3 Tdo 790/2003
Datum rozhodnutí: 03.09.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 790/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2003 o dovolání podaném obviněným Z. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 7 To 183/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 27/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 1 T 27/2002, byl obviněný Z. N. uznán vinným trestnými činy nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák, pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., za které mu byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 7 To 183/02, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný Z. N. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., tedy, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel na podporu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že nalézací soud použil jako usvědčující důkaz protokol o rekognici ze dne 19. 5. 2002, která však byla dle jeho názoru v rozporu se zákonem provedena jako neodkladný úkon v době před zahájením trestního stíhání, tedy bez účasti obhájce. Namítl, že orgány činné v trestním řízení měly již v době provádění rekognice potřebné informace umožňující zahájení trestního stíhání proti jeho osobě a pozdějším provedením rekognice nehrozilo zmaření jejího účelu. Rekognice tedy měla být správně realizována až v době po zahájení trestního stíhání, neboť nesplňovala zákonné znaky neodkladného úkonu. Ačkoli v podaném dovolání obviněný výslovně neoznačil výrok, v němž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jeho námitky v této části dovolání směřovaly výlučně proti jednání, popsanému v bodě 3) rozsudku soudu I. stupně, který byl kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru nebylo v průběhu trestního řízení prokázáno, zda měl informace o účincích použité zbraně, které mohly vést až k nejtěžšímu následku smrti poškozené, tudíž nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. V petitu svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i vadné řízení mu předcházející, zrušil.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř. označila dovolání za přípustné, avšak zjevně neopodstatněné. Podle jejího přesvědčení byly při provádění rekognice splněny všechny zákonné podmínky ustanovení § 158a tr. ř., a souhlasila rovněž s právní kvalifikací jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy. V petitu svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, tedy v případech porušení ustanovení o nutné obhajobě.

Pokud jde o námitku obviněného podporující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy nezákonné provedení rekognice jako neodkladného úkonu v době před zahájením trestního stíhání, tudíž bez účasti obhájce, Nejvyšší soud shledal, že tato svým obsahem neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Kritéria posuzování neodkladnosti úkonu upravuje trestní řád v § 160 odst. 4 tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že takový úkon je prováděn policejním orgánem v době před zahájením trestního stíhání, nemůže být v okamžiku jeho provedení zajištěna účast obhájce obviněného, neboť v tomto stadiu řízení ještě nedošlo k zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Pokud orgány činné v přípravném řízení v době před zahájením trestního stíhání provedly rekognici jako neodkladný úkon bez účasti obhájce, nemohlo dojít k porušení ustanovení o přítomnosti obhájce, které by odpovídalo účelu a smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V rámci taxativního výčtu dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. ř. není uveden důvod nezákonného provedení důkazu, proto ani v případech porušení zákonných podmínek stanovených v § 160 odst. 4 tr. ř. pro neodkladné nebo neopakovatelné úkony by v rámci dovolacího řízení nemohla být taková vada napravena. Pokud by obviněný podal dovolání pouze z tohoto důvodu, bylo by třeba je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je přitom v rámci řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku kvalifikovaného v rozsudku soudu I. stupně jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák. /ad 3) výroku/, když nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a to způsobení smrtelného zranění poškozené. Tato námitka svým obsahem odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, není však opodstatněná, jak je vysvětleno níže.

Podle skutkové věty výroku rozsudku soudu I. stupně, se měl obviněný předmětného jednání dopustit tím, že poté když dne 15. 5. 2002 kolem 21.10 hod. po přepadení čerpadlářky čerpací stanice pohonných hmot v R. pod T., okres P., vyběhl z prodejní místnosti stanice a byl pronásledován čerpadlářkou, která křičela o pomoc, hodil po čerpadlářce Ing. H. P., která se nacházela u boční stěny čerpací stanice, ostrý ruční granát, a výbuchem tohoto granátu způsobil poškozené Ing. H. P. těžké zranění, spočívající zejména v krvácení do levé hrudní dutiny s proniknutím vzduchu do hrudní dutiny a v pohmoždění levé plíce, a dále způsobil zlomeninu levé lýtkové kosti, holenní kosti, kotníku vlevo a vpravo, patní kosti a poranění kolenního kloubu a mnohočetná poranění na těle střepinami granátu a úrazový šok, a tak bezprostředně ohrozil život poškozené Ing. H. P.

Skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., v posuzovaném případě spáchaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák, vyžaduje z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu úmyslné zavinění. Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, obviněný se citovaného trestného činu dopustil tím, že hodil po poškozené ostrý ruční granát s typovým označením F 1 se zapalovačem UZRGM, tedy vojenskou hromadně účinnou zbraň, jejíž charakteristickým znakem je vytvoření silné stěny střepin účinně působících do vzdálenosti 100 i více metrů, přičemž postižená osoba je zpravidla zasažena několika desítkami střepin, které pronikají hluboko do tkání. Skutečnost, že obviněný hodil výše popsaný typ zbraně proti tělu jiné osoby (srov. mj. rozsudek soudu I. stupně str. 17: obviněný se činu dopustil za použití zbraně hromadně účinné granátu, tuto zbraň použil proti poškozené na velmi krátkou vzdálenost, přičemž mířil přímo proti tělu poškozené ) nenechává prostor pro pochybnosti o subjektivní stránce jeho jednání. Je zřejmé, že obviněný při použití zbraně takového charakteru a tak závažných účinků musel přinejmenším vědět, že svým jednáním může způsobit poškozené smrtelné zranění a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, jednal tedy v nepřímém úmyslu usmrtit poškozenou, přičemž vyloučena není ani možnost, že jednal v úmyslu přímém, tedy že chtěl poškozenou usmrtit. Navíc jak správně naznačil Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, přicházela v úvahu i možnost posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., což však v předmětné věci bylo vyloučeno s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. b) tr. ř. (srov. č. 15/1994-I Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tedy neshledal pochybení v právní kvalifikaci předmětného skutku.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele k naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve formě pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. září 2003

Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová