3 Tdo 792/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoník, § 138 odst. 1 tr. zákoník, § 116 tr. zákoník, § 43 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 792/2015-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný P. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 14 To 101/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 60/2012, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 5 T 60/2012, byl obviněný P. J. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 1) až 4) výroku o vině.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozeným, a to D. R., na náhradě škody částku 30.000,- Kč; E. R. na náhradě škody částku 189.700,- Kč, a M. M., na náhradě škody částku 794.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. S., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 5 T 60/2012, podal obviněný P. J. odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku. Odvolání podal i poškozený K. S.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 14 To 101/2014 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. J. na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že (ve znění včetně překlepů):

v úmyslu získat finanční prostředky pro svoji potřebu pod příslibem opatření ojetých automobilů ze zahraničí vylákal od osob níže uvedených peněžní částky konkretizované níže a to s vědomím, že přislíbená vozidla těmto osobám ve sjednaných termínech neobstará a tímto jednáním způsobil
1) K. S. - osobě samostatně výdělečně činné, podnikající pod obchodním názvem K. S., škodu v celkové výši 1.881.000,--Kč, když od jmenovaného na přesně nezjištěných místech v P. v přesně nezjištěných dnech v období od měsíce července 2008 do 23. 12. 2010 převzal nejprve v červenci 2008 částku 781.000,--Kč, jako zálohu na obstarání šesti konkrétních vozidel zn. Mercedes A+E Audi A6, Passat Combi, Volfswagen Transporter 1, zobrazených na fotografiích, jež K. S. předložil, a dále ve čtyřech splátkách po 275.000,--Kč ve dnech 19. 7. 2010, 13. 8. 2010, 22. 10. 2010 a 23. 12. 2010 převzal od jmenovaného celkovou částku 1.100.000,--Kč, vše představující doplatek kupní ceny těchto šesti vozidel, jež měl předat K. S. v ČR dle jejich původní ústní dohody do konce září 2009 a posléze dle doplňku jejich vzájemné ústní dohody nejpozději do 15. 3. 2011, k čemuž však ve shodě s jeho předchozím podvodným úmyslem nedošlo a K. S. nevrátil ani peníze, které od něj převzal, byť byl o to jmenovaným opakovaně žádán,
2) M. M. - osobě samostatně výdělečně činné, podnikající pod obchodním názvem M. M., škodu v celkové výši 794.400,--Kč, když od jmenovaného v období nejméně od 4. 11. 2009 do přesně nezjištěného dne měsíce května nebo června 2010 obdržel formou poštovních poukázek na obstarání vozidla zn. Renault Kangoo částku 894.400,--Kč, kdy šlo konkrétně o částky - 100.000,--Kč poukázanou mu dne 4. 11. 2009,
- 60.000,--Kč poukázanou mu dne 10. 11. 2009,
- 110.000,--Kč poukázanou mu dne 1. 12. 2009,
- 25.000,--Kč poukázanou mu dne 4. 12. 2009,
- 105.000,--Kč poukázanou mu dne 10. 12. 2009,
- 250.000,--Kč poukázanou mu dne 18. 12. 2009,
- 67.000,--Kč poukázanou mu dne 6. 1. 2010,
- 20.000,--Kč poukázanou mu dne 20. 1. 2010,
- 20.000,--Kč poukázanou mu dne 25. 1. 2010,
- 18.000,--Kč poukázanou mu dne 3. 2. 2010,
- 40.000,--Kč poukázanou mu dne 11. 2. 2010,
- 32.000,--Kč poukázanou mu dne 25. 2. 2010,
- 10.000,--Kč poukázanou mu dne 15. 3. 2010,
- 11.400,--Kč poukázanou mu dne 8. 4. 2010,
- 26.000,--Kč poukázanou mu dne 28. 5. 2010, jež zahrnovaly platby určené jak na úhradu pořizovací ceny předmětného vozidla, tak na úhradu ostatních poplatků (např. úhrady nákladů na znalecký posudek, úhrada nákladů na provedení STK, atd.), které byly pro samotné dodání předmětného vozidla nutné dle jeho informací poskytovaných M. M. uhradit, neboť v případě, že by tyto nebyly uhrazeny, nebylo by dovoz předmětného vozidla ze zahraničí do ČR možno dle jeho slov uskutečnit, nicméně i přes výše uvedené platby, které přijal, M. M. předmětné vozidlo ve shodě se svým předchozím podvodným úmyslem neobstaral a z peněz, které od něj obdržel, vrátil toliko 100.000,--Kč,
3) D. R., škodu v celkové výši 30.000,--Kč, když od jmenované tuto částku v přesně nezjištěných dnech v měsíci březnu 2011 obdržel ve dvou splátkách po 15.000,--Kč, a to formou poštovních poukázek podaných na poštu ve dnech 4. 3. 2011 a 10. 3. 2011, jež měla zahrnovat náhradu nákladů na přepravu vozidla zn. VW Passat Combi ze zahraničí do ČR, které přislíbil jmenované obstarat, nicméně které ve shodě se svým předchozím podvodným úmyslem neobstaral a peníze obdržené od D. R. této ani přes její opakované výzvy k jejich vrácení nevrátil,
4) E. R., škodu v celkové výši 189.700,--Kč, když od jmenovaného tuto částku v přesně nezjištěných dnech v období nejméně od 1. 3. 2011 do přesně nezjištěného dne května 2011 obdržel ve třech platbách prostřednictvím poštovních poukázek, kterými mu dne 1. 3. 2011 byly poukázány částky 24.700,--Kč a 5.000,--Kč a dne 20. 5. 2011 mu byla poukázána částka 160.000,--Kč, jež měly zahrnovat platby určené jak na úhradu pořizovací ceny vozidla, tak platby na úhradu poplatků potřebných k vyřízení veškerých formalit, aby bylo možno vozidlo zn. VW Passat Combi, které přislíbil jmenovanému obstarat, použít v provozu v ČR, nicméně toto vozidlo ve shodě se svým předchozím podvodným úmyslem neobstaral a peníze obdržené od E. R. tomuto ani přes jeho opakované výzvy k jejich vrácení nevrátil ,

shledal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a odsoudil jej podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozeným, a to D. R., na náhradě škody částku 30.000,- Kč; E. R., na náhradě škody částku 189.700,- Kč, a M. M., na náhradě škody částku 794.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. S., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání poškozeného K. S. bylo dle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 14 To 101/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 383-384), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že jeho jednání nelze posoudit jako pokračování v trestném činu, jak uzavřely soudy obou stupňů. Skutek v rozsudku označený bodem 1) měl být spáchán od července 2008 do 23. 12. 2010. Ať už soudy obou stupňů hodnotí důkazy o existenci a důvodech plateb jakkoliv, je zřejmé že mezi údajným převzetím částky 781.000,- Kč a údajným převzetím další částky 1.100.000,- Kč uběhla doba nejméně dvou let. Zcela chybí jeden ze zásadních znaků pokračování v trestné činnosti a to blízká souvislost časová. To samé se týká skutku označeného jako bod 2) rozsudku. Tento skutek měl být spáchán v době od 4. 11. 2009 do května či června 2010. Skutek měl být spáchán od 4. 11. 2009, tedy více než jeden rok od spáchání skutku prvého. Skutek označený rozsudkem body 3) a 4) pak byl spáchán až v březnu až červnu 2011. Obviněný se tedy domnívá, že se nejedná o jednání pokračující. Pro úplnost dodává, že pro posouzení pokračování v trestném činu je rozhodná doba ukončení trestného činu nikoliv jeho dokonání. Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí úvahami ve vztahu k použité právní kvalifikaci, zejména ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku značné škody v souvislosti s rozlišením rozdílu při pokračování a opakování trestného činu. Tato skutečnost má dopad na chybné rozhodnutí, když jednání mohlo být kvalifikačně posouzeno ve vztahu k větší či značné škodě a tedy mohlo být posouzeno přinejmenším zčásti jako jednání postihované mírnější trestní sazbou. Ve vztahu k předchozím odsouzením Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 6 T 55/2009, který vyhlásil rozsudek dne 26. 8. 2010, a Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 74/2010, který vyhlásil rozsudek dne 15. 11. 2010, mělo dojít i k použití ustanovení o ukládání souhrnného trestu odnětí svobody.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 14 To 101/2014, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 11. 6. 2015 (č. l. 396). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 14 To 101/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištěních učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako pokračující trestný čin. Uvedená námitka svým obsahem spadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu .

Za značnou škodu je dle § 138 odst. 1 tr. zákoníku považována škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Škodou velkého rozsahu je pak škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč.

Pokračováním v trestném činu se podle § 116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (srov. R 22/1990). Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu .

Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru , který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku , neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. R 3/1972).

Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný . Toto plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. R 29/1977).

Pokud jde o znak pokračování v trestném činu spočívající v blízké časové souvislosti , zákonodárce zúžil pokračování oproti předchozí soudní praxi v tom, že nyní je vyžadována blízká souvislost časová, zatímco u předmětu útoku postačí jen vlastní souvislost, aniž by byla blízká . Časovou souvislost nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Oproti dřívější praxi bude časová souvislost přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti . Pro pokračování je charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku . Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný. U majetkových deliktů není pokračování na překážku, jsou-li např. u krádeže odcizovány nebo u podvodu vylákávány různé věci (peníze, elektronika, šperky atd.), ani je-li napaden majetek různých osob , jak fyzických, tak i právnických (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1287-1292).

Obviněný dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, v úmyslu získat pro sebe finanční prostředky, pod příslibem opatření ojetých automobilů vylákal od poškozených postupně různě vysoké finanční částky, a to s vědomím, že svým závazkům nedostojí.

S ohledem na učiněná skutková zjištění je zcela zřejmé, že jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že předmětná skutková podstata byla bezezbytku naplněna u všech dílčích útoků výše uvedeného skutku, kterého se obviněný pod bodem 1) výroku o vině dopustil v období od měsíce července 2008 do 23. 12. 2010 (splátky ze dne 19. 7. 2010, 13. 8. 2010, 22. 10. 2010 a 23. 12. 2010), pod bodem 2) výroku o vině v období nejméně od 4. 11. 2009 do přesně nezjištěného dne měsíce května nebo června 2010 (splátky ze dne 4. 11. 2009, 10. 11. 2009, 1. 12. 2009, 4. 12. 2009, 10. 12. 2009, 18. 12. 2009, 6. 1. 2010, 20. 1. 2010, 25. 1. 2010, 3. 2. 2010, 11. 2. 2010, 25. 2. 2010, 15. 3. 2010, 8. 4. 2010, 28. 5. 2010), pod bodem 3) výroku o vině v měsíci březnu 2011 (splátky ze dne 4. 3. 2011, 10. 3. 2011), a pod bodem 4) výroku o vině v období nejméně od 1. 3. 2011 do přesně nejištěného dne května 2011 (splátky ze dne 1. 3. 2011, 20. 5. 2011), tedy v období od července 2008 do 20. 5. 2011, tj. v době kratší než tři roky, s tím, že postupně od jednotlivých poškozených pod falešným příslibem vylákal různě vysoké částky peněz, kdy jeho jednání bylo vedeno jednotným záměrem (tj. obohacením se na úkor poškozených) a kdy užil stejný způsob provedení (vylákal prostřednictvím příslibu opatření ojetých automobilů ze zahraničí od poškozených finanční prostředky), a tohoto jednání se dopouštěl soustavně po dobu kratší než 3 roky, tedy je zde i blízká časová souvislost a totožný předmět útoku. Z uvedeného časového vymezení spáchání jednotlivých dílčích skutků je zřejmé, že se obviněný předmětného jednání dopouštěl soustavně. Skutečnost, že obviněný na dobu několika měsíců ve svém jednání čas od času ustal, tedy po poškozených nežádal po dobu několika měsíců peněžní částky, nelze v kontextu jeho jednání chápat jako skutečnost svědčící o přerušení souvislosti časové. To se týká zejména dílčího skutku pod bodem 1) výroku o vině. V rámci skutku pod bodem 1) výroku o vině je sice mezi první splátkou v červenci 2008 a další splátkou ze dne 19. 7. 2010 prodleva dvou let, nicméně první splátka byla ve výši 781.000,- Kč, tedy v částce natolik vysoké, která je v obecné rovině sto pokrýt životní potřeby jednotlivce na předmětnou dobu (cca 32.500,- Kč na měsíc). Samozřejmě nelze opomenout ani tu skutečnost, že v době, kdy došlo k dokonání dílčího skutku pod bodem 1) výroku rozsudku (23. 12. 2010), se obviněný již totožného jednání dopouštěl vůči jinému poškozenému (dílčí skutek pod bodem 2/ výroku o vině), tedy se obohacoval o další částky.

Zde je třeba zdůraznit, že pojem blízká časová souvislost dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen a v každém jednotlivém případě je proto třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v § 116 tr. zákoníku. Touto problematikou se již ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud zabýval (byť ještě v rámci právní úpravy dle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr., a vyslovil názor, že půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 116 tr. zákoníku, lze ohledně znaku blízké časové souvislosti vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců . Proto dle názoru Nejvyššího soudu přerušení mezi útoky v daném případě, s ohledem na posouzení dle výše uvedených kritérií v celkové souvislosti, není zábranou pro kvalifikaci jednání jako pokračující trestné činnosti. Nejvyšší soud tak shledal námitku obviněného neopodstatněnou.

K námitce stran výše způsobené škody Nejvyšší soud uvádí, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají , což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Uvedený princip se použije jak u určení jednotlivých hranic škody (škody nikoli malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu), tak i u obdobných hranic výše prospěchu (sčítání prospěchu z pokračování ). Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. To může být skutečnost důležitá z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jak je tomu i v projednávané věci, kdy obviněný svým jednáním naplnil znak značné škody uvedený pod písm. d) odst. 4 § 209 tr. zákoníku.

Stran námitky obviněného, že mělo být přistoupeno k uložení souhrnného trestu odnětí svobody, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 6 T 55/2009, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 6 T 74/2010, je možno uvést, že podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V projednávané věci bylo jednání obviněného posouzeno jako pokračující trestný čin (viz. výše), kdy ke spáchání posledního dílčího útoku došlo až v květnu 2011, tedy až poté, co bylo vydáno první rozhodnutí ve výše uvedené věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 55/2009, a ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 74/2010. Uložení souhrnného trestu proto ve vztahu k projednávané věci nepřichází v úvahu.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. J. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015

JUDr. Petr Šabata předseda senátu