3 Tdo 785/2015
Datum rozhodnutí: 08.07.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 205 odst. 2, 3 tr. zákoník, § 234 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 785/2015 -49
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. července 2015 o dovoláních podaných J. K. , a T. J. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 44 To 615/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 68/2014, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu se dovolání obviněné T. J. P. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 46 T 68/2014, byli J. K. a T. J. P. uznáni vinnými jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (bod I/1, 2) v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod I/1), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (bod II/1-6) v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body II/2, 5, 6), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl J. K. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to paralyzéru. T. J. P. byl za uvedenou trestnou činnost uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šest roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Stejným rozsudkem byli podle § 226 písm. c) tr. ř. oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutek, kterým měli spáchat další zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a 2 dílčí útoky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Rovněž bylo výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána J. K., T. J. P., a o odvolání státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 44 To 615/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, byl J. K. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a T. J. P. byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku a pro výkon tohoto trestu byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. K. a T. J. P. zamítnuta.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali J. K. a T. J. P. dovolání.

Obviněný J. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž dovolání směřuje do výroku rozsudku soudu I. stupně o vině a navazujícího výroku o trestu, a dále do celého výroku rozsudku soudu II. stupně, tj. do výroku o trestu i do výroku o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu I. stupně . Nejprve uvedl, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to ve vztahu ke zjištěnému skutku za jednání vůči poškozené A. A. H.. Soud prvního stupně porušil zásady trestního řízení podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když mimo jiné poškozená v rámci fotorekognice označila za pachatele jinou osobu a zbylé dva nepřímé důkazy zapadají do jiné skutkové verze, kterou předložila obhajoba. Tímto jednáním bylo zasaženo do subjektivních ústavních práv obviněného, zejména práva na spravedlivý proces obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nedodržení principu zákonnosti zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud se měl navíc dopustit nesprávného hmotněprávního posouzení, když při posouzení otázky trestu aplikoval § 59 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Přitom však nebyla naplněna podmínka umožňující mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Za významnou pak obviněný považuje skutečnost, že ačkoli odvolací soud aplikoval § 59 odst. 1 tr. zákoníku, trest byl uložen ještě v rozmezí základní trestní sazby, a pro potrestání tedy stačilo využití základní trestní sazby stanovené v § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012) namítl, že výrok o vině, jak byl formulován již v obžalobě, je vadný, neboť v něm jsou uvedena skutková zjištění o jeho dřívějších potrestáních pro zvlášť závažný zločin, a to přestože se nejedná o okolnost, která se jakkoli dotýká viny. Odvolací soud rovněž postupoval nesprávně, když postupem podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze část výroku o trestu, která se týká odnětí svobody, a to přestože trest má být ukládán jako celek, když jeho jednotlivé části nelze oddělit. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí v dovoláním napadených částech a aby přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám ve věci rozhodl .

Obviněná T. J. P. ve svém dovolání uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkla, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že skutky spáchala, přičemž uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Dále namítla, že soud prvního stupně pochybil, když nenechal zpracovat revizní znalecký posudek právě ve vztahu k obviněné. Pokud dále byla obviněná usvědčována výpovědí spolupachatele J. K., je otázkou, do jaké míry je tato použitelná, když byla učiněna bez vědomí a účasti obhajoby obviněné. Soudu prvního stupně dále vytýká neúplně zjištěný skutkový stav věci v napadené části (II/2-6) rozsudku, na což navazuje zásadní porušení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., stejně jako zásady in dubio pro reo, z čehož pak vyplývá nesprávný závěr o vině a trestu a z toho plynoucí nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Soudu prvního stupně dále vytkla, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro stanovení druhu a výměry trestu, v důsledku čehož je uložený trest nepřiměřený. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .

K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která uvedla, že pokud jde o dovolání J. K., tak se odvolací soud velmi podrobně zabýval aplikací § 59 odst. 1 tr. zákoníku a s touto je třeba plně souhlasit. Státní zástupkyně dále uvedla, jaké úvahy vedly odvolací soud k mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody. Námitky vznesené T. J. P. se pak nedají podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., neboť obviněná namítá pouze nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů a procesní pochybení v podobě použití výpovědi obviněného z přípravného řízení. Námitkami obviněné se navíc dostatečně zabýval soud druhého stupně. Výhrady obviněné nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání T. J. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. a dovolání J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. e) tr. ř. [zřejmě myšleno § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzované věci tak jde o případ, kdy námitky dovolatele směřují vůči uloženému druhu trestu s tím, že jde o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

I. K dovolání obviněného J. K.

Obviněný podal dovolání jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

K námitce obviněného, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to ve vztahu ke zjištěnému skutku za jednání vůči poškozené A. A. H., čímž mělo dojít k zásahu do ústavních práv obviněného, zejména pak práva na spravedlivý proces a nedodržení principu zákonnosti, je nezbytné uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů (ve věci vedených důkazů) dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Je sice pravda, že poškozená A. A. H. při rekognici označila jako pachatele jiného muže, avšak zároveň se nejedná o jedinou skutečnost, kterou se soudy v rámci dokazování zabývaly. Mimo jiné bylo zjištěno, že obviněný používal mobilní telefon poškozené, a to v době od přepadení poškozené, až do jeho zadržení, kdy předmětný telefon vydal. Přestože nebyl proveden důkaz, který by ztotožnil paralyzér použitý při přepadení poškozené s paralyzérem, který vydal obviněný při svém zadržení, tak existence typově stejného přístroje je jedním z nepřímých důkazů. I když o účasti obviněného na loupežném přepadení poškozené svědčí nepřímé důkazy, tyto se navzájem doplňují a ve svém souhrnu tvoří logický uzavřený řetězec. Na tomto základě soudy mohly uzavřít, že přepadení poškozené se dopustili obvinění K. a J. P. společně. Dle Nejvyššího soudu lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud dále připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, když rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož pak obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

Pokud jde o namítanou nesprávnou aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody vychází z opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku) týmž pachatelem, pokud již byl za předchozí takový zločin potrestán. Tento postup je vázán na současné splnění čtyř podmínek, a sice že: a) pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin, b) byl za tento zločin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet, c) takový nebo jiný zvlášť závažný zločin spáchal znovu po předchozím potrestání a d) závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1107/2010). Lze připomenout, že obviněný byl již v minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) ve stadiu pokusu a pro další trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Přitom trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., resp. § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, lze postavit na roveň zvlášť závažnému zločinu ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 587/2010). Obviněný tedy spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový zvlášť závažný zločin potrestán. Závažnost nově spáchaného zvlášť závažného zločinu je u obviněného zvyšována krátkou dobou, jež uplynula od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za stejný zvlášť závažný zločin, dále že se zvlášť závažného zločinu dopustil dvěma skutky, přičemž byl uznán vinným rovněž přečinem krádeže a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, stejně jako okolností, že vůči poškozené A. A. H. byl použit paralyzér, resp. že jeho jednání zanechalo na psychice obou přepadených následky spočívající v tom, že se bojí chodit venku samy. Možnost nápravy obviněného se dá považovat za ztíženou, a to zejména při uvážení, že předchozí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody neměl na obviněného žádný výchovný vliv. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku shledat jako nesprávnou a podmínky umožňující mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody tak byly splněny, přičemž již není významné, zda konkrétně uložený trest odnětí svobody je vyměřen nad horní hranicí nemodifikované zákonné trestní sazby či nikoli. V důsledku uvedeného tak nelze přisvědčit námitce, že byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku.

Nejvyšší soud rovněž neshledal pochybení ve výroku o vině, kde jsou uvedena skutková zjištění stran dřívějších potrestání obviněného pro zvlášť závažný zločin. Tyto se totiž nevztahují ke spáchanému zločinu loupeže, nýbrž k bodům II/1-6, tedy přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Této skutkové podstaty se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Přitom odsouzením nebo potrestáním za takový čin se rozumí odsouzení nebo potrestání za trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku nebo obdobný čin, kterým je i trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku, jímž si pachatel přisvojil cizí věc jejím zmocněním nebo k tomu směřoval (srov. R 22/1997). Pro úplnost lze připomenout, že obviněný vykonal trest za pokus loupeže a za loupež dne 7. 10. 2013, a v této věci projednávaných trestných činů se dopouštěl od ledna do března 2014.

Námitce obviněného, že odvolací soud postupoval nesprávně, když podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze část výroku o trestu, která se týká odnětí svobody, taktéž nelze přisvědčit. Případnou oddělitelnost určitého výroku je třeba posuzovat mimo jiné podle toho, jaké vady odvolatel vytýká rozsudku (resp. řízení mu předcházejícímu) a jaké rozhodnutí hodlá odvolací soud učinit z podnětu takového odvolání. Pokud by po zrušení části výroku o trestu nerozhodl sám odvolací soud, nemohl by věc jen v tomto rozsahu zrušení vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ale musel by v takovém případě zrušit vždy celý výrok o trestu. V projednávané věci však odvolací soud sám rozhodl. K vznesené námitce je rovněž potřeba dodat, že se jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod.

Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.

Z uvedeného je potom zjevné, že námitkám obviněného z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze přisvědčit.

S poukazem na uvedené skutečnosti pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

II. K dovolání obviněné T. J. P.

Nejvyšší soud nejprve ověřil, zda dovolání splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku a dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněné, jako osoby oprávněné, bylo podáno dne 4. 5. 2015 prostřednictvím obhájce a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručeno téhož dne. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, přičemž podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Z předmětného spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněné doručeno dne 25. 2. 2015, přičemž obviněná byla pro odvolací řízení zastoupena obhájcem, kterému bylo předmětné rozhodnutí doručeno dne 27. 2. 2015, proto posledním dnem lhůty pro podání dovolání byl den 27. 4. 2015. Vzhledem k výše uvedenému je tak zřejmé, že lhůta pro podání dovolání uplynula právě dne 27. 4. 2015, proto je nutné dovolání podané dne 4. 5. 2015 odmítnout jako podané opožděně.

S poukazem na uvedené skutečnosti pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání T. J. P. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout, protože bylo podáno opožděně, přičemž uvedené rozhodnutí přijal za splnění podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. července 2015

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu