3 Tdo 79/2004
Datum rozhodnutí: 12.02.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 79/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2004 o dovolání podaném obviněným J. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 4 To 178/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 35/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 1 T 35/2002, byl obviněný J. Ž. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., a pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to se spoluobviněnými V. P. a M. N. Uvedené trestné činy spočívaly ve skutcích popsaných ve výroku předmětného rozhodnutí pod body 3-6, 8-15,18,20-22, 24-28, 30-35, 38-43, 45, 49-57, 59-61, 63-66. Podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný J. Ž. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku, přičemž za podmínek § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 226 písm. c) tr. ř. bylo dále rozhodnuto o zproštění obviněného J. Ž. pro skutky uvedené v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 10. 5. 2002, č.j. Zt 11/2002-168, pod body 17, 19, 20, 39, 49, 53, 55-59, 66, 67, 74-82, 85-87, 93, 95-100, 102-104, 106-138, 140-145, 147-153, 155 a 156 této obžaloby, které měl spáchat buď samostatně anebo ve spolupachatelství se spoluobviněným V. P. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného J. Ž. nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, dílem se spoluobviněnými V. P. a M. N., dílem sám. Dalšími výroky podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 a § 229 odst. 3 tr. ř. byla část poškozených odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to buď s celým nárokem nebo s jeho zbytkem.

O odvoláních obviněných V. P. a J. Ž. proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 4 To 178/2003, jímž z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněné zprostil obžaloby pro další skutky (u obviněného J. Ž. specifikované pod bodem 2/ výroku), v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí skutky (útoky) pokračujících trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., které soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku toliko vypustil.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný J. Ž. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn s ohledem na to, že soudy obou stupňů neměly u některých dílčích skutků k dispozici takové skutkové okolnosti, jež by umožňovaly závěr o naplnění tzv. subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Dovolatel pak podrobně rozvedl, ohledně kterých skutků došlo k vadám, jež podle něj měly spočívat především v nesprávném hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností. To mělo mít za následek, že soudy k tíži dovolatele dospěly u řady skutků k ničím nepodloženým závěrům o dovolatelově vině a jeho jednání pak po právní stránce vadně právně posoudily. Podle přesvědčení dovolatele mohly být naplněny znaky trestného činu krádeže pouze u kvalifikované skutkové podstaty podle § 247 odst. 2 tr. zák.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poukázal dovolatel na to, že odvolací soud rozhodl správně, jestliže rozsudek doplnil o zprošťující výrok pro několik skutků, o kterých soud prvního stupně nerozhodl, ačkoliv to po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 učinit měl. Na druhé straně však namítl, že odvolací soud neučinil výrok o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř. Tento výrok podle jeho názoru v rozhodnutí odvolacího soudu chybí, neboť odvolání bylo v podstatě shledáno nedůvodným v celém rozsahu, když s jedinou důvodnou námitkou o výši způsobené škody se podle odvolacího soudu stačilo vypořádat v odůvodnění rozhodnutí. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel pochybnost, zda tato vada rozsudku soudu prvního stupně neměla být odstraněna zrušením vadného výroku a novým rozhodnutím odvolacího soudu.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud s výjimkou těch částí, ve kterých byl obžaloby zproštěn, zrušil rozhodnutí obou soudů, pokud se týkají jeho osoby v celém rozsahu, neboť dílčí útoky, u nichž je dán dovolací důvod, nelze samostatně vyjmout ze skutku v hmotně právním pojetí, a zrušil i rozhodnutí na rozhodnutí obou soudů navazující ve smyslu ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněný v dovolání nepolemizoval s tím, že by zjištěné skutkové okolnosti nenaplňovaly zákonné znaky úmyslu, ale s tím, že tyto okolnosti byly zjištěny nesprávně, že z provedených důkazů nevyplývají a nebyly tudíž spolehlivě prokázány. Rovněž námitka, že jednání dovolatele mělo být kvalifikováno pouze podle druhého odstavce § 247 tr. zák., je podle státní zástupkyně vázána na odlišný skutkový stav, než jaký byl oběma soudy zjištěn. Nejde tedy o právní námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle přesvědčení státní zástupkyně není možné souhlasit ani s námitkami vztahujícími se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm k) tr. ř., neboť odvolací soud k dovolání obviněného pouze doplnil neúplný výrok ve vztahu ke skutkům, které nalézací soud ze svého rozsudku vypustil. Odvolací soud tak napravil procesní pochybení soudu prvního stupně a v důsledku toho došlo ke změně prvostupňového rozsudku, avšak nikoliv tím postupem, že by část rozsudku byla zrušena a nahrazena novým výrokem, ale tím, že stávající platný výrok byl doplněn. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný J. Ž. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel zpochybňuje skutková zjištění obou soudů, které podle něj nevzaly v úvahu některé významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. V podstatě tedy namítal porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle přesvědčení dovolatele totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů vycházely z jiných skutkových zjištění (jež jsou v jejich rozhodnutí vyložena a odůvodněna), o která následně opřely právní posouzení (kvalifikaci) skutku. Dovolatel se tedy v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu, tzn. že dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoliv hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod uvedený důvod dovolání nespadají.

Dále je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).

Pokud by obviněný J. Ž. své dovolání opřel pouze o výše konstatované námitky, bylo by třeba je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. V posuzované věci dovolatel namítl, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 259 odst. 2 tr. ř. správně doplnil o zprošťující výrok týkající se některých dílčích skutků téhož trestného činu, ale na druhé straně jeho odvolání bylo v podstatě shledáno nedůvodným v celém rozsahu , aniž by odvolací soud rozhodl o jeho zamítnutí podle § 256 tr. ř. Tento výrok podle názoru dovolatele v rozhodnutí chybí. Tuto námitku lze z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Krajský soud v Brně v řízení o odvolání obviněných J. Ž. a V. P. zjistil, že soud prvního stupně u některých útoků pokračujících trestných činů (tj. trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b/, odst. 3 písm. b/ tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.), kterými byl na rozdíl od podané obžaloby uznán vinným jen jeden spoluobviněný, pak u druhého obviněného, jemuž nebyla vina prokázána, ve výrokové části svého rozsudku takový útok pouze vypustil. Poněvadž bylo rozhodováno již po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002, kdy podle ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu (srov. § 89 odst. 3 tr. zák.), bylo podle odvolacího soudu nutno též ohledně uvedených útoků rozhodnout zprošťujícím výrokem. Poněvadž odvolací soud shledal, že konstatovaná vada jinak neměla vliv na správnost rozsudku soudu prvního stupně, sám z podnětu odvolání obviněných podle § 259 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek doplnil o zprošťující výroky týkající se obviněného J. Ž. a V. P.

Odvolání je řádným opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně (§ 245 odst. 1 tr. ř.). Obviněný (obžalovaný) jím může napadnout nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká. V tomto smyslu tvoří odvolání podané oprávněnou osobou jeden celek (tj. není třeba napadat odvoláním každý výrok zvlášť). Podle § 256 tr. ř. lze proto odvolání jako nedůvodné zamítnout jedině tehdy, pokud napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, neboť odvolací soud zjistil shora konstatovanou vadu, kterou následně z podnětu odvolání obviněných napravil postupem podle § 259 odst. 2 tr. ř. Nepřicházelo proto v úvahu, aby odvolání, která shledal částečně důvodnými, pak výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl v další části, kterou již za důvodnou nepovažoval. Odvolacímu soudu nelze rovněž vytknout, že ve výroku svého rozsudku neuvedl v praxi odvolacích soudů často používanou větu, jež bývá zpravidla formulována tak, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn , neboť to zákon nevyžaduje. Dovolateli J. Ž. proto nelze přisvědčit, že v napadeném rozsudku soudu druhého stupně chyběl výrok podle § 256 tr. ř.

Poněvadž dovolatel vyslovil rovněž pochybnost o tom, zda nápravy vadného stanovení (výpočtu) výše škody v rozsudku soudu prvního stupně bylo možno dosáhnout bez zrušení tohoto rozsudku a následného nového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 259 odst. 3 tr. ř.), považuje Nejvyšší soud za potřebné závěrem poznamenat, že uvedená námitka se týká způsobu rozhodnutí odvolacího soudu a nelze ji proto podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích nepovažoval Nejvyšší soud podané dovolání (jež bylo z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k/ tr. ř. jinak relevantně uplatněno) v jakémkoli směru za opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Ž. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. února 2004

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler