3 Tdo 792/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 184 odst. 1 tr. zákoník, § 265i odst. 1 písm. e) tr. zákoník



3 Tdo 792/2013-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 94/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. M. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011 , byl obviněný Ing. M. M. uznán vinným jednak přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku, a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku.

Za jednání pod body 1) a 2) byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. M. M. vinným v bodě 1) přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a na jiných místech se záměrem přivodit potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o ní, nepravdivé údaje o jejím údajně vážném zdravotním stavu s tím, že má nádor na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře, a tyto informace, o kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům poškozené, ale zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u přestupkové komise MěÚ v B., OSPOD MěÚ v B., tyto informace se následně rozšířily mezi další veřejnost, takže si je chodili ověřovat i kolegové matky poškozené ve škole, pacienti se dotazovali samotné poškozené v ordinaci, zda-li se mají přehlásit k jinému lékaři, o blízké smrti poškozené hovořil i před nezletilou dcerou, která po návratu od otce matky se opakovaně dotazovala zda zemře a současně v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu vrátila, a následně co tak neučinila se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalou přítelkyni MUDr. L. V. nejméně s četností 3x týdně sledoval kam odchází, při cestách do zaměstnání, při schůzkách s přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, zvonil v noci na zvonek jejího bytu a dožadoval se vstupu, snažil se bránit v nastoupení do vozidla, neustále ji natáčel na mobilní telefon, případně kameru, a to při různých příležitostech, v domě ji čekal v mezipatře, pohyboval se v její blízkosti, k čemuž se ze strachu bránila slzným sprejem, neustále mluvil o smrti dcery i rodičů poškozené, vyvíjel na ní psychický nátlak tím, že ji dostane do kriminálu a že už nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru, ptal se jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval smrtí jí i smrtí rodičů, vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, že nezletilá potřebuje studený odchov, když od něj odešla a trpět bude nezletilá, poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých byla nucena odcestovat z B. a od června až září 2010 bydlela na chalupě rodičů v J. . Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.

Dále odvolací soud v bodě 2) za podmínek § 222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěný den počátkem měsíce listopadu roku 2010 ve 21.30 hodin a následně i dva dny poté v 04.15 hodin v B. na ulici U., i přesto, že věděl, že je již od 3. 11. 2010 proti němu vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost téže povahy, a v době, kdy poškozená MUDr. L. V. již vzhledem k předchozím dlouhodobým negativním zkušenostem a po dlouhodobém psychickém nátlaku i po výhrůžkách smrtí měla z obviněného důvodnou obavu o život svůj i rodinných příslušníků, nevycházela ven ve večerních hodinách, snažila se pohybovat mimo bydliště vždy s další osobou a v bytě se zamykala, opětovně zvonil na zvonek u jejího bytu a dále dne 16. 1. 2011 mezi 17.00 až 18.00 hodin v B. na ulici T. P., v místě prodeje pečiva v obchodním domě Kaufland, přistoupil k MUDr. L. V., která zde nakupovala se svým přítelem M. K., a to s mobilním telefonem v ruce, oba jmenované začal přes jejich výslovný nesouhlas natáčet a takto je sledoval po celou dobu nakupování až k pokladnám, kde až po intervenci poškozené u ochranky prodejny obviněný svého jednání zanechal a z místa odešel , postoupil Městskému úřadu v B., neboť shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 626 -633), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl též, že dovolání nesměřuje proti výroku týkajícího se skutku pod bodem 2), tedy proti postoupení věci k projednání coby přestupku.

Obviněný úvodem uvedl, že napadený rozsudek trpí ve svém odsuzujícím výroku závažnou vadou spočívající v zásadním rozporu obsahu rozsudku v jeho písemném vyhotovení a současně v protokolu o veřejném zasedání, kdy napadený rozsudek ve skutečně vyhlášené podobě oproti písemnému vyhotovení obsahuje časové vymezení skutku dvakrát, přičemž obě vymezení se významně liší (o dva roky), a jsou tedy vnitřně rozporná.

Obviněný namítl, že rozhodnutí vykazuje zásadní vady rovněž v oblasti skutkové a důkazní. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v absenci naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu a extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Je přesvědčen, že stíhaný skutek nenaplňuje objektivní stránku skutkové podstaty znaky přečinů, pro které byl uznán vinným. Absentuje znak dlouhodobosti pronásledování, resp. tento nebyl v řízení prokázán. Naplnění znaků jakéhokoliv trestného činu je možné výhradně konkrétním, konkrétně zjištěným jednáním pachatele. Jen takové jednání může být předmětem následného právního posouzení. Předmětný trestný čin mohl být v konkrétním případě spáchán výlučně dlouhodobě opakovanými jednotlivými incidenty, byť třeba typově obdobnými, kdy tyto musejí být alespoň v nějaké elementární podobě prokázány, a to nejen kvůli posouzení jejich četnosti a trvání, ale i jejich charakteru (závažnosti, potencionálních dopadů). Obviněný zejména brojí proti údajům o četnosti a intenzitě kontaktů mezi jím a poškozenou, kdy namítá, že tato zjištění nemají oporu v provedených svědeckých výpovědích, zejména pak výpověď poškozené nemá žádnou oporu v provedených důkazech, navíc většina údajného jednání vyjma sledování poškozené, jako natáčení na kameru, čekání u bytu, verbální projevy apod., jsou zařazeny absolutně bez jakéhokoliv upřesnění četnosti či vůbec opakování. Je zcela nepochybné, že skutková zjištění odvolacího soudu tak, jak jsou zjistitelná z napadeného rozsudku, nelze spolehlivě právně kvalifikovat ve smyslu zákonných znaků dlouhodobosti , resp. vytrvalosti . Obviněný má tedy za to, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z nich soud vyvodil. Zároveň je toho názoru, že nebyl naplněn ani znak spočívající v tom, že jednání pachatele je způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví. Taková obava musí být reálná. Obviněný je přesvědčen, že skutková zjištění soudů obou stupňů takový právní závěr neumožňují, a to už proto, že nalézací soud detailnější zjištění o jednotlivých incidentech vůbec neopatřil. Kontakty, které obviněný s poškozenou měl, vyplývaly z jeho snahy řešit s poškozenou majetkové otázky a dále otázky jeho styku s nezletilou dcerou. Za této situace je objektivně vyloučeno opakované pokusy obviněného o kontaktování poškozené apriori hodnotit jako nežádoucí ve smyslu skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku, a to dokonce i v situaci, kdy by měly být vnímány samotnou poškozenou jako obtěžující . Poškozená logicky musela vnímat komunikaci o svých nesplněných zákonných povinnostech vůči obviněnému, ať už peněžitých či rodinně-právních, jako nepříjemnou, což však absolutně nemůže představovat důvod, pro který by měl být obviněný nucen rezignovat na uplatňování a vymáhání svých práv.

Obviněný dále namítá, že jednání, ke kterému došlo před 1. 1. 2010, nemohlo být trestné podle § 354 tr. zákoníku, neboť ten ještě nebyl účinný. Soud nalézací však ve svém rozsudku, jakož i v řízení jemu předcházejícím, včetně procesu dokazování a opatřování skutkových zjištění, v tomto směru platnou právní úpravu nerespektoval. Odvolací soud v napadeném rozsudku popsanou vadu, vytýkanou v odvolání, připustil, napravil ji však v podstatném rozsahu pouze tím, že ve skutkové větě změnil časové vymezení skutku v té části, v níž měla představovat tzv. stalking, na dobu od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 tedy toliko účelově změnil výsledek . Dle obviněného je tedy naprosto zásadní to, zda k jednání došlo až v době od 1. 1. 2010, a pokud ano, k jakému, kdy nelze vycházet z toho, že charakter a intenzita jednání před a po uvedeném datu musela být nutně stejná. Jakákoliv skutková zjištění o jednání obviněného, která takový časový parametr jednoznačně neobsahují, proto absolutně nelze podřadit skutkové podstatě podle § 354 tr. zákoníku, účinného až od 1. 1. 2010. U skutkových zjištění čerpaných z klíčových výpovědí, včetně výpovědi samotné poškozené či její matky, Mgr. A. V., z nichž, přinejmenším co do rozsahu, soud nalézací čerpá nejvíce, popis událostí počíná uvedením roku 2009, přičemž z následujícího popisu již časové zařazení v podstatném rozsahu není zřejmé - popis je tak v podstatném rozsahu zařaditelný pouze do roku 2009. I konkrétní popisované incidenty jsou vesměs datovány do roku 2009. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dokazování v podstatném rozsahu neopakoval, nebyl oprávněn předmětné důkazy hodnotit jinak, než soud prvního stupně, a musel tak převzít jeho hodnocení důkazů. Bez časového zpřesnění, tedy opakovaní dokazování, za daných okolností tedy nebylo možné celkové hodnocení důkazů vztáhnout na omezené časové období po 1. 1. 2010. Obviněný zdůraznil, že výše popsané nedostatky v žádném případě nelze bagatelizovat jako jakousi formální chybu, neboť jsou dle jeho názoru jednoznačným potvrzením toho, s jakou pečlivostí soudy obou stupňů k jeho věci přistupovaly, zvláště pak, pokud se jednalo o jeho obhajobu.

Ve vztahu k alternativním znakům skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil právní znaky vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktovat jiného , kdy tyto nemají absolutně žádný podklad ve skutkové větě. V této souvislosti namítl, že skutečné, tj. vyhlášené znění napadeného rozsudku zakládá jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost.

Dále obviněný brojí proti závěrům o naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve znaku sdělení nepravdivého údaje , kdy měl o poškozené šířit, že má nádor na mozku. Dle skutkových zjištění však poškozená skutečně nádorem na mozku trpěla, čímž je nepravdivost sdělovaného údaje vyloučena, přestože skutečná diagnóza nebyla natolik závažná. Jako laik se mohl oprávněně domnívat, že vzhledem k této diagnóze jsou vyhlídky poškozené na dlouhodobé přežití nevelké. Napadený rozsudek neobsahuje dostatečná skutková zjištění pro právní závěr, že jednal úmyslně, tedy že i jako laik věděl, že výše popsané hodnocení diagnózy poškozené není správné. Je navíc zcela zřetelné, že otázka závažnosti a možných následků předmětné diagnózy spadá do oblasti vysoce odborné, a její posouzení je tak na základě platné procesní úpravy nepředstavitelné bez znaleckého posudku. Ten opatřen nebyl.

Obviněný dále dovozuje, že soudy obou stupňů nepostupovaly správně, pokud odmítly provést důkazy navrhované obhajobou, resp. pokud řádně neodůvodnily, proč těmto důkazním návrhům nevyhověly. Odvolací soud zcela jednoznačně řekl, že usvědčující důkazy stačí . Obviněný takové vyjádření ze svého pohledu chápe jako jednoznačné shrnutí protiústavního postoje soudů obou stupňů k jeho obhajobě.

Na základě výše uvedených námitek a vlastního závěru, že v projednávané věci došlo k extrémním rozporům odůvodňujícím zásah dovolacího soudu, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, a v řízení mu předcházejícím rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř., a aby Okresnímu soudu v Bruntále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o tvrzení obviněného, že napadený rozsudek odvolacího soudu je písemně vyhotoven jinak, než jak byl ústně vyhlášen při veřejném zasedání odvolacího soudu, pak je nutno konstatovat, že to samo o sobě nepředstavuje naplnění žádného dovolacího důvodu - v takovém případě by se jednalo spíše o důvod pro postup soudu dle § 131 odst. 1 tr. ř. Namítá-li obviněný absenci zákonného znaku dlouhodobosti pronásledování, pak je nutno poukázat na to, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku obsahuje popis skutkových okolností (pokud jde o četnost pronásledování poškozené), z nichž naplnění tohoto znaku vyplývá. Polemika s tím, zda naplnění tohoto znaku vyplývá z provedených důkazů, je co do obsahu polemikou se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Taková polemika se však vymyká uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce spočívající v tom, že jednání obviněného nebylo způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví. Uvedl, že je třeba striktně vycházet z popisu skutku tak, jak jest obsažen ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu. V popisu skutku v rozhodnutí odvolacího soudu jsou popsány okolnosti, z nichž lze dovodit, že i tento znak stíhaného přečinu byl naplněn. Jestliže se poškozená bránila obviněnému slzným sprejem, byla nucena poslouchat ústní projevy obviněného o smrti dcery poškozené a jejích rodičů, pohrůžky smrti apod., pak jistě lze uzavřít, že šlo o jednání, které bylo objektivně způsobilé u poškozené vyvolat ten druh obav, který je relevantní z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování. Státní zástupce dále uvedl, že i kdyby měl (nebo naopak neměl) obviněný legitimní důvod kontaktovat poškozenou, z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu dle § 354 tr. zákoníku je rozhodující to, jakou konkrétní formou obviněný vůči poškozené vystupoval, resp. zda způsob a forma jeho jednání s poškozenou mohla u poškozené vyvolat důvodnou obavu o život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Trestný je tedy i takový kontakt obviněného s poškozenou, ke kterému sice obviněný obecně měl legitimní důvod, který se však uskutečnil takovou formou, která vyústila v důvodnou obavu poškozené o její život nebo zdraví či zdraví a život jejích blízkých.

Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce nepřípustné retroaktivní aplikace ustanovení § 354 tr. zákoníku, kdy uvedl, že ta část jednání obviněného, ke které mělo dojít v době před 1. 1. 2010, není v popisu skutku v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě uvedena, tedy ­obviněný byl uznán vinným pouze z jednání, které následovalo po účinnosti trestního zákoníku. Je-li do skutkové věty zahrnuto také jednání, které tomuto datu předcházelo, pak jde o jednání naplňující znaky přečinu pomluvy, který byl trestný již před účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Jestliže obviněný o poškozené rozšiřoval, že jde o závažné nádorové onemocnění, na jehož následky poškozená zemře, pak si buď měl nejprve ověřit, zda se jedná o tvrzení pravdivé, anebo se měl takových tvrzení zdržet. Jestliže bez jakékoliv verifikace vycházel z toho, že tyto informace jsou správné, a následně je o poškozené šířil, pak je dle státního zástupce nutno konstatovat, že šlo o zavrženíhodné jednání, které bylo zahrnuto zaviněním přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Obhajoba založená na údajné absenci úmyslného zavinění je tudíž nepřípadná. K námitce stran neprovedených důkazů státní zástupce poznamenal, že rozsah a obsah dokazování v řízení před soudem určuje soud, nikoliv obviněný. Ten může soudu toliko navrhnout důkazy, které mají být v řízení provedeny. Zajisté lze přisvědčit tomu, že postup soudu při rozhodování o provedení (či neprovedení) konkrétního důkazu nesmí obsahovat prvek svévole. To však neznamená, že by soud nebyl oprávněn návrhům na doplnění dokazování nevyhovět, pokud dospěje k závěru, že takové důkazy jsou pro jeho rozhodnutí nadbytečné. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. M. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Namítá-li obviněný nesrovnalost v písemném vyhotovení rozsudku a protokolu z veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2013, resp. odlišnost znění skutkové věty oproti zvukovému záznamu z veřejného zasedání (odlišné časové vymezení skutku ve skutkové větě), pak se jedná o námitku, kterou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, resp. uvedená nesrovnalost nepředstavuje naplnění žádného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., a to z následujícího důvodu.

Obviněný se na základě opravného prostředku podaného v jeho prospěch domáhá opravy rozsudku (skutkové věty), a to rozšířením doby páchání trestné činnosti, což je nepochybně v jeho neprospěch. Ze spisového materiálu je zřejmé, že při vyhlašování rozsudku došlo nejspíš v důsledku nepozornosti při čtení hlasovacího protokolu, který naopak odpovídá znění rozsudku tak, jak byl vyhotoven, po vymezení doby páchání trestné činnosti k opětovnému, ovšem nesprávnému konstatování doby páchání trestné činnosti. Toto evidentní pochybení ovšem pouze z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného již napravit nelze. Je pravdou, že podle § 131 odst. 1 tr. ř. lze opravit písařské chyby k nimž došlo při vyhotovení rozsudku, k čemuž dosud nedošlo, ovšem nelze přehlédnout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2006, svazek 23, pod T 869), ze kterého vyplývá, že pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku, nelze tuto vadu napravit podáním dovolání s odkazem na některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., ale jen v řízení o stížnosti pro porušení zákona . V projednávané trestní věci pak na rozdíl od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla doba páchání trestné činnosti již v úvodu skutku správně vymezena. Tomuto vymezení také odpovídá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i veškeré provedené důkazy.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Ing. M. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, tak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly daný důkaz posoudit jiným způsobem a podobně. Jestliže by obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak by soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky stran nesprávného hodnocení důkazů a z nich odvozených vadných skutkových zjištění nebo námitky v rámci nichž obviněný prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům či prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci.

Obviněný byl uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku , jehož se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání , narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu .

Ustanovení § 184 tr. zákoníku poskytuje ochranu cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život. Lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst jsou mravními hodnotami člověka ve společnosti, které požívají ochrany i čl. 10 Listiny základnách práv a svobod, podle kterého každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů . Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem, a to písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků apod. Nepravdivý údaj se může týkat projevů (ústních, písemných, výtvarných i skutkem) pomlouvané osoby, jejích vlastností nebo smýšlení. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba).

Za poškození v zaměstnání se považuje možnost přeřazení na nižší či méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod. Jinou vážnou újmou je chápána újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje ohrožení politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při podnikání , neuzavření důležité smlouvy apod. Nepravdivý údaj o jiném, že je duševně nemocný, může být údajem způsobilým značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit ho v zaměstnání, resp. způsobit mu jinou vážnou újmu ve smyslu znaků trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku (srov. R 52/1980-II.).

Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální, kdy k trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1827 1829).

Obviněný namítl, že nebyla splněna podmínka nepravdivého údaje , jelikož obviněná nádorem na mozku trpěla a on jako laik naprosto adekvátním způsobem vyhodnotil takovou diagnózu jako závažné onemocnění .

Ve vztahu ke sdělování nepravdivého údaje způsobilého značnou měrou ohrozit vážnost osoby, jíž se nepravdivý údaj týká, u spoluobčanů, je nutno říci, že tuto podmínku je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod.

Prostřednictvím lékařských zpráv bylo postaveno na jisto, že poškozené byla diagnostikována hyperprolaktinémie, pro niž byla sledována od října roku 2006, kdy se jedná o nezhoubný nádorový proces v podvěsku mozkovém, který při léčbě specifickým léčivým přípravkem prakticky vymizel. Obviněný však o poškozené šířil informaci, že tato trpí nádorem na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře, tedy, že se jedná u poškozené o fatální stav, a to bez toho, aby si informaci o nádorovém onemocnění poškozené, resp. jeho závažnosti jakkoli ověřil. Obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takováto neverifikovaná informace může být nepravdivá, tedy jednal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud se k této námitce obviněného vyjádřil již v rámci podaného řádného opravného prostředku, kdy uvedl, že obviněný sděloval formou nepravdivých údajů takové informace, které byly v rozporu se skutečností, neboť o zdravotním stavu svědkyně měl vědomost z doby společného soužití i při zjištění, kdy bez jejího souhlasu si opatřil kopii zdravotní dokumentace svědkyně . Na různých místech sděloval formou nepravdivých údajů, že svědkyně je vážně nemocná, brzy zemře, není schopna pečovat o dceru, ač měl vědomost, že jeho údaje nejsou pravdivé, neboť skutečný zdravotní stav svědkyně byl znám, šlo o onemocnění hormonálního původu, léčitelné podáváním léků, nezhoubné, bez vlivu na pracovní aktivity i osobní život svědkyně MUDr. L. V., zubní lékařky s praxí v centru B. Ve sdělování nepravdivých údajů, týkajících se zdravotního stavu, který je prezentován tak, že svědkyně brzy zemře, není schopna pečovat o dceru, že se zbláznila, sdělování nepravdivých údajů ohrožovalo svědkyni v jejím profesním i občanském životě a přesáhlo co do formy i způsobu prezentování nepravdivého údaje nízkou či obvyklou intenzitu při sdělení nepravdivého údaje (str. 8 napadeného rozsudku).

Pokud by teoreticky byla uvedená informace pravdivá, nejednalo by se sice o trestné jednání ve smyslu trestního zákoníku, ale zcela jistě by se v uvedených okolnostech jednalo o jednání nemorální z hlediska základních norem lidského soužití, neboť tak osobní téma jako smrtelné onemocnění nelze vnímat jako informaci, o níž by jiná osoba měla informovat takto necitlivým způsobem okolí osoby poškozené. Pokud si však navíc obviněný byl vědom skutečnosti, že jím prezentované údaje nejsou, resp. nemusí být pravdivé, je takové jednání zavrženíhodné a takovéto jednání se měl obviněný zcela jistě zdržet.

Námitku obviněného tak shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.

Dále se obviněný dopustil přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku , jehož se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací , písemně nebo jinak kontaktuje, a omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých .

Trestný čin nebezpečného pronásledování (§ 354 tr. zákoníku) je zařazený mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (hlava X.), a to do podskupiny trestných činů narušujících soužití lidí (díl 5.). Vysvětlením tohoto zařazení je zájem zákonodárce na ochraně nerušeného mezilidského soužití, které § 354 tr. zákoníku nepochybně sleduje. Ochrana nerušeného mezilidského soužití konkretizovaná u nebezpečného pronásledování ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí každého jedince představuje objekt tohoto trestného činu. Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých . Z hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování, jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Přitom na počátku nemusí jít o viditelně patologické, asociální chování (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3292 - 3294).

Obviněný v prvé řadě namítl, že nebyla naplněna skutková podstata uvedeného přečinu ve znaku dlouhodobosti pronásledování poškozené.

Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu . Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování , která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Vysoká frekvence těchto, často co do projevů i nebezpečnosti velmi různorodých forem chování (posílání dárků, otrávení domácího zvířete, sexuálně nepřístojné e-maily, spamové zahlcení elektronické schránky, čekání před domem, doprovod z domova na pracoviště a zpět aj.) je vedena snahou pachatele změnit (popř. i zničit) obvyklý způsob života poškozeného, ohrozit jeho duševní rovnováhu, postupně jej dostat pod svůj bezvýhradní vliv a moc. Proto čím větší je frekvence, ale i různorodost jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, které podřadíme pod dlouhodobé pronásledování .

Pokud jde o konkretizaci toho, co měl zákonodárce na mysli, když použil termín dlouhodobost, lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů. Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295 - 3296).

Obviněný dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, tedy po dobu přesahující deset měsíců, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas poškozenou nejméně 3x týdně sledoval kam odchází, při cestách do zaměstnání, při schůzkách s přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, zvonil v noci na zvonek jejího bytu a dožadoval se vstupu, snažil se bránit v nastoupení do vozidla, neustále ji natáčel na mobilní telefon, případně kameru, v domě ji čekal v mezipatře, pohyboval se v její blízkosti, vyvíjel na ní psychický nátlak, což vyústilo v to, že poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých byla nucena od června až do září 2010 opustit své bydliště a bydlet na chalupě rodičů.

Z uvedeného je zřejmé, že se jednalo o intenzivní jednání a zejména pak různorodé formy tohoto jednání, kdy zcela jistě nelze jednání obviněného označit za standardní. Namítá-li obviněný, že údaj o tom, že by se uvedeného jednání dopouštěl 3x týdně nemá oporu v provedených důkazech, pak je třeba uvést, že poškozená uvedla, že se uvedeného jednání někdy dopouštěl i denně, tedy v intenzitě vyšší. Stěžejní je však ve vztahu k této námitce skutečnost, že se jedná o polemiku se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, což, jak bylo již výše uvedeno, není v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , a potažmo žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., přípustné.

Obviněný dále namítl, že uvedené jednání nebylo způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví, resp. nenaplnění tohoto znaku skutkové podstaty uvedeného přečinu.

I zde je třeba vycházet z popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině. Pokud byla obviněná vystavena psychického nátlaku ze strany obviněného ve formě výhrůžek smrtí její a jejích rodičů, únosu jejich malé dcery, její případné smrti či toho, že bude její malá dcera trpět, kdy se dokonce poškozená bránila vůči obviněnému slzným plynem a nakonec se kvůli obavám uchýlila k tomu, aby opustila na čas své bydliště, pak zcela jistě nelze polemizovat se závěrem, že takového jednání bylo sto vyvolat u poškozené reálnou obavu o život a zdraví, své i jejích blízkých, zejména pak rodičů a nezletilé dcery. Ostatně jednání a reakce poškozené (bránění se slzným sprejem, opuštění bydliště) dávají tušit, že poškozená takovéto obavy pociťovala.

Námitku obviněného v tomto bodě tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.

Obviněný dále namítal, že skutková podstata uvedeného přečinu není naplněna ani ve znaku vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktovat jiného , který je obsažen bod bodem c) § 354 odst. 1 tr. zákoníku.

Komentář k trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012) uvádí, že do této kategorie chování bude patřit např. opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním anebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy, záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod., kdy sem lze zařadit i tzv. telefonní teror, kdy je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v denní, ale i v noční době. Obviněný uvádí, že jakákoli z těchto forem jednání není ve skutkové větě popsána.

V této námitce lze obviněnému částečně přisvědčit, neboť výslovně není tento znak ve skutkové větě popsán, nejedná se však o vadu, která by byla sto jakýmkoli způsobem zvrátit závěr o vině obviněného. Uvedené je třeba chápat z kontextu celého znění skutkové věty, kdy je zřejmé, že poškozená byla vystavena ze strany obviněného psychickému nátlaku, kdy obviněný vyhledával jakýkoli kontakt s její osobou . V odůvodnění rozsudku se pak uvádí, že vytrvale jí telefonoval na mobilní telefon, což obžalovaný koneckonců nepopřel, nicméně dává tomu jiné vysvětlení (str. 9 napadeného rozsudku), kdy pod vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace mj. jiné spadají i nevyžádaná volání na mobilní telefon nebo pevnou linku, opakované vzkazy (str. 10 napadeného rozsudku), kdy sama poškozená uvedla ve své výpovědi, že obviněný ji večer stále telefonoval (tamtéž).

Jednání obviněného, kterýžto tvrdí, že se uvedeného jednání dopouštěl proto, aby s poškozenou řešil jejich dosud zcela nevyřešené majetkové vztahy, stejně jako otázky stran jejich nezletilé dcery, by však s ohledem na intenzitu a rozsah mohlo naplnit znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy skutkovou podstatu přísnější. I pokud by však soud připustil, že se obviněný uvedeného jednání dopustil na podkladě legitimního důvodu, stává se takový důvod irelevantním v momentě, kdy pachatel překročí v ustanovení § 354 tr. zákoníku uvedené mantinely a užije formu jednání, kterážto je sto vyústit v důvodnou obavu poškozeného o život či zdraví nebo život a zdraví osob jemu blízkých.

Obviněný dále uplatnil námitky stran časové působnosti trestního zákoníku, kdy uvedl, že jednání, ke kterému došlo před 1. 1. 2010, nemohlo být trestné podle § 354 tr. zákoníku, neboť tento nebyl v uvedené době účinný.

Trestný čin nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku je skutkovou podstatou v trestním zákoníku účinnému od 1. 1. 2010 novou. Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným za jednání, ke kterému mělo dojít ještě před účinností nové právní úpravy, tedy za jednání, kterého se měl dopustit v období od září 2009 do 3. 11. 2010. Odvolací soud tuto vadu napravil a u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku vymezil časový rámec od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, tedy s počátkem platnosti nové právní úpravy, čímž odstranil nepřípustnou retroaktivní aplikaci uvedeného ustanovení za jednání, které před nabytím účinnosti nové právní úpravy nebylo jednáním trestným. Pokud pak je v uvedené skutkové větě vymezeno jednání slovy od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 , pak se tento údaj vztahuje k přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterýžto odpovídá skutkové podstatě trestného činu pomluvy podle § 206 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009.

Námitka obviněného tedy není důvodná.

S ohledem na výše uvedené závěry nepřiznal Nejvyšší soud ani důvodnost námitky stran existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

Pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly .

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

K námitkám týkající se provedených důkazů, stejně jako námitce neprovedení obviněným navržených důkazů, Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť nalézací soud v rámci odůvodnění uvedl, proč a z jakých důvodů shledal doplnění dokazování navrženými důkazy za nadbytečné. Soud uvedl, že návrh obviněného na provedení důkazů přestupkovými spisy z roku 2011 považuje za k věci nepřínosný, neboť uvedené spisy se časově netýkaly projednávané věci, a návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku na osobu poškozené zamítl jako nadbytečný (str. 18 rozsudku nalézacího soudu). Ani odvolací soud se neopomněl vyjádřit k navrhovaným důkazům (str. 12 napadeného rozsudku), kdy uvedl, že dokazování ve věci není bezbřehé , s čímž se dovolací soud zcela ztotožňuje. V této souvislosti je namístě uvést, že odvolací soud doplnil dokazování o obsah části znaleckého posudku MUDr. Jitky Adamové a PhDr. Hany Široké, znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. l. 335 až 337 spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. ONc 1088/2009), zpracovaným dne 11. 2. 2011, který byl přečten postupem podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř., a na jehož podkladě odvolací soud dospěl k závěru o nevyhovění návrhu obviněného na doplnění dokazování. K neprovedení dalších navrhovaných důkazů pak uvedl, že důkazní situace nevyžadovala provedení dokazování v navrhovaném rozsahu, neboť důkazy ve věci provedené svědčily o vině obžalovaného, a to již ve stádiu řízení soudu prvního stupně, další doplnění dokazování proto již odvolacím soudem mimo důkazy, které byly provedeny ve veřejném zasedání, nebylo shledáno nutným, bylo by i nad rámec merita věci (str. 12 až 13 napadeného rozsudku). Takovéto odůvodnění pro neprovedení obviněným navrhovaných důkazů je zcela dostačující.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. M. M. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a