3 Tdo 78/2004
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 78/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným B. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici N. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 8 To 331/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 112/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 3 T 112/2003, byl obviněný B. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že dne 28. 1. 2003 v dosud přesně nezjištěné době od 13.00 hod. do 13.45 hod. v L., okr. B., na ul. P. K. a na ul. V Z., pod pohrůžkou bezprostředního násilí se zmocnil bundy zv. BOMBER černé barvy s oranžovou podšívkou, na levém rukávu s vlajkou ČR v hodnotě 600,- Kč, kterou měl na sobě oblečenou nezl. M. K., a to tak, že tohoto pod pohrůžkami násilí v podobě opakovaných výhrůžek, že mu zmlátí maminku a otce a předvede mu jednotku rychlého nasazení, a že si může vykopat svůj vlastní hrob, pokud mu bundu nevydá, tohoto donutil k vydání popsané bundy, přičemž pod pohrůžkami výše uvedeného násilí se nezl. M. K. rozplakal a z obavy o svůj život a život svých rodičů si poté sám bundu vysvlékl a předal ji na pokyn B. D. poblíž stojícímu nezl. J. R. Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný B. D. a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 8 To 331/2003, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 7. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný B. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že se Krajský soud v Brně dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se právní kvalifikace předmětného skutku. Podle dovolatele je z dokazování provedeného před soudem prvního stupně patrné, že se v jeho případě jedná o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Závěr, že se jedná o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., není podle něho opodstatněný. Jakkoliv bylo prokázáno, že se přičinil o to, aby nezl. M. K. vydal bundu nezl. J. R., jeho úmysl rozhodně nesměřoval ke zmocnění se cizí věci ve smyslu ustanovení § 234 tr. zák. Zmocnění se cizí věci podle tohoto zákonného ustanovení je nutno chápat, jak dovolatel uvedl, tak, že jednání pachatele od počátku nebo v těsné návaznosti na užité násilí (či jeho pohrůžku) sleduje majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Dovolatel však podle svých slov neměl v úmyslu se předmětné bundy zmocnit. Jednak neměl v úmyslu si ji přivlastnit, ani ji nechtěl převést na jiného, nebo ji přechodně užívat. Skutečnost, že se z jeho strany jednalo o takové zmocnění, aby bylo možné skutek kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., navíc zpochybňuje nedodržení zákonného postupu a neúplné provedení dokazování v hlavním líčení, kdy svědek J. R. byl ve věci vyslechnut ještě před sdělením obvinění dovolateli, jeho výpověď byla před soudem čtena podle § 102 odst. 2 tr. ř., ačkoliv se zřejmě nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř. Kdyby tento důkaz byl před soudem proveden, bylo by podle názoru dovolatele jasnější, jakým způsobem jeho jednání kvalifikovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodl podle § 265k tr. řádu tak, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2003, č.j. 8 To 331/2003, ve věci odsouzeného B. D., se zrušuje s odkazem na odvolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g). Zrušuje se též odvolací řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. řádu se věc vrací Krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

V rámci dovolání dovolatel ještě požádal o osvobození od soudního poplatku.

K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolání je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko procesní vady a neúplné dokazování u hlavního líčení, z čehož potom dovozuje, že popsaný skutek by (při řádném a úplném dokazování) musel být kvalifikován pouze jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Těmito námitkami tak fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Nesprávná skutková zjištění ale důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. být nemohou. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný B. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže obviněný B. D. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že nebyly řádně provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, přičemž současně vytýká procesní vadnost provedeného dokazování, jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem, neboť dovolatel vyjádřil názor, že inkriminovaný čin byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., s ohledem na to, že jeho úmysl rozhodně nesměřoval ke zmocnění se cizí věci ve smyslu uvedeného hmotně právního ustanovení. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.

Podle § 234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (akceptovaných soudem odvolacím) vyplývá, že obviněný se pod pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnil bundy, kterou měl na sobě oblečenou nezl. M. K. a to tak, že tohoto pod pohrůžkami násilí v podobě opakovaných výhrůžek, že mu zmlátí maminku a otce a předvede mu jednotku rychlého nasazení, a že si může vykopat svůj vlastní hrob, pokud mu bundu nevydá , donutil k vydání popsané bundy. Z uvedených skutečností je zcela zřejmé, že jednání obviněného (pohrůžky bezprostředního násilí spočívajícího ve fyzickém útoku vůči tělesné integritě poškozeného a následujícího vzápětí poté, co by se poškozený nepodrobil jeho pokynu) směřovalo právě ke zmocnění se cizí věci (bundy poškozeného). Po subjektivní stránce tak i ve vztahu k následku (resp. účinku) předvídanému zákonem bylo dáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Dodat je třeba, že trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl obviněným dokonán již v okamžiku, kdy vůči poškozenému s uvedeným záměrem užil shora popsaných pohrůžek. Není proto právně významné, že poškozený bundu předal nezl. J. R. Nehledě na to, posledně uvedený fakt nic nemohl změnit na závěru o naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu, je-li vzato v úvahu, že obviněný si i tímto způsobem zjednal možnost s věcí nakládat s vyloučením poškozeného. Podstatné je ovšem již zdůrazněné zjištění nalézacího soudu prokazující úmysl obviněného zmocnit se cizí věci.

Nepochybil proto nalézací soud, jestliže předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ani odvolací soud, pokud tuto kvalifikaci označil za správnou. Nejvyšší soud tudíž nemohl dovolacím námitkám přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. D. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Požádal-li dovolatel o osvobození od soudního poplatku, pak je třeba uvést, že dovolací soud není o takovém návrhu oprávněn rozhodnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2004

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler





Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý