznikla v tvrzené výši a že existuje konkrétní poškozený. I. S. vyslechnut nebyl a škodu neuplatnil. Není tedy zřejmé, zda mu škoda vznikla či nevznikla. Jako předmět útoku je označován I. S., jako poškozená je označována banka. Jakým způsobem došlo k tomu, že skutečná poškozená má být ČSOB, a. s., přitom podle z provedeného dokazování nevyplývá a ani z odůvodnění napadených rozsudků není zřejmé, jak došlo k určení výše škody a toho, komu byla škoda způsobena. K tvrzenému nároku ČSOB, a. s., nebyly provedeny důkazy. Skutečnost, že byly odčerpány peníze z účtu I. S. nemůže sama o sobě stačit k závěru, že vznikla škoda v určité výši a že došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty.

Dále v této souvislosti namítla, že ze skutkového děje uplatněného soudy obou stupňů nebylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že by se ona úmyslně snažila uplatnit falešný platební příkaz, že by jej sama falšovala a že by tímto způsobem spáchala zvlášť závažný zločin podvodu a zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Nelze v jejím případě stanovit existenci úmyslného zavinění, nebyl-li prokázán její vztah k následku do té míry, že by svým jednáním chtěla úmyslně poškodit nějaký subjekt a současně sebe nebo jiného obohatit. Z žádných důkazů nevyplývá, že by věděla, kam prostředky putují, za jakým účelem, kdo jí sdělil platební informace, kdy se tak stalo, zda se tak nestalo jednáním, kterým by ona sama byla uvedena v omyl, a to buď zcela bez zavinění
k tvrzenému následku, nebo z nedbalosti. Nikdy nepopírala, že dne 14. 6. 2011 vyplnila příkaz k úhradě a že tento odfaxovala jako prioritní příkaz na pracoviště banky do H. K. Trvá však na tom, že vyplnění příkazu jí bylo zadáno osobou, o níž se domnívala, že je to disponentka účtu Ing. S.. Jestliže soudy dospěly k závěru, že Ing. S. nemohla v inkriminovanou dobu příkaz zadat, pak je možné, že ona (obviněná) byla uvedena v omyl jinou osobou, která se prokazovala pravým či falešným průkazem Ing. S. Každopádně nemohla naplnit všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, neboť u ní nelze hledat úmyslné zavinění. Nebyla tedy vyvrácena její verze, že by dne 14. 6. 2011 přijala na pobočce ČSOB, a. s., od osoby prokazující se pravým či falešným průkazem totožnosti Ing. S. příkaz k úhradě částky ve výši 9.990.000 Kč. Na kamerovém záznamu není zachycen krátký časový prostor z doby ještě před ověřováním podpisu obviněnou a svědkyní K. v délce cca 3 minut (9:27 9:29), přičemž v této době mohla neznámá osoba ženského pohlaví obviněnou zastavit na informacích, požádat ji o vyplnění příkazu s tím,
že obviněná příkaz vyplnila, ověřila totožnost dle občanského průkazu, následně odešla na své pracovní místo, tam ověřila shodu podpisu, následně šla podle pokynu klienta nechat ověřit podpis ke kolegyni K. a následně odešla odfaxovat příkaz k provedení. Informační centrum na pobočce banky N. P. nebylo v inkriminovanou dobu pod dohledem kamer a současně z kamerových záznamů vyplývá, že se obviněná v danou dobu mohla na informačním centru nacházet, jak sama potvrdila v rámci výslechu před odvolacím soudem. Podotkla, že její postup, kdy v tu dobu chodila po bance s listinou či listinami (nebylo vyloučeno, že šlo o zadaný příkaz k úhradě) a následně okolo 9:30:07 9:30:12 nahlížela na účet pana I. S. byl zcela logický, neboť pokud převzala příkaz k úhradě, logicky jej poté šla ověřit. V rozporu se skutečností je podle jejího přesvědčení závěr soudu, který konstatoval, že nebyl důvod, proč by měla vyřizovat příkaz k převodu v klientském centru. Naopak to možné bylo. Pokud soud konstatoval, že na kamerových záznamech není vidět, že by obviněná jakoukoli osobu podobnou Ing. S. obsluhovala a proto její verze není pravdivá, pak tento závěr nemůže obstát, neboť kamerový záznam obsahuje pasáže, kdy se obviněná pohybuje přímo mimo záběry kamer, kde již skutkový děj mohl proběhnout jí tvrzeným způsobem. I pokud by snad porušila interní předpisy banky o tom, kde a jak má obsluhovat klienty a vyřizovat jejich potřeby, nejednalo by se o úmyslné jednání, neboť obviněná vůbec nevěděla, že osoba, která příkaz zadala, není disponentem účtu a že jde o osobu neoprávněnou, prokazující se falešným, případně pravým průkazem Ing. S.. Obviněná ve svém dovolání rovněž namítla, že v celém jejím jednání tak, jak je dovozují soudy obou stupňů, chybí jakýkoli motiv. Přestože byla ona, její rodina i osoby blízké podrobeni komplexnímu finančnímu šetření, nebylo shledáno ničeho, co by vybočovalo z obvyklých příjmů obviněné nebo jí blízkých osob. I přes důkladné prověření veškerých jejích styků a její komunikace nebylo zjištěno nic, co by ji jakkoli spojovalo s další osobou nebo se spoluobviněným H. Veškeré skutečnosti podle jejího názoru vypovídají o tom, že její vina je prokazována toliko na základě nepřímých důkazů a o jejím úmyslném jednání nevypovídá žádný přímý důkaz. V této souvislosti poukázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž vyplývají pravidla pro situace, kdy nepřímé důkazy mají vést k odsouzení obviněného.

Obviněná dále namítla, že soud přiznal poškozené ČSOB, a. s., právo na náhradu škody, ačkoli tato škoda nebyla v trestním řízení řádně uplatněna a současně soudy přiznaly náhradu škody ve výši přesahující uplatněný nárok. Zásadního pochybení se podle ní dopustil soud prvního stupně, neboť ze zvukového záznamu hlavního líčení je patrno, že poškozená ČSOB, a. s., svá práva uplatnila až po zahájení dokazování, tedy v rozporu s ustanovením § 206 odst. 2 tr. ř. Podle názoru obviněné z trestního spisu nevyplývá, že by poškozená banka kdykoli před hlavním líčením uplatnila svůj nárok na náhradu škody. Stalo se tak až po zahájení dokazování, čímž byla porušena práva obviněných a pravděpodobně navíc došlo k manipulaci s protokolem z jednání. Dále obviněná namítla, že soud bance přiznal nárok na náhradu škody ve výši 9.990.000 Kč, ačkoli banka uplatnila nárok na náhradu škody jen v částce 9.900.000 Kč, tedy o 90.000 Kč nižší.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněná J. G. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, zrušil, a aby vzhledem k tomu, že pro takový postup jsou dány důvody, zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému řízení a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v rámci vyjádření (sp. zn. 1 NZO 341/2015) doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 6. 2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že obecně vzato obviněnou uplatněné námitky stran nedostatku subjektivní i objektivní stránky i otázky pachatelství pod jí uplatněný dovolací důvod mohou spadat. Současně je však třeba poukázat na to, že dovolání obviněné je z velké části založeno na polemice se závěry, které na základě dokazování učinily soudy, z čehož obviněná vyvozuje pochybení, jichž se podle jejího přesvědčení soudy dopustily, kdy zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazů, provedené důkazy hodnotí odlišně od toho, jak činily soudy, nabízí své důkazy, své závěry, své hodnocení důkazů, kteréžto by vyznívaly naopak v její prospěch. V tomto směru tak napadá skutková zjištění soudů, přičemž námitky tohoto charakteru pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.

Státní zástupce rovněž neshledal namítaný extrémní nesoulad mezi právním posouzením její trestní věci a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Uvedl, že je pravdou, že je obviněná usvědčována toliko důkazy nepřímými, a žádný přímý důkaz, který by ji s trestnou činností spojoval, dán není, ale existence pouze nepřímých důkazů rozhodně automaticky neznamená, že by síla usvědčujících důkazů byla menší, než v případě důkazů přímých. Státní zástupce se blíže vyslovil k některým námitkám obviněné, kdy poukázal i na to, že v některých případech obviněná uvádí skutečnosti nepřesné, v rozporu s tím, co bylo zjištěno. Ve vztahu k námitkám stran pravosti podpisu I. S. uvedl, že přestože pan I. S. nebyl vyslechnut, skutečnost, že žádost o zrušení účtu nepsal a o zrušení účtu nežádal, vyplynula z důkazů dalších (mj. z vyjádření svědkyně Ing. S., jednatelky společnosti, jíž byl I. S. společníkem, i z emailové komunikace s panem S., kterou Ing. S. doložila). Pokud jde o znalecký posudek, je zřejmé, že v uvedeném datu narození I. S. došlo jen k písařské chybě. Zatímco v rozsudcích je jako datum narození I. S. skutečně uvedeno datum, ve vyjádření znalkyně, ale i ve výpisu z obchodního rejstříku je uvedeno jako datum narození. Znalkyně tedy vycházela ze správného data narození a v tomto směru její posudek nelze zpochybnit. Navíc automatizace psaní a ustálení dynamického stereotypu (jedinečnosti a individuálnosti ručního písma) nastává ve většině případů mezi 13. a 20. rokem věku pisatele, a tedy písmo, respektive podpis osoby, je po tomto věku již ustálený (odhlédneme-li od dalších specifik, např. nemoci a podobně). Žádost o zrušení účtu tedy panem S. nebyla podepsána, byla sepsána a podepsána jinou osobou a rolí obviněné na jednání popsaném pod bodem 1. se soudy zabývaly a na základě nepřímých důkazů ji dovodily. Stran námitek náhledů na účet pana S., státní zástupce uvedl, že tato námitka není zcela přesná, neboť přestože se nepodařilo objasnit kdy, kým a za jakých okolností bylo protiprávní jednání plánováno, spoluobviněný H. vypověděl, že s J. se seznámil cca 3 6 měsíců před skutky, přičemž se několikrát setkali a s požadavkem na založení účtů přišel J. nikoli v okamžiku seznámení, ale až 3 měsíce po seznámení, možná i více. Z toho tedy nelze vyvodit, jak činí obviněná, že k plánování a tedy nahlížení muselo dojít v období výrazně předcházejícím jejím prvotním náhledům na účet. Ve vztahu k námitce, že i kdyby bylo možno vycházet ze skutkových zjištění soudů, tedy že to byla ona, kdo nezjištěnému pachateli údaje k účtu pana S. poskytla, jde toliko o pomoc a nikoli o spolupachatelství, se státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že odkázal na předmětnou pasáž jeho vyjádření k totožné námitce spoluobviněného H. (viz. dále v textu), respektive na úvahy zejména odvolacího soudu na straně 16-17 rozsudku. K námitce neprokázání způsobené škody v požadované výši v rámci skutku pod bodem 2. výroku, resp. námitce, že nebyl proveden důkaz, na jehož základě by soud mohl postavit najisto, že škoda vznikla a komu vznikla, státní zástupce uvedl, že ze spisových materiálů, které měl k dispozici, lze dovodit, že takové důkazy provedeny byly. Jednalo se zejména o výpověď svědkyně Ing. S. a zprávy banky, z nichž vyplývá, že peníze, částka téměř dvojnásobně převyšující 5.000.000 Kč, byly odčerpány z účtu pana A. I. S., a to ve výši, jak je uvedeno v rozsudku. Primárně tedy poškozeným trestným činem byl on. ČSOB, a. s., u níž byl účet pana S. veden, pak panu S. zhruba 2 měsíce poté podvodně odčerpanou částku vrátila a následně tedy požadovanou částku uplatnila jako nárok na náhradu škody. Lze proto dovodit, že škoda velkého rozsahu způsobena byla. Zpochybňuje-li obviněná existenci úmyslu u trestných činů popsaných pod bodem 2. s poukazem na to, že podle ní ze skutkového děje zjištěného soudy nebylo prokázáno, že by se úmyslně snažila uplatnit falešný příkaz k úhradě, že by jej sama falšovala a že by tím spáchala trestné činy, pak se státní zástupce domnívá, že jde v podstatě o polemiku se skutkovými zjištěními soudů a námitkami proti důkazům respektive jejich hodnocení soudy, s nimiž se soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ve vztahu k námitce, v rámci níž obviněná zpochybnila správnost a oprávněnost výroku o náhradě škody, tedy že soudy poškozené přiznaly více než požadovala a nárok jako takový byl uplatněn opožděně, až po zahájení dokazování (a tedy v rozporu s § 43 odst. 3 tr. ř. a § 206 odst. 2 tr. ř.), státní zástupce uvedl, že takto obviněnou uplatněné námitky se týkají porušení procesních podmínek rozhodování o nároku poškozené na náhradu škody a pod uplatněný dovolací důvod je nelze podřadit.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má za to, že dovolání obviněné J. G. je nutné vyhodnotit jako neopodstatněné a navrhuje, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v tomto smyslu odmítnuto.

Obviněný P. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 1053-1066) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění soudů nelze podřadit pod zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přičemž soudy při zjištěném skutkovém stavu dospěly k nesprávnému právnímu zhodnocení celého případu, i jeho nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a z jejich strany došlo k porušení řady zásad trestního řízení v jeho neprospěch.

Obviněný uvedl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť soudy neprokázaly, že by se nějakým způsobem podílel jak na pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak i na zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že v žádném případě vědomě ani jinak neměl v úmyslu spáchat zvlášť závažný zločin podvodu a nechtěl vědomě ani jinak vylákat finanční prostředky, když v tomto případě se podle něj jednalo o omyl ve skutkové podstatě. Ve vztahu k jednání podřazenému pod skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku namítl, že o ničem nevěděl, ničeho se neúčastnil, žádného padělání příkazu k úhradě se nedopustil a žádný úmysl k takovému jednání neměl. Spoluobviněnou J. G. nikdy neviděl, nezná ji, na ničem se s ní nemohl domlouvat a žádný účet pro ni nezakládal. Nezná a neviděl ani poškozeného či další osoby, nebyl ani na pobočce ČSOB, a. s., v P.. Žádný originál ani kopii platebního příkazu na částku 9.990.000 Kč nikdy neviděl a vůbec o jeho vystavení neměl ani potuchy, stejně tak se nepokusil o padělání nějakého podpisu či jeho napodobeniny. Podotkl, že nemůže být trestně stíhán a odsouzen za pouhé založení účtu a jeho zneužití, neboť o trestné činnosti, k níž mělo dojít, ani o tom,
že jím založený účet bude zneužit, neměl žádné potuchy. Je podle něj nesmyslné tvrzení, že jednal jako spolupachatel a má nést odpovědnost za jednání, o němž sám nevěděl a které nespáchal. O tom, že by spoluobviněná G. znala číslo účtu, který založil a na nějž byla finanční hotovost z účtu pana S. poukázána, neměl ani ponětí. Účet založil v součinnosti s osobou, která měla převzít finanční prostředky, a nikomu jinému tato čísla účtů nesvěřil. Nemohl předpokládat, že by finanční prostředky, které byly zaslány na jeho účet, pocházely z trestné činnosti. To, že se obžalovaní vůbec neznali a že nebyla zjištěna totožnost dalších pachatelů, koneckonců uznává i odvolací soud.

Obviněný dále v rámci podaného dovolání namítl, že soud rovněž vychází ze skutečnosti, že finanční prostředky zaslané přes jím zřízený účet byly odevzdány třetí osobě, jež byla eventuálním dalším spolupachatelem. Soud však podle něj nesprávně vyvozuje, že on musel znát a být v kontaktu s osobou či osobami, které celou akci zorganizovali a podíleli se na zorganizování založení účtu a na falšování dokladů, na jejichž základě došlo k zaslání finančních prostředků na účet jím založený. Jeho jednání spočívající v založení účtu podle něj předcházelo samotné trestné činnosti, přičemž k jejímu spáchání a zfalšování dokladů došlo osobami, které on nezná. Odlišně od jeho osoby je třeba posuzovat osoby další mj. spoluobviněnou G., která s ostatními neustanovenými spolupachateli aktivně spolupracovala a mohla se podílet na falšování dokladů a snaze přesunout finanční prostředky na účet jím založený. Vzhledem k tomu, že on ji neznal, musela jí číslo účtu sdělit osoba, která jej požádala o poskytnutí služby, tj. založení účtu na předání peněz poté, co na účet budou doslány. Jak dále zdůraznil, on sám v podstatě skončil svou činnost 16. 5. 2011 založením účtů, a tedy ještě předtím, než trestná činnost fakticky započala. Nemůže tak být zahrnut do dalšího průběhu páchání trestné činnosti, o které nevěděl. Za nesprávnou s ohledem na výše uvedené označil rovněž úvahu odvolacího soudu v tom směru, že vzhledem ke způsobu provedení činu lze vyloučit, že by jednotlivé činnosti byly prováděny bez předchozí dohody a plánu, a že tedy pachatelé museli vědět o tom, že se podílí na trestné činnosti spolu s další osobou, bez jejíhož přispění by k realizaci trestné činnosti vůbec nedošlo. K okolnosti založení účtu a událostem s tím souvisejícím zdůraznil, že byl velmi naivní, nemajetný a pokud měl možnost pomoci podnikateli ohroženému exekucemi a získat nějakou odměnu za to, že založí a použije účet své firmy k výběru peněz, bylo to pro něj velmi výhodné. Poukázal na roli oné třetí osoby, která zneužila jeho naivity, a která jej o založení účtu požádala, dala mu k dispozici mobilní telefon, věděla, kdy mají být peníze na jeho účet doručeny, o tomto jej informovala a instruovala jej rovněž ve věci výběru a předání peněz. Vyloučil však, že by toto vše činil na základě nějaké předchozí dohody s touto třetí osobou, na základě nějakého společného plánu na získání finančních prostředků na účet, který sám založí. Aby bylo možno klást mu dané jednání za spoluvinu, muselo by být prokázáno, že byl s těmi dalšími osobami dohodnut, což on nebyl a naopak byl přesvědčen o legálnosti celé transakce. Obviněný má proto za to, že u něj chybí jakýkoli úmysl, na rozdíl od ostatních osob, které zůstaly v anonymitě či se snažily svou účast zakrýt.

Dále obviněný ukázal na to, že soudy jej uznaly vinným za situace, kdy nerespektovaly některé základní zásady trestního řízení, konkrétně:

- nebylo soudy respektováno, že souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny dovolatele musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, a současně vylučují možnost jakéhokoli jiného závěru ,
- soudy se neřídily zásadou, že nepřímé důkazy, které vedou k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem by mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného ,
- soudy nerespektovaly zásadu, z níž vyplývá, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, je nutno s použitím zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obžalovaného a neuznat jej vinným . Podle něj tedy byl celý případ ve vztahu k jeho osobě nesprávně posouzený po hmotně právní stránce, přičemž s ohledem na absenci úmyslu u něj poukázal na eventuální možnost uplatnění trestných činů spáchaných z nedbalosti, jako např. podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku či legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce .

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o obsah dovolání obviněného P. H., nutno konstatovat, že tento z velké části opakuje svou obhajobu z trestního řízení, poukazuje na to, že spoluobviněnou G. ani nikoho dalšího neznal, na ničem, co je mu kladeno za vinu se nepodílel a pokud účet založil, bylo to jen v rámci přátelské výpomoci pro J. . Obviněný tak v podstatě napadá skutková zjištění soudů a brojí proti dokazování, resp. proti tomu, jak soudy důkazy hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily. Takto koncipované námitky, které ve svém dovolání projevil a z nichž vyvodil, že soudy porušily některé základní zásady trestního řízení (viz namítané porušení zásady in dubio pro reo a nedostatek nepřímých důkazů, jež by tvořily logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů a jež by mohly vést ke spolehlivému závěru o jeho vině) pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze a tyto dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší, neboť jde o otázky upravené normami procesního práva. Pokud pak obviněný namítá, že v jeho jednání by bylo možno dovodit snad jen některý z trestných činů spáchaných z nedbalosti, např. podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku či legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku, státní zástupce uvedenou část námitek shledává pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, byť je v podstatě z velké části postavena na skutkových závěrech odlišných od těch, které učinily soudy. Pokud jde o zvlášť závažný zločin podvodu, ať již ve stadiu pokusu (skutek pod bodem 1.) nebo dokonaný (skutek pod bodem 2.), v tomto směru považuje námitky obviněného za neopodstatněné. Odkázal zejména na odůvodnění odvolacího soudu na stranách 15 20 rozsudku, kde odvolací soud poměrně podrobně poukázal, v čem je spatřováno jednání obviněného, na základě jakých skutečností lze vyvodit jeho úmysl a z čeho konkrétně vyplývá, že se jednání dopustil ve spolupachatelství. Soud po provedení důkazů a jejich zhodnocení dovodil, že obviněný nebyl pouhou nastrčenou, oklamanou osobou, jak se snaží v celém trestním řízení vystupovat, a to, že údajně nevěděl o nelegálnosti akce, bylo na základě provedených důkazů vyvráceno. V tomto směru soud poukázal rovněž na konstrukci spolupachatelství, kdy k provedení činu byly třeba dílčí útoky různých osob, které musely jednat ve vzájemné součinnosti. Státní zástupce uvedl, že jak vyplývá z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014) podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. Pokud jde o řešenou trestní věc, skutečnost, že se oba pachatelé neznali, na věci ničeho nemění, neboť jejich úmysl byl společný obohatit se společně s dalšími nezjištěnými osobami na cizím majetku, a to i za využití účtu vytvořeného obviněným H. K provedení činu bylo třeba různých dílčích, vzájemně se podmiňujících a tedy souvisejících úkonů více osob, z nichž každá vykonávala pouze určitou část dílčích úkonů, bez nichž by však ke zdárnému provedení činu nedošlo. To, že obviněný založil účty, na které byly zaslány peníze, tyto peníze poté vybíral a následně je předával jiné osobě (jiným osobám) je tedy součástí celkového jednání všech pachatelů. Nebylo-li prokázáno, že se obvinění znali, byla tu logicky další osoba či další osoby, která zprostředkovávala předávání informací mezi obviněnými, případně činila další kroky k dokonání trestného činu. Na straně druhé státní zástupce uvedl, že námitka obviněného v tom směru, že ve věci existují pouze důkazy nepřímé, které podle něj netvoří logický řetězec umožňující učinit přesvědčivý závěr o jeho vině, je námitkou, kterou pod jím uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. Nelze tedy vyloučit, že i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Státní zástupce dále uvedl, že poukazuje-li obviněný ve svém dovolání ve vztahu k subjektivní stránce na to, že i Vrchní soud v Praze na straně 16 rozsudku dovodil, že nevěděl, že na jeho účet přijdou finanční prostředky a že se tak stal bez svého vědomí součástí trestné činnosti, pak toto jeho vyjádření je nepravdivé, respektive obviněný údajný závěr soudu nesprávně vyvodil, neboť Vrchní soud v Praze dovodil pravý opak.

Za námitku nejen podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale taktéž důvodnou, státní zástupce označil námitku stran zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, jímž byl obviněný P. H. rovněž uznán vinným.

Zatímco ve vztahu k trestnému činu podvodu ze skutkových zjištění vyplývá jak podvodný úmysl, tak i forma spolupachatelství, u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku již toto ve vztahu k obviněnému P. H. dovodit nelze. Z provedených důkazů vyplývá, že účet založil proto, aby na něj mohly být doslány peníze, které poté on z účtu vybere a naloží s nimi dohodnutým způsobem, a tedy aby byla trestná činnost spočívající v podvodném získání peněz z účtu jiného úspěšně dokonána. Vzhledem k absenci dalších relevantních skutečností, zejména s ohledem na to, že na trestné činnosti bylo zainteresováno více osob a nebylo prokázáno, že by se obviněný H. a spoluobviněná G. znali, však ještě nevyplývá, že by obviněný H. věděl o tom, že ke spáchání trestného činu podvodu, bude takříkajíc využito i dalšího trestného činu, totiž padělání platebního prostředku (konkrétně příkazu k úhradě). Nelze tedy dle státního zástupce dovodit, že by jakákoli, třeba i jen méně intenzivní část jednání obviněného P. H., směřovala ke spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, že by zde v jeho případě bylo možno dovodit úmysl ke spáchání tohoto trestného činu. Koneckonců i skutek pod bodem 1., tj. první, neúspěšný pokus o získání finanční částky a její odeslání na účet obviněného H., byl činěn bez toho, že by došlo k jakémukoli padělání platebního prostředku. K dokonání podvodného jednání mohlo dojít i bez toho, že by nutně muselo být využito padělání peněžního prostředku. Domnívá se tedy, že jednání obviněného P. H. vyjádřené ve skutku pod bodem 2. rozsudku bylo v jeho případě posouzeno nesprávně jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a tedy v tomto směru rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce ve vztahu k obviněnému P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně tohoto obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, jakož jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, a aby zrušil i všechna rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. G. a P. H. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. Oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve vztahu k dovolání obviněné J. G. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví expertiza ručního psaní PhDr. V. M. stran pravosti podpisů, kdy zpochybnila i způsob jejího provedení a získání podkladů pro analýzu, dále výpověď spoluobviněného P. H., výpověď svědka P. V., svědka Bc. L. V., záznamu kamerového systému; spadá sem i námitka neprovedení výslechu majitele účtu pana I. S.) a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran stěžejního dopisu se žádostí o zrušení účtu a převedení zůstatků ze dne 23. 5. 2011, resp. zda tento je či není podvrhem, případně toho, zda tato žádost byla vůbec podána jinou osobou než majitelem účtu panem I. S., dále zjištění stran toho, kdo obstaral a poskytl údaje o účtu a podpisový vzor jeho majitele, jaké povahy byly náhledy na účet pana I. S., resp. zda nahlížela na jeho účet i před 9. 5. 2011, případně zda nenahlížela i na účty jiných osob, dále zjištění, jak se majitel účtu dostal do jejího portfolia, resp. jakým mechanismem k tomu došlo a kdo to provedl, zda se nejednalo o úkol zadaný centrálou banky, zda informace skutečně někomu poskytla, jak je případně měla předat dalšímu spolupachateli, jak mu předala podpisový vzor, kdy došlo k plánování tvrzené trestné činnosti, resp. namítá, že soud se nezabýval obdobím před 1. 5. 2011, zda sama nebyla uvedena v omyl osobou, která disponovala pravým či falešným průkazem Ing. V. S.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že její podíl na předmětném trestním jednání je dovozován jen z několika málo důkazů nepřímých, které nedávají ucelený obraz o tvrzeném skutkovém ději, kdy nebyl obžalobou předložen žádný přímý důkaz) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině uvedla, že se žádné trestné činnosti nedopustila, přičemž dávno před 9. 5. 2011, kdy ona měla začít sledovat účet pana S., již museli organizátoři/pachatelé znát informace o účtu, o jeho majiteli a v takovém případě měli nepochybně i podpisový vzor majitele, tedy, že informace o účtu pana I. S. znalo více lidí, nejen ona; ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině pak uvedla, že nikdy nepopírala, že dne 14. 6. 2011 vyplnila příkaz k úhradě a tento odfaxovala jako prioritní příkaz na pracoviště banky v H. K., kdy však trvá na tom, že toto jí bylo zadáno osobou, o níž se domnívala, že je to disponentka účtu Ing. V. S., kdy bylo zcela přípustné, aby vyřizovala příkaz k převodu v klientském centru).

Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní tedy nelze shledat ani námitku obviněné J. G., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud poznamenává, že přestože vina obviněné byla prokázána toliko důkazy nepřímými, a žádný přímý důkaz, který by ji s trestnou činností spojoval, dán není, neznamená to snad, že by síla takovýchto důkazů byla snížena oproti důkazům přímým. Je zřejmé, že v projednávané věci neměl soud k dispozici doznání obviněné a vycházel tedy z dalších provedených důkazů, které tvoří ucelený a logický úvahový řetězec prokazující spoluvinu obviněné.

Ve vztahu k uplatněným skutkovým námitkám Nejvyšší soud podotýká, že stran namítaného zpochybnění znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního psaní PhDr. V. M. (č. l. 284-302 + dodatek na č. l. 303-310), znalkyně vycházela ze správného roku narození pana I. S., tj., kdy v rozsudcích uvedené datum je s největší pravděpodobností písařskou chybou. Znalkyně konstatovala, že sporný podpis na jméno I. A. S. na žádosti o zrušení bankovního účtu č. (ozn. č.) ze dne 23. 5. 2011 není pravý podpis této osoby (č. l. 307). Přestože nebyl I. S. vyslechnut, skutečnost, že nebyl osobou, která podepsala žádost o zrušení účtu, vyplynula vedle zmíněného znaleckého posudku i z dalších důkazů, zejména pak z vyjádření svědkyně Ing. V. S. a její emailové korespondence s I. S. (resp. osobami ho zastupujícími), který byl společníkem firmy, jejíž jednatelkou svědkyně byla (zejména č. l. 379-385, 386-390). Námitkami stran náhledů na účet pana I. S. (č. l. 392-408) se zabýval již nalézací soud (zejména str. 12 rozsudku) a zejména pak soud odvolací v rámci řádného opravného prostředku (str. 11-12 napadeného rozsudku). Soud na podkladě provedeného dokazování vyhodnotil četnost náhledů na účet pana I. S. jako zcela nestandardní a časově neadekvátní, kdy současně dospěl k závěru o jejich zjevné nedůvodnosti, neboť bylo prokázáno, že předmětný účet ani nebyl zařazen v klientském portfoliu obviněné.

V rámci obsáhlého dovolání obviněná uplatnila i řadu námitek dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obecné rovině odpovídající, v rámci nichž namítla, že nebylo prokázáno, že by se skutků, které jsou jí kladeny za vinu, dopustila, zejména, že nebyla správně posouzena subjektivní a objektivní stránka a otázka pachatelství u pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu (skutek pod bodem 1/ výroku o vině), kdy má za to, že se mohlo jednat toliko o účastenství ve formě pomoci, nebyla ani správně právně posouzena objektivní stránka u zvlášť závažného zločinu podvodu a nebylo správně posouzeno její zavinění ve vztahu ke skutku pod bodem 2), neboť nebylo vůbec prokázáno, že by se podílela na padělání příkazu k úhradě. Dále poukazuje na nesprávné hmotně právní posouzení stran výroku o náhradě škody, neboť soudy přiznaly poškozené ČSOB, a. s., více, než tato požadovala, kdy navíc svůj nárok uplatnila opožděně, resp. až po zahájení dokazování.

Ve vztahu k takto uplatněným námitkám je však nutné předeslat, že obviněná drtivou většinu z nich uplatnila způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav věci, její vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, kdy jednotlivé námitky byly podrobně rozebrány výše. Obviněná předkládá vlastní verzi skutkových událostí a zejména pak provádí vlastní hodnocení důkazů, kteréžto vyznívá v její prospěch. Takto se uplatněné námitky zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině byla obviněná uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným P. H. a dalším dosud neustanoveným pachatelem.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo .

Dle odst. 2 § 21 tr. zákoníku pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené za dokonaný trestný čin .

Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .

Zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu .

Škodou velkého rozsahu se dle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost . Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049 2058).

Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem ve formě pomoci na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu .

V ustanovení § 24 tr. zákoníku je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. K pomoci se nevyžaduje , aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje. Spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku je pak účastenstvím v širším smyslu. Spolupachatelství je vyšším stupněm účasti pachatele na spáchání trestného činu. Posouzení pachatelova jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku je tedy přísnější, než-li posouzení jeho jednání jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku. U spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem).

Byla-li tedy obviněná v projednávané věci stíhána jako spolupachatel, pak je z hlediska subjektivní stránky rozhodující společný úmysl, což je vyjádřeno slovní vazbou společně s ve skutkové větě rozsudku, kdy znak společného úmyslu je zejména rozveden v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 11-13). Nalézací soud uvedl, že ačkoliv nebylo prokázáno, jakým způsobem se poznali, či kdy a jak se oba obžalovaní ohledně trestné činnosti kontaktovali, je nepochybné, že obžalovaná J. G. znala obžalovaného P. H. a také číslo jím založeného účtu. Právě na tento účet se totiž obžalovaná nejprve pokusila a posléze skutečně převedla částku dosahující téměř 10.000.000 Kč. Za této situace proto není třeba žádného písemného doložení spolupráce obžalovaných, neboť je zřejmé, že oba jednali společně a ve vzájemné shodě (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednání (objektivní podmínka) a úmysl k tomu směřující (subjektivní podmínka). Spolupachatelství je možné tehdy, pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, nebo jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také v případě, kdy jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Společné jednání je tedy třeba chápat jako jednání, které může probíhat buď současně, nebo i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V takovém případě každý ze spolupachatelů vykoná určitý díl činnosti, kdy souhrn těchto činností ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu. Obviněná, stejně jako spoluobviněný P. H. a dosud neustanovený spolupachatel, jednali tak, aby souhrn jejich činnosti tvořící jednotlivé články řetězce směřoval k zamýšlenému následku, tj. neoprávněnému získání finančních prostředků z účtu jiné osoby, kdy každý z nich provedl dílčí část jednání, která však byla součástí uceleného jednání vedeného stejným úmyslem a bez jejíhož uskutečnění by realizace celé akce nebyla možná. Odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že k provedení činu byly nezbytné dílčí na sebe navazující vzájemně se podmiňující úkony více osob, které musely jednat ve vzájemné součinnosti tak, že každá z nich vykonala pouze určitou dílčí část úkonů (str. 16 rozsudku odvolacího soudu). Jednání obviněné spočívalo v tom, že tato vložila své údaje k účtu pana I. S. a následně poskytla neznámé osobě podpisový vzor majitele účtu a údaje k tomuto účtu, kdy byla následně neztotožněnou osobou (závěry odvolacího soudu) zaslána ČSOB, a. s., poštou písemná žádost o zrušení účtu opatřená zfalšovaným podpisem majitele účtu, a podle podpisového vzoru, k němuž měla obviněná přístup. Tím, že vytipovala účet pana I. S., poskytla informace o jeho účtu včetně podpisového vzoru a tyto předala, aby následně byly použity k pokusu převést finanční prostředky prostřednictvím písemné žádosti opatřené falešným podpisem na účet, který k tomuto účelu zřídil spoluobviněný P. H., je třeba na její jednání nahlížet jako na součást jednání všech spoluobviněných.

Pokud pak obviněná namítá, že spoluobviněného P. H. neznala, Nejvyšší soud k této námitce podotýká, že se sice nepodařilo prokázat, že by se oba spoluobvinění opravdu znali, to však závěru o spolupachatelství nijak nebrání. Stěžejní je zde společný úmysl, který byl prokázán, jak vyloženo výše. Z provedeného dokazování se jeví logickým, že zde figurovala další, dosud neztotožněná osoba, která pak byla spojovacím článkem mezi obviněnou J. G. a obviněným P. H.. K účasti této dosud neztotožněné osoby a jejímu jednání se vyjádřil jak soud nalézací (zejména str. 12-13), tak zejména soud odvolací v rámci odůvodnění napadeného rozsudku na str. 14-17, kdy uvedl, že účast dalšího spolupachatele, je třeba připustit vzhledem k tomu, že se nepodařilo vyvrátit obhajobu obžalovaných, že se neznají . Lze vyloučit s ohledem na způsob provedení činu, že by jejich činnosti byly uskutečňovány bez předchozí dohody a plánu, případně samostatně pouze některým z obžalovaných, nutné součinnosti ke spáchání trestné činnosti si byli vědomi , kdy z povahy činností, které vykonávali, museli vědět, že se podílí na trestné činnosti společně s další osobou, osobami, bez jejichž přispění by ta část trestné činnosti, která na obžalovaní připadla, nebyla realizovatelná a postrádala by smysl (str. 17 napadeného rozsudku).

Stran naplnění objektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je třeba připomenout, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v rámci dovolání domáhají oba obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Dle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě napadeného rozsudku byla dne 23. května 2011 zaslána poštou na pobočku ČSOB, a. s., jménem majitele účtu I. S. žádost o zrušení účtu a převedení jeho zůstatku na účet obviněného P. H., kdy předmětná žádost byla opatřena zfalšovaným podpisem majitele účtu, a to podle podpisového vzoru, který měla obviněná k dispozici a který předala spolu s informacemi o předmětném účtu, který vytipovala, dosud neztotožněné osobě, tedy v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch - finanční prostředky z účtu majitele, se podílela na jednání, jímž se spoluobvinění pokusili uvést v omyl (žádostí se zfalšovaným podpisem zaslané poštou) pracovníky peněžního ústavu, čímž naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve vztahu k subjektivní stránce pak lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se již předmětnou námitkou zabýval. Obvinění jednali vědomě, tedy v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy odvolací soud uvedl, že nutné součinnosti ke spáchání trestné činnosti si byli vědomi , s tím, že věděli, že plní určité úkoly, které povedou k odčerpání cizích finančních prostředků z bankovního účtu (str. 17 napadeného rozsudku).

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněná J. G. namítla nenaplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně způsobení škody v požadované výši, kdy má za to, že nebyl proveden důkaz, na jehož základě by soud mohl postavit najisto, že škoda vznikla a komu vznikla. V této souvislosti namítla, že soud přiznal poškozené bance právo na náhradu škody, ačkoli tato škoda nebyla v trestním řízení řádně uplatněna a současně soudy přiznaly náhradu škody ve výši přesahující uplatněný nárok.

Částka ve výši 9.990.000 Kč je částkou, která byla neoprávněně převedena na podkladě příkazu k úhradě opatřeném falešným podpisem majitele účtu I. S. a vyplněném obviněnou, která jej zadala jako pravý k urgentní realizaci. Jedná se tak o částku představující výši způsobené škody, konkrétně se jedná téměř o dvojnásobek výše představující hranici škody velkého rozsahu. Výše této částky byla odvozena zejména z provedených listinných důkazů (výpisy z účtu, realizovaný příkaz k úhradě), stejně jako ze svědecké výpovědi svědkyně Ing. V. S. Škoda přitom byla primárně způsobena majiteli účtu, z něhož byly finanční prostředky neoprávněně převedeny, tj. panu I. S.. Následně mu byly neoprávněně odčerpané finanční prostředky kompenzovány ze strany ČSOB, a. s., a tato následně vyplacenou částku uplatnila v rámci adhézního řízení jako poškozená strana. Stran včasnosti a způsobu uplatnění nároku na náhradu škody nutno uvést, že se jedná o námitku čistě procesního charakteru, kterážto svým obsahem pod předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá, jak uvedeno výše.

Obviněná dále u skutku pod bodem 2) výroku o vině namítla nenaplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by měla úmysl uplatnit falešný platební příkaz či jej sama zfalšovala.

Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, nebo kdo padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný.

Tento trestný čin spočívá v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný , bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží (pokud by pachatel uvedeným způsobem jednal bez specifického úmyslu udat jej jako pravý nebo platný, šlo by o trestný čin podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku). Jestliže pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, dopouští se pouze trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, i když jej pak použije, neboť jde jen o realizaci úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, který zde byl již v době jeho padělání nebo pozměnění a je důvodem právní kvalifikace podle odstavce 3 (srov. k tomu i dikci § 234 odst. 2 tr. zákoníku). Paděláním platebního prostředku se rozumí jak jeho kompletní falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení se všemi jeho náležitostmi , tak i vyrobení či vyhotovení tzv. náhražky. Pro naplnění znaku použije padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný stačí jakékoli pachatelovo jednání, které využívá padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2365-2369).

I zde obviněná svou argumentaci staví převážně na polemice se skutkovým stavem, tak, jak byl soudy zjištěn, jimi provedeného dokazování a zejména pak na podkladě vlastního hodnocení důkazů, včetně vlastní verze události. Takováto argumentace, jak již bylo vyloženo výše, však uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Nejvyšší soud podotýká, že i ta část námitek, která uplatněnému dovolacímu důvodu v obecné rovině odpovídá, je zjevně neopodstatněná.

Odvolací soud upřesnil zejména ve vztahu k obviněné J. G. skutková zjištění, přičemž provedené změny byly důvodem pro zrušení rozsudku nalézacího soudu v celém rozsahu. V rámci odůvodnění rozsudku se vypořádal i s předmětnou námitkou obviněné, kdy uvedl, že bylo prokázáno, že obžalovaná sama příkaz k převodu až na podpisový vzor Ing. V. S. padělala, ověření totožnosti Ing. V. S., resp. osoby, který by se za ní vydávala, pouze předstírala a příkaz zaslala k urgentní realizaci do H. K. Z té skutečnosti, že sama příkaz k převodu dílem padělala, přinejmenším k padělání podpisu Ing. V. S. opatřila podpisový vzor a zajistila jeho realizaci, svědčí o tom, že jednala v úmyslu paděláním příkazu k převodu a jeho udáním způsobit škodu na cizím majetku za účelem obohacení přinejmenším jiných osob (str. 14 napadeného rozsudku). Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy odvolací soud neshledal, že to byla obviněná, kdo padělal podpis Ing. V. S. na předmětném příkazu k převodu, resp. uvedl, že toto se nepodařilo prokázat a v souladu se zásadou in dubio pro reo předmětnou skutečnost vyhodnotil ve prospěch obviněné, nicméně obviněná byla osobou, která opatřila příslušný podpisový vzor svědkyně Ing. V. S. a příkaz k převodu přinejmenším sama vyplnila, tedy jej takto padělala. Odvolací soud přitom neuvěřil, na podkladě provedeného dokazování, zejména záznamům kamerového systému a výpovědi svědkyně Ing. V. S., verzi obviněné, že takto učinila v domnění, že byla oklamána osobou, která se za Ing. V. S. vydávala. Příkaz k úhradě je platebním prostředkem požívající speciální ochrany, jeho vyplněním byl tedy padělán, a to v úmyslu užít jej jako pravý, což následně poté, co byl opatřen falešným podpisem Ing. V. S., obviněná učinila.

Nejvyšší soud vyhodnotil námitky obviněné J. G. uplatněné v rámci podaného dovolání jako neopodstatněné.

Obviněný P. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo vyloženo výše, formulace tohoto dovolacího důvodu znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Z tohoto důvodu nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit ty námitky, v rámci nichž namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména stran třetí dosud neztotožněné osoby, kterou označuje jako J. , a možného kontaktu s ní či spoluobviněnou J. G., zejména pak stran vzájemné předchozí dohody mezi nimi), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (kdy namítá, že závěr o vině je založen toliko na nepřímých důkazech, které netvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že dne 16. 5. 2011 toliko založil účet, tedy předtím, než trestná činnost fakticky započala, neboť byl velmi naivní, nemajetný a využil možnosti vydělat si peníze tím, že za odměnu pomůže podnikateli ohroženému exekucemi využít účet své firmy k výběru peněz, k čemuž dostal od této třetí osoby k dispozici mobilní telefon, aby jej tato osoba mohla informovat o tom, kdy mají být peníze na jeho účet doručeny, kdy a jak mají být vybrány a převedeny, přičemž popírá, že by spoluobviněnou J. G. či někoho dalšího znal a že by se na čemkoli podílel). Takto formulované námitky jsou námitkami procesního charakteru, které, jak uvedeno výše ve vztahu k dovolání spoluobviněné J. G., svým obsahem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Nejvyšší soud odkazuje i na výše uvedené závěry stran uplatněné námitky, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Obviněný uplatnil i další námitky, které svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu v obecné rovině odpovídají. Zejména se jedná o námitky stran nenaplnění subjektivní stránky ve vztahu k trestným činům podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ať v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 1) výroku o vině či dokonaném v bodě 2) výroku o vině, a trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, kdy namítá, že v úvahu přichází posouzení jeho jednání nanejvýše jako některého z trestných činů spáchaných z nedbalosti.

Za pod ním uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, byť neopodstatněnou, lze podřadit i námitku, v rámci níž obviněný rozporuje posouzení jeho jednání jako spolupachatelství. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedený výklad pojmu spolupachatelství a tam učiněné závěry ve vztahu k totožně formulované námitce spoluobviněné J. G. Jak uvedeno výše, spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku je účastenstvím v širším smyslu, kdy je vyžadován vyšší stupeň účasti pachatele na spáchání trestného činu. U spolupachatelů se vyžaduje společný úmysl, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. V projednávané věci se jednalo o spolupachatelství obviněného P. H., spoluobviněné J. G. a další dosud neztotožněné osoby či osob, kdy každý ze spolupachatelů jednal tak, aby souhrn jejich činnosti představovaný jednotlivými články řetězce směřoval k zamýšlenému následku, tj. neoprávněnému získání finančních prostředků z účtu pana I. S., přičemž každý ze spolupachatelů provedl toliko dílčí část jednání, která však byla v souhrnu součástí jednání vedeného stejným úmyslem a bez jejíhož uskutečnění by realizace celé akce nebyla možná. Spolupachatelství obviněného P. H. spočívalo v tom, že v rámci skutků pod body 1) a 2) výroku o vině založil na jméno své firmy účty u peněžního ústavu, kdy u skutku pod bodem 1) výroku o vině tímto naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k převedení peněz nedošlo, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině tím, že následně v období od 15. 6. 2011 do 4. 8. 2011 z účtu opakovaně vybral vysoké částky peněz, část jich převedl na jiný účet, a následně je předal další dosud neztotožněné osobě či osobám, přičemž část užil pro vlastní potřebu, naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný svým jednání vytvořil předpoklady k tomu, aby byl uskutečněn společný úmysl spolupachatelů, jinými slovy umožnil založením účtů převod finančních prostředků, se kterými následně jako majitel těchto účtů volně disponoval. Soudy neuvěřily obhajobě obviněného. Odvolací soud konstatoval, že obviněný nebyl pouhou oklamanou, nastrčenou osobou, kdy jeho obhajobu, že nevěděl o nelegálnosti celé akce, je třeba mít za vyvrácenou (str. 15 napadeného rozsudku). V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění odvolacího soudu (zejména na str. 15-17 napadeného rozsudku), v rámci něhož se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami obviněného stran jeho participace na podvodném jednání, zejména pak stran subjektivní stránky trestného činu podvodu, kdy shledal jeho jednání úmyslným. Odvolací soud uvedl, že pokud se obžalovaný zapojil do takového obchodu, musel jako osoba s přiměřenými rozumovými schopnostmi jednat přinejmenším při vědomí a ve srozumění s tím, že se peníze dostanou na jeho účet neoprávněně (str. 16 napadeného rozsudku). Obviněný nesprávně interpretuje závěry odvolacího soudu stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, když v rámci dovolání namítá (bod XIV.), že sám odvolací soud uznal, že z jeho strany nešlo o žádný úmysl. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný se svým tvrzením, že nevěděl, že na jeho účet budou převedeny podvodně získané finanční prostředky, že se stal bez svého vědomí součástí trestné činnosti jiných pachatelů, evidentně snaží stavět do lepšího světa a nelze mu v tomto směru uvěřit (str. 16 napadeného rozsudku). Stran námitky dosud neztotožněné osoby či námitky, že se obviněný se spoluobviněnou J. G. neznal, Nejvyšší soud odkazuje na výše příslušné pasáže, kde se k těmto vyjádřil v rámci vypořádání se s dovoláním obviněné J. G.

Nejvyšší soud se však ztotožňuje se závěrem státního zástupce stran námitky obviněného P. H., že nebyla prokázána objektivní stránka zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve vztahu k jeho osobě. Nejvyšší soud v tomto rozsahu shledal námitku obviněného důvodnou.

Jak uvedeno výše, bylo prokázáno, že jednání obviněného P. H. bylo vedeno společným záměrem získat podvodným způsobem finanční prostředky z účtu pana I. S., k čemuž obviněný založil účty, na které byly následně peníze převedeny, z těchto účtů jako jediná osoba s dispozičním právem peníze vybíral, část užil pro svou potřebu a část odevzdal další neztotožněné osobě či osobám. Současně se nepodařilo prokázat, že by se obviněný s těmito dalšími osobami znal, což však závěru o spolupachatelství ničeho nebrání (viz. výklad výše). Je zřejmé, že zde figurovala přinejmenším jedna dosud neztotožněná osoba, která byla spojovacím článkem mezi jednotlivými spolupachateli. Spolupachatelství stran zvlášť závažnému zločinu podvodu ve vztahu k obviněnému tedy prokázáno bylo.

Objektivní stránka zločinu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný , kdy čin je dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku. Po subjektivní stránce je u zločinu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku vyžadován specifický úmysl použít padělaný prostředek jako pravý nebo platný . Tento úmysl musí být prokázán.

S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by se obviněný a spoluobviněná J. G., která příkaz k úhradě vyplnila a následně jej již opatřený podpisem Ing. V. S. užila jako pravý k převodu finančních prostředků, znali či komunikovali skrze další dosud neztotožněnou osobu, nelze postavit najisto, že obviněný, byť si byl vědom skutečnosti, že účty zakládá k tomu, aby na ně byly převedeny podvodně získané finanční prostředky, se kterými následně jako jediný mohl disponovat, věděl, že k převodu finančních prostředků bude užito padělaného příkazu k úhradě. Nebylo prokázáno, že by obviněný jakkoli napomohl tomu, aby byl příkaz k úhradě padělán, např. tím, že by jej opatřil falešným podpisem, opatřil podpisový vzor, vyplnil jej apod. Lze zcela reálně předpokládat, že k neoprávněnému převodu finančních prostředků z účtu pana I. S. mohlo dojít i jiným způsobem, než kterého bylo u skutku pod bodem 2) výroku o vině užito. Takovou možností by kupříkladu byla úspěšná realizace jednání popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku, kdy by byla žádost opatřena zfalšovaným podpisem majitele účtu, a byly by převáděny menší částky, které nepodléhaly tak přísné kontrole. Taktéž nelze vyloučit možnost, že k neoprávněnému převodu mohlo dojít i bez toho, aby byl jakkoli užit padělaný peněžní prostředek. Jak již bylo vyloženo výše, v rámci spolupachatelství každý ze spolupachatelů vykoná určitý díl činnosti, přičemž souhrn těchto činností tvoří skutkovou podstatu trestného činu. V projednávané věci však s ohledem na absenci takové dílčí činnosti obviněného nelze usuzovat na to, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že k neoprávněnému převodu finančních prostředků na účty jím založené dojde prostřednictvím padělání platebního prostředku. V tomto směru Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněné J. G .

Ze shora stručně rozvedených důvodů pak Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného P. H. ve vztahu k tomuto obviněnému podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, a to ve výroku o vině pod bodem 2) v části týkající se tohoto obviněného a výroku o trestu u tohoto obviněného. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze nařídil, v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu týkající se obviněného ve výroku o vině pod bodem 2) a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu uložený tímto rozsudkem a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat.

Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se obviněný P. H. bere do vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. (když v tomto směru se obviněný v podaném vyjádření k dovolání nijak nevyslovil), protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, přičemž výrok o vině pod bodem 1) stran pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nedostál změn, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 2) výroku z rozsudku spáchal obviněný, a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Petr Šabata
předseda senátu